TM - 28. kapitola

Překlad: Simča, Arey
Kor.: Evudar

Sara

„A co ty, Saro?“

„Cože?“ Podívám se ze svého talíře na Marshu, která na mě musila něco mluvit.

Andy zakoulí očima. „Je znovu v la-la zemi. Nech ji na pokoji, Marsho.“

„Omlouvám se, jen jsem roztěkaná,“ řeknu a odstrčím pramen vlasů, který unikl z mého culíku. Jsem si docela jistá, že moje vlasy jsou dnes děsný nepořádek, ale stále zapomínám se dostat k zrcadlu, abych se upravila. Vlastně jediné, co dnes ráno mám v hlavě, je, že když dnes večer přijdu domů, bude tam na mě čekat.

Peter Sokolov, muž, kterému nemohu utéct.

„Ptala jsem se, jestli se ke mně a Tonyi nechceš v sobotu přidat,“ říká Marsha a vypadá více pobaveně než rozzlobeně.

„Andy akorát říkala, že se přidá; Půjde ven se svým přítelem jindy. A co ty, Saro?“

„Ach, omlouvám se, nemohu,“ řeknu a odtáhnu talíř. Narazila jsem na sestřičky v bistru, zatímco jsem si šla pro rychlou snídani, a přemluvily mě k tomu, abych si k nim sedla. „Slíbila jsem svým rodičům, že je navštívím.“

Ta poslední část je lež, ale myslím si, že je to tak lepší, než vysvětlovat, že nechci přivézt své kamarádky do radaru určitého ruského zabijáka - nebo kohokoliv kdo mě bude sledovat.

„To je škoda,“ říká Marsha. „Tonya nás bere zpátky do toho klubu. Vzpomínám si, že se ti tam líbilo. Tonya říká, že se na tebe ptá roztomilý barman.“

Zamračím se. „Ptá?“

„Jo,“ potvrzuje Tonya. „Přesto řekl něco divného. Prý tě viděl s nějakým chlápkem, který se choval dost vlastnicky, jako by byl tvůj přítel nebo tak něco. Řekla jsem mu, že se mýlí, protože jsi tu noc odešla určitě sama. Že jo? Nemáš někde tajného přítele, že ne?“

Husí kůže mi leze po páteři a tváře mi potemní ruměncem. „Ne, určitě ne.“

„Opravdu?“ Říká Marsha fascinovaně. „Tak proč se červenáš? A držíš tu vidličku, jako bys chtěla někoho probodnout?“

Podívám se na svou ruku a vidím, že má pravdu. Držím příbor tak silně, že mi zbělely klouby. Uvolním držení, nepříjemně se zasměju a řeknu.

„Promiňte. V tu noc jsem byla opilá a jsem trochu v rozpacích. Myslím, že jsem musela tancovat s nějakým náhodným chlápkem a tohle viděl tvůj přítel barman, Tonyo.“

Andy se zamračí. „Je ten náhodný chlápek důvod, proč jsi z ničeho nic utekla? Vypadala jsi skoro… vyděšeně.“

„Cože? Ne, byla jsem jen opilá.“ Přinutím se k dalšímu trapnému smíchu. „Víš jako to je, když si myslíš, že budeš každou chvíli zvracet? No, tak tak jsem se cítila já.“

„Dobře,“ řekne Tonya. „Řeknu Rickovi – to je ten barman – že jsi k mání. Kdyby ses k nám někdy chtěla zase přidat.“

„Oh, já…“ Znovu ucítím teplo v tvářích. „Ne, to v pořádku. Ještě nejsem připravená randit a-“

„V pohodě.“ Poplácá mě Tonya po ruce, její hubené prsty jsou na mé kůži studené.

 „Nedám mu tvoje číslo nebo tak. Můžeš si zachovat svou tvář 'princezny ve věži'. Jen jsi díky tomu víc chtěná, jestli se ptáš.“

„Cože?“ Zírám na ni. „Jak to myslíš?“

„Chce říct, že vypadáš nedůtklivě,“ řekne Andy s plnou pusou vajec. „Je těžké to popsat, ale je to jako bys vyzařovala vibrace ledové princezny, jenom ne chladnost, rozumíš? Něco jako když se Jackie-O a princezna Diana rozhodly pracovat s normálními lidmi, jestli ti to dává smysl.“

„Ne. Ani ne.“ Zamračím se na rudovlásku. „Chceš číst, že jsem namyšlená?“

„Ne, ne namyšlená, jen jiná,“ řekne Marsha. „Andy to dost dobře nevysvětlila. Jsi jen… nóbl. Možná je to kvůli tomu baletu, co jsi dělala, když jsi byla mladší, ale vypadáš jako někdo, kdo se dřív učil pukrlata a chodit s knížkami na hlavě. Jako bys věděla, kterou vidličku použít na co a jak se bavit s ambasadory nebo tak.“

„Cože?“ vybuchnu smíchy. „To je směšné. Chci říct, že jsme s Georgem byli na pár formálních večeřích, ale to byla jeho věc, ne moje. Kdybych se mohla rozhodnout, nosila bych jen legíny a tenisky; vždyť to víš, Marsho. Proboha, vždyť poslouchám Britney Spears a tancuju na hip-hop a R&B.“

„Já vím, zlato, ale tak prostě vypadáš, ne že bys taková byla,“ řekne Marsha a vytáhne malé zrcátko, aby si opravila rtěnku.

Nasadí si plášť, schová zrcátko s rtěnkou, a řekne, „je to ale dobře, věř mi. Vezmi si například mě. Mohla bych se snažit vypadat nóbl, jak bych chtěla, ale chlapi se na mě jen podívají a rozhodnou se, že jsem lehce k mání. A je jedno co mám na sobě nebo jak se chovám. Vidí jen moje vlasy, prsa a zadek a dají si to dohromady.“

„To proto, že se tak prezentuješ,“ řekne Tonya s úsměvem.

Marsha ji odmávne a zatáhne ji za blond vlasy. „Jo, ale jen sem tam. Chci říct, že ona-“ ukáže prstem na mě- „by nemohla vypadat lehce, ani kdyby se snažila. Každej chlap, co se na ni podívá, pozná – prostě pozná – že s ní bude mít práci. Jako třeba večeře s rodiči a prsten na prstě.“

„To není pravda,“ namítnu. „Spala jsem s Georgem dlouho předtím, než jsme se vzali.“

Andy protočí oči. „Jo, ale jak dlouho jste randili, než ses s ním vyspala?“

„Několik měsíců,“ řeknu zamračeně. „Ale bylo mi jen osmnáct a-“

„Vidíš? Několik měsíců,“ poznamená Tonya a dloubne loktem do Marshi. „A jak dlouho je necháš čekat ty?“

Marscha se zasměje. „Aspoň pár hodin.“

„No, a tady to máš,“ řekne Andy. „A ty se divíš, proč ti, ti kreténi pak nezavolají. Moje máma vždycky říkala 'Nejrychlejší způsob jak ztratit chlapa, je se s ním vyspat.' Sara to ví: hraje nedostupnou a odtažitou, takže když se na nějakého chlápka usměje, je celý bez sebe.“

„Ale prosím tě.“ Zabavím se zbytky od snídaně. „Jsme v dvacátém prvním století. Myslím, že chlapi, ví líp než-“

„Ne,“ řekne zvesela Marsha. „Neví. Když je pro ně něco lehké, neváží si toho moc. Já to vím a jsem v pohodě s tím být holka na jednu noc. Většinu času ani nechci, aby mi ti idioti volali a tu menšinu času, kdy chci…“ Povzdechne si. „No, prostě mi to není souzeno, hádám. V každém případě život je příliš krátký na to, abys byla někým jiným, než jsi. Až budeš v mém věku, dojde ti to.“

„Uh-huh, jasně.“ Strčí si Tonya poslední kousek bagelu do pusy.

„Řekni nám víc, Moudrá.“

„Sklapni,“ zavrčí Marsha a hodí po ní ubrousek. Zasáhne Andy, která jí to okamžitě oplatí, a já se rozesměju, když se naše snídaně změní v ubrouskovou válku.

Až když vyjdu z jídelny, uvědomím si, že mi sestřičky nejen zvedly náladu, ale taky mě rozptýlily od myšlenek na Petera.

A taky mi daly nápad.

Moje směna skončí pozdě večer, ale i tak jdu poté na kliniku, Je otevřená dvacet čtyři hodin denně a vždycky mě potřebují. Nakonec, chci oddalovat návrat domů tak, jak to jde. Z toho nápadu mám křeče v břichu a poslední věc, kterou chci, je čelit svému stalkerovi.

Jako vždy jsou rádi, že mě vidí. Navzdory pozdní hodině je čekárna přecpaná ženami všech let, hodně z nich je doprovázeno křičícími dětmi. Kromě gynekologie ošetřují na klinice jednoduché nemoci malých dětí – něco, co pacienti velmi oceňují.

„Plno, co?“ Zeptám se Lydie, recepční ve středních letech. Přikývne, vypadá vystresovaně. Je jedna ze dvou zaměstnanců, kteří jsou tu placeni. Všichni ostatní včetně doktorů a sestřiček, jsou dobrovolníci jako já. Je to tak kvůli tomu, když máme nepředvídatelné služby, ale dovoluje to klinice poskytovat péči zadarmo, zatímco funguje jen z dotací.

„Tady,“ řekne Lydia a strčí mi do ruky desky. „Začni s pěti jmény odspodu.“

Vezmu si je a jdu do malé místnosti, kterou používám jako svou vyšetřovací místnost. Odložím věci na stůl, umyju si ruce, šplíchnu trochu studené vody na obličej a vejdu do čekárny a zavolám první pacientku.

Mí první tři pacienti jsou jednoduché případy – jedna potřebuje antikoncepci, druhá se chce nechat testovat na pohlavně přenosné nemoci a třetí potřebuje potvrdit těhotenství – ale ta třetí, pěkná sedmnáctiletá dívka jménem Monica Jackson, si stěžuje na dlouhé menstruační krvácení. Když ji vyšetřím a zjistím, že její vagína vykazuje sexuální trauma a zeptám se jí na to, rozbrečí se a přizná, že ji nevlastní otec napadl.

Zklidním ji, ošetřím a dám telefonní číslo na domov pro ženy, kde může zůstat do doby, než se bude cítit na to jít domů. Také ji navrhnu kontaktovat policii, ale nechce vznést obvinění.

„Máma by mě zabila,“ řekne. Její oči jsou rudé a bez naděje.

„Říká, že je dobrý živitel a máme štěstí, že ho máme. Má přednost, takže kdybych něco řekla, odešel by a my skončili zase na ulici. Mně je to jedno – radši bych žila s krysami na ulici než s tím kreténem – ale mému bráškovi je jen pět a skončil by v dětském domově. Teď se o něj starám, když máma nemůže a nechci, aby mi ho vzali.“

Zase začne plakat a já ji stisknu ruku, srdce mě bolí za ni. Ačkoliv je v papírech, které Monica vyplnila, že je jí sedmnáct, s jejím malým tělem a dětskými tvářemi vypadá sotva na to, že chodí na střední. Často vidím takové holky sem chodit a pokaždé mě to bolí, že nemůžu víc pomoct. Kdyby byla sama, bylo by lehké ji z té situace dostat, ale s jejím malým bráškou… co můžu udělat je zavolat sociálku, ale to by znamenalo, že moje pacientka skončí bez jejího bratra.

„Je mi to líto, Monico,“ řeknu, když se uklidní.

„Pořád si ale myslím, že bys měla zajít na policii. Nemáš někoho jiného, na koho by ses mohla obrátit? Rodinného přítele? Nějakého příbuzného?“

Výraz v jejím obličeji se změní. „Ne.“ Seskočí ze stolu a obleče se. „Děkuju, doktorko Cobakisová. Opatrujte se.“

Vyjde z pokoje a já se za ní dívám. Chce se mi brečet. Ta dívka je v nemožné situaci a já jí nemůžu pomoct. Nikdy holkám jako ona nemůžu pomoct. Až-

„Počkej!“ Popadnu kabelku a vyběhnu za ní. „Monico, počkej!“

„Už odešla,“ řekne Lydia, když vběhnu na recepci. „Co se stalo. Zapomněla něco?“

„Tak nějak.“ Nezatěžuju se vysvětlováním. Vyběhnu ze dveří, rozhlédnu se kolem. Moničina malá, tmavá postava už je na konci ulice a jde rychle, takže se za ní rozběhnu, zoufale chci tentokrát něco udělat.

„Monico, počkej!“

Musí mě slyšet, protože se zastaví a otočí.

„Doktorko Cobakisová?“ Řekne překvapeně, když ji doběhnu.

Zastavím se, rychle dýchám a začnu se hrabat v kabelce.

 „Kolik potřebuješ?“ Zeptám se bez dechu a vytáhnu šekovou knížku.

„Cože?“ Zírá na mě, jako by viděla mimozemšťana.

„Když půjdeš na polici a oni tvého nevlastního otce odvedou, kolik s mámou budete potřebovat, abyste nezůstaly na ulici?“

Zamrká. „Náš nájem je dvanáct set za měsíc a mámina výplata pokryje polovinu. Kdybychom měly dost aspoň do léta, našla bych si práci a pomohla jí, ale-“

„Dobře, vydrž.“ Opřu si šekovou knížku o dům a vypíšu ho na pět tisíc dolarů. Plánovala jsem ty peníze použít na to, abych poslala rodiče na plavbu k jejich výročí, ale vymyslím něco jiného.

Rodičům to určitě vadit nebude.

Odtrhnu šek a podívám jí ho. „Vem si to a jdi na policii. Zaslouží si jít do vězení.“

Její tváře se začnou třást a na chvíli si myslím, že zase začne brečet. Ale jen přijme s třesoucími prsty šek. „Já… nevím jak Vám poděkovat. To je-“ Hlas se jí zlomí. „Tohle je prostě-“

„Je to v pořádku.“ Vrátím knížku do kabelky a usměju se na ni.

„Jdi si ty peníze vybrat a zbav se toho bastarda, ano? Slib mi, že to uděláš.“

„Slibuju,“ řekne dívka a zastrčí si šek do kalhot. „Slibuju, doktorko Cobakisová. Děkuju Vám. Moc Vám děkuju.“

„To je v pořádku. Teď jdi. Je pozdě a neměla bys být venku sama.“

Dívka váhá, pak mě rychle obejme. „Děkuju“ zašeptá ještě jednou a pak se rozejde a zmizí.

Stojím tam, dokud ji nevidím a pak se otočím, abych se vrátila zpátky na kliniku. Můj účet zrovna obdržel silnou ránu, ale cítím se skvěle, jako bych vyhrála ve sportce. Poprvé od doby, co pracuju na klinice, jsem opravdu někomu pomohla a je to skvělý pocit.

Do tváře mě udeří studený vítr, když se rozejdu zpět a já si uvědomím, že jsem si zapomněla kabát. Na tom ale nezáleží. Hřeje mě vnitřní teplo, které proti březnovému chladu nic nezmůže.

Nemůžu napravit svůj život, ale možná jsem pomohla Monice napravit ten její.

Jsem necelého půl bloku od kliniky, když koutkem oka něco zahlédnu. Srdce mi poskočí a v žilách mi začne proudit adrenalin, když kde mně vyjdou dva bezdomovci s noži v ruce.

„Tašku,“ vyštěkne ten vyšší a ukáže na mě nožem. I přes tu dálku ucítím pach alkoholu a zvratků. „Dej ji sem, kurvo. Hned.“

Natáhnu se pro tašku ještě dřív, než to stačí doříct, ale mám zmrzlé ruce a kabelky mi z nich vyjede.

„Ty zasraná kurvo! Dej ji sem, jsem řekl!“ Sykne naštvaně a já si uvědomím, že asi na něčem jede. Metamfetamin? Koks? Každopádně je nestabilní a jeho kamarád – který se začal smát jako hyena – musí být taky.

Musím je zpacifikovat. Rychle.

„Vydržte, dám vám ji, slibuju.“ Třesu se, kleknu si, abych tašku vzala a podala jím ji, ale než vstanu, zahlédnu rychlý pohyb před sebou.

Nadechnu se, spadnu dozadu a zahlédnu, jak tmavá postava narazí do útočníků, pohybuje se rychle, jako nějaký nad člověk. Všichni tři zmizí v tmavé uličce a slyším, jak ti dva křičí. Pak uslyším dvakrát dutou ránu.

Bože. Bože. Bože. Ach Bože.

Začnu se drápat dozadu, silnice mi rozedírá kůži na dlaních, když můj zachránce vyjde z uličky a za ním leží dvě postavy na zemi celé od krve.

On je zabil, uvědomím si. On je kurva zabil.

Ucítím zděšení a další dávku adrenalinu. Vyskočím na nohy a hrdlem se mi dere výkřik. Než ale stačím vykřiknout, tmavá postava se postaví přede mě a světlo lampy ozáří jeho tvář.

Jeho známou, exotická krásnou tvář.

„Ublížili ti?“ Hlas Petera Sokolova je stejně tvrdý jako jeho pohled a znovu se nachytám, že se nemůžu ani pohnout, když vyjde směrem ke mně se zamračeným výrazem. Jde o výraz vraha, vizáž monstra pod lidskou maskou, ale je tam i něco víc.

Něco jako obava.

„Já…“ Nevím, co jsem chtěla říct, protože jako další se najdu v jeho pevném objetí přitisknutá k pevným svalům na prsou, že sotva můžu dýchat.

Obklopí mě teplo jeho těla, chrání mě před ledovým větrem a já si uvědomím, jaká je mi zima. Hrůza toho, čeho jsem byla svědkem, mě ještě neopustila, ale už se začínám cítit otupěle.

Šok, dojde mi. Jsem v šoku.

„Šššš, ptichka. Je to dobré. Všechno to je dobré.“ Peterův hlas je tichý a utěšující, jeho stisk povolí a teď mě něžně hladí. Zaslechnu lapání po dechu a dojde mi, že vychází ze mě. Dělá mi problém dýchat, hrdlo se mi stahuje jako bych měla záchvat paniky.

Ne jako – já ho mám.

Taky si to musí uvědomit, protože se odtáhne, podívá se na mě.

„Dýchej,“ přikáže a sevře mi pevně ramena. „Dýchej, Saro. Pomalu a zhluboka. Tak, ptichka. A znovu. Dýchej…“

Poslouchám jeho hlas, nechám ho být terapeutem a postupně začne pocit dušení mizet a můj dech se zklidní. Soustředím se na to, jen dýchám a na nic nemyslím, protože kdybych myslela na to, co se stalo – kdybych se podívala napravo do uličky – mohla bych omdlít.

„Tak je to dobré.“ Znovu mě obejme, jeho velké ruce mě hladí po vlasech, když stojím obličejem opřená o jeho prsa. „Jsi v pořádku. Všechno je v pořádku.“

V pořádku? Chci se smát a křičet zároveň. V kterém světě znamenají dvě mrtvá těla 'v pořádku'? Třesu se, zimou i šokem a jsem na hranici zhroucením. Krev nebo zranění mi nejsou cizí, už jsem viděla smrt v nemocnici, ale tyhle dvě postavy, které tam leží jako nic, jako nějaké maso-

Zastavím se, než začnu přemýšlet příliš, ale i tak ucítím bolest v krku a začnu se zase třást.

„Šššš,“ utěšuje mě Peter, pohybuje se se mnou dopředu a dozadu. Musí cítit, že se třesu. „Nemůžou ti ublížit. Je konec. Je po všem. Pojď, půjdeme domů.“

Otevřu pusu, abych něco řekla, trvala na tom, že zavoláme policii nebo záchranku nebo někoho, ale než stačím něco říct, ohne se a zvedne mě do náruče. Udělá to bez námahy, jako bych nic nevážila. Jako by bylo normální nést ženu, která dostane záchvat paniky z dvojité vraždy.

Jako by to dělal denně – což by klidně mohl, co já vím.

Konečně najdu hlas. „Polož mě.“ Je slabý, skoro šepot, ale lepší než nic. Taky se donutím pohnout rukama, strčit ho do prsou, když jdeme ulicí. „Prosím, můžu jít.“

„V pohodě.“ Podívá se na mě. „Už tam skoro jsme.“

„Skoro kde?“ Zeptám se, ale pak uvidím jeho cíl.

Je to černé SUV zaparkované na rohu asi blok od kliniky. Opírá se o něj vysoký muž s vousy, a když dojdeme, Peter mu řekne něco cizím jazykem, jeho hlas je tichý a naléhavá.

Muž mu odpoví tím samým jazykem – nejspíš ruštinou, uvědomím si – a pak vytáhne telefon, přejede přes obrazovku několika rychlými pohyby. Zvedne ho v uchu, něco rychle rusky řekne, zatímco Peter otevře dveře od auta a položí mě opatrně na zadní sedadlo.

Můj mučitel nelhal o tom, že má tým. Tenhle chlap mu musí pomáhat.

„Bude to dobré, ptichka,“ zašeptá Peter anglicky a odsune mi pramínky vlasů z obličeje. Pak se odtáhne, zavře za sebou dveře a nechá mě o samotě v teple auta.

Několik vteřin sedím v klidu, sleduju, jak mluví s chlapem s vousy a pak se dám do akce.

Přesunu se přes zadní sedadlo, nahmátnu otevírání dveře na druhé straně, otevřu a vyběhnu. Moje myšlenky a reakce jsou pořád z toho šoku pomalé, ale stačila mi dojít jedna důležitá věc.

Byli přede mnou zabiti dva muži, a pokud s tím něco neudělám, budu spolupachatel.

Udeří do mě studený vítr, plíce mě bolí z toho, jak sprintuju ke klinice. Za mnou slyším křik a rychlé krok a vím, že běží za mnou.

Moje jediná naděje je, dostat se do kliniky dřív, než mě chytí. A že hledaný muž jako je Peter nebude riskovat odhalení na veřejnosti. Jakmile budu v bezpečí uvnitř. Budu se moct nadechnout a přijít na to, co udělat a jak informovat policii o tom, co se stalo.

 Jsem ani ne tři sta metrů od mého cíle, když mě jedna ruka pevně chytí kolem hrudníku a druhá mi přistane na puse, zabrání křiku.

„Opravdu se ti líbí, když tě honím, co?“ Zavrčí mi do ucha známý hlas a pak uslyším přijíždějící auto.

Zdvojnásobím sílu, abych se dostala ven, kolu a škrábu, ale je to beznadějné. Uslyším otevírat dveře a pak mě Peter strčí dovnitř. Tentokrát ne opatrně.

„Yezhay,“ vyštěkne na řidiče a pak uháníme pryč, necháváme kliniku a místo činu za námi.