TM - 42. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Peter

Pár minut sleduji Saru, která spí. Pak se tiše postavím a odejdu z ložnice. Dokázal bych u jejího lůžka sedět celé hodiny a nedělat nic jiného, než ji sledovat, ale v poledne mě čeká telefonát s potenciálním klientem a předtím potřebuji s Antonem probrat něco ohledně logistiky.

Úklid kuchyně mi zabere jen pár minut. Pak vyklouznu zadními dveřmi ven a zkrátím si cestu přes dvůr souseda. O dva bloky dál je zaparkované Ilyovo obrněné SUV. Když k němu mířím, pečlivě sleduji své okolí a vnímám vše: vzdálený štěkot malého psa, veverka, která přeběhne přes silnici, běžec, který právě zahnul za roh a značka jeho tenisek… Ta hyper bdělost je mou obrovskou součástí, stejně tak, jako moje bleskové reflexy. Obojí mi zachránilo život mnohem častěji, než bych dokázal spočítat.

Když se blížím k autu, Ilya ho nastartuje. Jakmile do něj nastoupím, odlepí se od krajnice a tichou předměstskou čtvrtí zamíří pryč, o pět kilometrů rychleji, než je povolený rychlostí limit. Věří, že splynutí s okolím vyžaduje, aby se choval jako typický občan, včetně páchání drobných dopravních přestupků.

„Nějaké potíže?“ zeptám se rusky a on svou vyholenou hlavou zavrtí.

„Všechno v klidu. Tak jako vždycky.“

Když to říká, tak na rozdíl od svého bratra dvojčete a Antona, nezní zklamaně. Myslím, že i když by to nikdy nepřiznal nahlas, našeho drobného tichého pobytu na předměstí si užívá. Z nás čtyř, kteří tvoříme hlavní tým, je to právě Ilya, kdo je díky jeho potetované vyholené lebce a čelisti, která je díky mladistvému flirtování se steroidy víc než masivní, nejpodobnější obecné představě masového vraha. Na druhou stranu jeho dvojče, Yan, by se se svým úhledně nažehleným oblekem a hnědými vlasy ostříhanými v konzervativním obchodním stylu, mohl klidně vydávat za profesora nebo bankéře. I když, pokud bych vzal v úvahu jejich osobnost, tak v našem vysoce adrenalinovém životním stylu si libuje Yan. Ilya preferuje mnohem větší zaměření na strategii a práci v pozadí.

Mám podezření, že kdyby Ilya nenásledoval kroky svého bratra a nevstoupil do armády, pravděpodobně by skončil jako počítačový programátor nebo účetní.

„Něco od Američanů?“ zeptám se, když zastavíme na červenou. Vzhledem k tomu, že moji chlapi mají docela dost práce, tak na zajištění zálohy využívám místní. Jejich úkolem je dohlížet na Saru, pokud není se mnou, a upozornit nás na jakékoli neobvyklé aktivity v okolí.

„Ne. Tvoje dívka ze své rutiny nijak nevybočuje, ale jsem si jistý, že to ty víš.“

Přikývnu. Cestou k našemu bezpečnému domu skenuji pohledem řadu pečlivě pěstěných trávníků. Něco mě dráždí, ale nedokážu přesně říci co. Možná je to jen tím, že je až příliš velký klid, na obzoru není žádná velká zakázka a v případě lokalizování generála ze Severní Karolíny, který představuje poslední jméno na seznamu, jsme udělali jen minimální pokrok. Ten paranoidní sráč zmizel i se svojí rodinou, a se zakrytím stop odvedl tak dobrou práci, že s jeho nalezením mají problém i hackeři, které jsem si najal pro jeho nalezení.

„Řekni jim, že příštích pár zpráv chci zkontrolovat sám,“ řeknu Ilyovi, když zajíždíme na příjezdovou cestu našeho bezpečného domu. „A řekni jim, že chci, aby rozšířili svůj záběr z deseti bloků na dvacet. Jestli si někdo v sousedství Sary nebo poblíž její nemocnice kýchne, chci o tom vědět.“

„Chápu,“ řekne Ilya a já vystoupím z auta.

Možná, že jsem paranoidní, ale pokud jde o Saru, nemůžu si dovolit nic podělat. Potřebuji ji až moc, než abych mohl riskovat, že ji ztratím.

********

Když se dostanu domů, odpočívá na pohovce, na bříšku má hřejivý polštářek a v ruce tablet. Své štíhlé končetiny má elegantně stočené pod sebou, lesklé kaštanové vlasy stáhnuté do chaotického drdolu na temeni hlavy. Dokonce, i když má na sobě tepláky a tričko nadměrné velikosti, můj malý ptáček vypadá tak, že by mohl z fleku hrát v černobílém filmu. Jemnost jejich rysů zdůrazňují uvolněné pramínky vlasů, které jí rámují její srdčitý obličej.

Když zvedne oči a její měkce hnědé oči si prohlíží moji tvář, z plic mi unikne všechen vzduch. Pokaždé, když ji vidím, se má potřeba sálajícího hladu v hrudníku ještě zesílí. Během uplynulých tří týdnů jsem ji měl tolikrát, že by se ta touha měla zmenšit, ale ona jen roste a nabírá až do nesnesitelné intenzity.

Chci ji a chci tohle – to tiché potěšení ze sdílení života s ní, to vědomí, že ji můžu uprostřed noci držet a ráno proti ní sedět u jídelního stolu. Chci se o ni starat, když je nemocná a vyhřívat se v jejím úsměvu, když jí je dobře. A občas, když mě přemůže můj žal, ji chci i ublížit – což je nutkání, které vší silou potlačuji.

Ona je moje a já ji budu chránit.
Dokonce i sám před sebou.

„Jak se cítíš?“ zeptám se a přejdu ke gauči. Dneska ráno jsem neměl možnost ošukat ji, a jen z pouhé její blízkosti jsem polotvrdý. Nicméně donutím se svůj chtíč potlačit, abych se ujistil, že je zdravá a v pořádku.

Sara na menstruační křeče neumře, ale já nechci vidět, že by měla jakékoli bolesti.

„Lepší, děkuji,“ odpoví a odloží svůj tablet vedle sebe. Vypadá to, že na něm sledovala nějaká hudební videa – něco, co jsem ji viděl dělat, když relaxovala.

„Můžeš s tím pokračovat,“ řeknu a kývnu k tabletu. „Připravím nám večeři, takže kvůli mně s tím nemusíš přestávat.“

Neudělá žádný pohyb, že by chtěla zvednout tablet. Jen nakloní hlavu a dívá se na mě, zatímco já přejdu ke dřezu, abych si umyl ruce a vzal si suroviny, které potřebuji na přípravu dnešní jednoduché večeře: kuřecí prsíčka, které jsem dal včera večer marinovat, a k tomu čerstvá zelenina na salát.

„Víš, nikdy jsi mi na mou otázku neodpověděl,“ řekne po pár minutách. „Proč to skutečně děláš? Co z té vší domáckosti získáš? Nemá muž, jako jsi ty, na práci ve svém životě něco lepšího? Nevím… možná nějaké slaňování po hraně budovy nebo vyhazování něčeho do vzduchu?“

Povzdechnu si. Znovu se k tomu vrátila. Moje mladá, ambiciózní lékařka nedokáže pochopit, že se mi líbí dělat to – pro ni a pro sebe. Nemůžu vrátit čas zpátky a strávit víc času s Pashou a Tamilou, nemůžu varovat své mladší já, aby se vzdalo své práce ve prospěch toho, na čem záleží, protože by to všechno mohlo ve vteřině zmizet. Může se zaměřit jen na přítomnost a mou přítomností je Sara.

„Moje žena mě naučila připravovat pár jednoduchých jídel,“ řeknu, položím kuřecí prsa na rozpálenou pánev a pustím se do sekání zeleniny na salát. „V její kultuře by měly vaření obstarávat ženy, ale ona na tradice nikdy nedala. Chtěla mít jistotu, že pokud by se jí něco stalo, dokázal bych se postarat o našeho syna, takže abych ji potěšil, souhlasil jsem s tím, že se naučím pár receptů – a nakonec jsem našel v procesu přípravy jídla zalíbení.“ Při vzpomínkách cítím, jak se mi v hrudi usazuje známá bolest. Svůj smutek potlačím a soustředím se na soucitnou zvědavost v jejích oříškově hnědých očích, kterými mě z gauče pozoruje.

Občas jsem přesvědčen, že to není tak, že mě Sara nenávidí.

Aspoň ne vždy.

„Takže jsi začal vařit pro svou manželku?“ zeptá se, když chvíli mlčím. Přikývnu a do velké salátové mísy nasypu nakrájenou zeleninu.

„Ano, ale do doby, než zemřela, jsem se nenaučil víc, než jen základy,“ řeknu a navzdory svému soustřední je můj hlas hrubý a syrový, plný potlačované bolesti. „Dva měsíce po masakru jsem šel v Moskvě kolem kulinářské školy. Impulzivně jsem vešel dovnitř a zapsal se na kurz vaření. Netuším, proč jsem to udělal, ale když jsem kurz dokončil a doma na sporáku se mi vařil boršč, cítil jsem se o něco lépe. Existovalo něco jiného, na co jsem se mohl zaměřit. Něco hmatatelného a skutečného.“

Něco, co dokázalo ochladit vztek, který se vařil přímo uvnitř mě, a co mi umožnilo naplánovat pomstu tak, jako recept. Včetně jednotlivých kroků a opatření, které bych k tomu potřeboval.

Tu poslední část neřeknu, protože pohled Sary ještě o trochu změkčí. Myslím, že můj malý mazlíček mě ve svých očích dělá mnohem lidštějším. Líbí se mi to, takže jí neřeknu, že jsem byl v Moskvě, abych zabil svého bývalého nadřízeného, Ivana Polonskyho, za to, že ten masakr kryl, nebo že hodinu poté, co hodina vaření skončila, jsem mu v jedné uličce podřízl hrdlo.

Jeho krev se tak moc podobala boršči, který jsem ten den dělal.

„Tuším, že nikdy nevíš, co máš, než o to přijdeš,“ zauvažuje Sara a objímá svůj ohřívací polštářek. V jejích slovech plných moudrosti cítím záchvěv žárlivosti.

Doufám, že nemyslí na svého manžela, protože pokud jde o mě, tak v jeho případě nešlo o žádnou velkou ztrátu.

Ten zkurvysyn si zasloužil všechno, co dostal, a ještě mnohem víc.

Když je jídlo hotové, Sara se ke mně u stolu připojí, a najíme se. Já ji zatím vyprávím o některých z měst, ve kterých jsem měl lekce vaření: Istanbul, Johannesburg, Berlín, Paříž, Ženeva… Po popisu jejich kulinářské kuchyně se s ní podělím o pár příběhů o temperamentních šéfkuchařích, a Sara se směje. Když mně naslouchá, její tvář jí rozsvítí opravdový úsměv. Abych předešel zkažení nálady, tak si pro sebe nechávám všechny temné detaily – jako to, že mně v Paříži vypátral Interpol a já se musel z budovy, ve které probíhal kurz vaření, prostřílet, nebo to, že v Berlíně jsem před odchodem na svou hodinu vyhodil do povětří auto svého cíle. V družném hovoru uklidíme zbytky a Sara mi dřív, než ji zaženu nahoru, pomůže s úklidem.

„Běž si odpočinout,“ řeknu jí. „Dej si sprchu a pak si vlez do postele. Brzy se k tobě připojím.“

Její výraz se stane ostražitým. „Dobře, ale jen abys věděl, začala mi menstruace.“

„A? Myslíš, že mě vyděsí trocha krve?“ při pohledu na její tvář se musím usmát. „Dělám si srandu. Vím, že se necítíš dobře. Budeme se jen mazlit, jako za starých dobrých dní.“

„Aha, chápu.“ Odpoví mi úsměvem, upřímným a teplým, a ve tváři trochu zčervená. „V tom případě se brzy uvidíme.“

Vyběhne z kuchyně a já tam stojím, neschopný dýchat a připadám si, jako by mě právě někdo vrazil nůž přímo do žaludku.

Sakra, ten úsměv… V tom úsměvu bylo všechno.

Poprvé jsem pochopil, proč se s ní tak cítím.

Poprvé si uvědomuji, jak moc ji miluji.