Dirty - 32. kapitola

Překlad: Lucie

ALEJANDRA

Cesta domů byla bezproblémová. Ling nás odvezla zpátky do domu ve strašlivém a nepohodlném tichu.

Nelíbilo se mi to, ale taky jsem věděla, že ptát se na to, co se stalo v klubu, bylo jako říkat si o problémy. Ano, odhalila mi něco málo o sobě, a konečně jsem se necítila úplně zastrašená touhle ženskou, ale dnes večer se ukázalo, že je přesně taková, jak jsem si přestavovala.

Brutální. Násilná. Nemilosrdná.

Mysl mi říkala, že znát někoho jako Ling bylo dobré a že by mohla být užitečným spojencem. Kdybych jen dokázala, aby mě tolerovala, bylo by to dobré pro mé plány. Nemusela vědět, že jsem plánovala převzít její místo. Spřátelím se s ní, ale budu muset začít pomalu.

Dětské krůčky.

Stiskla tlačítko na dálkovém ovladači, které bylo připevněno nad její hlavou, a brány se otevřely. Vjely jsme do areálu, který působil jako Juliusův dům, a když zaparkovala před domem a vypnula motor, vyskočila jsem ven a čekala na ni, až udělá to samé, pak jsme přešly k hlavním dveřím.

Dveře byly odemknuté, otevřela je a nechala mě projít, potom je za námi zamknula.

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že budu na Ling milejší, odteď počínaje. „Hej,“ řekla jsem, a když se na mě otočila, jemně jsem se usmála. „Díky, že jsi mě dnes vzala ven. Nikdy jsem takhle venku nebyla, ne na holčičí noci, víš.“

Kurva.

V tom jediném prohlášení jsem zatlačila až moc daleko, a to, jak se jí zúžilo obočí, poznala, že se něco děje.

Tak jsem, samozřejmě, pokračovala. Ztěžka jsem polkla a zkusila to znovu, „Co jsem chtěla říct je, že nevím, co se děje mezi mnou a Juliusem, ale bez ohledu na to, jestli skončíme spolu nebo ne, jsem ráda, že je v domě žena, se kterou si můžu pomluvit o holčičích věcech.“

Ach, sakra. To bylo tak blahosklonné. Jenom jsem to zhoršila.

Přistoupila o krok ke mně a mě zčervenaly tváře. Nevěděla jsem, co jiného říct, tak jsem ze sebe dostala, „Doufám, že budeme kamarádky.“

Lingin obličej změknul, a když se mi srdce rozbušilo v uších, nenápadně jsem vydechla úlevou. Nastavila mi ruku a já přistoupila, abychom si potřásly. Tolik jsem doufala, že jsem zapomněla na únavu. Když se mé prsty otřely o její, stáhla ruku zpátky, že jsem to skoro ani nepostřehla, ale rozhodně jsem ucítila tvrdou facku na své tváři.

Zalapala jsem po dechu, natáhla se, abych si rukou přikryla pulzující tvář, a pozorně jsem ji sledovala.

No, do prdele. To nešlo tak, jak jsem předpokládala.

„Co to kurva bylo?“ Zašeptala jsem skrz těžké oddechování.

Ling vypadala trochu rozpačitě, pak vydechla a omluvila se. „Podívej, omlouvám se. Tady.“ Znovu ke mně natáhla ruku a já na chvíli zaváhala, než jsem přemístila svou ruku ze své tváře do její ruky, tentokrát pomaleji.

Zdá se, že ty roky, kdy jsem byla zapletená se strašnými lidmi, mi byli k ničemu, protože jakmile se moje prsty dotkly jejích, odvrátila se, obličej vyklenutý vztekem, a praštila mě přes tu samou tvář tak tvrdě, že jsem vykřikla a spadla na zem.

Na tak malou ženskou měla pěknou ránu.

Její podpatky tiše cvakaly, když přešla a postavila se nade mě. Obličej jsem měla v jednom ohni, nemohla jsem udělat nic jiného, než se podívat na ženu v červeném, když promluvila. „Jen připomínka toho, že nejsme kamarádky. Nejsi jako my. Nikdy nebudeme kamarádky. Mám jen jednoho kamaráda“ – v očích jí plál oheň – „a jestli mi ho vezmeš, co se stane v důsledku toho, bude jen tvoje vina, ne moje.“

Zvuk jejích podpatků se ozýval po celé chodbě, když mě nechala ležet samotnou ve tmě na chladné podlaze.

Nic nešlo po mém.

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem řvát a podupat tu nespravedlivost.

Místo toho jsem jen vstala a zašeptala do noci, „Šílená mrcha.“

Ach, ano.

Rozhodně měla gen psychopata.

Čas na digitálních hodinách na nočním stolku ukazuje 23:45, a bez ohledu na to, jak moc se snažím, nemůžu podlehnout spánku, po kterém tak moc toužím.

Po hádce s Ling jsem se rozhodla, že pravděpodobně není dobrý nápad ji požádat o oblečení na spaní. Rychle se svléknu, hodím Lingino oblečení na podlahu v šatně a porozhlédnu se po něčem, co bych si mohla obléknout. Dnes večer je chladno, tak se rozhodnu pro měkký, teple vypadají svetr, který měl Julius během dne na sobě.

Přetáhnu si ho přes hlavu, prostrčím ruce skrz rukávy, a pak se pěkně obejmu, přičemž skloním bradu a přitisknu nos k materiálu, abych se mohla nadechnout tak silně, jak jen mi to plíce dovolí. Pořád voní jako on, vůně jeho kolínské zeslábla, ale bezpochyby tam pořád je. Cítím se, jako kdybych byla odtržená od světa, pevně zabalená, naprosto v bezpečí.

Není to nic ve srovnání s tím, když mě drží Julius, ale přesto je to úžasné.

Ve chvíli kdy položím hlavu na polštář, se otočím čelem k jeho straně postele a zamračím se.

Tenhle dům vyzařuje teplo jen ve chvíli, když je v něm Julius. Chybí mi a chybí mi jeho mocná, ale klidná přítomnost.

Netrvá mi dlouho, abych si uvědomila, že usnout bez Juliuse vedle sebe nepřichází v úvahu, tak vyklouznu z postele, naboso, a vyrazím do kuchyně pro sklenici teplého mléka.

Doufám, že je ve spíži med. Jestli ne, budu ho muset přidat na nákupní seznam.

Nohy ztratí tah a já nad tou myšlenkou zakopnu.

S Juliusem jsme si ještě nepromluvili, co tohle do pekla je, a já dělám seznam?

Zavrtím hlavou nad svou naivitou. Dokonce i já si myslím, že je to patetické.

Když pootevírám kuchyňské skříňky, najdu malou pánvičku, naliju do ní mléko a zapnu sporák. Když otevřu spíž, abych našla med, nenajdu žádný, ale rozhodnu se místo toho zkusit javorový sirup, který naliju do horkého mléka. Když můj nápoj před spaním vře, vypnu sporák, naliju trochu do hrnku a sednu si na stoličku u snídaňového baru. Ruce mám obmotané kolem hrnku a zahřívám si je.

Když si dám první doušek, zavřu oči v tlumeném potěšení.

Je to skoro perfektní, což je velká pochvala, když jsem nepoužila správné ingredience. Za mých životních okolností musím uznat, že všechno, co se blíží perfektnímu, by mělo být v mé situaci považováno za dokonalé. Koneckonců, kdo jsem, abych soudila dokonalost, když jsem daleko od toho, abych byla bezchybná?

Ztracenou v myšlenkách mě překvapí, když uslyším zámek u předních dveří, mé srdce se zadrhne, a pak se rozzáří radostí.

Julius je doma.

Položím hrnek na pult, sklouznu ze stoličky, dělám, co můžu, abych ignorovala malou, ale nepříjemnou bolest v patě, a čekám. Pevné kroky jsou v chodbě slyšet blíž a blíž, dokud se ve stínu vstupu do kuchyně neobjeví vysoká, tmavá postava.

„Ano?“ zeptá se chraplavě. „Jak to, že jsi vzhůru?“

Nohy se mi pohybují na vlastní popud, a já nedokážu myslet na nic jiného, než že jsem mu tak blízko. Nezpomalím, když se k němu natáhnu, a nechtěla jsem do něj narazit takovou silou, ale když se tak stane, obmotám mu ruce kolem štíhlého pasu a on zabručí v překvapení nad mou nepředvídanou silou.

Je o tolik vyšší než já, že když si o něj opřu tvář, je těsně nad jeho napjatým břichem. Zavřu oči nad jemností, se kterou mi obmotá ruku kolem ramen, a druhá ruka mě chytne zezadu na hlavě, a drží mě tak pevně.

Jeho držení křičí „jsi v bezpečí“, zatímco slibuje „nikdo na tebe už nikdy nevztáhne ruku.“

„Nemohla jsem spát,“ vysvětlím mrzutě. Přejde krátký okamžik, než zopakuju, „Nemohla jsem spát,“ ale kousnu se do jazyka, když mi moje srdce říká „bez tebe.“

Vysoký, silný Julius. Krásný Julius s pokožkou barvy moka, s jeho ledově modrýma očima a teplými, příjemnými rty, mě drží ve svém objetí v naprostém tichu, jemně se mnou pohupuje ze strany na stranu, utěšuje mě a poskytuje mi v jediném jednoduchém gestu víc, než mi kdo kdy nabídl. A v každém dalším okamžiku, v rukou tohoto muže, ztrácím sama sebe, padám stále hlouběji a hlouběji ve své touze k muži, který se o mě tak hluboce stará, ale odmítá to ukázat světu, ukazuje to jen těm, u kterých považuje, že si to zaslouží.

A díky té péči, kterou mi ukazuje, se cítím být hodna ve světě, kde jsem se sotva cítila spokojená.

Jak se člověk může z ničeho stát něčím?

Jediné, co jsem kdy měla ve svém životě, byl můj vzhled. A jediné, co mi můj vzhled přinesl, bylo utrpení a bolest. Dala bych cokoliv, aby mě brali za sobě rovnou. Nebojím se tvrdé práce, nebo se ušpinit, abych dostala to, co chci.

Chci být Juliuse hodna, a tak dlouho, jak mě nechá, budu pracovat na tom, abych se stala jeho ideální partnerkou. Tohle nebude jednostranný vztah. Dám mu tolik, kolik on dá mě. Slibuju.

Julius se odtáhne, položí mi ruce na ramena a podívá se na mě dolů, přičemž jeho oči prohledávají můj obličej. „Poslouchej, já-“

Řekne ve chvíli, kdy za ním uslyším druhou sadu kroků. Ramena mi okamžitě ztuhnou. Nevěděla jsem, že máme obecenstvo.

„Omlouvám se. Neuvědomila jsem si, že máš společnost.“ Jsem v rozpacích. Vyklouznu z jeho držení, jeho ruce mě propustí, ale když k němu vzhlédnu, jeho výraz mi říká, že to dělá neochotně. „Nechám vás tady.“

Ale když se otočím k odchodu, můj pohled zachytí muže, který stojí v otevřených dveřích, a měsíční světlo osvětluje jeho obličej. A já zamrznu.

Šok mě udržuje nehybnou, když bez zahambení zírám na muže s otevřenou pusou. Těžce polknu a zašeptám. „Seňore Falco?“

Starší muž se usměje v pozdravu, vrásky v obličeji z něj dělají jen více okouzlujícího. „Alejandro,“ vysloví tiše, laskavě. „Tohle je špatné město pro takovou hezkou tvářičku.“

Šok začíná mizet a místo něho nastupuje něco radostného, co bublá uvnitř mě. Unikne ze mě vyděšený smích. Napřáhne ruce a s očima plnýma úžasu udělám krok k němu, abych dala ruce do těch jeho ztuhlých.

Zamrkám na jeho ruce, pak na jeho obličej, a překvapeně zamumlám, „Jste to vy.“

„Nikdo jiný než já,“ dobírá si mě.

Podívám se mezi Seňora Falca a Juliuse, a zjišťuju, „Ale, jak?“ Ach, do prdele. Jsem tak zmatená. „Nerozumím tomu.“

Julius se zamračí na druhého muže. „Neřekl jste mi, že ji znáte.“

Seňor Falco na něj pohlédne. „Nepoložil jste ty správné otázky.“ Pak se otočí zpět na mě a povzdychne si. „Moje drahá, dostala ses do pořádného průšvihu, že ano?“

Při tom otevřeném prohlášení odtáhnu od něj své ruce a zvednu je, abych si s nimi pokryla krk. Srdce mi začíná bít rychleji a najednou se nemůžu nadechnout. Nezáleží na tom, kolik vzduchu vdechnu, ani zdaleka to neuspokojuje mé plíce. „Ach Bože,“ zašeptám chraplavě. Hlas se mi zlomí, když řeknu, „Co si o mě musíte myslet…“

Snažím se ustoupit, ale za mými zády se neočekávaně objeví zeď, která mě chytí za ramena. Pak se jeho rty dotknou mého ucha, a zamumlá, „Dýchej. Dýchej, zlato.“

Pak je najednou Seňor Falco přímo přede mnou s přísným obličejem. „Teď mě poslouchej, mladá dámo. Vždy jsem o tobě přemýšlel jako o laskavé, vyrovnané dívce, která se musela ve svém mladém životě vyrovnat s příliš mnoha věcmi. Nikdy jsem si nemyslel, že jsi slabá, ani teď, ani nikdy jindy. Moje dcera toho o tobě minulý týden hodně řekla, bránila tě až do konce, a poté, co jsem si vyslechl svou Mandu, musím ti říct, Alejandro, že jsem se cítil hloupě, že jsem to předtím neviděl.“ Jeho výraz se změnil na sklíčený. „Vím to.“ Řekl to tak, že se moje tělo začalo třást.

V puse mám najednou vyprahlo a nervózně si olizuju suché rty. „C-co víte?“

„Všechno.“ Otec mojí nejlepší kamarádky, mojí doktorky, mojí největší stoupenkyně – doktorky Mandy Rossiové – se narovná, obličej má vážný, ale tón hlasu jemný. „Manda mi řekla všechno.“ Na chvíli se odmlčí, než zopakuje, „Všechno.“

Držíme pohled toho druhého dost dlouho, než ucítím, že mi Julius stiskl ramena v tiché podpoře. „Tohle setkaní je opravdu skvělé, ale potřebuju vědět, jak se vy dva znáte.“

Tvrdě polknu a snažím se promluvit. „Manda…“ Ale čelist mám uvolněnou a pusa prostě nespolupracuje.

Seňor Falco stočí svůj pohled na Juliuse  a vysvětlí místo mě, „Moje dcera, Manda, je blízká přítelkyně Alejandry. A také je její doktorka.“

Julius zní ohromeně. „Máte děti. Další děti.“

„Ano,“ Seňor Falco odpoví s vážným výrazem. „Také mám syna, Giuseppeho. Říkáme mu Zep. Věřte nebo ne, on a Antonio se narodili jen několik dní od sebe.“

Co to znamená, další děti? Kdo je Antonio?

Najdu svůj hlas, ale je slabý. „Antonio?“

Seňor Falco se na mě usměje, vezme mě za ruku a vede mě k jídelnímu stolu. „Jednou, před velmi dlouhou dobou, jsem se zamiloval do dvou velmi rozdílných žen z velmi rozdílných konců stupnice.“ Podrží mi židli a já se posadím. Nepokračuje, dokud se sám neposadí. „S jednou z těch žen jsem byl zasnoubený. Její jméno bylo Angela Rossiová.“ Nakloní ke mně hlavu. „Zepova a Mandina matka. Pocházela z velmi dobré rodiny, italské rodiny, která znala život. Byla krásná, ale její oči…“ Zamává si rukou nad očima. „Byly zahořklé. Zahořklé a smutné. Většinu času, kdy jsme byli spolu, mi říkala, jak mnou opovrhuje, a já cítil, že nikdy nevyhraju její lásku.“ Dlouze si povzdechl. „Ta druhá žena byla Lucia DeMartinová, seriózní servírka v kasinu, kde jsem byl často se svými přáteli. Také byla Italka, ale v očích mého otce byla nikdo. Byl to flirt a bylo příjemné mít ji kolem, protože mi pomáhala zapomínat na všechny mé povinnosti. Díky ní jsem toužil po normálním životě. Každý okamžik, který jsem s ní strávil, byl plný smíchu a vášně, a oba jsme se velmi milovali.“

Seňor Falco se zdá být ztracen ve svých vlastních myšlenkách, když přiznává, „Bylo těžké milovat ženu, která ti tu lásku neoplácí. Angela byla tvrdohlavá. Viděl jsem, že ke mně začíná něco cítit, ale nikdy si to nepřiznala. Takže kdykoliv mě Angela odmítla, šel jsem najít svou Luciu. A tady byla, v jejím malém bytečku bez nábytku, jen s malou dvojitou postelí s bílým povlečením. A vždy mě přivítala, bez ohledu na to, kolik bylo hodin. Jen chtěla být se mnou, i když to znamenalo žít jen napůl s mužem, kterého milovala.“

Podívá se na mě a zvedne dva prsty. „Dva konce spektra. Jedna žena, která dává všechno. Jedna nedává dost.“ Pokrčí rameny. „Byl jsem mladý a hloupý. Můj otec o Lucii věděl.“ Smutně se usmál. „Sakra, všichni o Lucii věděli, ale musel jsem splnit svou povinnost. Tak jsem si vzal Angelu. Lucia to věděla, ale nezáleželo jí na tom. Záleželo jí jen na mně.“

Jsem ohromená. „Co se stalo potom?“

Starý muž spojí své prsty, položí ruce na stůl a dívá se na mě. „Tenhle život, náš život, není pro každého. Čím víc času jsem strávil s Luciou, tím víc toho viděla, což ji rozrušovalo. Mluvila o tom, že bychom společně utekli, abychom byli jen spolu, pryč od zbraní a násilí. Byla naivní, a já ji nechal. Bylo to tak jednodušší. Angela pro to byla stavěná. Lucia ne. Dokážeš si přestavit si mé překvapení, když Angela oznámila, že čeká naše první dítě?“ Zasmál se sám pro sebe. „Byl jsem ohromen. Ten pocit vzrušení, že budu otcem, bylo něco, co jsem nikdy nečekal, že ucítím. Tak jsem velmi dlouze přemýšlel o svém životě a rozhodl se to ukončit s Luciou, ale když jsem k ní přišel, brečela radostí.“ Shodil ruce podél těla. „Hej, Tony, budeš tatínek. Není to skvělé?“

Srdce se mi sevřelo jako ve svěráku. „Co jste udělal?“

S ústy staženými do tenké linky zamumlal, „Jen jsem si nalhával, že bych mohl strávit svůj život s Luciou. Byl jsem s ní, dokud se nenarodil můj prvorozený syn. Pojmenovali jsme ho Antonio, a to pro mě něco znamenalo. Byl to můj jmenovec, a to právo náleželo mé manželce, ale Lucia… Miloval jsem ji víc, než bylo zdrávo. Strávil jsem čtyři dny se svým chlapcem, držel ho, snažil se zapamatovat si, jaké je to držet ho v náručí. Pak se narodil Giuseppe a jeho narození něco udělalo s Angelou. Pokaždé když mě viděla s naším synem, jak na něho mluvím, chovám ho, stávala se milejší, až její láska začala růst a poprosila mě, abych jí odpustil, abych jí byl věrný.“

„Opustil jste Luciu? Jenom tak jste opustil svého syna?“ Pro tu ženu se mi láme srdce.

Jeho oči jsou jasné, když prohlásí, „Byla to má žena. Bylo mou povinností jí být věrný. Kromě toho, jeden z mých synů byl svázán s mým jménem. Byl vázán povinností k naší rodině. Můj druhý syn nebyl vázán ctí. Bez mého jména mohl žít normální život. Zamilovat se. Vzít si, koho bude chtít.“ Oči Seňora Falca se přes mé rameno setkají s Juliusovými. „Jak jsem mohl vědět, že Antonio byl předurčen, aby šel v mých stopách? Opustil jsem ho, abych mu dal lepší život. Nevěděl jsem, že můj odchod způsobí mnohem víc škody než užitku. Myslel jsem na něj každý zatracený den. Jsem rád, že vás měl, Juliusi. Děkuji, že jste byl jeho bratrem, že jste tu byl pro něj, když já nemohl.“

Nastane husté ticho, tak husté, že by se dalo krájet. „Kde je?“ Zeptala jsem se. „Kde je Antonio?“

Oči Seňora Falca pohasnou smutkem.

Je to Julius, kdo odpoví, a udělá to tak, že jen zašeptá.

„Zemřel.“