TM - 25. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Peter

Když vejdu do místnosti, Anton zvedne hlavu od svého laptopu a rusky se zeptá: „Dneska večer se za ní chystáš znovu?“ Bývalý pilot je jako obvykle oblečený celý v černém a navzdory tomu, že je náš úkryt na předměstí v takovém bezpečí, jak jen může být, od hlavy až po zuby je ozbrojený. Stejně jako zbytek mých lidí je vražedně smrtící, a i když si z něj často utahujeme kvůli jeho dlouhým vlasům v hipsterskému stylu a jeho černé bradce, vypadá přesně tím, čím je: bývalým vrahem z ruských speciálních sil.

„Samozřejmě,“ odpovím také rusky.

Zastavím se u konferenčního stolu vedle gauče, na kterém sedí Anton, sundám si svou koženou bundu a z vesty si vyndám arzenál zbraní. Když jdu za Sarou, nechávám si jen jednu zbraň a pár nožů. Všechny z nich mám strategicky ukryté ve vnitřních kapsách bundy, takže když se svlékám nebo oblékám, nevidí je. Nechci ji vyděsit nebo připomenout to, kým jsem: tak jako tak je až příliš důvěrně seznámena s mými schopnostmi. Navíc bych byl idiotem, kdybych jí věřil v přítomnosti skutečných zbraní.

Dokonce i nezkušený člověk dokáže vystřelit ze zbraně a se štěstím se trefit.

„Dneska si první směnu vezme Yan,“ řekne Anton a svou pozornost znovu věnuje laptopu na svém klínu. „Já musím zapracovat na logistice na práci pro Mexiko.“

Se zamračením si sundám svou neprůstřelnou vestu. „Myslel jsem, že jsme měli všechno připraveno.“

„Jo, taky jsem si to myslel, ale vypadá, že se Valazquez dostal do drobné hádky s tvým starým kamarádem, Esguerrou, a jako šílenec trvá na posílení bezpečnosti. Myslím, že očekává ze strany Esguerry útok. S námi to samozřejmě nemá nic společného, ale i tak. Jsou to komplikace.“
„Do prdele.“ Zapojení Juliana Esguerry, i když nepřímé, vše rozhodně komplikuje. Nejen proto, že nechtěně vystrašil náš cíl. Kolumbijský obchodník se zbraněmi vůči mě cítí vážnou zášť. Navzdory tomu, že jsem tomu bastardovi zachránil život, jsem v tom procesu ohrozil jeho manželku, a to je něco, co mi nikdy neodpustí. Teď po mě aktivně nejde, ale jestli se k němu dostane, že jsem v Mexiku, tak blízko jeho území, klidně by mohl dodržet svůj slib, že mě zabije.

Když na to pomyslím, blízko jeho území jsem i tady, v Illinois. Rodiče jeho manželky žijí v Oak Lawn, poměrně blízko od domu Sary, který je v Homer Glen. Pochybuji, že by k nim brzy přijel na návštěvu, ale pokud ano a naše cesty se nějak zkříží, možná nebudu mít na výběr a budu se s ním muset vypořádat.

Ach, dobře. S tím si budu lámat hlavu až v případě, pokud se to stane. Není žádná možnost, že odtud odejdu dřív, než skončím se Sarou.

„Jo,“ zamumlá Anton a mračí se na počítač. „Do prdele. Skutečně.“

Nechám ho o samotě a zamířím do kuchyně, abych si z ledničky vyndal pivo. Dneska jsem se s místní prací vypořádal osobně, takže jsem dohled nad Sarou nechal na Yanovi a jeho dvojčeti Ilyaovi. Stále jedu na vlně adrenalinu, takže mám extra ostré smysly a mysl ostře jasnou. Je divné, že zabíjení dokáže udělat člověka tak živým, ale je to tak.

Jen ten, kdo pracuje v mém oboru, ví, že život a smrt od sebe dělí jen plátek ostří, a to, že ovládání jeho čepele je jedním z největších vzrušení, které existují.

Hodím do sebe půl láhve piva, z misky na pultě sním hrst ořechů a vrátím se zpátky od obývacího pokoje. Ta trocha mi stačí. Zamířím pak do domu Sary, abych nám připravil večeři a ta svačinka by mi do té doby měla víc než bohatě stačit. Předtím však musíme dořešit situaci s Antonem.

Práce v Mexiku je obrovská a nemůžeme si dovolit podělat to.

„Takže, jaké jsou nejčerstvější informace?“ zeptám se a sednu si na gauč vedle Antona. Zbytek piva si odložím na konferenční stolek a zadívám se do počítače. „Kolik z našich plánů jsme museli zrušit?“

„Skoro všechno,“ zavrčí Anton. „Směny strážných jsou přeplánovány, všude je spousta nových bezpečnostních kamer a kolem celé usedlosti Valazques zavádí hlídky.“
„Dobře. Dejme se do toho.“

Během následující hodiny jsme vytvořili nový plán útoku na Valazqueze, který zohlednil vyšší zabezpečení jeho pevnosti. Místo toho, abychom jeho vraždu provedli v noci, jak jsme měli v plánu původně, jsme se rozhodli, že čas změníme na dobu oběda, protože to bude mít směnu jen pár nových stráží. Je to pitomost. Většina lidí, včetně vůdců mexických kartelů, kteří by to měli moc dobře vědět, se cítí mnohem bezpečněji za denního světla. To je jeden z nejčastějších problémů, na které jsem narazil, když jsem prováděl pro své klienty konzultace ohledně zabezpečení. Vždy jsem svým klientům doporučoval, aby měli na svém místě stejně silnou ochranu bez ohledu na to, zda bylo slunce nad obzorem, nebo za ním.

„Transfer peněz proběhl?“ zeptám se, když jsme hotovi. Anton přikývne.

„Sedm milionů eur. Přesně podle dohody, s tím, že druhá polovina proběhne po dokončení práce. To by nás mělo na chvíli udržet v klidu.“

Suše se zasměji. Anton, spolu se dvěma členy mého starého týmu – Ivanovými dvojčaty – se ke mně připojil před dvěma lety, kdy jsem získal svůj seznam a požádal je o pomoc. Za to, že mi pomohou, jsem jim slíbil bohatství. Souhlasili. Jak kvůli našemu přátelství, tak i proto, že byli čím dál víc rozčarovaní z ruské vlády. S týmem na místě jsem přešel z oblasti bezpečnostního poradenství na něco mnohem lukrativnějšího – a flexibilnějšího – špinavou práci, kdy jsem využíval své konexe na to, abych pro nás získal skvěle platící klienty. Na financování své pomsty a na to, abych si udržel náskok před úřady, jsem potřeboval peníze, a mí chlapi potřebovali novou výzvu. Zatímco jsme eliminovali lidi na mém seznamu, zároveň jsme provedli řadu placených útoků a v podsvětí si tím vybudovali svoji pověst. Aktuálně se specializujeme na odstraňování obtížných cílů a to po celém světě. Přitom vyděláváme obrovské množství peněz díky práci, ze které jsou všichni ostatní až příliš vyděšeni. Našimi klienty jsou nejčastěji nebezpeční a šíleně bohatí zločinci a naše cíle bývají obdobné – jako třeba Carlos Valazquez, hlava juarezského kartelu.

Co se týče mých lidí – podle nás není velký rozdíl mezi sledováním teroristů nebo pánů podsvětí. Nebo toho, jak je odstranit z cesty. Co se týče svědomí a morálky, o ty už jsme dávno přišli.

„Míříš ven?“ zeptá se Anton, když vstanu a obléknu si sako. Zavře svůj laptop. „Zase budeš celou noc pryč?“

„Pravděpodobně ano.“ Přejedu si rukou po saku a ujistím se, že jsou moje zbraně dobře skryté. „S největší pravděpodobností.“

Anton se s povzdechem postaví. Laptop nechá na gauči. „Víš, že tohle je blbost, že? Jestli ji tak moc chceš, prostě ji kurva ošukej a konec. Už jsem unavený z těch místních hrátek. Ti pitomí zlodějíčci dokonce ani neumí bojovat. Jestli nebudeme mít před Mexikem nějakou další skutečnou práci tak přijdu o zasraný rozum.“

„Vždycky se můžeš postavit na svou vlastní pěst,“ připomenu mu, a když mi Anton v odpověď ukáže vztyčený prostředníček, potlačím smích. Dokonce, i kdybychom nebyli kamarádi, svůj tým by neopustil. Moje konexe jsou důvodem toho, proč všichni máme tenhle lukrativní byznys. V průběhu procesu získávání seznamu jsem se odvážil zanořit hodně hluboko do zločineckého podsvětí a poznal mnoho klíčových hráčů. I s dovednostmi, které moji chlapi mají, by beze mě nebyli ani z poloviny tak úspěšní, a oni to moc dobře vědí.

„Bav se,“ zavolá za mnou Anton, zatímco já zamířím k východu. Předstírám, že neslyším, jak mumlá cosi o posedlých stalkerech a ubohých mučených ženách.

Nechápe, proč to Saře dělám a já nemám zájem to vysvětlovat. Zvlášť proto, že tomu nerozumím ani já sám.