TM - 20. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Evudar

Sara

Hodně jídla. Hodně dobře vonícího jídla.

Šokovaná se dívám na svůj jídelní stůl. Je tam celé pečené kuře, mísa bramborové kaše a další s listovým salátem – všechno hezky naaranžované mezi svíčky a láhví bílého vína.

Napadlo mě, že by mě mohl v bytě přepadnout, ale tohle jsem nečekala.

„Máš hlad?“ Zeptá se hluboký hlas za mnou. Otočím se a tep se mi zrychlí, když uvidím Petera Sokolova přicházet chodbou.

 Předek jeho vlasů je mokrý, jako by si právě umyl obličej, a i když má na sobě modrou košili a džíny, nemá boty, jen ponožky.

Vypadá úžasně – a ještě nebezpečněji než kdy dřív.

„Co –“ Hlas mám příliš vysoký, tak se nadechnu a zkusím to znovu. „Co je to?“

„Večeře,“ řekne pobaveně. „Jak jinak to vypadá?“

„Já…“ Vzduch v pokoji je těžký, když se zastaví jen několik kroků přede mnou. Jeho zastrašující pohled mi připomene, že jsem mu včera v noci spala v náručí. „Nemám hlad.“

„Ne?“ Nadzvedne obočí.

„Tak dobře. Půjdeme do postele.“ Pohne se, jako by se po mně chtěl natáhnout, ale uskočím dozadu.

„Ne, počkej! Mohla bych něco sníst.“

Usměje se. „To jsem si myslel. Až po tobě.“

Ukáže ke stolu a já jdu k němu, snažím se polknout srdce zpátky do hrudi, když vypne světlo a nechá pokoj osvětlovat jen svíčkou.

Odtáhne mi židli a já se posadím. Pak přejde ke svému místu naproti mně a sedne si sám.

Všimnu si, že je prostřeno pro dva s příbory, které mi George dovolil používat jen o svátcích a na večírky.

Tiše sleduju, jak Gerogeův vrah porcuje kuře a položí mi – mou nejoblíbenější část kuřete – stehno na talíř spolu s několika lžícemi bramborové kaše a štědrou porcí salátu.

„Kde jsi to všechno jídlo vzal?“ zeptám se, když si nabírá jídlo pro sebe.

„Uvařil jsem ho.“ Vzhlédne na mě. „Máš kuře ráda, že?“

Mám, ale to mu říkat nebudu. „Ty umíš vařit?“

„Snažím se.“ Zvedne vidličku a nůž. „Do toho, zkus ho.“

Odsunu židli a vstanu. „Musím si umýt ruce.“ Zrovna jsem přišla z garáže a doktorka ve mně by mě nenechala se dotknout jídla bez toho, aniž bych si předtím umyla ruce.

„Dobře,“ řekne, odloží příbor a já si uvědomím, že se na mě chystá počkat.

Můj pronásledovatel má výborné způsoby.

Jdu do koupelny a umyju si ruce, pečlivě mezi každým prstem a zápěstí, jako to dělám vždycky. V době, kdy se vrátím ke stolu, už máme oba víno ve sklenici a ve vzduchu se míchá vůně Pinot Grigio s vůní jídla.

Kdybych nevěděla, v jaké situaci jsem, myslela bych, že jsem na rande.

„Jak jsi věděl, že přijdu sem a ne do hotelu?“ Zeptám se, když si sednu.

Pokrčí rameny. „Jen jsem hádal. Jsi chytrá, takže bys neudělala stejnou chybu dvakrát.“

„Uh-huh.“ Zvednu vidličku a snažím se sníst trochu brambor. Ta bohatá máslová chuť je jako štěstí na jazyku a okamžitě povzbudí mou chuť k jídlu.

 „To je hodně jídla, cos musel připravit, jen na základě jednoho odhadu.“

„Ano, no, bez rizika není odměna, ne? Navíc jsem viděl, jak přemýšlíš, Saro. Neděláš hloupé a zbytečné věci a jít do jiného hotelu by bylo přesně tohle.“

Silně sevřu ruku kolem vidličky. „Tak to je? Myslíš, že mě znáš, protože jsi mě několik týdnů sledoval?“

„Ne.“ Jeho oči v záři svíček svítí. „Neznám tě, ptichka – alespoň ne tak, jak bych chtěl.“

Ignoruju jeho provokativní narážku a soustředím se na jídlo. Teď, když jsem si kousla, tak chci víc. Kuře je dokonale okořeněné, bramborová kaše dostatečně máslová a zelená salát je s nezvyklým citronovým dressingem. Jsem tak ponořená do jídla, že jsem hotová s půlkou talíře, když mě napadne děsivá myšlenka.

Odložím vidličku a podívám se na svého mučitele. „Nezdrogoval jsi to jídlo nebo tak, že ne?“

„Kdyby ano, už by bylo pozdě,“ řekne pobaveně. „Ale ne, můžeš se uvolnit. Kdybych tě chtěl zdrogovat, použil bych injekční stříkačku. Není třeba kazit dobré jídlo.“

Snažím se nereagovat, ale třesou se mi ruce, když se natáhnu po sklenici vína. „Dobře. To ráda slyším.“

Usměje se na mě a já pocítím teplý pocit mezi nohama. Abych skryla nepohodlí, několikrát se napiju vína a odložím sklenici, než se pustím zpátky do jídla.

Nepřitahuje mě. Odmítám to.

Jíme v tichosti, dokud nemáme prázdné talíře. Pak Peter odloží vidličku a zvedne sklenici.

„Řekni mi něco, Saro,“ řekne. „Je ti dvacet osm a už dva a půl roku jsi doktorka. Jak jsi to zvládla? Byla jsi jednou z těch super chytrých dětí?“

Odstrčím talíř na stranu. „To jsi z toho stalkování nezjistil?“

„Nedíval jsem se úplně na tvoji minulost.“ Napije se vína a položí sklenici na stůl.

 „Kdybys byla radši, abych to udělal, můžu – nebo mi to prostě můžeš říct a poznáme se tradičním způsobem.“

Váhám, ale pak se rozhodnu, že mi neublíží s ním mluvit. Čím déle sedíme u stolu, tím později půjdeme do postele.

„Nejsem genius,“ řeknu. „Chci říct, nejsem hloupá, ale moje IQ je normální.“

„Tak jak to, že ses stala doktorkou už ve dvaceti šesti, když to normálně zabere osm let po dokončení školy?“

„Byla jsem ups-dítě,“ řeknu. Když se na mě dál dívá, vysvětlím,

„Narodila jsem se tři roky před máminou menopauzou. Bylo jí skoro padesát, když otěhotněla, a mému tátovi padesát osm. Oba byli profesoři – potkali se, když byl její konzultant na doktorát, ale randit začali později – a ani jeden z nich nechtěl děti. Oba měli svou kariéru, kamarády a toho druhého. Ten rok si dělali plány na důchod a místo toho jsem se stala já.“

„Jak?“

Pokrčím rameny. „Několik skleniček spolu s tím, že byli až moc staří na to, aby se starali o kondom.“

„Takže tě nechtěli?“ Jeho oči potemní a rty stiskne k sobě.

Kdybych ho neznala lépe, myslela bych si, že je na ně naštvaný.

Setřesu tu směšnou myšlenku a řeknu, „Ne, chtěli. Aspoň po tom, co se dostali přes šok z toho, že je máma těhotná. Nebylo, co chtěli nebo čekali, ale když jsme se narodila, dali mi všechno. Stala jsem se středem jejich světa, jejich osobní malý zázrak. Měli čas, měli našetřeno a ujali se jejich nové role rodičů se stejným zápalem, jaký dali do své kariéry. Byla jsem zasypaná pozorností, naučili mě číst a počítat předtím, než jsem začala chodit. Když jsem začala chodit do školky, mohla jsem číst knížky pro pátou třídu a znala základní matematiku.“

Peter povolí lehce rty. „Chápu. Takže jsi byla napřed.“

„Ano. Přeskočila jsem dvě třídy na škole a přeskočila bych i víc, ale rodiče mysleli, že to pro mě bude vzhledem ke kamarádům dobré, když budu mladší než moji spolužáci. I tak jsem bojovala s tím udělat si na škole přátele.“ Odmlčím se a napiju se vína.

„Střední školu jsem dokončila za tři roky, protože pro mě byl studijní plán jednoduchý a chtěla jsem jít na vysokou, kterou jsem dokončila za tři roky taky, protože jsem získala hromadu kreditů za to, že jsem chodila na pokročilé hodiny na střední.“

„Takže to jsou ty čtyři roky.“

Přikývnu. „Ano, to jsou ty čtyři roky.“

Prohlíží si mě. Zavrtím se na židli, jeho pohled mi není příjemný. Už mám skoro dopito a začínám cítit efekty alkoholu a začnu si všímat věcí, jako třeba jak má husté černé vlasy a jak jeho rty vypadají měkce a tvrdě zároveň. Dívá se na mě s obdivem… a něčím dalším, něčím, z čeho mi hoří kůže, jako bych měla horečku.

Jako by to vycítil, natáhne se a přivře oči.

„Saro…“ Hlas má tichý a hluboký, nebezpečně svůdný. Cítím, jak začnu zrychleně dýchat, když položí ruku na mou a zašeptá, „Ptichka, jsi –“

„Proč si myslíš, že George ublížil tvé rodině?“ Odtáhnu ruku pryč.

„Co se jim stalo?“

Moje otázka je jako bomba. Jeho pohled ztvrdne a teplo nahradí led.

„Mé rodině?“ Sevře ruce na stole. „Chceš vědět, co se jim stalo?“

Obezřetně přikývnu, bojuju s instinktem vyskočit a běžet pryč. Mám děsivý pocit, že provokuju predátora, takového, který by mě mohl na místě roztrhnout.

„Dobře.“ Jeho židle zavrže o zem, když se postaví. „Pojď a já ti to ukážu.“