TM - 36. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Peter

Když vstoupím do místnosti, spí. Své štíhlé tělo má od hlavy až k patě zabalené do přikrývky. Tiše rozsvítím. V hrudi se mi zastaví dech.

Uplynulé dva týdny jsem se zotavoval z bodné rány, kterou jsem utrpěl v Mexiku, a bavil jsem sám sebe tím, že jsem ji sledoval na domovních kamerách a hltal všechny zprávy Američanů, které se týkaly jejího pohybu. Vím o všem, co dělala, o každém, s kým mluvila, o všech místech, kam šla. To by mělo snížit ten pocit odloučení, ale když ji teď takhle vidím, když má lesklé kaštanové vlasy rozprostřené na polštáři, z plic mi unikne všechen vzduch a celým tělem mi proběhne bodnutí touhy.

Moje Sara. Tak zasraně moc mi chyběla.

Otočím se k posteli a zatnu ruce v pěst, abych zabránil své potřebě natáhnout se po ní, popadnout ji a nikdy ji nenechat jít.

Dva týdny. Dva neskutečně dlouhé týdny, kdy jsem se k ní nemohl vrátit, protože jsem přehlédl nůž, který měl jeden ze strážných ukrytý v botě. Je pravdou, že jsem byl v ten okamžik zaneprázdněn dalším strážným, který na mě mířil AR15, ale to pro mou nedbalost nepředstavuje žádnou omluvu.

V práci jsem byl nepozorný a málem mě to stálo život. O pár centimetrů doprava a musel bych ležet mnohem déle, než jen dva týdny. Možná už navěky.

„Co to sakra je, chlape?“ zavrčel Ilya, když mi s bratrem po misi ránu obvazovali. „Skoro jsi skončil s rozřezanou ledvinou. Musíš si hlídat zasraná záda.“

„K tomu mám vás dva,“ podařilo se mi procedit. Pak mě ztráta krve dostala a zabránila mi vysvětlit důvod, proč jsem byl rozptýlený. Prostě to tak bylo. Pravdou bylo, že jsem si toho nože nevšiml, protože když jsem se díval přímo do hlavně AR15, nemyslel jsem na svůj tým nebo na svou misi. Myslel jsem jen na Saru a na to, že už ji nikdy znovu neuvidím.

Moje posedlost se téměř stala mým pádem.

Posadil jsem se na okraj postele a opatrně jsem z ní stáhl deku. Jako vždycky spala nahá a při pohledu na její štíhlé, elegantní křivky mi krev v žilách přímo vře. Nevzbudí se. Jen si odfrkne jako nespokojené kotě, které přišlo o svou deku, a já v hrudi pocítím něco jemného. Srdce se mi naplní teplým svitem. Penis mám však čím dál tvrdší a moje tepová frekvence nabírá na rychlosti.

Musím ji mít. Teď.

Postavím se, rychle se svléknu a své oblečení položím na prádelník. Ujistím se, že zbraně mám stále dobře ukryté. Při těch trhavých pohybech pocítím napětí v čerstvé jizvě, kterou mám na žaludku, ale chci ji tak moc, že tu bolest jen stěží registruji. Nasadím si kondom, znovu si k ní vlezu do postele, přetočím ji na záda a usadím se mezi jejíma nohama.

Můj dotek ji probudí. Víčka jí vyletí nahoru a v oříškově hnědých očích se jí objeví panika i omámení. Když ji popadnu za zápěstí a přišpendlím jí je nad rameny, usměji se. Vím, že je to úsměv predátora, ale nedokážu si pomoct.

I když v hrudi cítím hřejivý pocit, můj hlad po ní je tak temný a násilný, naprosto vše pohlcující.

„Ahoj, ptichka,“ zamumlám a dívám se, jak se jí vyjasní pohled a do očí jí proniká stále víc paniky. „Omlouvám se, že jsem byl tak dlouho pryč. Nemohl jsem si pomoct.“

„Jsi… jsi zpátky.“ Hrudník se jí v nerovnoměrném tempu zvedá nahoru a dolů. Na jejích rozkošně kulatých ňadrech vystupují bradavky jako tvrdé, růžové kuličky. „Co jsi – proč jsi zpátky?“

„Protože bych tě nikdy neopustil.“ Skloním se k ní a vdechuji její vůni a teplo, které je stejně podmanivé, jako sama Sara. Jemně jí oždibuji ouško a do krku ji zašeptám. „Myslela sis, že bych tě jen tak nechal odejít?“

Chvěje se pode mnou, dech se jí zrychluje a já vím, že pokud bych zajel mezi její nohy, tak ji najdu horkou a vlhkou, přesně připravenou pro mě. Chce mě – nebo aspoň její tělo – a můj penis pulzuje, protože to ví, touží jí naplnit a chce cítit to pevné, kluzké objetí její kočičky. I když nejdřív chci odpověď na svou otázku.

Zvednu hlavu a podívám se jí přímo do očí: „Myslela sis, že bych odešel, Saro?“

Když se na mě dívala, vypadala zmateně. „Dobře, ano. Myslím tím, že jsi byl pryč, a já myslela – doufala…“ Zamračeně se odmlčela. „Proč jsi byl pryč, když jsi mnou nebyl znuděný?“

„Znuděný tebou?“ Copak si neuvědomuje, že jsem na ni celou dobu myslel? Dokonce i v zápalu boje? Že nedokážu být ani hodinu bez toho, aniž bych kontroloval, kde právě je, nebo strávil noc, aniž by se mi o ní nezdálo? Dívám se jí přímo do očí a pomalu zavrtím hlavou. „Ne, ptichka. Nejsem tebou znuděný – ani nikdy nebudu.“

Koutkem oka vidím, jak ohne své štíhlé prsty, a uvědomím si, že ji stále ještě držím zápěstí přišpendlené nad hlavou, a svírám ji tak pevně, jako bych se bál, že by mohla uniknout. Navzdory mému nedávnému zranění nepředstavuje pro moje reflexy ani sílu žádného partnera, ale jsem rád, když ji takhle mám – mírnou, pod sebou, nahou a naprosto bezmocnou. Je to součástí mých podělaných pocitů k ní – ta potřeba ovládat ji, vždy ji mít vydanou na milost.

„Ne,“ zašeptá, ale jazykem si přejede po svých měkkých, růžových rtech, a ten hlad, který cítím, se prohloubí. Všechnu krev mám v rozkroku a koule mě škrtí. V jejích jemných a elegantních liniích srdčitého obličeje je něco tak čistého. Je to, jako by byla nedotčena tím životem plným zkorumpovaných odporností, se kterými se denně vypořádávám. To mě nutí chtít ji mnohem víc ušpinit, udělat jí mnohem víc špatností, ale vím, že to všechno udělám.

Dobro a zlo nikdy nebylo mou silnou stránkou.

Skloním hlavu. Ochutnám její rty a navzdory bolestivě tvrdému penisu ji jemně políbím. I když mě nahlodává má temná stránka, nechci jí ublížit. Ne dneska, ne poté, co se v poslední době stalo. Stále nedokážu definovat, co pro mě znamená, ale vím, že je moje, že mi na ní záleží, že je moje pro to, abych ji rozmazloval a chránil. Nechci, aby se bála bolesti z mého doteku – dokonce i když ji chci občas způsobit.

Nevím, co od ní chci, ale vím, že je to víc, než jen tohle.

Ze začátku na mé doteky neodpovídá, rty má pevně sevřené a brání mému jazyku dostat se dovnitř, ale pokračuji v líbání a její rty konečně povolí a pustí mě do teplých zákoutí svých úst. Chutná úžasně a cítím náznak zubní pasty s mátou a jí samotné. Když se hlavička mého penisu dotkne vnitřní strany jejího stehna, nedokážu potlačit zasténání. Chci být uvnitř ní, cítit to, jak se její horké a hladké stěny kolem mě pevně svírají. Pokušení odolám a místo toho se soustředím na její svádění a na to, abych jí poskytl tolik potěšení, aby zapomněla na bolest, kterou jsem jí způsobil.

Netuším, jak dlouho ji škádlím a hladím její rty, ale po chvíli cítím opatrný dotyk jejího jazyka. Reaguje na mě, polibek mi oplácí a její tělo pode mnou začne tát. Srdce mi buší jako o závod, cítím, jak se dotýká mé hrudi. Svými rty teď přejedu ke kůži na jejím krku, pak ke klíční kosti a plyšové měkkosti jejích ňader. Dýchá nepravidelně. Rty sevřu její bradavku a ona zasténá. Cítím, jak se pode mnou vyklene, zvedne boky z postele a přitiskne se ke mně svou kočičkou.

Temně hrdelně zavrčím a otočím svou pozornost k druhému prsu a nasaju ho, až steny Sary naberou na intenzitě i hlasitosti. Svíjí se pode mnou a křečovitě stahuje ruce, které stále ještě svírám za zápěstí. Když zvednu hlavu, vidím, že je v obličeji rudá, oči má pevně zavřené a hlavu zakloněnou ve smyslné bezstarostnosti.

Je na čase. Zasraně, je nejvyšší čas.

Uvolním její bradavku, zvednu se výš a svým tvrdým penisem se teď dotýkám vchodu do jejího těla.

„Chceš to?“ chraptivě se zeptám. Se zamrkáním otevře oční víčka a tím odhalí oči, které jsou zamžené touhou. „Řekni, že to chceš, ptichka. Řekni, že jsem ti chyběl, když jsem byl pryč.“

Sara rozevře ústa, ale žádná slova z nich nevychází. Vím, že není připravena připustit to, že akceptuje spojení, které mezi námi existuje. Možná můžu mít její tělo, ale o její mysl a srdce musím bojovat mnohem tvrději. A já to udělám, protože to je to, co od ní potřebuji. Uvědomuji si, že potřebuji, aby byla celá moje, chtěla mě a potřebovala tak moc, jako potřebuji já ji.

Skloním hlavu a znovu ji políbím na rty. Pak uvolním jedno její zápěstí, abych mohl navést svůj penis do jejího horkého, kluzkého nitra. Stále je neuvěřitelně těsná, ale tentokrát se mi daří jít na to pomalu a propracovávat se do ní kousek po kousku, až se do ní pohřbím až po samotný kořen. Svou volnou ruku spustí k mému boku a svými jemnými nehty se mi zarývá do kůže, zatímco mi u ucha lapá po dechu. Když se v ní začnu pohybovat v úmyslně pomalém tempu, cítím, jak se její vnitřní svaly svírají. Moje vlastní touha je už na vrcholu vzrušení a to jediné, co můžu dělat, je pohybovat se pevnými, stálými tahy a každým tahem se dotknout jejího klitorisu.

„Jo, to je ono,“ zasténám a cítím, jak se kolem mě její svaly sevřou ještě víc. Dýchá, jako by právě doběhla maraton. „Udělej se pro mě, ptichka. Dej mi pocítit svůj orgasmus.“

Zvýším tempo a ona vykřikne. Buším do ní a jezdím na ní tak tvrdě, až pod námi vrže postel. Sevřu ji za bok a pevně stisknu její zadek. Nedokážu se jí nabažit, jí a její hedvábné jemnosti a sladké vůně. Zajíždím do jejího těla čím dál hlouběji. Chci se do ní zabořit tak hluboko, až bych se do jejího těla trvale vyleptal.

Její výkřiky jsou čím dál hlasitější a zběsilejší. Cítím, jak se její kočička svírá, jak zvedá boky, když dosáhne vrcholu. Její stahy pro mě představují tu poslední kapku: chraplavě vykřiknu, exploduji, svou pánví se přitisknu k její. Můj penis s sebou trhne a ve vyvrcholení s sebou pulzuje. Kondom je plný mého semene.

S lapáním po dechu z ní vyjedu a přitáhnu si ji k sobě. Zatímco se naše dýchání zpomaluje, pevně ji držím. Teď, když je můj hlad nasycený, si jsem vědom tupého pulzování v ráně, která se mi na břiše stále ještě hojí. Lékaři mě varovali, abych byl pár týdnů opatrný, ale ve své potřebě Sary a žhavého potěšení z jejího vlastnictví jsem na to zapomněl.

Po chvíli vstanu, abych se zbavil kondomu. Když se vrátím, Sara sedí na posteli a své štíhlé tělo má, stejně jako posledně, zabaleno v dece. Jenže dnes tu nejsou žádné slzy – oči má suché, a když jdu místností směrem k ní, vyzývavě se na mě dívá. Možná, že začíná akceptovat realitu nás dvou, že chápe, že to, že mě chce, není žádná ostuda.

„Proč jsi zpátky?“ zeptá se, když si sednu vedle ní, a za tou suverenitou slyším zoufalství.

Mýlil jsem se. Od přijetí mě je hodně daleko.

Zvednu ruku a zbloudilý pramen lesklých vlasů ji zastrčím za ucho. Když má přikrývku omotanou kolem sebe a své kaštanové vlny naprosto rozcuchané, vypadá moje krásná doktorka mladě a zranitelně. Mnohem spíš jako dívka, než jako žena. Když ji takhle vidím, chci ji chránit, sejmout z ní všechnu krutost svého světa.

Škoda, že jsem součástí toho světa – a možná tím nejkrutějším z něj.

„Nikdy jsem neodešel,“ odpovím a dám ruku dolů. „Aspoň jsem nechtěl odejít – ne na tak dlouho. Měl jsem nějakou práci, ale mělo to trvat jen den nebo dva.“

„Práci?“ zamrká na mě. „Jaký druh práce?“

Zvažuji, že bych jí to neřekl, nebo aspoň úmyslně přeskočil některé drsnější části reality mé práce, ale rozhodnu se to neudělat. Sara si o mě nemůže myslet nic horšího, než si už myslí, takže si možná stejně zaslouží znát celou pravdu.

„Můj tým provádí určité mise,“ řeknu opatrně a sleduji její reakci. „Práce, kterou se stejnou dovedností a diskrétností zvládne jen velice málo lidí. Naši klienti se obecně pohybují mimo veřejnost, ve stínech, a jsou cíli. Jsme placeni za eliminaci cílů.“

Posexová rudost jejích tváří slábne, až se její obličej stane ostře bílý. „Jsi vrah? Tvůj tým… děláte nájemné vraždy?“

Přikývnu. „Ne vždy, ale ano. Naše cíle jsou mnohdy poměrně nebezpečné a často mají několik úrovní zabezpečení, kterými musíme proniknout. To díky tomu jsem skončil s tímhle.“ Ukážu na čerstvou jizvu na svém břiše a vidím, že když si ji prohlédne – pravděpodobně ji vidí teprve až teď – vytřeští oči. Pochybuji, že je na mě tak dobrý pohled, jako mám já na ni.

„Jak se to stalo?“ zeptá se a zvedne oči od mého břicha. Tvář má teď ještě bledší. Její porcelánová pleť teď získává nazelenalý nádech. „To je zranění od nože?“

„Ano. A jak? Chvilková nepozornost z mé strany.“ Stále mě sere, že zatímco jsem se zabýval střelnou zbraní jednoho ze strážných, jsem si nevšiml jeho kolegy, kterého jsem měl za zády a který sáhl po noži. „Měl jsem být mnohem opatrnější.“

Polkne a znovu se podívá na mou jizvu. „Jestli je to tak nebezpečné, tak proč to děláš?“ zeptá se po chvíli. Očima se znovu vrátí k mému obličeji.

„Protože schovávání se před úřady není nejlevnější,“ odpovím. Zatím to vypadá, že to Sara bere lépe, než jsem čekal, i když tuším, že když mě viděla zabít ty dva feťáky, tak ji to možná na něco takového připravilo. „Ta práce je extrémně dobře placena a se svými dovednostmi se na ni skvěle hodím. Dřív jsem byl pro některé naše klienty konzultantem, ale teď je lepší, když podnikáním sám na vlastní pěst. Mám mnohem větší svobodu a flexibilitu, což se pro mě teď, když jsem dostal svůj vlastní seznam, stalo mnohem důležitějším.“

Sevře rty. „Ten seznam, na kterém byl můj manžel?“

„Ano.“

Pohledem očí klesne ke svému klínu. Ještě předtím v jejích jemně oříškových hlubinách zahlédnu záblesk hněvu. Vadí ji, že kvůli tomu necítím žádnou lítost, ale já ji nemíním předstírat. Ten zhovadilec – ten její bastardský manžel – si zasloužil mnohem horší smrt, než kterou dostal. To jediné, co mě na tom mrzí, je to, že když jsem si pro něj přišel, byl ve vegetativním stavu. To a skutečnost, že než jsem stiskl spoušť, na okamžik jsem zaváhal. Zaváhal jsem se, protože jsem místo na svou mrtvou manželku a syna myslel na Saru.

Ta vzpomínka mě naplní známým vztekem a bolestí. Donutím se pomalu a zhluboka nadechnout. Kdybych se po tom, jak jsem ji ošukal, necítil tak uvolněně, bylo by nemožné, abych zvládl agónii, která mi zaplavila hrudník. Nicméně díky tomu jsem byl schopný ovládnout se – dokonce, i když se Sara postavila a stále zabalená v přikrývce se omluvila s tím, že musí do koupelny.

Nechala mě tu v tichu, ale mě to nevadí. Je už po půlnoci a zítra bude na to, abychom si promluvili, dost času.

Natáhnu se na posteli a čekám, až se Sara vrátí. Je jen dobře, že se rozhodla utnout naše malé popovídání. I když jsem se dneska namáhal jen minimálně, cítím se unavený, jako bych se právě vrátil z mise. Moje tělo se stále ještě zotavuje, což mě frustruje. Nesnáším stavy, kdy nejsem připravený k boji – při jakémkoli druhu slabosti se cítím nervózně a znepokojeně.

Sara si v koupelně dává načas. Konečně se pak však objeví a i když si lehne vedle mě, nepodělí se se mnou o svou deku. Napůl otráveně, napůl pobaveně, z ní deku stáhnu a přikryji nás oba. Ji si přitáhnu přesně tam, kam patří – do svého náručí a její pevný zadeček si přitisknu ke svému rozkroku.

„Dobrou noc,“ zamumlám, políbím ji na šíji, a když neodpoví, zavřu oči a ignoruji škubání ve svém tvrdém penise.

I když bych ji strašně rád znovu ošukal, potřebuji si odpočinout a stejně tak i ona.

Umím být trpělivý. Koneckonců, zítra ji budu mít znovu – a každý den poté.