Ember - kapitola 47,48

Překlad: Mili

47. kapitola

Zabíjení přátel, to nikdy nebylo součástí plánu.

Sergio

Chystám se zabít Phoenixe.

Je jedno, jak se na to dívám, scénář je pořád ten samý. Federálové se chtějí dostat k nám a jediná cesta, která tam vede, je přese mě.

Musím se k němu nějak dostat. Musí to vypadat tak, že mi věří dost na to, abych převzal rodinu Nicolasi. Musím lhát, podvádět, krást a zabíjet. A to všechno kvůli tomu, že můj život visí na vlásku.

Od kdy jsem takhle sobecký? Najednou jsem se jednoho dne vzbudil a rozhodl se, že budu žít život jenom podle sebe, podle svého?

Pevně jsem v ruce svíral sklenku s whiskey.

Problém je, že to bude až příliš jednoduché, jen pár změn ke smlouvám, kterou Phoenix sám sobě už vytyčil - a kterou musí sestavit každý z šéfů, pro případ, že bude zabit, takže v rodině nevypukne chaos.

Moje jméno je náhrada za Nickovo.

Konec konců, on znamená špatné zprávy, a já budu ten, který jeho zradu předvede před rodinu a bude z toho zjevné, že prodávám tajemství federálům, stejně tak, jako Phoenixe a Pikea.

Ačkoliv Pike je jen nešťastná vedlejší ztráta. Usnadil to federálům a ti ho můžou zabít a vůbec nebude evidentní, že to měli v úmyslu.

A ten, kdo to skončí, budu já.

Žádné vedlejší ztráty.

Vidíte, o čem mafie je? Lidé nás vždycky jen soudili; říká se, že jsme zlo a že jsme bezcitní.

Houby.

Mafie je zatracený maskarní průvod ve srovnání s tím, čím teď procházím já. Federálové? Všichni chtějí mít moc a všichni chtějí ovládat, a je jim jedno, koho mají zabít, hlavně, když to získají.

Prsty mám kvůli ledu ve sklenici už celé zkřehlé a očima nepřestávám sledovat kuchyňské hodiny.

Bee bude zničená.

Nixon mě bude podezírat, i když to on dělal vždycky, nikdy opravdu nevěděl, proč jsem všechno tak skrýval, proč jsem držel všechno pod pokličkou.

Upil jsem další lok whiskey a cítil jsem, jak si tekutina propaluje cestu k žaludku.

Přestal jsem žít pro rodinu.

Začal jsem pracovat pro ďábla.

A doufal jsem, že mě za to jednou někdo zabije - způsobem, jakým se chci zabít sám.

Ale je to buď Phoenix nebo já.

A očividně si svého života vážím víc, než toho jeho - nebo možná to bude jen tím, že vím, jak moc se chce dostat ze svého utrpení.

Neviděl jsem ho už dva týdny. Zůstával jsem stranou schválně; práce tak bude těžší.

Z poschodí zazněl burácivý smích a snášel se až dolů do přízemí.

Přicházel blíž.

A najednou se v kuchyni objevil Phoenix s Bee.

Skočila mu do náruče, objala ho nohama a políbila. Očekával jsem, že Phoenix vyjede; nesnáší, když se ho někdo dotýká, a navíc jsem předpokládal, že jejich románek už skončil.

Jenže ono to vypadalo daleko hůř.

Zasténal a přitisknutý ke jejím rtům se usmál.

Odkašlal jsem si. Phoenix pomalu sundal její tělo a zadíval se mým směrem. „Ses nastydl, Serg?“

„Roztomilé.“ Zvedl jsem sklenici jeho směrem. „Hraješ si s kápovou sestrou, Phoenixi?“

„Hraní by znamenalo, že mám v plánu přestat... nebo se začít nudit.“ Naklonil hlavu a v očích měl smrt. „Ale uvážím-li, že právě souhlasila s tím, že si mě vezme, řekl bych, že nuda nehrozí.“

Vyprskl jsem obsah drinku a praštil se sklenicí na stůl. „Cože?“

„Budeme se brát.“ Zakřenil se Phoenix. „Normální reakcí by byl přípitek, ale dávení je taky prima... myslím.“

„Brát se,“ zopakoval jsem. „Brát si Bee?“

Bee vyprskla smíchy. „Ehm, vidíš, že by tady líbal někoho jiného?“

Ne. Ale Phoenix se vyhýbal ženským jako moru. Vlastně jsem se začal zabývat myšlenkou, že pluje po druhým břehu.

„Tex to ví?“ Odkašlal jsem si a sbíral do ruky led, který se vysypal z drinku.

„Zatím ne.“ Vykrucoval se Phoenix. „Setkám se s ním později v týdnu.“

Ne. Nesetká.

Nebude mít šanci.

Protože bude mrtvý.

Mou rukou.

„No...“ Slova, která mi padala z pusy, zněla směšně. Ucítil jsem krev, musel jsem se asi kousnout do jazyku. „Doufám, že to půjde dobře.“

„Půjde.“ Phoenix mě uzemňoval pohledem. „Proč by nešlo?“

Protože... kamaráde. S tebou skoncuju, a tím pravděpodobně vezmu Bee jediný důvod k životu.

„Půjde,“ zalhal jsem. „Musím vypadnout. Uvidíme se... později.“

Prošel jsem kolem nich a rozběhl se k autu. Překvapeně jsem zjistil, že trvalo jenom deset sekund, než jsem zastavil u krajnice a vyzvracel se do štěrku.

Jako by mobil vycítil moje zaváhání, ozvalo se pípnutí.

Agentura: Zítra večer. V osm. Nezpozdi se a přiveď přítele.

Vypadalo to jako přátelská textovka.

Byla to pozvánka na jistou smrt.

Já: Nemůžu se dočkat.

Odepsal jsem a znovu začal zvracet. Rukou jsem přejížděl přes telefonní seznam. Jenže to je právě to... Mám bratra, ale ten má Amy... Mám Nixona, ale ten má Trace.

Žádní přátelé.

Žádná bližší rodina.

Nemám nikoho.

A Phoenix teď už ano.

Tak proč... proč je můj život vzácnější než jeho?

48. kapitola

Zrovna, když všechno začínalo vypadat tak dobře...

Phoenix

Zíral jsem do stropu a plánoval, nebo spíš intrikoval. Ten pohled na Sergiově tváři jsem znal.

Je to jen otázka času.

Mám v plánu ho celý den sledovat a ještě jsem ani neřekl Bee, že s ní nejedu do školy. Chase řekl, že mě bude krýt.

K smíchu, protože jsem to chtěl po Nixonovi, místo toho jsem dostal Chase a ten mi oznámil, že můžu být šťastný, že mi dělá laskavost a neřekne o tom Texovi.

Věřím Chasovi.

Jenom vím, že mě nenávidí.

Narozdíl od Nixona, který byl schopný se přes minulost dostat; Chase měl tendenci se do ní zakousnout, předstírat, že polyká, pak to vyplivne a jde do toho znovu.

„Phoenixi,“ zašeptala mi Bee na hrudníku. „Kolik je hodin?“

„Ráno.“ Pootočil jsem se a podíval se na ni. Tmavé vlasy jí padaly podél vysokých lícních kostí. Zadrhl se mi dech. Udělám cokoliv, abych ji ochránil.

Se sevřeným hrudníkem jsem si ji přitáhl k sobě a zmocnil se jejích rtů.

„Hmm.“ Poodtáhla se. „Dost dobré ráno.“

„Nejlepší.“ Usmál jsem se do jejích úst. „Myslím, že znám jeden způsob, jak ho ještě vylepšit.“

„Oh?“ Plazila se přese mě, dokud si nesedla obkročmo. „A jakýpak?“

„Čteš myšlenky,“ zasténal jsem a chytl ji oběma rukama za boky.

Pohodila lavou dozadu a povzdechla si. „Ano, to není můj jediný talent.“

„Věř mi,“ zavrčel jsem. „Jsem si toho nanejvýš vědom.“

Minulá noc byl absolutní sen - nebo noční můra, záleží, jak se na to podíváte. Celé roky se mě žádná dívka nedotýkala.

A i když to Bee ví, nejen, že se mě dotýkala; hladila mě, hrála si a když ani to její zvědavost neukojilo, ochutnávala.

Umřel jsem tak tisíckrát.

A vydržel asi pět sekund v její puse, než jsem se ocitl v ní.

Moc jsme toho nenaspali - a část důvodu zněla zoufale, jako kdybychom měli všechny ty chvíle spolu trávit jinak, než líbáním a milováním, plýtvali bychom časem. Možná taky proto jsem se cítil, jako bych už tak proplýtval většinu mého života.

„Phoenixi!“ Zatleskala mi Bee rukama před obličejem a potom se proti mně začala kroutit svými boky. „Soustřeď se, člověče. Máme jenom deset minut.“

„Panovačná.“ Natáhl jsem se pro ni, ale odpleskla mě pryč.

„Dostaň se do hry, synu.“ Zamrkala. „Máme deset minut, než se budu muset začít chystat.“ Klouzala po mně svým tělem.

Zasténal jsem. „Chápu. Deset minut.“

„Možná teď už devět.“ Zahihňala se a znovu po mně sklouzla. To, jak se o mě Bee otírá, je nehorázně erotické, už jsem se chystal posadit a sledovat ji, ale znovu mě praštila do hrudníku a ten moment zabila. „Šviháku, nemáme čas!“

„Tys mi řekla šviháku?“

„Jo, jako na farmě, ranč šviháků!“ Zatleskala. „Chápeš? Protože jsem nahoře a - „

„Bee...“ Trochu jsem s ní cukl a švihl a v momentě ležela na zádech. „... drž klapačku.“

„Ale - “

Vjel jsem jí jazykem do pusy a celou ji zakryl svým tělem; pevně jsme se drželi za ruce a pomiloval každý centimetr, určitým místům jsem se věnoval se speciální péčí a obával jsem se, abych svými polibky nevynechal jediné místo.

„Mám ráda, když mi takhle zavřeš klapačku.“ Zatáhla mě za vlasy a málem mě zubama prokousla až do krve, když mě políbila. „Víc.“

„Vždycky ti dám víc.“ Zhoupl jsem se v ní. „Vždycky.“

„Dobře.“ Hlava jí padla do polštářů, když jsem zrychlil pohyby z pomalých a plynulých až na nepříčetně šílené. „To je tak úžasný.“

Když si za mými zády zahákla kotníky, dočista jsem ztratil kontrolu a úplně zapomněl na to, aby dostala to, co má. Nechal jsem se unést až za hranice.

„Sobecký mizero,“ zasyčela.

„Cože?“ Zděšeně jsem se na ni podíval. „Bee, strašně se omlouvám, já - “

„Dělám si srandu.“ Zvedla ruce. „Ale stálo to za ten tvůj pohled.“

Se zavrčením, jsem jí plácl po zadku. Silně. A naklonil hlavu. „Pořád máme pět minut, Bee...“

„Tak je využij.“ Zavrtěla se pode mnou. „A využij je dobře, Phoenixi.“

„Ani nevím, jak bych to udělal špatně.“

„Já vím.“ Zasmála se. „Oh, a miluju tě, jenom pro případ, že bys byl zvědavý.“

„Dobře, protože když jsi křičela moje jméno, obával jsem se, že v tom nebylo dostatek srdce.“

„No jo, ne všechny výkřiky se dají srovnávat.“

Zasmál jsem přitisklý k jejímu krku. „Asi dvě minuty... sprcha nebo pokračujeme?“

„Hlupáček a jeho úsměvné možnosti.“ Prudce mě políbila.

A potom jsem strávil dvě minuty tím, že jsem nás oba dva donutil zapomenout úplně na všechno... kromě nás.