HOD - PROLOG

Autor: Tsukiko Haruka

Prosím, ať ten hluk přestane. Ať už konečně přestane! Nikdy jsem nic takového neslyšela. Je to jako tisícovka různých zvuků najednou. Déšť. Šepot. Sirény. Šumění. Praskání… Při tom množství to nedokáži rozeznat. Přitom dohromady tvoří dokonalý celek, který jakoby vyčaroval samotný ďábel, aby mi otupil sluch. Jsem snad v pekle? Vím, že jsem šla spát. Ležím ve svém pokoji, vím to, i když mám zavřené oči. Určitě spím, ale vnímám nějakým zvláštním způsobem. Vidím, jako bych kromě svého nitra stejným způsobem vnímala i zevnějšek. Nebo se jedná o pouhou iluzi?

Najednou začnu mít zvláštní pocit a vím, že se něco blíží. Nějaká energie, která nemá tvar ani jméno, ale existuje, mě donutí pohnout rukou nahoru. Přepadne mě silný pocit strachu a ještě silnější bezmoci. I mé kosti tuší, že se nemohu bránit, ale přesto bojuji o vládu nad svým vlastním tělem. Energie mi zvedne druhou ruku, pak mě zatáhne za nohy, až ležím několik centimetrů od polštáře. Chci se probudit! Chci se probudit! Chci se probudit!

Probudím se, vůbec neležím na zádech jako ve snu, ale na boku. Bojím se otevřít oči, i když se jedná o výběr mezi tmou a tmou. Přesto je po několika nádeších otevřu a můj dech se zpomalí spolu s tepem srdce. Začínám být klidnější, opět mě začne zmáhat únava, až na moment zase zavřu oči a během vteřiny jsem pořád ve svém pokoji, ale na nohou. Něco proti mně stojí, ale nedokáži to specifikovat. Kráčí mi to naproti, takže mi nezbývá nic jiného než couvat. Když už narazím na okraj postele, spadnu, ale hned mi zase připadá, že jsem vzhůru. Jenže tentokrát si nejsem jistá, jestli skutečně jsem. Procházím si tou smyčkou ještě tolikrát. Někdy jsem sama jen v přítomnosti ohlušujícího zvuku, ale mám zvláštní pocit, že mě někdo pozoruje. Čas běží úplně jinak a skutečnost dokáži poznat, až když se opravdu probudím… nebo jsem se možná opět neprobudila.