Dirty - 31. kapitola

Překlad: Lucie

JULIUS

Obklopen smějícími se muži uvolněnými alkoholem se opřu do židle a vezmu si do ruky sklenku neředěného ouza.

Polonahé ženy se věší na členy mnoha firem. Na jedné straně místnosti jeden z chlapů milostivě přijímá kuřbu, kterou mu nabídla jedna z žen. Další vlna smíchu přichází od jiných mužů, a mě to naprosto irituje. Muži v mém světě se nesmějí moc často. Setkáváme se jednou za čtvrt roku, abychom se hodinu bavili o obchodu, a zbytek noci jsme se věnovali sračkám.

Dnes večer tu být nechci.

Jsem vzrušený, neschopný se soustředit, protože můj hlavní zájem momentálně spí v mé ložnici, stočený v mé posteli. Fakt, že jsem pryč od Alejandry, mě znepokojuje.

Zajímá mě, jestli je v pořádku.

Rty se mi zkroutí v myšlence.

Jestli s ní Ling nějak vyjebe, zatraceně, bude toho litovat.

Jak bych si přál, abych se mohl jen tak zvednout a nechat ty namyšlené sráče na jejich vlastní párty. Ale z takového shromáždění nemůžete jen tak odejít. Bylo by to neuctivé, a už jsem viděl muže zabíjet pro míň. Zneuctíš jednoho z těchto mužů a opustíš tohle místo v pytli na mrtvoly.

Po celé ty roky jsme se scházeli vždy prvního každý leden, duben, červenec a říjen, abychom prodiskutovali, co se děje v našich světech. V době, kdy se firmy těchto nebezpečných mužů spojily, mnoho gangů bylo ve vzájemné válce. Časy se změnily. Válka nebyla produktivní. Rozhodli se, že dohoda byla nezbytná, a pokud nebyla úmyslně překročena – jinak známo jako „vrhání stínu“ – vše v podzemí šlo dobře.

Muži, kteří vrhali stín, tu nikdy nevydrželi dlouho. Trvalo to jen několik měsíců, kdy byl představen někdo nový, který si myslel, že je lepší než ostatní, který věřil, že ví všechno líp, než my ostatní, a který chtěl, abychom se mu plazili u nohou. A pak, najednou, byli pryč.

Nikdo už je nikdy znovu neviděl.

Namyšlení kreténi byli v pohodě, pokud se drželi na uzdě, ale nikdy nesmíte zneuctít své bratry, což jsme určitým způsobem byli.

Zatímco si Marcos Demitriou nechává sát ptáka, konverzace se uklidní.

Aslan Sadik, šéf Tureckých Ztracených Chlapců, si vloží doutník mezi rty, lehce natáhne a vydechne kolem sebe hustý kouř. „Slyšeli jste, co se stalo Barisovi?“

Nastane ticho. Dokonce i Marcos zůstane nehybný a jemně odstrčí klečící ženu, ze které jsou vidět jen kozy a velké rty. Našpulí pusu a vrátí si ptáka zpátky do kalhot, než ji jemně pohladí po tváři, a vrátí se zpátky k ostatním.

Všechny oči jsou na Aslanovi, tak zatraceně typické pro Turka, prostě miluje pozornost. Hluboce se nadechne a s výdechem promluví. „Dostali ho zasraní policajti. Věděli, kde byl jeho bezpečný dům. Našli všechno. Většina z jeho mužů je mrtvá. Ti, kteří nejsou, jen čekají na okamžik, aby se mohli oběsit.“ Rozhlédne se po místnosti. „Slyšel jsem, že jeden z mužů už to udělal pomocí prostěradla z nemocniční postele.“ Předvede, jak se mu smyčka utahuje kolem krku. „Je po všem. Z toho už se nedostane. Přišel o všechno.“

Těžký přízvuk Tituse Okoyse, liberijského obchodníka se zbraněmi, se ozve do ticha. „Jak?“ zeptal se, jeho tmavý obličej vypadal udiveně. „Jak ho našli?“

Aslan neodpoví, jednoduše se rozhlédne po místnosti na lidi kolem s jasným zájmem.

Přímo naproti Titusovi, Lars Odegard z Norského Peltu se podívá svým štíhlým, bledým obličejem na Aslana. Jeho modré oči jsou skeptické. „Jestli slyším dobře, je v tvé poznámce obviňující tón, Aslane.“ Na jasné prohlášení jen Alan pokrčí rameny a obočí se mu zvedne v čiré nevinnosti. Lars si rukou projede bílými vlasy, vypadá, jako kdyby rád hodil sklenku přímo doprostřed Aslanova čela a zanechal z něj krvavý svinčík.

Lars v nesnesitelném tichu pronese. „Řekni mi, Turku, kdo z nás by získat, kdyby Egon byl vyřazen ze hry?“

Nemám náladu na tuhle bezohlednou debatu, ale Aslan tu dnes večer vyjebává s několika vážnými muži. Napětí roste a já potřebuju zase obnovit klid. S lehkým popotáhnutím protočím oči. „Nikdo z nás by přímo nezískal z odstranění Egona Barise, ale když to říkáme, jsme obchodníci.“ Ušklíbnu se, abych uvolnil napětí. „Otázkou není, kdo by získal, když ten albánský psychopat ztratil své místo v našem světě.“ Několik dalších mužů se zachichotá, zatímco jiný se usmějí v souhlasu. „Otázkou je, kdo z nás by byl tak hloupý, že nechce nahradit služby, které už nemůže poskytovat?“

Muži vybuchnou do nadšeného smíchu, tleskají a souhlasně přikyvují nad těmi slovy, které jsem řekl, a ostatní si mysleli. A Aslanovo slavnostní kouzlo skončilo.

Podívám se Aslanovi do očí, vydám vlastní varování, když přiznám, „Protože by bylo hned po něm.“ Zvednu sklenku ke rtům, nakloním se, posílám v jediném polknutí všechen obsah dovnitř a praštím sklenkou do stolu s tvrdým cinknutím. „V jediném zasraném úderu srdce.“

Elias Munoz, americko-argentinský šéf Los Gatos Negros, kluků, za kterými jdete, když potřebujete jakoukoliv párty drogu, ke mně zvedne svou sklenku. „Dobře řečeno, Juliusi. Chytrý, jako vždy.“

Nakloním k němu hlavu v tichém díky, když mi servírka bez vršku přinese čerstvou sklenku ouza. Diskrétně zkontroluju náramkové hodinky a zavzdychám na displej.

22:07.

To mě poser.

Bojuju s touhou přejet si rukou přes oči a unaveně si povzdechnout. Toto setkání bude trvat dlouho do noci a já uvízl v místnosti plné nadržených chlapů, když bych mohl být v posteli a spát vedle chodícího mokrého snu.

Zjišťuju, že čas se dnes večer potáhne pomaleji, než kdy dřív.

Prsty mi bubnují proti pevnému mramorovému stolu, zatímco zírám na zeď, a přemýšlím o tom, co mi zítra poví Alejandra. Nic moc už mě nedokáže šokovat. Všechno, v co doufám, je, že jí dokážu pomoc, abych ji osvobodil.

Osvobodil.

Nad tím slovem se zamračím.

Podle mého názoru je svoboda nadhodnocená.

Člověk říká, že máme svobodu projevu, ale omezuje nás, když řekneme něco, co nesplňuje jeho ideály. Můžeme svobodně jít kamkoliv chceme, ale je nám řečeno, abychom následovali cestu, kterou pro nás připravili. Bylo nám řečeno, abychom řekli naše myšlenky, ale neustále nám zavírají ústa a nařizují nám, abychom poslouchali ty, kteří to zřejmě vědí líp.

Ne.

Svoboda je určitě nadhodnocená.

Kromě toho, není to tak, že by Alejandra byla někdy svobodná. Bude ji umožněno ochutnat svobodu skrz mě. Cena její svobody přichází s vysokou cenou, a něco mi říká, že bude naštvaná, až to vyjde na světlo.

Moc mi to nesedělo, abych ji držel od toho, ale vím, že až se zbavíme kouře, vezme mé gesto takové, jaké je. Základní akt ochrany.

Čas plyne pomalu, a neobtěžuju se s nikým navázat rozhovor. Ani v těch nejlepších dnech nejsem zrovna mluvka. Moje pozornost je jinde, když žena oblečená v černých šatech vejde do místnosti a ohne se, aby promluvila přímo do ucha Luky Pavlovice, ženami po celém světě přezdívaného Chorvatská senzace, majitele zařízení, ve kterém zrovna sedíme, a protože jsem se na něj nedíval, unikne mi, když se na mě zamračí.

„Juliusi, bratře.“ Z druhé strany stolu na mě zavrčí. „Máš návštěvu.“

Následuje takové ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík.

Všechny oči se dívají na mě.

No, kurva.

Tohle není dobré. Bylo porušeno královské pravidlo. Nikdy nesmíte odhalit místo setkání, a Bůh ví, že jsem to neudělal. Tak kdo?

Nedokážu skrýt svůj zmatek. „Co, prosím?“

Žena se postaví vedle Luky a přetlumočí mi zprávu. „Jeden gentleman se na vás ptal, pane Cartere. Čeká v konferenční místnosti dvě.“

Oči se mi usadí na Lukovi a já klidně a upřímně odpovím, „Přísahám, že nevím, o co tady jde. Neřekl jsem jediné zatracené duši, kam dnes večer jdu.“

Výraz na mé tváři musí odhalovat mou upřímnost, protože po dlouhé chvíli, co na mě zírá, Lukův postoj se uklidní. Zvedne sklenku a napije se, než ji položí zpět na stůl. „Potom se v každém případě“ – mávne rukou ke dveřím – „běž podívat na svého nečekaného hosta.“

Postavím se, urovnám si sako a opustím pokoj. Kráčím chodbou a zastavím se, když dojdu před dveře, na kterých je tlustá číslice dva. V zadní části mysli přemýšlím, jestli je to nastražené. Přemýšlím, jestli ten muž je Gio. Nevědomky se natáhnu do náprsní kapsy saka a uchopím rukojeť pistole s ráží .45, vytáhnu ji z pouzdra a jen pro případ si ji držím podél těla.

Bez dalšího zdržování otevřu dveře, připraven se setkat s kýmkoliv, koho mi osud přivedl do cesty.

Muž stojí zpříma u okna, které se tyčí od podlahy ke stropu, dívá se na ulici pod sebou zády ke mně. Drsně pronese. „Zavřete za sebou.“

Tak taky udělám, zatím se nehodlám vzdát své zbraně.

Přejdu do místnosti, abych se podíval na vysokého gentlemana. Je oblečený v dobře padnoucím šedém obleku, jeho vlasy v barvě soli a pepře jsou upravené tak, jak by měly být. Když se ke mně konečně otočí čelem, zamračím se. Jeho přivřené hnědé oči, tvar jeho obočí, jeho obličej je mi určitým způsobem povědomý, ale nedokážu si ho zařadit. Nevěřím však, že bych tohoto muže někdy dřív potkal. Musí mu táhnout na šedesát.

„Mohu vám pomoci?“

K mému překvapení se starý muž podívá dolů na zbraň v mé ruce a nesouhlasně si pomlaskne. „Dejte to pryč, chlapče. Ještě někomu vystřelíte oko.“

S rozpačitým pohledem udělám, jak je mi řečeno, zatímco se cítím jako malý kluk pokáraný strýcem.

Pozorně se na mě dívá, a když je má zbraň z dohledu, jeho tvář změkne, a kolem oči se mu objeví vrásky, jak se usměje. Podrží přede mnou list papíru a odhalí, „Mám tu své chlapce, aby to tu vyčistili, ale jsem povinen některé vynechat.“

Na papíře byly dvě fotografie, jedna moje, jedna Alejandry, obě pořízeny skrytě. Nad fotografiemi, je tlustými černými písmeny napsáno ‘Neviděli jste tyhle lidi?’ následované vymyšleným příběhem o ukradeném motorizovaném invalidním vozíčku svobodné matce a její postižené dceři.

Zasraný Gio.

Ten kretén není tak hloupý, jak jsem si původně myslel.

„Kde jste to vzal?“

Muž přejde k nejbližšímu stolu, dá si na čas, když vytahuje židli, a pomalu si sedne, jako kdyby si myslel, že má všechen čas světa.

Neodpoví.

A to podnítí mé podráždění. Vyštěknu, „Hej, papíku, na něco jsem se ptal.“

Ten muž mi vrátí, „A byly to špatné otázky, Juliusi Cartere.“

Moje tělo se napne s vyčerpávající frustrací. „Kdo jste?“

„Ach.“ Muž se hluboce usměje, přehodí si kotník přes koleno a jeho dolíček se prohloubí. „Teď se někam dostáváme.“ Na chvíli mě pozoruje, než roztáhne ruce a odpoví mi. „Jmenuji se Antonio Falco.“

Minutu na toho zmrda jen mrkám, než zvrátím hlavu a nechám smích, aby mě pohltil. Směju se několik minut, hodin, a ten muž mě jen pozoruje s vědoucím úsměvem na tváři. Nemůžu ovládnout své pobavení, když si otírám z očí slzy. „Poslouchejte, staříku. Znal jsem Antonia Falca. Byl to můj partner, můj nejlepší přítel, můj bratr. A vy nejste on.“ Najednou mě pobavení rychle opustí a udělám krok dopředu. „Zavřete svou zasranou pusu. Nevyslovujte jeho jméno. Ani na něj nemyslete.“

Ale mužův úsměv se láskyplně prohloubí. „Vím, kdo jste, Juliusi. Vím, kdo jste pro něj byl, pro Twitche. Vím toho o vás víc, než toho o sobě víte vy sám.“ Jeho pohled se změní na přísný. „Ale pokud se mnou budete v budoucnu mluvit takhle neuctivě, tak vás praštím přes pusu, synku.“

Někdo musí zavolat ošetřovatelskou službu, protože tenhle stařík se evidentně zbláznil. Přesto něco na tom, jak se na mě dívá, jak na mě mluví, mě uklidňuje.

Zkusím to ještě jednou, tentokrát mírněji. „Kdo jste?“

Jeho či se smějí, když odpoví, „Už jsem vám to řekl, Juliusi. Jsem Antonio Falco.“

Vyklouzne ze mě otrávený povzdech. Nemám čas na tyhle sračky.

Mé nohy se pohybují rychle. Otočím se na patě, abych se dostal co nejdál od tohohle pomateného pacienta, když vysloví slova, která mě zastaví.

„Antonio Falco,“ zopakuje stařík, když se natahuju k zavřeným dveřím. Když se chystám dveře otevřít a zavolat ochranku, aby ho vyvedli, dodá, „Starší.“

A přestože moje mysl pochybuje, obrázky tohoto muže mi problikávají před očima a najednou pochopím tu důvěrnou známost.

Tenhle muž je starší verzí Twitche.