Checkmate:TIB - 14. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Probudím se s těžkým dechem a v panice. Na chvíli nevím, kde jsem, ale pak si to uvědomím, když se rozhlédnu po pokoji vyzdobeném obrázky Kayly a jejích zvířátek. Ani nezmiňuju, že kolem postele jsou rozložení psi. Lehnu si zpátky, srdce mi buší, a snažím se chytit dech. Jsem u Kayly. V Kaylině posteli. Vzpomínky z minulé noci proudí jako momentky z foťáku, což způsobí, že se usměju. Stalo se to. Všechno tohle se stalo. A přemýšlím, jestli jsem se zaseknul ve snu.

Kristoff si všimne, že jsem vzhůru a rozhodne se skákat kolem konce postele. Kaylini psi jsou trénovaní; jen mají podezření, že jste vzhůru a už ví, že je čas jít ven. Zašeptám mu, aby přestal, takže nevzbudí Kaylu, která spí mírumilovně vedle mě.

„Jen vteřinku,“ znovu zašeptám, když se ke mně pohne. Přetočím se na svou stranu, dám si chvilku, abych obdivoval tu krásnou ženu, která spí nahá vedle mě. Její kůže je jemná jako hedvábí a vypadá tak mírumilovně s přikrývkami ledabyle obalenými kolem svého těla.

Zaúpím ke Kristoffovi, který si tře svůj studený nos o moje záda, otočím se a zvednu prst. Jako terorista seskočí z postele a štěkotem probudí zbytek malých příšerek. Vyběhnou z ložnice, a já slyším, jak jejich tlapky ťapkají po dřevěné podlaze. Ačkoli vím, že jsou ráno nervózní, nechám si kratičkou chvilku, abych políbil svého Anděla na čelo, než potichu vyklouznu z postele.

Natáhnu si boxerky a zamířím k zadním dveřím. Jakmile je otevřu, všichni tři vyběhnou ven. Venku je ještě mlha a brzké ranní slunce je sotva za obzorem. Psi jsou dnes ráno ve speciální náladě, a doufám, že nejsou extra hyperaktivní, když je krmím. Možná taky věří, že je teď všechno zpátky v normálu. Už je to nějakou dobu, co jsem tu zůstal přes noc, a než se všechno stalo, stalo se naší rutinou vzájemné přespávání v našich domech. Chybělo mi to; tohle všechno. Hluboko uvnitř svého srdce vím, že to není to samé, ale jen pro dnešek – pro těchto pár minut – to chci předstírat.

Jakmile psi dokončí jejich ranní očichávání a čůrací rituály, nasypu jim do misek žrádlo a pohodím několik pamlsků po domě, doufám, že je to udrží zaměstnané. Jak jedí, potichu jdu zpátky do ložnice, kde Kayla stále spí. Zalezu pod přikrývky a ona zasténá z mého chladného těla, než se odebere zpátky do říše snů. Dám kolem ní ruce, ona se o mě opře a její nahý zadeček se mi tlačí na mou ranní kládu.

„Kurva,“ zamumlám si pro sebe, chci se jí všude dotknout, ale snažím se udržet si aspoň nějaký kousek kontroly. Jsem napůl v pokušení se o sebe postarat ručně, ale odolám.

„Mmm,“ znovu zasténá, a ten tichý zvuk jejího hlasu mě dohání k šílenství.

Přetočí se, oči se jí s třepotáním otevřou a ona se ihned usměje. Na jejích nateklých rtech a v její tváři jsou pořád patrné aktivity ze včerejší noci.

„Ránko, detektive.“ Její hlas je nízký a svůdný, když zvedne přikrývky, aby měla lepší výhled na to, co se jí tlačí na zadeček. Jsem tvrdý jako skála, ale nemělo by mě to překvapovat, že mi to Kayla dělá.

Zvedne obočí a olízne si rty.

Mrknu. „Ránko, zlato.“

„Můžu tě mít k snídani?“ zeptá se, její bradavky se pod prostěradly zformují do věžiček, a já vím, že není možnost, že bych ji odmítnul. Když přijde na Kaylu Sinclairovou, jsem neskutečná měkkota. Dal bych téhle ženě všechno, co by chtěla a kdykoli by to chtěla.

Ani nemusím odpovídat, už má v ruce moje péro a přejíždí po něm dlouhými tahy. Opřený o polštář ji můžu sledovat. Svůdně sjede dolů po posteli, a když si mě vezme do pusy, vím, že to nebude trvat dlouho, než znovu ztratím kontrolu. Péro mi pulzuje, jak mi ho olizuje po celé jeho délce a extra pozornost věnuje mým koulím, než si je dá do úst. Nikdy předtím to neudělala, a jsem v šoku, jak moc si to užívá. Její jazyk je teplý a mokrý a přivádí mě na hranu. Skoro je to příliš, když si dává na čas se vším tím sáním a třením a vrčením do mého péra. Zajedu jí prsty do vlasů a zavrčím, vím, že ji potřebuju zastavit teď, než bude příliš pozdě.

„Sakra, Kaylo.“ Zasténám, zavřu oči a položím hlavu na polštáře.

Jakmile z ní spustím oči, vyšplhá po mém těle a posadí se na mě obkročmo. Ona je čistá zatracená dokonalost, její mokrá kundička mě celého spolkne. Zakloní hlavu, když si mě do sebe zasune. Zahýbá boky, pomalu na mě jezdí, pak rychleji. Nakloním se dopředu, popadnu zuby její bradavku a saju ji a kloužu po ní jazykem. Ačkoli jí dovolím, aby převzala kontrolu, umístím jí ruce na boky, ustálím ji, než svým palcem začnu třít její klitoris, když mě šuká se syrovou emocí. Místnost rychle plní její těžký dech a steny, a já vím, že už nebude schopná vydržet moc dlouho, když se jí kundička sevře kolem mého péra. Hlava jí padne dozadu, jak se na mě udělá.

„Ještě jsem s tebou neskončil,“ zašeptám, což jí na jejích nateklých rtech způsobí ďábelský úsměv. Sundám ji ze sebe, otočím ji na všechny čtyři.

„Jak tvrdě mě můžeš ošukat?“ ptá se, se zadečkem ve vzduchu. „Můžeš mě zlomit, detektive?“

Její mokrý vstup se leskne a ona je naprosto promočená. Špičkou svého péra ji na tom místě dráždím a ona se snaží mě donutit vklouznout dovnitř.

„Jsi chamtivá malá mrška,“ zabručím, než zmáčknu její kulatý pevný zadeček.

„Některé věci se nemění.“

Usměju se, když si vzpomenu, jak divoce se udělala, když se její potěšení smíchalo s malou bolestí. Než jí dám, co chce, sjedu prstem dolů k jejímu vchodu, než ho do ní zasunu. Podívá se na mě přes rameno a já si ten prst strčím chtivě do pusy, ochutnávám její vzrušení. Nejsem schopen vydržet déle, takže ji popadnu za boky a zarazím se do ní jediným dlouhým přírazem. Potěšením zasténá, prosí o víc, kroutí se pode mnou. Natlačím její zadeček blíž, chce to tak tvrdě, jak jí to můžu dát.

„Nedrž se zpátky,“ prosí mezi hekáním, a ve vteřině do ní udeří orgasmus a přelije se přes ni. „Ó můj…“ řekne, zaboří tvář do polštáře na vlně orgasmu.

Mé pohyby jsou více rytmické spolu s naším dechem.

Její těžké oddechování zní jako hudba pro mé uši a podruhé za dvacet čtyři hodin se v ní znovu ztrácím.

Po tom, co se očistíme, ležíme v její posteli jako jeden velký propletenec a zíráme na strop.

„No, pro dnešek jsem hotová,“ řekne Kayla se smíchem. Roztáhnu náruč a ona mi dovolí ji držet. Jako za starých časů, kreslí mi proužky po nahé hrudi.

„Nech mě udělat ti snídani,“ řeknu jí, prsty ji hladím po rameni.

Vzhlédne ke mně a položí si hlavu na mou hruď, poslouchá mé srdce. Přeju si, abych věděl, na co myslí. Právě, když se mi v hlavě objeví tahle myšlenka, zvedne hlavu a její pohled se setká s mým.

„Dobře, ale dneska chci hrát jednu hru.“ Usměje se, jako by měla něco za lubem.

„Hru?“ ptám se se zvednutým obočím.

„Jo, jmenuje se Zeptej se na cokoli. Jsou věci, které o tobě chci vědět, když ty o mně už víš všechno. Takže otázka za otázku. A ty musíš být naprosto upřímný, bez ohledu na cokoli.“

Hledám v její sladké tváři, vím, že ji to udělá šťastnou a souhlasím, že budu hrát.

„Takže na dvacet čtyři hodin se můžeme jeden druhého zeptat na cokoliv. Žádné lži. A je mi jedno, co říká doktor. Potřebuju některé věci vědět. Dohodnuto?“

„Dohodnuto,“ řeknu, štípnu ji do zadečku a ona se zavrtí a zasměje. „Teď mě nech udělat ti snídani.“

Kayla

V posledních dvaceti čtyřech hodinách jsem zažila tu nejvíc mozek-zatemňující sexkapádu svého života. Nevím, co mě to dnes ráno popadlo. S Loganem to bylo víc, než chtíč; byla to niterní potřeba tak silná, že převzala kontrolu nad mým tělem i duší. Každopádně si vůbec nestěžuju. Ačkoli je mezi námi ta chemie očividná, emocionální pouto tam ještě úplně není. Každopádně ta fyzická přitažlivost je zdrcující, a nechci tyhle touhy držet déle zpátky.

Stojím v kuchyni a opírám se o linku, když on dělá slaninu, vejce, a plechovku sušenek, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám v lednici. Přistihnu se, jak obdivuju všechny ty svaly, které se mu svažují na zádech. Jeho kalhoty mu nahodile visí z boků a já nemůžu přestat zírat.

„Okay, moje první otázka,“ řeknu mu. Otočí se a podívá se na mě s pozvednutým obočím a úšklebkem, pak se vrátí zpátky k vaření.

„Jdi do toho,“ řekne Logan, a můžu říct, že se usmívá, i když jsem zpátky u zírání na jeho roztomilý zadek.

„Už jsi někdy předtím měl vážný vztah?“ ptám se.

„Ano, jednou. Neskončilo to dobře. Ale jsme teď alespoň částečně přátelé.“

Nic dalšího k tomu neřekne. Jeho odpověď je krátká a k věci, a nechci jít příliš do hloubky, takže to přijmu jako fakt, ale jsem si jistá, že mluvil o matce svého dítěte.

Obejdu bar, dokud nejsem v jeho blízkosti a zajedu mu rukama kolem pasu. Logan znehybní a pak se uklidní. Upřímně jsem mu neukázala žádné city, až do včerejší noci, takže jsem si jistá, že je pro něj můj dotyk šokující.

„Takže jsem na řadě s otázkou?“ ptá se, když nakládá slaninu a míchaná vajíčka na naše talíře spolu se sušenkami. S úsměvem přikývnu, než popadnu ze šuplíku vidličku a sednu ke stolu.

Logan sedí naproti mně s rozcuchanými vlasy a laskavýma očima. Moje srdce dělá tu chvějící věc a já přemýšlím, co to všechno opravdu znamená.

„Říkala jsi, že se můžu zeptat na cokoli?“ zeptá se Logan, než si rozkrojí sušenku a sní ji.

„Jo, cokoli,“ řeknu s důvěrou, když vím, že už všechno ví.

Na moment zaváhá a já z toho začnu být nervózní. „Proč jsi neřekla mi nebo nikomu jinému o tom, že máš narozeniny o Vánocích? Tak moc miluješ tyhle svátky.“

Vsaju si rty do úst a přemýšlím, jestli byl nejlepší nápad tuhle hru hrát, když uvážím, že si nepamatuju všechno, co jsem mu řekla nebo neřekla. Upřímně jsem věřila, že to bude jednoduché, když jsem si myslela, že už o mně ví všechno. Ale očividně jsou některé věci, které jsem mu zamlčovala. Abych získala čas k uspořádání myšlenek a slov, pomalu žvýkám.

„Upřímně?“ zeptám se.

Logan přikývne.

„Mé narozeniny nikdy nebyly velkou věcí, když jsem byla dítě. Nikdo se nestaral. Po letech neslavení jsem si uvědomila, že to nebylo důležité. Vánoce pro pěstounské děti přišly vždycky. Takže místo toho, abych z toho dělala velkou věc, naučila jsem se v útlém věku neříkat o tom ani slovo a jen předstírat, že to byl další běžný den, a užívat si to malé štěstí, co jsem měla. Nevím, proč jsem ti to neřekla. Pravděpodobně mě to upřímně nenapadlo. Asi se staré návyky těžko mění.“

Moje odpověď je syrová a pravdivá, a než změním téma, vidím v jeho očích jiskru soucitu. Nesnáším ten soucit. Vždycky jsem nesnášela.

„Snídaně je výborná. Díky. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem měla takové jídlo,“ řeknu.

„Věř mi, když říkám, že to bylo běžné.“ Logan na mě mrkne, a v tu chvíli ucítím, jak se mi o nohu otírá studený čumáček. „No tak!“ Řeknu těm třem psiskům, která jsou nacpaná pod stolem a čekají na každičký drobek, který spadne.

„Takže jsem teď na řadě s další otázkou! Co je jednou z největších věcí ve svém životě, které lituješ?“ ptám se.

„Dovolit ti jít toho dne do toho domu.“ Logan nezaváhá, než odpoví. „Kdybych to všechno mohl změnit, udělal bych to ve vteřině. Následky té práce jsou ztracené.“

Moje srdce udělá znovu tu chvějící věc, a zlehka mě to mate, protože se přistihnu, jak chci tyhle neznámé pocity cítit. Je očividné, že je pro mě zatraceně dokonalý. Ještě k němu nechovám tyhle hluboké city, ale jsem ochotná dopracovat se k tomu, co jsme měli. Ony tam kdesi uvnitř mě jsou. Jen doufám, že to co mu můžu dát teď, bude stačit.

„Takže co chceš dneska dělat?“ zeptá se Logan.

„Tebe,“ šibalsky prohodím. „A tohle byla otázka, takže jsem znovu na řadě!“ Vstanu, abych dala svůj talíř do dřezu a on vstane se smíchem a jde za mnou. Jakmile mě začne lechtat, psi začnou štěkat.

„To není fér, chlapi. Máte kopat za můj tým,“ řekne psům, když dává talíř do dřezu. Pak využije příležitosti, aby mě chytil v pase a přitisknul si mě blíž, což mi způsobí hravé vyjeknutí.

„Tihle vždycky kopou za tým Kayla,“ řeknu, snažím se ho taky polechtat, ale jeho břišní svaly jsou příliš tvrdé, a nevypadá vůbec lechtivě.

Oči mu ztmavnou a kousne se do koutku rtů. „Já jsem taky vždycky v týmu Kayla.“

„Máš na dnešek plány?“ ptám se, když mu zírám do očí.

„To je otázka, a ne. Jen být s tebou. Tak někam pojďme.“

S úsměvem přikývnu. „S tebou půjdu kamkoli.“

Logan hledá v mé tváři, než se nakloní a dá mi na rty lehký polibek. Vdechnu ho, všechno z něj, a vím přesně, proč mé předešlé já cítilo to, co cítilo. Nezáleží na okolnostech, vypadá to, že jsem u něj na prvním místě – i nad ním samotným – a snaží se mě udělat šťastnou. Logan Knight je opravdu nesobecký.

Po tom, co zahlédnu v zrcadle svůj obraz a uvědomím si, že vypadám jako sexem poblázněný chaos, řeknu mu, že bych si ráda dala sprchu. Místo aby na mě čekal, nebo se připojil, rozhodne se jít domů a postarat se o Hermana.

„Vyzvednu tě asi tak za hodinu,“ řekne Logan, je opřený o dveře, když koupelnu plní pára.

„Dobře, budu připravená! Uvidíme se brzy.“ Dokončím vymývání mýdlové pěny z vlasů a svého těla, které je citlivé z toho, kde všude v něm byl. Bude nějakou dobu trvat, než zapomenu, co se mezi námi stalo. Jak to skoro jako by si naše srdce našly cestu jedno k druhému, zatímco se snaží opravit to jedno zlomené.

Jakmile uběhne hodina, psi začnou štěkat a objeví se Logan, na sobě kraťasy na cvičení a tričko, které mu sedí na všech správných místech, a boty Nike. Podívám se, co mám na sobě já, šaty a sandály, a uvědomím si, že jsme každý oblečený na jinou příležitost.

„Měla bych se převléct, že?“

Zasměje se. „Jo, chci tě někam vzít. Takže věci a boty na cvičení.“

„V tomhle ti budu věřit,“ řeknu, jdu do ložnice, abych našla nějaké pohodlné kraťasy a tílko.

Vejdu do obýváku, vidím, jak si hraje se psy a moje srdce se zvětší. Vzhlédne ke mně, jako bych byla jeho svět, a já cítím, jak mě omývá vina, ale pospíším si, a zaženu ji.

„Jsem připravená!“ řeknu mu nadšeně, přemýšlím, co naplánoval.

Jakmile vyjdeme ven, pozdraví mě teplý slunečný den.

„Tohle počasí jsem si nemohl nechat ujít.“ Logan se otočí a usměje se na mě. Ani se nehádám, jak za ním jdu k autu. Jedeme přes město a zamíříme z něj ven. Na chvilku nemám ani tušení, kam jedeme, dokud nepřijedeme k cestě, která říká Vyhlídková věž Sierra Buttes. Podívám se na Logana, jako by přišel o rozum.

„To jako polezeme na nějakou zatracenou horu?“ zeptám se.

Nakrčí nos a zasměje se. „Věř mi.“

A já mu věřím.

Jakmile zaparkujeme, Logan vezme batoh a do něj dá lahve vody, které měl v malém chladicím boxu na zadním sedadle. Dívám se na tu cestu a na zpocené tváře lidí, kteří ji dokončili, a cítím se trošku zastrašeně. Nikdy jsem nic podobného předtím nedělala; při nejmenším si nemyslím, že ano. Logan vezme mou ruku, políbí mě na ni, a vydáme se tou cestou nahoru.

„Bude to stát za to. Slibuju,“ řekne Logan pokaždé, když jsem připravená se otočit, ale on mě podporuje a motivuje, takže pokračuju dál s ním po svém boku.

Po několika hodinách mi hoří nohy a plíce, ale když to zvládneme až nahoru, ztratím řeč a myšlenky. Krása jako je tahle může být viděna jen odtud, nad linií stromů. Projede mnou zima z chladného vzduchu, když se dívám na vrcholky a údolí pod námi, a v tu chvíli mě Logan vezme za ruku. Jsou tam schody, které vedou ještě k většímu výhledu, a ačkoli moje nohy křičí na protest, rozhodnu se mu věřit. Ve chvíli, kdy dojdu na vrchol, jsem bez dechu. Výhled na jezera pod námi stál za každou vteřinu bolesti, abych se sem dostala. Slunce se odráží od modrých vod jezer, která jsou obklopená zelenými táhnoucími se vrcholky. Logan a já tam spolu stojíme, naše paže se o sebe otírají a užíváme si ticha.

Chytne mě kolem ramen a já se k němu přitisknu. „Je to překrásné,“ zašeptám, konečně schopná najít slova.

„Myslel jsem si, že by se ti to mohlo líbit. Než jsem se dal k armádě, zdolával jsem to každý víkend. Pomáhalo mi to vyčistit si hlavu a uvažovat střízlivě. Bylo to skoro jako moje svatyně. Když jsem přemýšlel o tom, co budeme dnes dělat, věděl jsem, že tě sem chci vzít. Je to mírumilovné. Je na tom všem zvláštní klid,“ řekne Logan s jeho rukou stále kolem mých ramen.

Stojíme tam po dobu, která se zdá jako hodiny, ačkoli uběhlo jen pár minut, a dýcháme čerstvý vzduch, zatímco si užíváme výhled. Nikdy to nechci zapomenout.

Když se rozhlížíme po jezerech, Logan se ke mně otočí. „Mám ještě jednu otázku. Takovou, že když nebudeš chtít odpovědět, pochopím to. Zvláště když zkoušíme začít znovu.“

Ztěžka polknu, cítím v krku hroudu. Napiju se vody, zírám do jeho jasných zelených očí a přikývnu.

„Nevím, jak to říct,“ Logan váhá. „Byl jsem ve tvé garáži, abych vzal nějaké vánoční dekorace na tvou vánoční párty v červenci, a narazil jsem na papíry o adopci. Neměl jsem se na ně dívat a od té doby jsem se cítil jako největší debil. Ale udělal jsem to. Jen bych chtěl vědět…“

Čas jako by se zastavil, a já se snažím přemýšlet, jak tohle vysvětlit. Od té adopce se toho stalo tolik, že ani nevím, kde začít.