TM - 39. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Peter

Když jí vedu po schodech dolů, třese se. Vím, že v tom má svůj podíl zlost i strach. Předpokládám, že by mě její reakce měla trápit, ale na to jsem sám na sebe až moc naštvaný. Přísahal bych, že včera večer a dneska ráno při snídani byla ráda, že mě vidí, a že se jí ulevilo, že jsem se vrátil. Ale dneska večer se znovu vrátila k chladu a odstupu, a to nedokážu vystát.

Je čas na to, abych s ní přestal jednat jako v rukavičkách.

„Sedni si,“ řeknu jí, když dojdeme ke kuchyňskému stolu. Klesne na židli a na své krásné tváři má vzdorovitý výraz. Je odhodlána dělat věci složitě, a já jsem stejně tak odhodlaný nedovolit jí to.

Nadechnu se, abych se uklidnil, vypnu jasné osvětlení a rozsvítím svíčky. Pak naberu na talíř rizoto, které jsem uvařil, a položím ho před ní. Následně si naberu svou vlastní porci. Jsem stejně tak hladový jako ona, takže se hned pustím do jídla. Usoudím, že diskuse o našem vztahu může pár minut počkat.

Sara ten názor naneštěstí nesdílí. „Co myslíš tím, fantazie může být skutečností?“ zeptá se napjatě, zatímco si svou vidličkou hraje s jídlem. „Co přesně tím říkáš?“

Nechám ji vyčkat, až dožvýkám, pak odložím vidličku a významně se na ni podívám. „Říkám, že žiješ v tomhle domě, chodíš do práce a stýkáš se svými přáteli – to je privilegium, které ti dovolím,“ řeknu klidně a sleduji, jak při těch slovech zbledne. „Ostatní muži na mém místě by nebyli ani zdaleka tak vstřícní jako já – ani já takový nemusím být. Chci tě a mám moc, abych si tě vzal. Je to prostě tak jednoduché. Pokud se ti nelíbí, že je náš stávající vztah tak dynamický, změním to – ale rozhodně se ti to nebude líbit.“

Když se natáhne po skleničce vína, kterou jsem jí nalil už dřív, ruka se jí třese. „Takže uděláš co? Uneseš mě? Odřízneš mě ode všech a ode všeho?“

„Ano, ptichka. To je přesně to, co udělám, pokud nebude současná situace fungovat.“ Pokračuji v jídle a poskytuji jí tím čas na to, aby mohla zpracovat má slova. Vím, že jsem krutý, ale musím potlačit tuhle malou vzpouru, aby pochopila, v jak riskantní pozici se nachází.

Pokud jde o ni, neexistuje žádná hranice, kterou bych nepřekročil. Tak nebo tak - bude moje.

Sara na mě zírá a sklenička v ruce se jí chvěje. Pak jí odloží, aniž by se z ní napila. „Tak proč jsi to už neudělal? Proč tohle všechno?“ mávne rukou v širokém gestu a přitom málem převrhne skleničky i svícny.

„Opatrně,“ řeknu a raději přemístím předměty mimo její dosah. „Kdybych tě neznal, řekl bych, že se mě znovu snažíš nadrogovat.“

Slyšitelně zaskřípe zuby. „Řekni mi,“ požaduje a nedotčený talíř sevře do pěsti. „Proč už jsi mě neunesl? Určitě ohledně toho nemáš žádné morální zábrany.“

S povzdechem odložím vidličku stranou. Možná jsem jí měl slíbit, že si promluvíme až po jídle, ne v jeho průběhu. „Protože se mi líbí to, co děláš,“ řeknu, zvednu svou skleničku a napiji se. „S miminky, se ženami. Myslím, že tvoje práce je obdivuhodná, a nechci tě od toho odtrhnout – nebo od tvých rodičů.“

„Ale pokud budeš muset, uděláš to.“

„Ano.“ Odložím svou skleničku a znovu se chopím své vidličky. „Ano.“

Na okamžik si mě prohlíží, a pak zvedne svou vlastní vidličku a pár minut společně v nepříjemném tichu jíme. Prakticky můžu slyšet, jak se jí v hlavě točí kolečka, jak se její bystrá mysl snaží najít řešení.

Škoda, že pro ni žádné neexistuje.

Když má Sara talíř zpola prázdný, odloží ho stranou a napjatým hlasem se zeptá: „Ji jsi taky stalkoval?“

Se zvednutým obočím zvednu skleničku vína. „Koho?“

„Svou ženu,“ řekne Sara. Rukou sevřu stopku od skleničky tak silně, až to křehké sklo skoro rozdrtím. Instinktivně se obrním proti vzteku a té trýznivé bolesti, ale to jediné, co cítím, je tupá ozvěna ztráty, která doprovází hořkosladkou bolest vzpomínek.

„Ne,“ řeknu a překvapím sám sebe, že se laskavě usmívám. „Ne. Pokud někdo někoho stalkoval, tak ona mě.“