TM - 17. kapitola

Překlad: Arey

17/ Sara

„Nekřič, Saro.“ Stoupne si. „Není třeba do tohohle zatahovat někoho dalšího.“

Zalapu po dechu, adrenalin mi prostupuje kůží, když se ke mně začne přibližovat, jeho velké tělo se pohybuje s predátorskou lehkostí.

„Ty… ty jsi mě sem sledoval.“ Přitisknu k sobě kolena, když instinktivně začnu couvat dozadu a obtočím kolem sebe ručník.

„Ano.“ Zastaví se jen pár kroků přede mnou, dívá se na mě svýma šedýma očima. „Neměla jsi sem chodit. Tvůj bezpečnostní systém doma je aspoň trochu výzva. Tady jsem si jen nakráčel dovnitř.“

„Proč jsi tady?“ Mám pocit, že mi srdce vyskočí ven. „Co chceš?“

Tajemně se usměje. „Jsi doktorka, která se na tohle specializuje. Nejspíš víš, co chci.“

Ach bože. Kůži mám horkou i ledovou, tep se mi ještě o něco víc zrychlí. „Jdi pryč. Já-já budu křičet, přísahám.“

Nakloní hlavu na stranu. „Budeš? Tak proč ještě nekřičíš?“

Udělám další krok dozadu, očima přelétnu ke dveřím. Zvládla bych to k nim, než mě chytí?

„Nezkoušej to, Saro. Jestli utečeš, budu tě přonásledovat.“

Další krok dozadu. „Už jsem ti řekla, že se s tebou nevyspím.“

„Ne? No, uvidíme.“

Přijde ke mně a já udělám několik kroků za sebou, žaludek se mi stáhne. Vím, co se ženami udělá sexuální napadení; viděla jsem je poté, ty psychické a fyzické trosky, které z nich zbydou. Nevím, jestli bych tohle navrch všeho ještě ustála.

Nevím, jestli bych to ustála od něj.

Dotknu se roztřesenou rukou kliky od dveří, ale než stihnu otevřít, položí obě ruce na dveře a uvězní mě mezi nimi.

„Neutečeš, ptichka,“ řekne tiše a dívá se na mě. „Ne teď ani nikdy jindy. Měla by sis na to zvyknout.“

Nedotýká se mě, ale je tak blízko, že cítím teplo vycházející z jeho těla a vidím dalších několik jizviček na jeho symetrickém obličeji. Ty nedokonalosti dodávají na jeho kouzlu, zintenzivňují dopad na moje smysl. Slyším tlukot srdce až v uších, mé tělo je napnuté ale tím způsobem, který nemá se strachem nic společního. Měla bych křičet z plných plic nebo se aspoň snažit s ním bojovat, ale nemůžu se pohnout. Nemůžu nic, jen se dívat na toho smrtelně krásného zabijáka, který mě tu drží uvězněnou.

„Pojď, Saro.“ Jeho ruka sjede na moje zápěstí. „Neublížím ti.“

Přerývavě se nadechnu. „Neublížíš?“ Možná bude něžný. Prosím, ať je aspoň něžný. Už jsem zažila násilí v jeho rukou a ty mě děsí víc než představa znásilnění.

„Ne. Teď už pojď.“

Odtáhne se od dveří, ale místo toho, aby mě vedl k posteli, mě posadí do křesla před zrcadlem.

„Sedni si.“ Zatlačí mi na ramena a já se podsadím, snažím se zklinit zrychlený dech. Co to dělá? Proč prostě nezaútočí? V odrazu zrcadla vidím, že jsem úpůně bílá, oči mám otevřené dokořán, když si stoupne za mě a vytáhne něco z vnitřní kapsy bundy.

Je to malý kartáč v plastu – jeden z těch levných, které vám dají v hotelu.

„Tohle je všechno, co v dárkovém obchodu dole měli,“ řekne, rozbalí plastový obal a podívá se přes  zrcadlo na mě. „Došlo mi, že to bude lepší než nic.“

Lepší než nic na co? Nějakou zvrhlou hru? Stáhne se mi hrdlo, ale než mě zasáhne pankka, sundá mi ručník obmotaný kolem hlavy a hodí ho na podlanu. Jeho silné, opálené ruce vypadají oproti mé hlavě obrovsky, když mi začne rozčesávat vlasy.

Šok. Vrah mého manžela – muž, který mě pronásleduje – mi češe vlasy.

Jeho dotek je něžný, ale jistý, postrádá jakýkoliv náznak zaváhání. Jako by to dělal už několikrát předtím. Nejdřív rozčeše konečky, pěkně jemně. Pak se systematicky přesune nahoru, dokud mi neprojíždí kartáčem po celé délce vlasů, aniž by se zadrhl. A během toho necítím žádnou bolest – opak, popravdě. Kartáč mi masíruje hlavu a pokaždé, když se dotkne citlivého místa na zátylku, mnou projedou vibrace.

Strach nebo ne, tohle je nejsmyslnější zážitek mého života.

Jak tu sedím, dojde mi ta podivná skutečnost téhle situace, zatímco ho sleduju v zrcadle. Vždycky, když jsme se setkali, jsem se soustředila na nebezpečí, které představuje, a nevěnovala jsem pozornost těm méně důležitým věcem, jako třeba jeho oblčení. Takže teď si poprvé všimnu, že na sobě má šedou koženou bundu přehozenou přes černé tričko, tmavé džíny, které doplňuje černými boty. Jeho oblčení je nenucené, něco, co by nosil jakýkoliv muž během jara v Illinois, ale mého mučitele by na ulici nikdo nepřehlédl.

Peter Sokolov není nic jiného než síla přírody, nemilosrdný a naprosto nezastavitelný.

Češe mi vlasy ještě několik dalších minut. Já sedím tak klidně, jak to jen jde, ani se nehnu. Každé přejetí kartáčem po vlasech je jakopohlazení, každý dotyk jeho drsných rukou je utěšující a vzrušující zároveň. A hlavně, zatímco mi češe, nedělá nic jiného – něco, čeho se bojím.

Ale příliš brzy kartáč odloží na stolek před zrcadlem a podívá se mi přes zrcadlo do očí. „Vstaň,“ nařídí. Chytí mě rukou za rameno a pomůže mi na nohy.

Těžce polknu, otočím se k němu, když mě porpustí, ale to už udělá pár kroků dozadu a sundá si bundu.

Srdce mi spadne do žaludku. Sleduju, jak přehodí bundu před židli a natáhne se pro spodní lem tričko, aby si ho jedním rychlým pohybem přetáhl přes hlavu.

Má široká ramena a ruce pokryté velkými svaly. Ještě víc svalů je na jeho břiše, které postrádá jakoukouliv známku tuku. Stejně jako jeho ruce, i jeho hruď a ramena jsou opálená, jako by strávil hodně času na slunci, a levou ruku má celou pokrytou tetováním, od ramene až k zápěstí. Uprostřed jeho hrudníku spatřím několik vybledlých jizev a přistihnu se, že sleduju cestičku tmavých chloupků, které mu vedou od břicha dolů do kalhot.

Jako další se natáhne po džínech, rozepne je a já se donutím podívat jinam. Navzdory jeho mužské kráse mě poleje studený pot a zrychlý se mi tep. Možná je krásné zvíře, ale to je všechno, co je: zvíře, chladnokrevné monstrum. Nezáleží na tom, že za jiných okolností by mě divoce přitahoval. Nechci, aby se stalo to, co se stane. Zničilo by mě to.

Koutkem oka vidím, jak si sundá body a sesune kalhoty ke kotníkům a odhalí tam tmavě modré vyboulené boxerky. Zohne se, aby džíny vysvlékl úplně a můj strach dosáhne nové úrovně.

Zapomenu na jeho varování a vrhnu se ke dveřím.

Tentokrát se k nim nedostanu vůbec. Chytí mě dva kroky od nich, jedna silná ruka mě obejme kolem hrudi a zvedne mě z nohou, zatímco druhá mi přistane na puse a utlumí instinktivní výkřik.

Zaryju mu nehty do předloktí, kopu nohama, když mě nese k posteli, ale je to zvytečné. Jediné, čeho dosáhnu, je, že se mi vzadu uvolní ručník. Jen jeho ruka kolem mé hrudi mu zabrání, aby nespadl na zem, ale má záda, zadek a pravá strana těla jsou naprosto odhalené. Cítím, jak se mi jeho nahá hruď otírá o moje záda, cítím jeho mužskou vůni a nechtěná intimnost zintenzivní moji paniku a začnu s sebou házet ještě víc.

„Kurva,“ zavrčí, když se moje noha setká s jeho kolenem a já pocítím malé vítězství.

Netrvá dlouho. O vteřinu později padne zády na postel a vezmě mě s sebou. Než stihnu zareagovat, přetočí se a přišpendlí mě pod sebou. Ležím obličejem dolů, svírám prostěradlo pode mnou. S jeho rukou přes mou pusu nemůžu nic, než jen ze sebe vydávat potlačené zvuky. V očích mě pálí slzy paniky, když ucítím jeho erekci na svém zadku. Teď nás oddělují jen jeho boxerky a můj strach se zdvojnásobí.

Uběhne několik minut, než pomine – a uvědomím si, že se nehýbe.

Leží na mě, ale nic nedělá.

„Už jsi skončila?“ zašeptá, když se přestanu hýbat, svaly se mi třesou z námady a plíce křičí po vzduchu. „Nebo se chceš prát ještě chvíli? Tohle můžu dělat celou noc.“

Věřím mu. Je o tolik větší než já a jediné, co musí udělat, je ležet na mě, a já se na nic nezmůžu. Nemusí se namáhat, zatímco já používám veškerou svou sílu bs nulovým úspěchem.

„Budeš hodná, když sundám ruku?“ Jeho rty jsou jen kousek nad mým uchem, jeho dech je proti mé kůži teplý.

Zvednu ramena, abych si ochránila krk od jeho rtů a on si hlasitě povzdechne. „Dobře, tak ti dám asi roubík a svážu tě.“

Vydám nějaký zvuk proti jeho ruce a on se zasměje. „Ne? Takže budeš hodná?“

Přinutím se lehce přikývnou. Prohra mě pálí v krku, ale nechci být spoutaná nebo mít roubík v puse.

„Hodná holka.“ Sleze ze mě a sundá mi ruku z pusy, dovolí mi se nadechnout. „Teď, když jsi to ze sebe dostala, co kdybychom se prospali? Vím, že máš před sebou zítra dlouhý den, stejně jako já.“

„Cože?“ Vyděšeně se otočím na záda, zapomenu na to, že jsem nahá.

Pomalu se mu na obličeji objeví úsměv, když přes moje tělo přejede pohledem, než se mi podívá do očí. „Spánek, ptichka. Oba ho potřebujeme.“

Sednu si a popadnu polštář, který si přitisknu na prsa a odsunu se k čelu postele – tak daleko, jako jen to postel dovolí. Co říká nedává smysl. Evidentně mě chce; jeho obrovská erekce mu napíná boxerky. „Ty… ty se mnou chceš spát? Jen spát?“

Z obličeje se mu vytratí úsměv a v očích se mu objeví temná zář. „Samozřejmě, že chci víc, ale dnes večer se spokojím se spánkem. Řekl jsem ti, Saro – už ti znovu neublížím. Počkám, dokud nebudeš připravená… dokud mě nebudeš chtít stejně, jako já tebe.“

Chtít ho? Chci křičet, že je šílený, že s ním nikdy nebudu mít doborovlně sex, ale polknu ty slova. Jsem teď příliš zranitelná a on nepředvídatelný. Navíc, když bude spát, budu mít šanci utéct – možná ho i něčím praštit přes hlavu a zavolat policii.

„Dobře.“ Snažím se vypadat ještě víc bezmocně, než jsem. „Jestli mi slíbíš, že mi neublížíš...“

Jeho rty se pohnou. „Slibuju.“ Sleze z postele, vytáhne zpode mě peřinu jedním silným zatáhnutím. Pak na ni poklepe „Pojď sem.“

O koukse se k němu přiblížím, stále svírám polštář na hrudi.

„Blíž.“

Zopakuju ten malý pohyb, srdce mám plné strachu. Ani trošku mu nevěřím. Mohl by si se mnou hrát, lhát o jeho úmyslech.

„Vlez si pod peřinu,“ řekne a já poslechnu, vděčná za to, že mám něco dalšího kromě polštáře, kterým se kryju. Naneštěstí se mi uleví jen na chvíli. Jakmile si lehnu, vypne světlo a lehne si do postele vedle mě. Jeho dlouhé svalnaté tělo se vedle mě rozloží, jako by tam vždy patřilo.

„Lehni si na pravou stranu,“ řekne a udělá to samé.

Hrudní koš se mi sevře, když mi dojde, o co se pokouší.

Vrah mého muže se mnou chce spát v náručí.

Ignoruju tmu a dusiví pocit v krku, otočím se na stranu a začnu povrchově dýchat, když zajede rukou pod můj polštář a druhou majetnicky hodí přese mě a přitáhne blíž. Dýchat už není možné. Zadkem se dotýkám jeho penisu,jeho teplý dech mě ovívá na spáncích a jeho nohy se dotýkají mých. Jsem obklopená jeho velikostí a silou. A teplem. Bože, z jeho těla vychází takové telo. Kdykoliv si mě přitáhne, cítím pálení, jako by byl teplejší než kterákoliv jiná lidská bytost. Až na to, že není on – jsem to já. Mně je zima, třesu se, na kůži cítím ledový pot.

Nevím, jak dlouho tam tak ležíme, ale nakonec mě jeho teplo prohřeje a přemění se v jiné teplo. Takové, které narušuje mé sny a za které se stydím. Teď už se nebojím. Uvědomuju si, že jeho tělo je něco víc než hrozba… jeho pták je něco jiného než násilný nástroj. Jeho teplá mužská vůně mě obklopuje, prsa mám citlivá, bradavky ztuhlé a bolí mě mezi nohama. Jak je to dlouho, co jsem s někým takhle byla? Dva roky? Tři? Nemůžu si vybavit, kdy naposledy jsme měli s Georgem sex, a už vůbec ne, kdy jsme takhle leželi. A i přes to, že celá ta situace je špatná, užívám si, že mě takhle drží. Cítit teplo mužského těla a pulzující bolest mezi nohama.

Je dobře, že nemám v plánu spát, protože není možnost, že bych takhle usnula – ne, když mi srdce bije rychlostí tisíc úderů na vteřinu a hlavu mám plnou myšlenek. Strach a vztek, vzrušení a stud – všechno to splývá do jednoho, zrychluje můj tep a stahuje žaludek. Co Peter opravdu chce? Jeho masivní erekce musí být nepříjemná, jestli ne bolestivá, ale vypadá spokojeně, když tu tak leží a nic nedělá. Proč? O co mu jde? Proč mě drží?

A mohla by být pravda, co řekl o Georgovi? Mohl by můj manžel nějak ublížit jeho rodině?

Je to ta nejhorší myšlenka na světě, ale nemůžu přestat. Moje rty pracují nezávisle na mém mozku. „Um, Petere… mohl bys mi o sobě něco říct?“

Cítím, že ho má otázka překvapí, když napne svaly a jeho dech se změní. Nikdy jsem ho neoslovila, ale bylo by divné ho oslovit jinak, když ležím nahá v jeho náručí. A také ta intimita by ho mohla přimět odpovědět na moje otázky – a neublížit mi za to, že se na ně zeptám.

„Co chceš vědět?“ zamumlá po chvíli a přitáhne si mě k sobě.

Proč si myslíš, že můj manžel zabil tvou rodinu? Na to se toužím zeptat, ale nejsem tak hloupá, abych se zeptala hned. Vzpomenu si na jeho vztek, když jsem se naposledy dotkla tohohle tématu. Místo toho řeknu tiše, „Řekli mi, že ses narodil v Rusku. Je to pravda?“

„Ano.“ V jeho hlubokém hlase zaznamenám pobavení. „To podle přízvuku nepoznáš?“

„Není silný, takže ne. Mohl bys být víceméně odkudkoliv z Evropy nebo Středního východu. Obecně je tvoje anglčtina výborná.“ Jsem nervózní a mluvím rchle, takže se donutím nadechnout a zpomalit. „Učil ses ji ve škole?“

„Ne, v práci.“

V práci, ve které stopoval a vyslýchal ty, kteří měli ohrožovat Rusko? Potlačím třes a snažím se nemyslet na výslechové metody. Drž to jednoduše, řeknu si. K těcm vážným věcem se propracuj. O trochu hlubějším hlasem řeknu, „Jako dospělý? To je působivé. Většinou se musíš naučit cizí jazyk jako dítě, abys jím mohl mluvit tak dobře, jako ty.“

Tak, tak je to dobré. Trochu mu pochlebovat, trochu obdivovat. To je to, co musíte dělat, když jste zranitelné: vypadat, jako že s ním soucítíte. Samozřejmě se předpokládá, že útočník bude schopen soucitu – což myslím, že můj mučitel postrádá.

„No, jako dítě jsem se naučil pár anglických slov a frází,“ řekne. „Myslím, že to pomohlo.“

„Kde ses je naučil? Ve škole nebo od rodičů?“

Zasměje se, jeho svalnatá hruď se nadzvedne. „Ani jedno. Jen z amerických filmů. Tvoří největší část vašeho exportu víš. To a hamburgery.“

„Jasně.“ Nadechnu se a snažím se ignorovat ruku na mé hrudi a tvrdý důkaz jeho vzrušení, který mi pulzuje proti zadku. Trápí mě, že na to nemyslím. „Proč ses rozhodl dát na tuhle… profesi?“

zaboří mi nos do vlasů a zhluboka se nadechne, jako by mě chtěl vdechnout. „Co ti Ryson vlastně řekl?“

Ztuhnu, když vysloví jeho jméno, ale hned se donutím uvolnit. Samozřejmě, že ví, kdo je Ryson. Nejspíš nás viděl v kavárně. „Řekl, že jsi byl u Ruských speicálních jednotek. Je to pravda?“

„Ano.“ Hlas má zastřený, když se za mnou pohne, jeho penis je jako ocel. „Vedl jsem malou jednotku mimo záznamy, která se soustředila na proti terorismus.“

„To je… neobvyklé.“ Mluvit s ním – a tím ho držet vzhůru v jeho vzrušeném stavu – nejspíš není nejlepší nápad, ale nemůžu zavřít pusu. „Jak se k tomu někdo dostane? Přidal ses k armádě a tam tě naverbovali?“

„Ne.“ Dál se ke mně tulí. „Našli mě v něčem, čemu vy říkáte pasťák.“

„Vězení pro mladé?“

„Nebylo to víc než pracovní tábor, ale ano.“

„Co-“ polknu, snažím se soustředit na jeho slova víc, než na to, že po mně touží. „Co jsi udělal, že jsi tam skončil?“

Tohle s Georgem nemá nic společného, ale nemůžu potlačit zvědavost. Hádám, že ať se o něm dozvím cokoliv, jen mě víc vyděsí, ale chci o svém nepříteli vědět víc.

Chci znát jeho slabosti, abych je proti němu mohla použít.

„Zabil jsem ředitele sirotčince, kde jsem vyrůstal.“ V Peterově slovech není ani náznak lítosti, ani kapka emocí. Stejně tak by stejným tónem mohl říct, co měl k večeři. „Myslím, že lze říct, že jsem zaal svou kariéru brzy.“

„Chápu.“ Naskočí mi husí kůže, ale dělám co můžu. Abych se zklidnila. „Kolik ti bylo?“

„Jedenáct, skoro dvanáct.“

„Co ti udělal?“

Povzdechne si a trochu se odtáhne. „Záleží na tom, ptichka? Už sis o mně obrázek udělala a žádná srdceryvná story z mé minulosti to nezmění. Právě teď mě nesnášíš tak moc, že bys z mého neštěstí měla jen radost.“

Tolik k navázání nějakého vztahu. „No, co jsi čekal?“ zeptám se hořce. „Že mě můžeš mučit. Zabít mého muže a budeme kamarádi?“

„Ne, ptichka. Ať si myslíš, co chceš, nemám falešné představy. Tvoje negativní pocity vůči mně jsou oprávněné a očekávané. Jen doufám, že se časem zmení.“

To se plete, jestli si myslí, že bych k němu mohla cítit něco jiného než nenávist, ale nezatěžuju se něco říct. „Co znamená to slovo, kterým mi říkáš? Ptee-něco?“

„Ptichka.“ Znovu se ke mně přitulí a zaboří nos do vlasů. „V ruštině to znamená malý ptáček.“

Sevřu peřinu před sebou. „Ptáček?“

„Hmm. Malý zpěvavý pták, krásný a půvabný jako ty.“ Odmlčí se a dodá. „A taky chycený, jako ty.“

Ten debil. Stisknu zuby k sobě a snažím se od něj odtáhnout, co jeho ruce dovolí. „Je to jen dočasné.“

„Nemyslím chycená mnou.“ V jeho hlase zaslechnu pobavení, když mě sevře pevněji a zabrání mi v pohybu. „Možná tě teď držím, ale byla jsi chycená už předtím, než jsem se ti objevil v životě.“

Ztuhnu překvapením. „Cože?“

„Ach ano. Nepředstírej, že nevíš, o čem mluvím, Saro. Vím, že jsi to cítila: všechna ta očekávání od společnosti, od rodičů a tvého manžela a přátel… Ten tlak uspět, protože ses narodila hezká a chytrá, ta touha být dokonalá, potřeba být tu pro všechny...“ Jeho hlas je tichý a temný, zahaluje mě ve svůdné pavučině. „Viděl jsem tě včera v klubu: jak jsi toužila po svobodě, toužila nebýt svázaná očekáváními, které jsou na tebe kladeny. Chvíli jsi na tom tanečním parketu nechala, aby tě opustili a já viděl krásného ptáčka, jak vylétá ze zlaté klece a volně letí. Viděl jsem tě, Saro, a bylo to krásné.“

Na několik vteřin jen ležím, pálí mě na hrudi. Chci se smát a popřít jeho slova, ale bojím se promluvit, protože by se mi zlomil hlas a musela bych křičet. Jak by tenhle muž, násilný cizinek, mohl vědět něco tak soukromého – něco, co jsem o sobě akorát začala zjišťovat?

Jak by mohl vidět, že můj hezký, pohodlný život už mě nedělá šťastnou… a možná ani nikdy nedělal?

Donutím se polknout bublinu v krku, odfrknu si a řeknu, „Takže co? Chceš mě dostat z mého svazujícího života? Pustit mě a sledovat, jak letím?“

„Ne, ptichka.“ Řekne pobaveně. „Nic tak hezkého.“

„Tak co?“

„Zavřu tě do své vlastní klece a donutím tě zpívat.“