Ember - 45. kapitola

Překlad: Mili

Důvěra a láska, dvě věci, které umí fakt dobře.

Bee

Mezitím, co se přehnalo pondělí dalšího týdne, jsem už oficiálně vyšilovala. Pořád žádná perioda. A pořád jsem Phoenixovi neřekla ani slovo. Věřím mu, miluju ho, ale varování od děvčat byla jako malá bomba, vybuchující mi v hlavě, a nemůžu si pomoct, ale bojím se toho, že by ta jediná věc mohla spustit uzdu jeho vzteku.

Moje poslední vyučování se zrušilo, takže jsem měla dost času vyplížit se z Elite a seběhnout po ulici do lékárny. Je jenom otázka času, než potkám Phoenixe, a vím, že bude šílet, jestli se zpozdím - znovu. Pokaždé, když se to stane, monitoruje tečku na mobilu jako blázen - přísahám, že když jsem zrovna na špatném místě, ví to během patnácti minut - takže tolik k důvodu, proč teď sprintuju.

Dělá prostě tu věc Jsem tvoje osobní stráž a nemůžeš jít čůrat, dokud neřeknu, že teď je ten správný čas už od minulého týdne a je mi z toho na nic. Je zdvořilý, ale ve škole se ode mě drží dál a doma je potom úplně jiný člověk.

Napomáhá tomu i fakt, že Sergio se tam vyskytuje jen málokdy.

Když naopak zvládne doploužit se domů, Phoenix pak nikdy nechce trávit moc času spolu. Ne, že bychom předtím jedna ruka, jedna noha, ale aspoň si teď víc užívá života.

Jako důkaz: ten chlap jí popcorn.

Je to zázrak; hádám, že jsem pronesla i něco jako „Bůh existuje.“

Když si dal další dávku do pusy, předstírala jsem mdloby.

A když do další várky přisypal čokoládové kousky, skutálela se mi po tváři slza. Zakoulel očima, zachytil tu slzu palcem a políbil mě.

Chutnal po čokoládě a tahle jeho příchuť se okamžitě stala mou novou posedlostí. Dokonce jsem mu nabídla, že ho v čokoládě vykoupu. Odmítl s tím, že nemá rád nepořádek.

Řekla jsem mu, že ho nadroguju, než ho do té vany hodím.

Odpověděl, že by mě rád viděl, jak se o to pokouším.

Ha, fakt by o mně v tomto neměl vůbec pochybovat. Usmála jsem se nad tou vzpomínkou a pravou rukou sahala po těhotenském testu. Je to jenom test, hloupá krabička. Nemá nade mnou žádnou moc. Tak proč dýchám tak zrychleně?

S nadávkou jsem ho popadla, spěchala k pokladně a vytáhla lesklou kartičku - tu, co mi dal bratr.

Je titanová.

A vypadá drsňácky.

Ještě jsem neměla šanci ji použít. Vtipné, že ji napoprvé použiju v lékárně, protože spím s nepřítelem.

To se podařilo, Bee.

Projela jsem kartou přes přístroj. Okamžitě to po mně chtělo PIN. Sakra. Nemám ponětí, jaký je můj pin! Souhlasila jsem s úvěrem a modlila se, aby to vyšlo.

Vyšlo.

Mentální poznámka: zjistit PIN od bratra nebo Phoenixe.

Hádám, že aspoň jeden z nich by mi pomohl  na to přijít, ale nesnáším pocit, když jsem hloupá a bezmocná, pokud jde o věci, které by člověk v mém věku měl normálně vědět, například moje osobní identifikační číslo.

Ve chvíli, kdy mi obsluha podala stvrzenku, se mi rozezněl telefon s vyzvázněním pro Phoenixe, čímž se čirou náhodou stalo ptačí cvrlikání.

Řekl mi na to, že to není vůbec vtipné.

Já, na druhou stranu, to považuju za velice k popukání. Pokaždé.

„Hej!“ Zahuhlala jsem a byla jsem si příliš vědoma vinou ve svém hlase. „Co je?“

„Kde k čertu jsi?“ Vyštěkl dost nahlas na to, abych si telefon odtáhla dál od hlavy, aby mi nepraskl ušní bubínek.

„Budu tam za pět minut. Ježíši, nejdu pozdě!“

„Vyučování bylo zrušené, Bee.“

„Ach, tak ty mě teď špehuješ?“

„Bee,“ zabručel. „Jestli tady do pěti sekund nebudeš, tak ti - “

„Naplácáš?“ Nabídla jsem. „Budeme se prát v bahně, dokud ti neřeknu strýčku?“

Obočí obsluhy za pokladnou vystřelilo nahoru až k linii vlasů.

Tváře jsem měla v jednom ohni, když jsem zamávala a vystřelila ven ze dveří.

„Proč funíš?“ Zeptal se Phoenix nahněvaným tónem.

„Já... eh, představovala jsem si tě v bahně. Nahého.“

Zanadával. „Bee, prosím... potřebuju vědět, že jsi v bezpečí. Nedělám to, abych tě naštval. Chci, abys byla v bezpečí - jasné? Nechoď pryč bez toho, aniž bys nejdřív měla svolení.“

„Máš štěstí...“ Oddychovala jsem, zatímco jsem už měla univerzitu na dohled. „... že mám ráda panovačné bastardy.“

Z jeho přívětivého smíchu jsem se celou cestu ke kampusu křenila jako hlupačka.

„Hmm, už jsem ti řekla, jak úžasně dneska vypadáš?“ Zašeptala jsem do telefonu a očima jsem se do něho vpíjela. Čekal u studentského centra s rukama na bocích, bez svetru, bílé tričko těsně obepínalo jeho jeho. Sakra, na toho chlapa se úžasně dívá. A nejsem jediná, kdo si to myslí; den předtím už jsem se chtěla začít prát, protože se ho pokoušela balit jedna holka.

On vyzařoval absolutní nezájem, ale stejně, jde o princip.

Holky otevřeně zírají.

„Hraješ si, Bee?“ Zeptal se Phoenix škádlivě a potom mi zmizel z dohledu.

Vypařil se za studentské centrum. Kam to jde? Zrychlila jsem krok a potom jsem oběhla budovu, když v tom mě obalily teplé paže a přitiskly mě ke známému hrudníku.

Na mém krku zazněl jeho hlas. „Jestli já vypadám úžasně, tak ty vypadáš sexy, Bee... tak sexy.“ Svými rty mě ďobnul do ucha.

Se zachvěním jsem upustila všechno, co jsem držela v ruce a objala ho kolem krku.

„Miluju tvou pusu.“ Uvěznila jsem jeho spodní ret ve svých zubech a lehce zkousla.

Se zasténáním mě opřel o cihlovou zeď a vsunul ruce pod můj svetřík. „Zatraceně, miluju...“ Znovu zanadával. „... tě.“ Sjel jazykem do mých úst a potom se odtáhl. „Všechno na tobě.“

„Ach, dobře...“ Zatlačila jsem mu do hrudníku. „Protože jsem se začala bát.“

Zakoulel očima a shlédl dolů.

A zbledl.

Snažila jsem se ho znovu obejmout kolem krku, ale jemně mě odstrčil, očima pořád skenoval zem a já věděla, že se nedívá zrovna třeba na moje boty.

Semknula jsem paže a čekala, až začne křičet.

Místo toho se sklonil a zvedl krabičku, která vypadla z papírového pytlíku. „Bee...“ Hlas měl tak tichý, že jsem ho skoro neslyšela. Myslím, že bych byla radši, kdyby křičel. „... co je to?“

„Nové pero?“ Zavtipkovala jsem a snažila jsem se mu to vytrhnout z ruky.

Poodstoupil ode mě dál i s krabičkou. Pomalu polkl a očima skenoval ten malý boxík, zřejmě tím samým způsobem, jako jsem se na něho dívala já předtím v lékárně. „Jak velké máš zpoždění?“

„Pár dní.“ Donutila jsem ta slova vyjít z pusy; chutnala divně, jako bych lítala po uši v problému, jako bych měla cítit stud za to, že jsem se ocitla v takové situaci. „Ale nikdy jsem to neměla pravidelné, víš, jaké to bylo s mým tátou... nepravidelně jíst, slyšet zabíjení lidí, tady pak být přepadená. Moje tělo není moc schopné být v klidu a bezstarostně produkovat hormony.“

„Jdeme.“ Popadl můj batoh a dal se do pohybu.

Musela jsem vedle něho běžet. „Phoenixi, počkej...“ Položila jsem mu ruku na rameno, ale trhl sebou pryč. „Omlouvám se - “

„Teď zrovna nemám náladu mluvit, Bee.“

„Ale - “

„Vlez do toho zatracenýho auta.“ Málem vyrval dveře z pantů, když je otevřel.

S chvěním jsem si sedla dovnitř a zapnula bezpečnostní pás.

Když se ocitl v autě, praštil rukama do volantu a začal něco žvatlat v sicilštině. Ani jsem se nesnažila rozluštit, co říká. Podle jeho tónu mi bylo jasné, že je to zlé.

A cítím, že je to moje vina.

Odcizuje se.

Je nazlobený.

A já jsem se děsila toho, že to, co holky tvrdily, že je pravda, se doopravdy stane. Protože Phoenix, kterého jsem milovala, se mnou na cestě domů v autě neseděl.

Zpět byl ten znepokojený výraz.

A já to nemohla zastavit stejně tak, jako jsem nemohla přestat dýchat.

Když jsme zastavili u domu, nic neřekl, jednoduše mi otevřel dveře, prošli jsme kuchyní nahoru po schodech a podal mi test.

„Potřebuješ vodu?“

„Cože?“ Potřásla jsem hlavou. „K čemu?“

Opřel se o koupelnové dveře. „Můžeš. Jít. Na. Záchod.“

„A-ano.“ Zavřel mi dveře před obličejem a nechal mě samotnou čelit osudu.

Jsem plánovací typ; takhle jsem fungovala. Vždycky jsem si vytvářela plány pro případ nouze, protože jeden nikdy nevěděl, kdy můj otec vybouchne. Nikdy jsem nevěděla, jestli mám poslední den, kdy vidím sluneční svit nebo jestli mě nepředhodí některému ze svých mužů.

Takže jsem plánovala.

Měla jsem únikové cesty.

Měla jsem detailní verzi toho, co by se mohlo stát, a různé možnosti, kdyby se to stalo.

Ale v této situaci? Žádný plán. Protože jsem si toho nebezpečí nebyla nikdy vědoma. Nemyslela jsem. A to je ten problém.

Měla jsem zaneprázdněné srdce.

A moje hlava si dávala siestu.

Opřela jsem se rukama o pult.

Jestli jsem těhotná, co se stane?

Jestli nejsem? Bude to stejné jako předtím?

S třesem jsem vytáhla test z krabičky a vyčůrala jsem tak nejrychleji, jak je to jen lidsky možné, potom jsem test položila na stolek a čekala.

Dvě minuty jsou dlouho.

Zní však krátce. Většina televizních reklam trvá míň než dvě minuty; a cesta z mé ložnice do kuchyně trvá dokonce dýl.

Ale tyto dvě minuty jsou absolutní peklo. Nepřestávala jsem sledovat hodinky.

Když ty dvě minuty konečně uplynuly, nedokázala jsem se podívat.

Jednoduše jsem zvedla test a otevřela dveře od koupelny.

Phoenix byl opřený o zeď a rukama si podpíral hlavu, jako by bez té extra podpory měla spadnout.

Když jsem za sebou zavřela dveře, trhl hlavou nahoru. „Co to říká?“

„Nedívala jsem se.“ Třesoucíma rukama mu podávám test.

Zírá na něho a chvějí se mu rty, potom ho pomalu vezme z mých rukou a podívá se za nás oba.

Když je jeho zamračení nahrazeno úsměvem, měla jsem chuť se do něho pustit pěstmi. Tak co? Nejsem těhotná a najednou je svět zase v pořádku? Už jsem chtěla začít křičet, když hlasem tak slabým, že jsem musela natahovat uši, pronesl.

„Spása.“