STS - 22. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Otřel jsem si ručníkem obličej a hodil ho stranou. Moje láhev s vodou byla prázdná, tak jsem se natáhl pro své tričko, přetáhl si ho přes hlavu a vytřepal z vlasů přebytečnou vodu. Právě jsem dokončil poslední kolečko tréninku. Byl jsem unavený připravený na oběd.

„Tvůj čas je šílený,“ řekl Thom a upustil ručník na lavičku vedle mě.

Přikývl jsem, ale mlčel. Dobré časy jsou dobré časy, nic víc. Bylo snadné mě rozhodit, kdybych se příliš soustředil na čísla.

„Už máme jen čtyři dny do začátku závodů,“ dodal Thom a sáhl po své láhvi.

Pohled jsem upíral za jeho rameno. „Díky za upozornění.“

„Ach, nemůžeš být nervózní, dělal jsi to už milionkrát.“

Měl pravdu. Tohle byly moje třetí Olympijské hry a už jsem přestal počítat, kolik soutěžních závodů jsem se v průběhu let zúčastnil.

„Očekávání nikdy nebyla vyšší.“

Přikývl jsem. „Pravda.“

Všichni při pohledu na mě očekávali, že zlomím rekordy z minulých her. V posledních čtyřech letech jsem spolupracoval se týmem trenérů, kteří mi pomáhali sbírat síly i mimo sezónu. Byl jsem silnější, než kdy dřív a moje časy to jasně dokazovaly. Dokud to během závodů nepohnojím, vrátím se domů do Londýna se šesti medailemi kolem krku.

„Jak je na tom tvoje rameno?“ Zeptal se, když jsme si odnášeli tašky kolem fontány.

Pokrčil jsem rameny. „Lépe, než včera. Ten led pomohl.“

Smál se. „Ten led na rameni nebo ten polibek s Andie?“

Andie.

Andie. Andie. Andie.

Neměl jsem ji včera v tréninkovém středisku políbit, bylo to zatraceně pošetilé. Věděl jsem, že to musíme udržet v soukromí. Museli jsme tu věc mezi námi udržet v tajnosti před médii, ale měla na sobě ty těsné kalhoty na cvičení. Viděl jsem malou mezeru mezi jejími stehny a křivkou jejího zadečku, když se otočila zpátky, aby se vrátila ke své fyzioterapeutce. Když ke mně přišla, málem jsem si ji na sebe obkročmo posadil na stůl. Pokud šlo o mě, zvládl jsem ten polibek, jako světec, i když Andie by pravděpodobně nesouhlasila.

„Co s tím uděláš, kamaráde?“

„Nevím. Odmítla se mnou jít na večeři.“

Zasmál se, hajzl. „Cože? Tvoje první odmítnutí?“

„Jsem rád, že se můžeš smát nad mým zlomeným srdcem.“

„Dobře, uklidni se. Jenom proto, že nechce jít na večeři, neznamená, že nemůžeš najít tajný způsob, jak s ní trávit čas.“

Vyklenul jsem obočí. „Co máš na mysli?“

Během oběda v jídelně mi sdělil svůj ďábelský plán. Byl jednoduchý, ale brilantní a na okamžik jsem se obával, že Thom zmeškal hovor od Disneyho, když sháněli darebáka.

„Nemyslíš si, že se naštve, až se objevím?“

Natáhl ruku a chytil mě za bradu. „Copak to jde, s takovou tvářičkou?“

Vyškubl jsem se mu a stiskl mu rameno.

Zasmál se. „Rozjeď textové hry, kamaráde. Uvidíme, co na to řekne.“

Vytáhl jsem telefon z kapsy, postavil se a hodil si tašku s věcmi na cvičení přes rameno.

„Co?!“ Protestoval. „To mi ani neřekneš, co na to odpoví?“

Hodil jsem ho za hlavu, vyhodil svoje zbytky po obědě do koše a jak jsem šel po chodbě z jídelny, přemýšlel jsem, co přesně bych měl Andie napsat. Než jsem přišel do tělocvičny, rozhodl jsem se pro něco jednoduchého a nenuceného.

Freddie: Jsme s Thomem v našem bytě.

Uplynula jedna hodina a ona neodpověděla, tak jsem jí napsal znovu.

Freddie: Chci, abys přišla.

Andie: Promiň, zítra ráno máme druhý zápas. Nemůžu jít ven.

Freddie: Dostanu tě do postele – tvojí postele – do devíti večer. Přísahám.

Andie: Nemůžu.

Freddie: Už jsem zavolal královně a oznámil jí, že ji navštívíš.

Pak mi zavolala Georgie a přerušila mé psaní s Andie. Ignoroval jsem její hovor a nechal ho spadnout do hlasové schránky. O vteřinu později volala znovu. Ta malá tvrdohlavá potvora.

Georgie: ZVEDNI TEN ZATRACENÝ TELEFON.

Smazal jsem její zprávu a místo toho napsal Andie.

Freddie: Bydlím v bytě 1120. Přijď kolem 19. hodiny.

Andie: Ježíš, teď už chápu, proč jsme museli formálně vyhlásit nezávislost.

Zasmál jsem se.

Freddie: Těším se, až tě uvidím.

Andie: Ne, ne.

Freddie: 19:00.

Vypnul jsem mobil a hodil ho do tašky, než se mohla ozvat ona nebo moje sestra. Poté, co jsem si prošel odpoledním tréninkem, jsem si svlékl zpocené oblečení a zkontroloval hodiny na mém nočním stolku. Bylo už po půl šesté, což znamenalo, že jsem neměl moc času, abych se osprchoval a připravil se, než Andie dorazí. Její zprávy jasně říkaly, že nedorazí, ale něco mi říkalo, že by se mnou tak dlouho nezdržovala, kdybych jí byl lhostejný.

 Rychle jsem se osprchoval a namydlil si unavené svaly, než jsem je znovu opláchl. Nevěnoval jsem pozornost stavu bytu, když jsem předtím přišel, ale věděl jsem, že Thom není žádný zářný příklad čistoty. Často jsem nacházel jeho boxerky v myčce na nádobí a jeho sklenice v koši na prádlo. Když jsem si natáhl bílou košili a džíny, stál jsem v obývacím pokoji, vyděšený z jeho současného stavu.

„Kdy jsi přišel?“ Zeptal se Thom z gauče. Nebyl tam, když jsem přišel domů, ale od té doby se mu podařilo udělat tam pěkný nepořádek. Seděl tam s pytlíkem brambůrků na klíně a nohama opřenýma o nízký konferenční stolek. Na podlaze kolem něj se povalovala hromada obalů, a když jsem se podíval do kuchyně, umyvadlo skoro přetékalo naším nádobím.

„Už tady brzy bude.“

Přepnul kanál na televizi, aniž by ho to nějak zvlášť zajímalo. „Kdo?“

„Andie, ty idiote. Pamatuješ si plán?“

„Jasně. Je to v šest.“

Vyškubnul jsem mu z ruky ovladač. „A co přijde po šesté, ty onanisto?“

Pytlík brambůrků odhodil stranou. „Dobře, co chceš, abych udělal?“

Zapojil jsem ho do práce poblíž pohovky. Co nejrychleji jsem opláchnul nádobí a naskládal ho do úzkých komínků do myčky. Otřel jsem pult a odpadky vyhodil na chodbě do šachty. Když jsem se vrátil do bytu, ucítil jsem výraznou vůni, kterou jsem nedokázal identifikovat. Šel jsem k sousedům, kde jsem poprosil o svíčku nebo osvěžovač vzduchu. Bydlelo tam několik Angličanek, které měly svíčku, kterou mi poskytly výměnou za autogram. Jakmile jsem se vrátil, zapálil jsem ji a divil se schopnosti dvou dospělých mužů, kteří dokážou za pár dní zničit naprosto nový byt.

„Thome, Ježíši. Můj pokoj takhle nesmrdí. Co tady děláš, když jsem pryč?“

Zvedl nevinně ruce. „Víš, že mám slabost pro tuňáka. A sardinky jsou jedním z nejlepších zdrojů...“

„Vzdávám to, začínám si myslet, že to byla chyba.“

To místo zavánělo, jako na rybím trhu a nic to nemohlo změnit. Vzdal jsem se a vrátil se zpátky k uklízení. V době, kdy měla dorazit, jsem úplně zapomněl na večeři. V žaludku mi zakručelo a připomnělo mi to, že jsem mu už nějaký čas nedal žádné jídlo.

„Kámo, udělej pro mě laskavost. Objednej nám něco z jídelny. Pochybuji, že by Andie jedla a já už mám taky hlad.“

„Něco zvláštního?“

Zatřásl jsem hlavou. „Ne, ale ona Andie má zítra zápas, tak něco s velkým množstvím bílkovin.“

Vyšel ze svého pokoje a já vytáhl schované zásoby, které jsem pořídil v obchodě v přízemí. Měli tam malý výběr narozeninových dekorací – pro pár smutných chudáků, kteří museli slavit, zatímco soutěží na hrách – ale doufejme, že to bude dost přesvědčivé, aby se Andie neotočila, jakmile otevře dveře a nezjistí, že jsem jí lhal.

„Jo a kámo – neopovažuj se přinést ryby!“