TM - 34. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Sara

V pondělí jsem skoro přesvědčena, že mě Peter opustil. Během víkendu jsem prohledala svůj dům seshora dolů a snažila se odhalit skryté kamery, ale buď jsou pryč, nebo jsou skryty tak, že laik jako já nemá naději je najít. Možná, že tu vůbec ani nebyly a můj stalker věděl věci úplně od jiného zdroje. Ať tak či onak, nebylo mu žádné známky, žádný kontakt nějakého druhu.

Většinu víkendu jsem strávila na klinice, a ačkoli jsem na sobě cítila pohled, když jsem šla k autu, mohly to být zbytky mé paranoie.

Možná moje noční můra konečně skončila.

Je to hloupé, ale vědomí, že jsem odpudila Petera sexem, trochu bolí. Doufala jsem, že jakmile přestanu být nedosažitelnou „ledovou princeznou“, nechá mě na pokoji, ale nečekala jsem, že výsledky budou tak okamžité. Možná jsem v posteli špatná? Musím být, když stačil sex a Peter si uvědomil, že nikdy nebudu živým duchem jakékoliv fantazie, kterou měl v mysli.

Po týdnech pronásledování, mě můj trýznitel opustil po jedné noci.

Je to samozřejmě dobrá věc. Nejsou už žádné další večeře, žádné další sprchy, kde se o mě stará jako o dítě. V noci se kolem mě už neomotávají žádní nebezpeční vrazi, nevyjebávají s mou myslí a svádějí mé tělo. Žiji, jak jsem žila poslední měsíce, jen se cítím silnější, méně poškozená uvnitř. Přijít do styku se zdrojem svých nočních můr, udělalo více pro mou duševní pohodu než měsíce terapie a nemohu si pomoci, ale jsem za to vděčná.

Dokonce i s hanbou, která ve mně je, když pomyslím na orgasmy, které mi dal, cítím se lépe, spíš jako moje staré já.

„Tak, řekni mi, jak ses měla, Sáro,“ říká doktor Evans, když ho po jeho dovolené konečně navštívím. Je opálený od slunce, jeho bledý obličej pro jednou září zdravím. „Jak jde prodej domu?“

„Můj zprostředkovatel má několik nabídek,“ odpovím a překřížím si nohy. Z nějakého důvodu se dnes v této kanceláři cítím nepohodlně, jako bych sem už nepatřila. Setřesu ten pocit a pokračuju, „Obě jsou nižší, než bych chtěla, a proto se je snažíme poslat proti sobě.“

„Dobré. Takže nějaký pokrok na téhle frontě.“ Nakloní hlavu. „A možná i na jiných frontách?“

Přikývnu, nepřekvapena vnímáním terapeuta.

„Ano, má paranoia je lepší, a taky jsou moje noční můry. V sobotu jsem dokonce dokázala pustit vodu v kuchyňském dřezu.“

„Opravdu?“ Vyklene obočí. „To opravdu rád slyším. Přimělo vás k tomu něco zvláštního?“

Jo, víte, za to může to, že muž, který mě mučil a zabil mého manžela, se znovu objevil v mém životě.

„Nevím,“ říkám s pokrčením ramen. „Možná bylo na čase. Je to skoro sedm měsíců.“

„Ano,“ říká doktor Evans jemně, „ale měla byste vědět, že ohledně lidského žalu a PTSD hlavní roli čas nehraje.“

„Já vím.“ Podívám se dolů na mé ruce a na levém palci vidím zatrhnutý nehet. Možná je čas zajít na manikúru. „Myslím, že mám štěstí.“

„Vskutku.“

Když vzhlédnu, doktor Evans se na mě dívá stejným zamyšleným výrazem.

„Jaký je váš společenský život?“ Zeptá se a cítím, jak se na mém obličeji objevuje ohnivě červená barva.

„Chápu,“ říká doktor Evans, když neodpovím hned. „Něco, o čem byste chtěla mluvit?“

„Ne… o nic nejde.“ Můj obličej hoří ještě víc, když mi věnuje nevěřící pohled. Nemůžu mu říct o Peterovi, a tak se pokusím o něco věrohodného.

„Chci říct, vyšla jsem si s pár spolupracovníky před pár týdny a užila jsem si to…“

„Ach.“ Zdá se, že přijal mou odpověď. „A jak jste se cítila?“

„Cítila jsem se… Skvěle.“ Pomyslím na tancování v klubu, a jak mě hudba pohltila. „Cítila jsem se živě.“

„Skvěle.“ Doktor Evans si načmáral pár poznámek. „A od té doby jste si už zase vyšla?“

„Ne, neměla jsem tu příležitost.“

Je to lež – mohla jsem s jít ven s Marsou a dívkami tuto sobotou – ale nemohu terapeutovi vysvětlit, že se snažím chránit své přátele. Lékařské právo pacienta má své hranice a odhalit, že jsem byla v kontaktu s hledaným zločincem – a že jsem byla minulý týden svědkem dvou vražd – by mohlo doktora Evanse přimět jít na policii a ohrozit nás oba.

Obecně, přijít dnes sem byl špatný nápad. Nemohu hovořit o věcech, které opravdu potřebuji projednat, a nebude mi schopen pomoci propracovat mé problémy bez toho, aby pochopil celý příběh. Proto se cítím nepohodlně a uvědomuji si, že už nemůžu nechat doktora Evanse vpouštět dovnitř.

Můj telefon zavibruje v mé kabelce a já jej dychtivě vytáhnu v rozptýlení. Vidím, že je to zpráva z nemocnice.

„Prosím, omluvte mě,“ řeknu, vstanu a pustím telefon zpátky do kabelky. „Pacientce právě začal předčasný porod a potřebuje mou pomoc.“

„Samozřejmě.“ Doktor Evans vstane a zvedne ruku. „Budeme pokračovat příští týden. Jako vždy mi bylo potěšením.“

„Děkuji. Nápodobně,“ říkám a učiním duševní poznámku, abych zrušila setkání na příští týden. „Mějte se hezky.“

A když opustím terapeutovou kancelář, spěchám do nemocnice a pro jednou jsem vděčná za nepředvídatelnost mé práce.

Nevím, jestli je to kvůli setkání s doktorem Evansem, nebo kvůli lepšímu spánku v posledních dnech, ale v noci sebou házím a otáčím a pak usnu, jen abych se vzbudila s bušícím srdcem z nějaké nedefinované úzkosti. Prázdnota mojí postele mě pozdraví spolu s mou samotou a bolestivou dírou v mé hrudi. Chci věřit, že mi chybí George, že to jsou jeho paže, po kterých toužím, ale když mě neklidný spánek uloví, jsou to ocelově šedé oči, které napadají moje sny, ne jemně hnědé.

V těch snech tancuji a vystupuji před svým trýznitelem jako profesionální balerína. Jsem tak i oblečená, ve světle žlutých šatech s hustými, peřovými křídly na zádech. Jak se točím a letím po jevišti, cítím se lehčí než mlha, více půvabná než kouř. Ale uvnitř hořím vášní. Moje pohyby pocházejí z hloubi mé duše, moje tělo mluví skrze tanec se syrovou čestností krásy.

Chybíš mi, říkáš ten tanec. Chci tě, potvrzuje pirueta. Říkám svým tělem to, co nemohu říct slovy, a on mě sleduje, jeho tvář je temná a tajemná.

Červené kapičky zdobí jeho ruce a já vím, aniž bych se zeptala, že je to krev, že dnes vzal další život. Měl by mě znechucovat, ale všechno, co mě zajímá, je, zda mě chce, zda cítí teplo, které mě pohlcuje zevnitř.

Prosím, žadoním svými pohyby, skláním se v půvabném oblouku před ním. Prosím, dej mi to. Potřebuji pravdu. Prosím řekni mi ji.

Ale nic neříká. Jen mě pozoruje a já vím, že nemůžu udělat nic, jak bych ho mohla přesvědčit. Takže tancuji blíž, táhnu se k němu temnou přitažlivostí, a když jsem na dosah, zvedne ruce a jeho krvavé ruce se uzavřou kolem mých ramen.

„Petere…“ Zhoupnu se k němu, ta strašná touha protáčí mými vnitřnostmi, ale jeho oči jsou chladné, tak chladné, že hoří.

Už mě nechce. Vím to. Já to vidím.

I přesto se k němu natáhnu, má ruka se zvedne k jeho tvrdé tváři. Chci ho – potřebuju ho – tak moc. Ale než se ho mohu dotknout, zamumlá. „Sbohem, ptichka,“ a odstrčí mě.

Kolísám dozadu a spadnu z pódia. Moje šaty se na krátkou sekundu vznášejí ve vzduchu, a pak se mi zlomí křídla, když narazím o podlahu. Dokonce ještě předtím, než mě šok z nárazu pohltí, vím, že je to tak.

Moje tělo je zlomené a tak i moje duše.

„Petere,“ sténám s posledním dechem, ale je pozdě.

Už je pryč.

Probudím se tváří mokrou slzami a žalem těžkým srdcem. Místnost je černá a v temnotě, nezáleží na tom, že nemohu racionálně postrádat člověka, kterého nenávidím.

Sen je tak živý v mé mysli, že se cítím, jako kdybych ho skutečně ztratila… jako kdybych zemřela od odmítnutí jeho rukou. Vím, že když truchlím, musí to být z mé skutečné ztráty – George a života, který jsme měli mít – ale s prázdnou postelí a tělem toužícím po tvrdém a teplém objetí mám pocit, že mi chybí on.

Peter.

Muž, k němuž mám všechny důvody k pohrdání.

Násilím zavřu oči, stočím se do malého klubíčka pod přikrývkou a obejmu polštář. Nepotřebuju doktora Evanse, aby mi řekl, že to, jak se cítím, nemůže být skutečné, že je to v nejlepším případě bizarní verze Stockholmského syndromu. Nikdo se nezamiluje do svého stalkera; Jednoduše se to nestává. Ani jsem Petera Sokolova neznala tak dlouho. Byl v mém životě jak dlouho? Týden? Dva? Dny od vyražení si do klubu se zdají být jako roky, ale ve skutečnosti tolik dní ani neuběhlo.

Samozřejmě, že je v nočních můrách už mnohem déle.

Poprvé si dovolím opravdu přemýšlet o svém trýzniteli – a přemýšlet o něm jako o muži. Jaký byl s jeho rodinou? Mělo by být obtížné si představit takového bezohledného zabijáka v domácím prostředí, ale z nějakého důvodu nemám žádný problém si představit, jak si hrál se svým dítětem nebo večeřel s manželkou. Možná je to tím mírným způsobem, jakým se o mě staral, ale mám pocit, že v něm je něco, co přesahuje hrozné věci, které udělal, něco zranitelného a hluboce lidského.

Musel milovat svou rodinu, jinak by se své pomstě nepoddával tak úplně.

Fotky v jeho telefonu vylezou v mé mysli, nutíc mou hruď se bolestně stáhnout. Falešné informace, to je to, za co Peter obviňoval ty krutosti. Je možné, že George poskytl tyto informace? Že můj pohledný, klidný manžel, který miloval grilování a četl noviny v posteli, byl opravdu špion, který udělal tak hroznou chybu? Zní to neuvěřitelně, přesto musel být důvod, proč Peter přišel za Georgem, proč zašel tak daleko, aby ho zabil.

Je možné, že jsem se v Georgovi spletla, že byl úplně jiný, než jsem si myslela.

Utáhnu objetí na polštáři a zpracovávám toto uvědomění. Během uplynulého týdne a půl jsem se vyhýbala úvahám o odhaleních mého stalkera, ale už se nemohu vyhýbat pravdě.

Mezi ochranou FBI, která vzešla z ničeho, a rostoucí vzdáleností mezi mnou a Georgem po našem sňatku, je úplně možné, že můj manžel mě oklamal – že lhal mi a všem ostatním po dobu delší než deset let.

Můj život byl mnohem více iluzí, než jsem věděla.

Když zaspím o hodinu později, je to s horkou chutí zrady na mém jazyku a čerstvým odhodláním v mé mysli.

Zítřejším ránem přijmu jednu z nabídek na můj dům. Potřebuju nový začátek a získám ho. Možná na novém místě, zapomenu na Georgovu zradu a na něj.

Pokud je Peter Sokolov navždy pryč, mohu konečně začít žít.