Dirty - 30. kapitola

Překlad: Lucie

ALEJANDRA

Hlasitá taneční hudba bubnuje skrz basy přímo do mé hrudi, nutí mé srdce bušit do tónů “This Is What You Came For” od Calvina Harrise a Rihanny a z blikajícího neonového modrého světla, které se rozlévá po celém ztemnělém klubu, mě bolí oči, ale neodvážím se stěžovat si, protože bez ohledu na to, jak se cítím, jsem venku z domu, a to momentálně trumfne všechno ostatní. Bez ohledu na to, že jsem ve městě s Ling, je tenhle večer něčím obyčejný. Svým způsobem normální, což jsem nezažila v celém svém životě. Dnes večer nejsme únoskyně a zajatkyně, ale jen dvě ženy, které šli ven na drink do zjevně populárního nočního klubu.

Skutečnost, že mě sem Ling vzala, mi tak nějak uklidňuje mysl. Logika mi říká, že by mě nevzala na tak přecpané místo, kdyby mě plánovala zabít. Určitý bonus.

Přeju si, abych měla mobil. Přeju si, abych mohla zavolat Juliusovi, a říct mu, kde jsem, nebo mu možná jen napsat. Doufala jsem, že uslyším cinknutí a ucítím ujištění z jeho odpovědi.

Kdykoliv kolem nás byla rodina a přátele, s Dinem jsme hráli milující dvojici tak dobře, že v době, kdy lidé začali odcházet, jsem někdy zapomněla, že to všechno byla jen přetvářka. A když jsem udělala takovou chybu, Dino se stal pánem mého těla, diktátorem mé mysli a smutek se pomalu proplížil do mé duše. Necítila bych nic, jen krutou realitu, že tohle byl můj život, život, ze kterého bych se s radostí vykoupila. Dino měl schopnost, abych se cítila vyšší než nejvyšší hora, ale uvědomila jsem si, že chtěl, abych se tak cítila jen proto, aby mě pak mohl strčit přes okraj a sledovat mě padat pořád a pořád dokola. Kamkoliv jsme šli, kdekoliv jsme byli.

Bylo těžké žít můj život a dělat to potichu jako dáma.

Pravda je, že nejsem jako žádná jiná žena. Chci muže, který mě bude akceptovat takovou, jaká jsem. Chci muže, který mě bude milovat za všechny moje výstřednosti, než že by se za ně styděl. A především, toužím po lásce muže, který mi tohle všechno dá svobodně, aniž by proti mně použil zbraň.

V tomto okamžiku mého života jsem unavená, ale jsem taky silná. A budu dál pokračovat až tam, kam mě cesta zavede.

Svým manželstvím s Dinem jsem nespravedlivě zaplatila za víc než deset životů. Nevzdávám se tohohle života, ve kterém jsem získala jizvy z mého utrpení, ne bez boje.

Zpátky mě přivede něco, co mi řekl můj bratr, když jsem se ho zeptala, jaký je to pocit někoho zabít. Miguel mi vysvětlil, „Ana, bebita, všichni jsme na tenhle svět přišli kopající a ječící, a pokryti krví někoho jiného. Musíš se rozhodnout, jestli máš problém udělat to stejné. A já? Já ne.“

Jako všechny děti v naší rodině, jsem se naučila zacházet se zbraní. Otec neměl zájem o to, abychom jako dívky něco věděly o zbraních, než Miguel poukázal na to, že bez ohledu na to, jak si myslíme, že jsme v bezpečí, je ve vědění síla, a ujistil otce, že lekce střelby nezkazí jeho malé dámy. Řekněme, že byl ohromen tím, jak dobře jsme zvládly střílení, a tak mi dal otec dárek o svatební noci.

Byla to ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděla, pozlacená poloautomatická pistole ráže .22 s vyrytými růžemi a špičatými trny, které zdobily hlaveň. Byla to láska na první pohled, a já ji opatrovala, brala jsem ji všude s sebou, díky povolení nosil zbraň. Až jedné osudné noci, kdy Dino a Gio mě tlačili tak daleko přes okraj, že smrt zněla jako úleva od mého posraného života.

Poté, co jsem byla mentálně zneužívaná snad hodiny, mě Dino nahou přivázal k posteli s kuličkovým roubíkem v puse a jemnou páskou přes oči, a jsem poslouchala Gia, jak popisoval různé způsoby, kterými připraví o panenství mou tenkrát devítiletou sestru. Až bude připravená, samozřejmě. Dino se zasmál a řekl Giovi, že bude muset chvíli počkat. Gio chladně odpověděl, „Ach, opravdu budu muset?“

Dino se zasmál, ale já v tom slyšela hrozbu jasnou jako křišťál.

Gio chtěl mou sestru Rosu pro sebe.

Prudce jsem zavzlykala zpod pásky, sliny mi tekly kolem kuličky na bradu. Věděla jsem, že musím něco udělat, abych od ní držela Gia. Ale muž jako Gio nebyl snadno ovlivnitelný. Potřeboval takové přesvědčení, kterému by rozuměl.

Takže když mě Dino propustil, lehce mě plácnul přes zadek a řekl mi, aby se šla umýt, sklopila jsem hlavu a přešla jsem místnost ke koupelně, zatímco Dino nalil Giovi další sklenku předražené, odporné whisky. Věděla jsem, že byla strašná. Koneckonců jsem si ji musela několikrát nalít do krku.

Cestou do koupelny jsem se zastavila těsně před tím, než jsem se dostala ke dveřím. Když jsem se natáhla ke svojí kabelce, která nevinně visela na zlatém háčku, vytáhla jsem zbraň, hodila kabelku na podlahu a otočila se. Zbraň jsem držela oběma rukama, v dohledu jsem měla pouze jednoho muže, ruce zvednuté, pistoli se slibem věčného osvobození.

Vidění se mi rozmazalo, když jsem začala mluvit, celé tělo se mi třáslo vztekem. Dýchala jsem zhluboka nosem a mluvila potichu, jenom pro něj. „Je to jenom dítě.“

Někde v místnosti promluvil pevný hlas. „Alejandro, co si myslíš, že děláš?“

Ale vztek bublal, vařil se uvnitř mě a realita pomalu odplouvala pryč. Na chvějících nohou jsem udělala krok vpřed s očima upřenýma na samolibý obličej mého švagra. „Nejsi hoden. Jsi toxický.“

Jeho úsměv začal klesat, jeho pobavení zmizelo a mohla jsem vidět, že jsem zasáhla přesně tam, kde to bolelo. A byl to tak zatraceně dobrý pocit, že jsem neviděla důsledky svých činů.

Můj vlastní chladný úsměv se začal tvořit skrz mlhu zuřivosti, a dál jsem tlačila, „Nejsi nic, prostřední syn, ten zapomenutý, tak zoufale toužící po pozornosti.“

Giův úsměv se úplně opadl, rozpadl se jako kousky kamene, když rozbouřené moře zuřilo proti útesu, a pro mě, nahou a zbitou, bylo vítězství nesmazatelné. Další krok vpřed, tentokrát méně třesoucí, můj malý triumf mi dodal falešný pocit důvěry.

Můj úsměv se změnil na zlomyslný, sotva lidský, a já promluvila skrz zuby. „Nemůžeš ji mít, ty nemocnej sráči. To tě dřív zabiju.“ Prst se mi omotal kolem spouště, ale než jsem dostala možnost vyčistit tento svět před čirým zlem před sebou, něco mě tvrdě udeřilo zezadu do hlavy, a když jsem s žuchnutím spadla na zem, hlava se mi zvrátila do strany a můj poslední pohled, než jsem ztratila vědomí, byl na Dina, jak bere mou zbraň a podává ji svému bratrovi.

Byla to pro mě prohra. Nikdy znovu jsem to neudělala, ani jsem nikdy už po tomhle incidentu nedostala příležitost vzít zbraň do ruky. Myslím, že to pro Dina byl šok. Věřil, že mě v každém ohledu zkrotil. Věřila jsem, že bylo dobré nechávat ho ve střehu v průběhu let náhodnými vzdorujícími okamžiky. Myslela jsem si, že jsem byla chytrá. Vzdorovala jsem tomu, aby se Dino musel opakovat, ale nikdy tak, aby se opravdu naštval. Pravda byla, že vzdor byl všechno, co jsem měla. Moc jsem nepřemýšlela o tom, co jsem opravdu udělala. To, že mě musel dobývat a podrobovat pořád a pořád dokola, byla pro Dina hra, taková, že jsem si neuvědomila, že ji hraju. Díky mojí příležitostné vzdorovitosti, po níž následovala rychlá kapitulace, si Dino myslel, že mě vyhrál, moje tělo, pokaždé.

Teď, když jsem to věděla, nenáviděla jsem, že jsem mu to dávala.

Takže, když do mého života vešel muž jako Julius, když jsem padala dolů skalnatou prasklinou do pekla, a on mě držel tak něžně, když jsem brečela, když mi otřel slzy a políbil mě na čelo, jako kdybych byla cenný poklad, to pro mě něco znamenalo.

A já si to chci udržet.

Chci se ho držet tak dlouho, jak jen mi to dovolí.

Možná nejsem ta nejchytřejší holka na světě, ale nejsem ani hloupá, abych si nechala ujít to, jak se díky Juliusovi cítím. A pro jednou v mém životě je to dobré. Vědomí, že ten nevysvětlitelný pocit je vzájemný, je víc, než bych si dokázala představit.

Teď, když se vyhýbám přílišnému tlaku na svou stále bolavou patu, Ling se posadí na baru a objedná nám drinky. Stojím nemotorně vedle ní a vím, že mi nenabídne, abych se posadila, takže se posadím vedle ní v okamžiku, kdy barman před nás položí naše drinky se svůdným úsměvem.

Když jsem se přinutila zvednout zadek z postele a následovat Ling do jejího pokoje, už pro mě měla vybrané oblečení. Černé rozšířené kalhoty, úzké černé tílko a černé složitě krajkovaný svetřík s dlouhými širokými rukávy v kimono stylu, který měl pásek kolem pasu. Zvedla jsem všechno oblečení a myslela si, že se s tím přesunu zpátky do Juliusova pokoje, abych se mohla převléknout, když Ling vykřikla, „Nekoušu, mrcho.“

Na to jsem na ni zavolala, „Jasně, že koušeš,“ a zdůraznila jsem, „mrcho.“

Zachytila jsem její zachechtání, když jsem za sebou zavírala dveře.

Teď, s vlasy staženými do drdolu na vrchu hlavy a bez make-upu, ignoruju, jak mi buší ve spáncích, a zvednu svůj drink k puse. Ve vteřině, kdy to ucítím, se zašklebím a položím to zpět na bar.

Ling ve svých perfektních červených šatech, s perfektními červenými lodičkami a perfektními červenými rty bojujícími s našpulením, se nakloní. „Nějaký problém?“ Jedinou její nedokonalostí je bílá páska přes nos. Vypadá to mnohem lépe, než jak to vypadalo včera. Už se to téměř uzdravilo.

Zavrtím hlavou a držím svůj pohled na bar. „Je to whisky. Nemůžu pít whisky.“

„Bože, ty jsi tak zasraně příšerná.“ Rty se jí zkřiví v odporu a přehodí si své tmavé, nádherné, rovné vlasy přes rameno, a podívá se do davu. „Tak si objednej cokoliv zastraně chceš. Božínku.“

Zamává na barmana a já si objednám Cape Cod – obyčejně více známý jako brusinková vodka – poděkuju mu, když přede mě s mrknutím položí vysokou sklenku. Napiju se koktejlu a užívám si jemně sladkou chuť brusinkového džusu. Mám pocit, že už odpověď stejně vím, ale stejně se Ling zeptám, „Ví Julius, že jsme tady?“

„Ne,“ odpoví okamžitě. „Bylo mi řečeno, abych tě pohlídala.“ Mírně se ušklíbne. „Ale neřekl nic o tom, abychom neopouštěly dům.“

Ach, myslí si, že je tak chytrá.

Usrknu si ze svého drinku brčkem. „Nebude naštvaný?“

Pomalu se na mě otočí, a vrhne na mě pohled, který říká ‘Co si myslíš, chytrolínko?’

Ramena mi prudce poklesnou a tiše si povzdechnu. „Bude naštvaný.“

Přehodí si jednu nohu přes druhou a vysvětlí mi znuděným tónem, „Julius je vždycky naštvaný. Jsou tu jen různé stupně jeho naštvanosti. Některé dny je méně naštvaný než jiné dny. Kromě toho to nemusí vědět. Budeme zpátky dřív než on.“

Potřeba klást otázky je ohromující. Dělám to nejlepší, abych byla nenápadná. „Vždycky byl takový?“

Její obočí se na mě zúží. „Proč si myslíš, že ho znám tak dlouho?“

„Nevím.“ Pokrčím rameny. „Máte mezi sebou určitou důvěrnost. Předpokládala jsem-“

Ling mě přeruší zvědavým pohledem, nakloní se a zírá na mé rty. „Mohou být i další důvody pro takovou důvěrnost, Alejandro,“ vysloví svůdně.

Mé srdce se potápí a dělá to tak dramaticky, že mi brčko vypadne z ruky a spadne na špinavou podlahu.

Ling je očividně z mé reakce potěšená. Oči se jí rozzáří, když se napije své whisky, a řekne, „Ne, vždycky nebyl takový. Věř nebo ne, byly časy, kdy se Julius zasraně hodně usmíval.“

Můj hlas je tichý, ale musím se zeptat, „Co se stalo?“

„Někoho ztratil.“ Její tělo ztuhne, i když ukazuje svou ladnost, ale její oči prozrazují smutek. „My jsme někoho ztratili.“

Nemůžu vymyslet nic, co bych na to měla říct, takže jen v porozumění přikývnu. Najednou mi myšlenka probleskne myslí, a mě napadne…

Z Ling vyjde chraplavé zachichotání, když odpoví na mou tichou myšlenku. „Ne, zlatíčko. Já vždycky byla taková.“ Zvedne svou sklenku k mé, ťukne si s ní, zakloní hlavu dozadu a dopije první drink a přisune si k sobě ten, co původně objednala pro mě.

Po několika minutách mlčení, dopiju svůj první drink a Ling mi objedná druhý. Alkohol uvolní moje napjatá ramena a s nimi i můj jazyk. „Byla jsi někdy ve vězení, Ling?“

Odfrkne si. „Taková hezká holka jako já? Ne-e.“ Pak se usměje a já jsem šokovaná, že to myslí vážně. „A kdyby jo, tak bych si prošukala cestu ven.“

Překvapený smích mi vybublá z hrdla. „A co Julius?“

Sleduje mě ostražitým pohledem. „Neměla bych ti nic říkat.“ Nakloní hlavu a přemýšlivě našpulí rty. „Ale předpokládám, že když si tě teď chce Julius nechat, tak to věci mění.“

Ústa se mi tím malým odhalením pootevřou.

Cože chce? Znamená to, co si myslím, že to znamená?

Jiskřička naděje, kterou jsem cítila předtím, se rozhoří do ohromného plamene a zahřeje mi srdce.

„Teď je to jen o nás.“

To je to, co Julius myslel? Nebere mě zpátky?

Moje mysl exploduje různými možnostmi.

Ling nemá žádnou představu o tom šoku, do kterého mě dostala, a zdá se, že v sobě vede mentální debatu, než se narovná. „Meh. Srát na to.“ Její výraz je zcela prázdný, když utrousí, „Ano. Ano, byl. Své dospívající roky strávil v pasťáku.“

Nemělo by mě to překvapit, ale stalo se. S rozšířenýma očima se k ní nakloním blíž. „Za co?“

„Neúmyslné zabití. Původně šlo o vraždu, ale jeho teta najala nějakého drahého právníka, kterému se to podařilo snížit trest, protože prý jednal v sebeobraně.“

A srdce mi spadne až přímo do žaludku.

Ling se dlouze podívá na svůj drink. „Kdybys nachytala svého otce, jak ti znásilňuje sestru, co bys udělala?“

Ach, Bože.

Srdce se mi zadrhne, a pak začne závodit a krev se mi hrne do tváří.

Nezabil jen tak někoho. Zabil svého otce.

Ten obraz mi projede myslí. Mladší, nevinný Julius, sedící sám ve vězeňské cele, který bere svůj trest milostivě, protože ví, že jeho milovaná sestra je v bezpečí.

Najednou mi přijde na mysl jeho blízký vztah s Tonyou. Zachránil ji. Byl jejím hrdinou.

Zpod zavřených víček mi vytékají horké slzy.

Jak jsem si ve svých zoufalých dnech přála svého vlastního Juliuse.

Uvědomuju si, že moje emoční reakce je poněkud neobvyklá, ale nedokážu zastavit to intenzivní teplo, které se mi rozlévá po celém těle a proudí až do končetin. Za chvíli začnu hořet.

Najednou se Ling postaví a udělá to rychle. Její oči se zaměří na muže na druhém konci místnosti, když zamumlá. „Zůstaň tady.“

„Hej.“ Natáhnu se, abych ji uchopila za paži, ale ona se na mě otočí, oči jí žhnou, a pak jsme přímo u sebe, nos na nose, když zasyčí skrz zuby. „Ani se nehni z tohohle zatraceného místa, Alejandro. Slyšíš mě?“ Něco chladného a kovového se mi tvrdě přitiskne ke kolenu. „Střelím tě. Střelím tě přímo do kolene. Nehýbej se.“

Nedělá si legraci.

Oči se mi rozšíří, těžce polknu a přikývnu, protože nemám náladu na střelné zranění.

Přejde přes celou místnost, plynule a ladně, než se zastaví u boxu, kde mluví s osobou, kterou nevidím. Je jedno, jak moc se nakloním doleva nebo doprava, stejně vidím úplný hovno.

Ling se začne usmívat. Po chvíli se její obličej změní a já uvidím, jak se jí ruka vedle boku sevře. Brzy se postaví vysoký muž, ale nedokážu rozpoznat jeho obličej. Nakloní se nad Ling a mluví přímo do jejího ucha. Mluví dlouho. Po několika minutách se Ling zatváří zneklidněně, než se odtáhne a odstraní všechny emoce z obličeje. Odpoví muži a on ji chytí za rameno, jako kdyby se ji tam snažil udržet. Ale to ji jen rozzuří. Její výraz je teď temný, mluví drsněji, žíly na krku jí vylézají s každým vyštěknutým slovem.

Muž se od ní odtáhne a já konečně vidím jeho obličej.

Je hezký. A je to také Asiat.

Rozhovor se změní. Ten muž se skloní k Ling a křičí na ni, jeho hezký obličej je zkroucený vztekem. Chytí ji za ruce a zatřese s ní, jako s hadrovou panenkou.

Ach ne.

Pozorně Ling sleduju.

Ten tvrdý pohled jsem na ni už viděla. Je to ten samý pohled, který jsem od ní dostala poté, co jsem jí zlomila nos.

Neměl to dělat.

Setřásla ze sebe jeho ruce, a než ten muž pochopil, co se děje, Ling se natáhne pod sukni, otevře vystřelovací nůž, stáhne se zpátky a bodne ho. Přišpendlí ho ke zdi nožem, který probodl jeho dlaň. Jeho řev se nese hudbou, nebo si to možná jen představuju.

S pusou otevřenou šokem se snažím postavit, ale ona už odchází, a když mě popadne, jsem už na nohou a beze slova ji následuju. Zastaví je jen na chvíli, aby popadla sklenku a dopila svůj drink jediným polknutím.

Vyjdeme z klubu a nastoupíme do auta. Když vyjedeme na silnici, Ling klinicky utrousí, „Nebyla to zábava?“

Neodpovím. Po pravdě to moc neznělo jako otázka, a určitě to nebyla otázka, na kterou by se mělo odpovědět.

Zamrká na silnici a tiše zamumlá, „Jo. Byla to zábava.“