Dirty - 28. kapitola

Překlad: Lucie

ALEJANDRA

Julius vyjde z koupelny zpět do ložnice, zatímco já pokračuju v čištění rány na mé patě. Přiblíží se k posteli a klekne si, když se ke mně natáhne. „Ještě to bolí?“

Nepodívám se na něj, protože se bojím, že by v mých očích uviděl příliš mnoho, že by viděl úzkost z toho, že odchází a nechává mě s Ling samotnou. Teď jsem pochopila, jak jsem byla směšná, že jsem se poprvé cítila bezpečněji s Ling jako nárazníkem mezi mnou a Juliusem. Uvědomuju si, že by mě s ní nenechal, pokud by nemusel, takže se neztrapňuji škemráním, hlavně protože jsem si jistá, že kdybych to na něj zkusila, zůstal by. A to by jen zmátlo věci mezi námi. „Zlepšuje se to.“

 V tichosti mě pozoruje, když dávám všechno do svého úkolu, abych ho co nejlépe ignorovala.

„Vrátím se pozdě.“

Udržím svůj hlas vyrovnaný. „Dobře.“

„Podívej se na mě.“

Opravdu to nechci udělat, ale jeho tón je pevný a nekompromisní, a po několika letech vtloukané submise, se to stane něčím víc než jen reflexem. Moje oči se setkají s těmi jeho bouřlivými a plnými obav, a mé rty se oddělí a těžce vydechnu. Je to jako kdyby mě přejel autobus, pak se otočil, a přejel mě znovu. Dech se mi zadrhne a já si ani neuvědomím, že brečím, dokud neucítím mokré stopy na tvářích.

„Hej,“ začne a natáhne se, aby mi palcem otřel slzu, a přejede mi prsty po čelisti.

A já nemůžu zastavit zašeptaná slova, která ze mě vyjdou. „Prosím, vrať se.“

Zamračí se. „Vrátím.“

„Dobře,“ zamumlám a zamrkám skrz proud tekoucích slz, pak promluvím, tedy jen zašeptám. „Protože právě teď jsi všechno, co mám.“

Předtím, než dokážu posoudit dopad těch slov, jsem strhnuta z postele a zvednuta do silných paží. Drží mě pevně. Jsou neochvějné, a poprvé za hodně dlouhou dobu se cítím v bezpečí.

„Vypadni,“ vyštěkl a já uslyším notoricky známý zvuk podpatků, jak klapají od dveří koupelny ke dveřím ložnice, a pak ven do chodby.

Obličej pohřbím do jeho ramene a on mě drží, jako kdybych byla ta nejdražší věc v jeho životě, a to zanechává chaotický nepořádek v mých myšlenkách. Jeho velká ruka mi klouže po zádech až ke spodní části krku, kde mě jeho teplé prsty drží u sebe, a já přemýšlím, zda Julius potřebuje ten kontakt stejně jako já.

„Podívej se na mě,“promluví jemně. Není to žádost, ale naléhavá prosba.

S malým popotáhnutím se odtáhnu, ale stále svírám jeho oblečení na bocích se vším, co mám. Chvíli mi hledí do obličeje, než se nakloní a přitiskne mi své teplé, plné rty na čelo. Přitisknu se k němu a užívám si vše, co mi dává. Když se konečně odtáhne, vypustí dlouhý, vyčerpaný povzdech, než se na mě podívá, ale není v tom žádný žár. Je to všechno jen show. A aby podpořil moje tvrzení, promluví tiše a dává si záležet. „Zítra si promluvíme, dobře? A nenecháme jediný kámen na kameni. Protože věci…“ Opatrně mě přejede pohledem, jako kdybych byla vyděšené zvíře, které by každou chvíli mělo vzít do zaječích. Dokončí své prohlášení. „Věci se změnily.“

Jeho překvapující přiznání mě donutí na něj zamrkat. Jak se věci změnily? A proč mě jeho prohlášení tajně rozechvěje? S uvědoměním, že očekává nějakou odpověď, krátce souhlasně přikývnu.

Jeho měkký obličej se změní na neústupný, když připustí, „Raději by sis se mnou neměla zahrávat, Alejandro. Nedopadlo by to pro tebe dobře.“

Bez přemýšlení jsem otevřela pusu a odpověděla, „To už jsem zkusila.“

A s tím jeho obličej znovu změkne a na rtech se mu objeví nepatrný úsměv. „Ach, ano? A jak to dopadlo?“

„Moc dobře ne,“ přiznám tiše bez kousku studu.

A euforie, která skrz mě projde, když sklopí hlavu, a ramena se mu poskakují v tichém smíchu, je k nezaplacení. Na krátkou chvíli se cítím tak normálně, jak jen můžu.

A ještě víc, když zvedne svou usměvavou tvář a otřese mnou jeho úsměv za milion dolarů. A třikrát víc, když se ke mně nakloní a dotkne se svými plnými, měkkými rty mých, což je v podstatě ten nejkratší, nejcennější polibek v mém krátkém životě.

Jemný. Cudný. A perfektní v každém možném způsobu. Tak moc, že z toho šoku se mi chce znovu brečet.

Bolí mě na hrudi a vyzařují skrze mě jiskřičky, které zahřívají mé studené srdce. Doufám, že ho znovu zapálí.

Opravdu by mi ublížilo, kdybych se svěřila Juliusovi aspoň trochu?

Věci už pro mě stejně nemůžou být horší.

Jsem už unavená z toho, jak mi muži ubližují, a i když mě strach děsí, někdo hluboko uvnitř mě to vybízí, abych mu dala šanci.

Pánská, dřevitá vůně kolínské mi zaplní plíce a já si přeju v té jeho vůni utopit, nikdy se nevrátit na vzduch, pouze se ztratit v tomto okamžiku.

Bez přemýšlení uvolním jeho oblečení na bocích a mé ruce se rozeběhnou po jeho pevném, svalnatém hrudníku. Julius propustí mé rty a zlomí mi srdce, když mi ukáže pravou, nesobeckou náklonnost, drží svůj obličej blízko mého, pak přejede nosem po celé délce mého, než znovu vrátí své rty na ty moje.

„Teď je to jen o nás,“ přemlouvá mě, přejede mi rukama po zádech, než je nechá odpočívat na mých bocích, které jemně stiskne.

A s krátkým, ztuhlým nádechem se znovu učím důvěřovat. „Jo.“ Protože upřímně řečeno kdybych někdy chtěla nějaké my, chtěla bych to s Juliusem.

Pak se postaví, zvedne mě na nohy a jeho pohled mi říká, že už nechce odejít. Se zafuněním zatřese hlavou a ustoupí ode mě. „Zítra si promluvíme.“

„Dobře,“ je všechno, co řeknu, protože s ním takhle blízko nedokážu myslet.

Další krok ke dveřím, „A všechno mi řekneš.“

„Řeknu,“ slíbím a zakrývám svou překvapující úlevu z toho, že bych měla někomu důvěřovat. Nebyla jsem schopná s někým otevřeně mluvit už roky. To že bych měla teď, po té dlouhé době, se cítím jak nervózně, tak nadšeně.

Zastaví se u dveří, oblečený celý v černém vypadá jako nebe na zemi. Dá si na čas, podívá se na mě a bez jediného slova se otočí a odejde. A já ho nechám.

„Teď je to jen o nás.“

Co to přesně znamená?

Určitě vím, co chci, aby to znamenalo, ale moje naděje už byly tolikrát zničeny, že nechci špatně pochopit Juliusovo tajemné prohlášení.

Moje mysl je jeden velký nepořádek, tak zalezu zpátky do postele, zabalím se do klubíčka, držím se pevně a celá se zakryju.

Nepřejde ani deset minut, než uslyším jednotvárný zvuk klapajících podpatků. Přikrývka je ze mě stržena a já ztuhnu, protože nevím, co mám očekávat. Možná bití, abychom věci zreorganizovaly.

Místo toho na mě Ling pohlédne v odporu a řekne, „Vstávej.“

Jsem však zmatená a ty slova nechápu.

Po krátké chvíli zopakuje, „Řekla jsem, vstávej.“

Použiju loket, abych se dostala do polosedu, a zeptám se, „Proč?“

Se šibalským úsměvem prozradí, „Protože jdeme ven.“

Cože?

Úplně se posadím s očima dokořán. „Kam?“

Ona však ustoupí a odpochoduje ven z místnosti.

Zhroutím se zpátky do postele a přemýšlím nad tím, jestli je to dobrý nápad.

Z chodby Ling zakřičí, „Vstávej!“

A protože to zní jako víc jako požadavek, než pozvánka, zvednu svůj zadek z postele.