TM - 37. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Sara

Probudí mě vůně kávy a slaniny. Na tváři cítím sluneční paprsky. Zmateně otevřu oči a vidím, že do zazvonění budíku zbývá ještě půl hodiny a že je vypnutý. Poté, co se donutím soustředit, si vzpomenu na uplynulou noc. Se zasténáním si přetáhnu deku přes hlavu.

Můj ruský stalker je zpátky – a u mě doma připravuje snídani.

Po chvíli přesvědčím sama sebe, abych vstala a vydala se začít se svou obvyklou ranní rutinou. Ano, vrah mého manžela mě včera v noci znovu ošukal – a přiměl mě vyvrcholit – ale kvůli tomu nenastal konec světa a já se podle toho musím chovat.

Musím ignorovat pohrdání sama sebou, které uvnitř cítím, a jít do práce. O deset minut později sejdu po schodech dolů, oblečená a čerstvě osprchovaná. Je to divné, ale i když teď vím, co Peter dělá za práci, necítím ohledně něho nic jiného. Přemýšlela jsem o něm jako o vrahovi tak dlouho, že to, že teď vím, že i se svým týmem zabíjí pro peníze, mě jen tak nevzruší. Nicméně posílí to mé přesvědčení, že je nebezpečný a to, že jestli chci zmizet z jeho mušky, musím se chovat opatrně.

„Doufám, že máš ráda slaninu a míchaná vejce,“ řekne, když vejdu do kuchyně. Je, stejně jako já, plně oblečený. Nemá jen boty a jeho kožená bunda visí přes opěradlo jedné ze židlí. Oblečení má znovu tmavé, a když ho vidím u sporáku, tak mužný a smrtelně pohledný, zvedne se mi puls a žaludek se mi sevře něčím znepokojivým.

Něco, co mi podezřele připomíná vzrušení.

Donutím se tu myšlenku potlačit. Založím si ruce na hrudi a bokem se opřu o linku. „Jistě,“ odpovím klidně. Svůj tep, který běží jako o závod, ignoruji. „Kdo ne?“

Dobře, mohla bych mu to jídlo hodit přímo do tváře, ale nechci ho vyprovokovat dřív, než vymyslím novou strategii.

„Přesně to jsem si myslel.“ Naservíruje jídlo na talíře a pak nám oběma nalije šálek kávy.

Rozhodnu se, že bych mu možná mohla pomoci, takže vezmu šálky a donesu je ke stolu. On vezme talíře a pak si sedne, abychom se nasnídali.

Vejce jsou vynikající, svěží a načechraná, slanina je dokonale vypečená. Dokonce i káva je neobvykle dobrá, jako by na můj Keurig použil nějaké tajné kouzlo. Ne, že bych čekala něco jiného – každé jídlo, kterým mě nakrmil, bylo vynikající. Pokud by zabijákovi/stalkerovi jeho kariéra nevyšla, mohl by můj mučitel zvážit kariéru kuchaře.

Ta myšlenka byla tak směšná, že jsem se do hrníčku své kávy zahihňala. Peter přitom zvuku zvedl od svého talíře hlavu a v tiché otázce zvedl obočí.

„Jen jsem si pomyslela na to, že bys to mohl dělat profesionálně,“ vysvětluji a vložím si do úst další sousto vajíček. Možná je to další zrada Georgeovy památky, ale nedokázala jsem si vzpomenout, že by mi kdy připravil snídani. V době, kdy jsme spolu chodili, se párkrát pokusil o romantickou večeři – nechal dovézt čínu a zapálil pár svíček – ale jinak jsem buď vařila já, nebo jsme šli na jídlo ven.

„Děkuji.“ Při mé pokloně se na Peterových ústech objeví náznak úsměvu. „Jsem rád, že se ti to líbí.“

„Ehm – hm.“ Soustředím se na konzumaci toho, co mám na talíři a snažím se nečervenat, když si vzpomínám, jak se ty dobře tvarované rty dotýkaly mého krku, mých ňader, mých bradavek… Chci věřit tomu, že mě včera večer zastihl nepřipravenou, že moje odezva na něj byla výsledkem spánkem zakalené mysli, ale to hučení, které mi dneska projíždí žilami, ten předpoklad popírá.

Jakési moje zvrácené já je šťastné, že ho vidí – a ulevilo se mu, že je naživu.

Idiot, nadávám sama sobě. Peter Sokolov je hledaný uprchlík, netvor, který poté, co mě mučil a zabil George, vzal přímo přede mnou dva životy. Stalker, jehož přítomnost vnesla do mého života nespočet komplikací a představuje hrozbu pro všechny lidi kolem mě.

To, že ho chci, není jen špatné. Je to vyloženě patologické.

Přesto však, když dojím své vejce a dopiji kávu, si jsem vědoma zvláštní lehkosti, kterou cítím uvnitř hrudi. Ten dům mi už nepřipadá tak obrovský a skličující. Už nemám pocit, že je kuchyň tak chladná a hrozivá. Místo toho mi připadá jako světlá a teplá. On teď ten prostor vyplňuje, svým velkým tělem a děsivou silou své osobnosti mu dominuje, a i když je tím posledním člověkem, kterého bych chtěla mít za svého společníka, když jsem s ním, necítím ten zdrcující tlak samoty.

Pes, připomenu sama sobě. To jediné, co potřebuji, je pes. A při dalším nádechu si uvědomím, že s tím by mohl být problém – a obecně i s mým novým životním plánem.

„Víš, že se za pár týdnů stěhuji, že?“ řeknu a odložím svůj prázdný šálek. „Podepsala jsem papíry na prodej domu.“

Peterův výraz se nezmění. „Ano, já vím.“
„Samozřejmě, že ano.“ Pod stolem zatnu prsty do pěsti, nehty se zaryju do svých dlaní. „Když jsi byl pryč, pravděpodobně jsi mě sledoval. Ty oči, které jsem na sobě cítila – to nebyla jen moje představivost, že?“

„Nemohl jsem tě nechat bez ochrany,“ řekl s pokrčením ramen. Nebyla v tom žádná omluva.

„Správně.“ Nadechnu se a donutím se uvolnit sevření ruky. „Dobře, brzy se stěhuji a jsem si dost jistá, že nebudeš moci jen tak přicházet a odcházet, jako to děláš teď. Aspoň ne tak, aby tě každý den neviděli sousedé. Takže by sis možná mohl najít na své mučení a stalkování nějakou jinou ženu. V poloprůmyslových oblastech jich žije spousty.“

Koutky úst se mu zachvějí. „Jsem si jistý, že existují. Škoda, že já nechci žádnou z nich.“

Zabubnuji prsty o desku stolu. „Skutečně? A co zbytek lidí z tvého seznamu? Nebo už jsi je zavraždil všechny?“

„Ještě jeden zbývá a ten se ukázal jako téměř nepolapitelný,“ řekne. Dřív, než zavrtím hlavou, na něj na okamžik tupě zírám.

Na něco takového nejsem dneska připravena.

„Dobře,“ řeknu se snaze dát se znovu dohromady. „Takže co budu potřebovat, abys mě nechal na pokoji?“

„Kulku do mozku nebo srdce,“ odpoví bez mrknutí oka. Když si uvědomím, že mluví naprosto vážně, zvedne se mi žaludek.

Nemá v úmyslu odejít ode mě. Nikdy.

Všechna lehkost i vzrušení vyprchalo, takže teď tu jsem v čiré hrůze své reality. Sebevětší množství chutných jídel, ohromujících orgasmů ani jemného mazlení mi nevyhradí skutečnost, že jsem de facto vězněm tohoto smrtícího muže, vraha, který při mučení a násilí ani nemrkne okem. Je mnou posedlý a tahle jeho posedlost je stejně nebezpečná jako on sám. Jeho city jsou stejně pokroucené, jako temná minulost, kterou sdílíme.

To monstrum je na mně fixované a není žádného úniku.

Když odsunu svou židli a postavím se, mám nestabilní nohy. „Musím jít do práce,“ řeknu pevně, a dřív, než stihne vznést jakékoli námitky, vezmu si tašku a spěchám do garáže.

Peter neudělá žádný pohyb, aby mě zastavil, ale když se dostanu do auta, stojí ve dveřích a na temné pohledné tváři má nasazenou nečitelnou masku.

„Uvidíme se, až se vrátíš,“ řekne, když nastartuji auto. Vím, že to myslí vážně. Můj mučitel je zpátky a neodejde.