Dante - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Mysleli jste si, že v životě existují nějaké jistoty? Tak Dante právě o většinu z nich přišel, ani netušil jak. Docela jsem ho chudáka litovala, protože neměl ani ponětí, co se děje…             Sinnel

 „Mafie je celek, ne jednotlivé části. Mafie je formou klanové spolupráce, při které si jednotliví členové slíbí celoživotní věrnost. Přátelství, konexe, rodinné vazby, důvěra, loajalita, dodržování – to je pevné pojidlo, které nás drží pohromadě.“

                                                                  Joe Bonanno, bývalý boss zločinecké rodiny Bonanno Cosa Nostra.

KAPITOLA 1

Kontrola nepředstavuje vždy stejnou sílu.

Dante Marcello si tohoto prohlášení až do teď nikdy nebyl víc vědom.

„Vlastním čtyřicet procent Marcello Industries. Nemůžeš -“

„Můžu,“ přerušil ho Antony klidně. „Já vlastním padesát. Giovanni deset. Vyhazuji tě, Dante.“

Dante zamrkal. Ruce měl podél boků, zaťaté v pěsti. Z velkých oken přes celou stěnu byl nádherný výhled na město. Viděl ho již tolikrát, že se stal pro něj natolik důvěrný, až mu začal přinášet tolik potřebný klid. V téhle budově trávil osm hodin denně, šest dnů zatraceného týdne. Společnost Marcello Industries byla vždycky stejně tak jeho, jako jeho otce. Tohle nedávalo smysl.

„Je čas, aby ses postavil na vlastní nohy,“ řekl Antony. „Jsi schopný, tak mi to ukaž.“

„Postavit se na vlastní nohy?“ Datemu vibroval vztek celým tělem. „Je mi dvacet osm. Pro tuhle společnost jsem pracoval ode dne, kdy jsem skončil školu -“

„Pracoval jsi pro mě.“

„To je směšné!“

„Ano?“ zeptal se Antony a roztáhl ruce. „Dante, žádám tě o něco jednoduchého. Toť vše.“

„Končíš celý můj posraný život. Všechno, pro co jsem kdy pracoval.“

„Ne, všechno pro co jsem pracoval já. Teď chci vidět, co dokážeš. Vyzvi mě. Soupeř se mnou. Předči mě. Ale Dante, nemůžeš se stát mnou. Musíš být sám sebou.“

Jeho otec se odstrčil od kraje stolu a z hromady papírů zvedl malý proužek papíru. Antony držel šek přímo před Dantem a trpělivě čekal na to, až si ho vezme.“

„Na,“ naléhal na něj Antony.

Dante se podíval na šek, na kterém bylo až příliš nul, než aby je počítal. Pohrdavě se ušklíbl. „Seru na tebe. Nechci tvoje peníze, tati.“

„To je platba za tvoje akcie, takže to nejsou moje peníze.“

Nemohl uvěřit tomu, jak jeho otec vypadal nevzrušeně. Jako by pro něj celé tohle představení vůbec nic neznamenalo.

„Spal ten šek,“ odplivl si Dante. „Nechci ho.“

„Dokázal jsi zvrátit vše, o co jsem tě požádal. Řekl jsi to, synu. Je ti dvacet osm – skoro dvacet devět. Život je víc, než pouze Marcello Industries. Přemýšlej o tom. Pokud se nevydáš svou vlastní cestou sám a nezačneš žít svůj vlastní život, pak tě k tomu donutím.“

Dante polkl. V krku ho pálil vztek. „Mluvíš o manželství. Znovu.“

A děláš z toho skutečně příšernou sračku, pomyslel si Dante.

„Marcello Industries je jen jedna věc,“ zopakoval jeho otec. „I když je to začátek.“

„Já -“

„Jsi velice schopný, Dante. Ukaž mi to.“

*****

Dante otevřel dveře své kanceláře tak silně, až s hlasitou ránou narazily do zdi. Gio s nataženou rukou s odjištěnou pistolí vyletěl ze židle a namířil na dveře. Cain, který ležel na své místě u páníčkových nohou, zavrčel. Jakmile zjistil, že je vetřelcem jeho bratr, zbraň sklonil.

„Co to zasraně zkoušíš? Nechat si ustřelit hlavu?“ zeptal se Gio kousavě.

„Věděl jsi to?“

„Vážně, když budeš dělat takovýhle sračky, vysloužíš si kulku, Dante. Právě teď máme na ulicích problémy a to poslední, co potřebuji, je aby do mé kanceláře někdo vletěl jako zasraný idiot. Měl jsi zatracený štěstí, že jsem typem člověka, který se nejdřív podívá a pak až teprve střílí. Kdyby tu byl Lucian nebo táta, tak by tě střelili do tvého pitomého zadku.“

Dante ignoroval bratrovu přednášku. „Věděl jsi o tom?“

Gio odložil pistoli na stůl. „Jen se ptám -“

„To, co se mi táta chystal udělat s Marcello Industries. Věděl jsi to, Gio?“

Výraz v obličeji mladšího bratra mu řekl, že ne. Dante se složil do nejbližšího křesla. Celý hořel zuřivostí. „Tuším, že ne. Nepotřeboval tvůj podpis. Máš jen deset procent akcií.“

„Ani je nepoužívám,“ řekl Gio, jako by to už jeho bratr měl vědět. „Jednou měsíčně dostávám výplatu na účet, kterého se nikdy nedotýkám.“

Dante se podíval na Gia. „Co s tím pak sakra děláš?“

„Platím daně a míchám s ostatními účty, abych měl vytvořený polštář pro ilegální fondy.“

To dávalo smysl. Dante se podrážděně kousal do tváře. „Tohle je šílený.“

„Co se stalo?“ zeptal se Gio a opřel se ve své židli.

„Vyplatil mě.“ Když si Dante vzpomněl na to, jak ten šek hodil do otcova popelníku, trhl s sebou. „Tedy, pokusil se o to. Peníze jsem odmítl.“

„Kolik?“

„To je skutečně to, co chceš vědět?“

Gio pokrčil rameny. „Jsem zvědavý, jakou má společnost hodnotu.“

„Čtyři sta miliónů.“

„Páni.“

„Jo,“ řekl Dante s povzdechem. „Víš, že dělá do všeho. Marcello Industries má zasrané prsty ve všem. Jen za posledních pět let zdvojnásobila svou hodnotu.“

Gio si odkašlal a střelil pohledem po Danteovi. „Od doby, kdy ses tam po škole upsal.“

„Přesně.“

„Ale zatímco ty ses tvrdě zaměřil na rozvojové projekty ohledně nemovitostí a investic, táta jde po všem ostatním včetně toho.“

Dante se zamračil. „Kam tím míříš?“

„Tvoje pozornost je zaměřena na to, v čem jsi skvělý a ne v tom, v čem jsi jen dobrý.“

„Takže?“

„Takže proč by tě Antony držel na místě, kde ti bude bránit v rozletu tím, že se budeš muset soustředit na spoustu věcí, místo toho, aby ses zaměřil jen na tu jednu?“

„Táhni do prdele,“ zamumlal Dante. Rychle se mu vracela zlost. „Nechápeš to.“

„Proč? Protože nevlastním byt na Páté Avenue v hodnotě dvaceti milionů, a ani to nechci? Sakra, Dante, vidím, kam táta míří, i když má mizerný způsob, jak to dokázat. Místo toho, aby tě případně nutil převzít společnost, kterou možná za třicet let nebudeš chtít vlastnit, tě chce donutit dělat to, v čem jsi dobrý.“

„Z nějakého důvodu je to Marcello Industries, kreténe.“

Gio přikývl. „Jistě. Ale společnosti obětoval celý svůj život a je mu padesát osm.“

Dante naklonil hlavu na stranu. Jeho pozornost přitáhlo něco v živém tónu jeho bratra. „Co s tím má co společného jeho věk?“

„Nic. Nemyslel jsem to tak. Prostě -“

„Lháři. Co mi nechceš říct?“

Gio se Dantemu nepodíval do očí. „Dante -“

„Gio, řekni mi to,“ požadoval Dante.

„Před pár měsíci, po Johnathanových křtinách...“

„O co jde?“

„Nejednalo se jen o Marcello Industries, že jo? To, co ti řekl, pravděpodobně zahrnovalo mnohem víc než obchody. Mám pravdu?“

Dante napjal čelist. „Možná.“

„Přesně to jsem si myslel.“

Danteův názor na téma manželství znala jeho rodina víc než dobře. Vůbec se nechtěl ženit. Jeho život se skládal z pečlivě naplánovaných událostí a vždycky to tak bylo. Jeho nejdůležitější cíl – být donem Marcellovy větve Cosa Nostra, byl, ale stále mimo jeho dosah. Protože dokud po jeho boku nestála žena, která měla na prstě snubní prsten a honosila se jeho příjmením, nebyla zde šance, že by se o něm jako Antonyho nástupci vůbec uvažovalo.

Sakra, bylo to naprosto absurdní, ale byl to požadavek Komise.

„Už ti to táta řekl?“ zeptal se Gio.

Dante se zamračil. „Řekl co?“

„Nemůžu uvěřit, že ti to neřekl. Schůzka Komise je za šest měsíců a -“

Danteho trpělivost přetekla. „Řekl mi co?“

„Nepřekvapuje mě, že tě vyhodil a donutil postavit se na vlastní nohy, zvlášť, pokud jde o Marcello Industries. Je připravený odejít do důchodu.“

Dante zmkl. Všechny myšlenky, stejně jako schopnost mluvit, ho najednou opustily.

„Lucian se nechystá převzít rodinu. Já jsem příliš mladý a nejsem pro to stvořený. Dostal jsi šest měsíců, aby sis vyřešil všechny sračky. Vídáš se s někým?“ zeptal se ho tiše Gio.

Dante se opřel ve své židli a zadíval se na strop. „Ne.“

„Ani žádné rychlé šukání?“

„No, tohle není to, na co ses bratříčku ptal. Skutečně na to v tuhle chvíli ani nemám moc času.“

„Dante, jestli je nějaká dost dobrá na to, abys s ní spal, tak proč není dost dobrá na to, aby ses s ní scházel?“

Dante by se klidně mohl zeptat svého bratra na tu samou zatracenou věc, kterou v minulosti prováděl se ženami, ale Gio byl teď ženatý, takže by to bylo zbytečné.“

„Je to jen manželství,“ pokračoval Gio. „Čeho se děsíš?“

Že nebyl schopný dát ženě normální věci, které přicházejí s manželstvím a láskou.

Zamilovat se je v životě jediná věc, která by měla snadno přijít, ale pravděpodobně to tak nebylo. Začátek něčeho s někým, co může případně skončit.

Dante tohle nechtěl přiznat nahlas. „Manželka ze mě nedělá lepšího bosse.“

„Ale Dante, mohla by z tebe udělat lepšího člověka. A vsadím se, že to je, čeho se nejvíc bojíš.“

********

O týden později se Dante přistihl, že vypil celou sklenici rumu s colou, zatímco poslouchal, jak na sebe muži navzájem štěkají.

„Říkám ti, že právě teď je na ulicích obrovský problém,“ řekl Gio a už se začínala projevovat jeho frustrace.

„V tvých ulicích možná,“ odpověděl Lucian. „Moje ulice jsou v pořádku.“

„Moje taky,“ řekl Leo, další capo.

„No, moje vypadají tak, že dostaly zásah,“ řekl Val, capo rodiny Marcellů, který se vložil do hovoru z vedlejšího boxu. „V tom jsem s Giovannim za jedno. Něco se tam děje.“

„Kokain, že?“ zeptal se Gio.

„Z velké části,“ souhlasil Val. „Vůbec se neprodává. Prodeje vyletěly do vzduchu, Luciane. Je to jako zasrané práskací bonbonky (pro představu něco takového: https://www.naminy.cz/kategorie/sladke-naminy/ostatni-cukrovinky/pop-rocks-cotton-candy-9-5g/).“

„Vím, že se to dobře prodává, protože s prodeji nemám žádné problémy.“ Lucian si drsně vydechl a střelil pohledem po Danteovi.

Dante pokrčil rameny. „Dovážíme sračky, takže těžko říct.“

„Co má dovoz společného s tím, že se to neprodá na zasraných ulicích?“ zeptal se Leio. Dante byl asi pět vteřin od toho, aby za tu otázku vytáhl na Lea svou pistoli. Na tyhle nesmyly, neměl dneska téměř žádnou trpělivost. Navíc nemělo být na něm, aby se vypořádal s těmito muži. Jednou měsíčně se všech devatenáct capo Marcellů sešlo, aby odvedli procenta Danteovu otci. Sedmdesát procent ze všeho, co vybrali, bylo předáno, drinky byly vypity a problémy probrány. Dante si nedokázal vzpomenout, že by kdy Antony za všechny ty roky někdy při výběru poplatků chyběl.

Dante se nenápadně podíval na svoje hodinky. Uvědomil si, že jeho otec měl už hodinu zpoždění. Pro dona Marcellů naprosto neslýchané.

„Kde je Antony?“

Všichni v místnosti při té otázce ožili. Vypadalo to, že nikdo z mužů nebyl překvapený Antonyho nepřítomností. Spíš je zajímalo, proč se Dante zeptal.

„Myslel jsem, žes to věděl. Není tu ani Paulie,“ řekl Gio se svraštěným obočím.

„Co?“ zeptal se Dante. „Proč bych měl -“

Raději zavřel ústa, aby neřekl něco hloupého. V rodině jejich Cosa Nostry zaujímali tři nejvyšší pozice Antony, Paulie a Dante. Byla to Danteho zodpovědnost vědět, co se děje s ostatními muži, když byl otcovým underbossem a tak. Kdyby řekl, že to neví, vypadal by jako hlupák.

Něco, co rozhodně zasraně nepotřeboval.

„Torno subito,“ řek Dante, čímž se omluvil a odešel z boxu.

Když si byl Dante jistý, že je skrytý před zraky ostatních přítomných, vytáhl svůj mobil a zavolal otci. Od jejich hádky minulý týden s ním nemluvil. Což bylo to pro ně nezvyklé, ale stále byl naštvaný kvůli Marcello Industries. Dante potřeboval prostor, aby vychladl.

Ten neměl.

„Ciao,“ ozval se Antony a jeho hlas byl na Danteův vkus příliš veselý.

„Kde jsi?“ zeptal se Dante okamžitě. „Je výběr poplatků a tvoji capa čekají.“

Sral na zdvořilosti. Na to nebyl čas.

„Beru tvou matku na večeři a na představení. Koupila si nové šaty. Chtěl jsem jí vyvést ven.“

„Cože?“

„Řekl jsem -“

„Dio, slyšel jsem, co jsi řekl. Kde je tedy zasraně Paulie?“

„Na bowlingu.“

Bowling?

Bowling!

Dante zíral do zdi a přemýšlel, co se sakra stalo s jeho životem. „Mluvíš vážně?“

„Můžeš zavolat Pauliemu a zeptat se ho, kde přesně ten bowling mají. A jestli nevěříš mým plánům na dnešní noc, chceš si promluvit s mámou? Řekne ti, na jaký film půjdeme po večeři.“

„Ne, nechci mluvit se svou zasranou -“ Dante se zarazil, promnul si kořen nosu a snažil se získat nad sebou kontrolu. Nebo aspoň její zdání. „Prosím tě, řekni mi, že máš svůj věk, díky kterému jsi zapomněl na dnešní datum, a proto jsi mi to dneska udělal. Protože jinak mě napadá pouze jediný důvod, proč ze mě od minulého týdne děláš kreténa.“

Antony mlčel déle, než se Dantemu líbilo. Pak promluvil. „Právě jsi mě nazval starým?“

„Tati -“

„Ne, teď jsi mě nasral tím, že jsi mě nazval starým. To je nepřijatelné. Dante, na výběr poplatků nepřijdu, takže se s tím musíš vypořádat tak, jako bys to udělal kdykoli jindy.“

„Kdykoli jindy tady jsi!“

„Skutečně?“ zeptal se Antony.

„Řekni mi, je to kvůli minulému týdnu?“

„Cristo, synu, jen do toho. Proč bych měl být kvůli minulému týdnu naštvaný? Rozhodl jsem se, že tě vyplatím. Nic jiného. Chtěl jsem, aby se to stalo. Tohle je prostě výběr poplatků, Dante. Můžeš mě o tom informovat později.“

„Jsou tu problémy, kteří s tebou chlapi potřebují probrat,“ řekl Dante. Snažil se, aby jeho otec pochopil ten důvod.

Jeho zmatená mysl nedokázala najít vysvětlení náhlé změny chování jeho otce a nedostatek zájmu o jeho famiglia.

„Takže to můžou probrat s tebou, Dante,“ odpověděl Antony tiše. „Stejně tak jako to probíhalo na každé schůzce za posledních pár měsíců.“

Když si Dante uvědomil otcova slova, svraštil čelo. „Ale ty jsi tady byl.“

„Ano, zůstával ve stínu. Moje zapojení bylo minimální. Není to moje chyba, pokud sis nevšiml, že jsem tě už nějakou dobu nechával převzít otěže. Měl bys získat nějaké pozorovací schopnosti. Brzo je budeš potřebovat.“

U sta hromů. Dante cítil, jak mu hlava začíná pulzovat bolestí. „Tati, mohl jsi mi zavolat. Trochu mě varovat, že tu nebudeš.“

„Synku, telefon funguje oběma směry. Já jsem tenhle týden nebyl tím zahořklým. To ty. Místo toho, aby ses se mnou snažil mluvit, případně dokonce diskutovat ohledně toho, co chceš dělat po Marcello Industries, jsi mě ignoroval. Jednoduše jsem tě nechal.“

„Díky tobě tu tady vypadám jako idiot.“

„Ne. Díky mě vypadáš jako don.“

S těmi slovy Antony zavěsil.

„Všechno v pořádku?“

Dante si strčil telefon do kapsy a otočil se k Lucianovi. Jeho starší bratr se vždycky blížil velice tiše, ale i když předtím Lucian neřekl ani slovo, věděl, že tam je. „Nevím.“

Lucian zvedl obočí. V koutku úst mu pohrával úsměv. „To je odpověď dost na hovno.“

„Táta nepřijde.“

„Říkal jsem si to.“

Proč Antonyho nepřítomnost nikoho jiného vůbec nepřekvapovala?

„Nemyslím si, že by se sem chystal nějakou dobu chodit,“ dodal Dante klidněji.

„Myslel jsem si i to,“ řekl Lucian s pokrčením rameny. „Co se děje?“

Dante se setkal s bratrovým nevzrušeným pohledem. „Znamená to, že jsem připraven?“

„Myslím, že to zjistíme.“

*****

„Antony se věnuje své manželce a Paulie je zaneprázdněn, takže pojďme pokračovat jako obvykle,“ řekl Dante.

„Jistě.“

„Jasně, bossi.“

„Takže zpátky k těm problémům s prodeji,“ řekl Gio a kývl na Vala.

Dante neprojevil překvapení z toho, že ho titulovali jako bosse. Choval se tak, jako by všechno šlo podle plánu. „Ano, zpátky k věci.“

Dante se opřel zpátky do boxu, a zatímco muži mluvili, poklepával prsty na hranu stolu. Vzhledem k tomu, že Antony musel svou nepřítomností dát mužům jasně najevo svůj postoj, stejně jako skutečnost, že se schůzky neúčastnil ani Paulie, tak Danteho nová role byla potvrzena. Být boss znamenalo spoustu věcí. Hlavně však to, že měl v rukou kontrolu a musel se podle toho zatraceně dobře chovat. Proto místo, aby jen tak seděl jako dřív, teď stál, byl pohotovosti a velel.

„Není tu žádný problém,“ trval na svém Leo a směrem k Giovi odmítavě mávl rukou. „Prostě nechce přiznat, že možná trochu ztrácí svou moc. To je vše. Skip má problémy, ale jen ve své vlastní hlavě.“

Gio si ušklíbl. „Co jsi mi to sakra právě řekl?“

Muži, kteří seděli v ostatních boxech a u stolů, zmlkli. Všechny oči se otočily na dva capa, kteří vypadali, jako by byli připraveni pustit se do sebe hlava nehlava. Dante se nemohl přidat na žádnou stranu, i když jeden z nich byl jeho bratr. Vypadalo by to špatně, kdyby muži bojovali mezi sebou.

„Hele! Vy kreténi, vychladněte,“ varoval je Dante. „Na tyhle sračky nemám náladu.“

Gio ještě pár vteřin nespouštěl oči z druhého capa, ale moudře se zdržel jakéhokoli komentáře, který se mu urodil v hlavě. Cazzo, tohle bude dlouhý den.

„Vzhledem k tomu, že Giovanniho gang není tím jediným, kdo utrpěl ztráty na tomhle konkrétním produktu, přikláním se k názoru, že je zde možná něco, co bychom měli zjistit,“ poznamenal Dante a bubnoval prsty do stolu.

„Samozřejmě, že bys měl,“ zamumlal Leo.

Dante se ušklíbl. „Prosím?“

„Jen říkám… bossi.“

Danteovi se nelíbil způsob, jak se Leo musel nutit k respektu v tónu hlasu, když dodával jeho titul. „Jen zasraně říkáš co, Leo.“

„No, víš… je to tvůj bratr a -“

Tohle byly kecy.

„Ven s tím. Jestli máš nějaký problém, jsem ochotný si ho vyslechnout. Jestli jsi tak zasraný zbabělec, který se bojí otevřít hubu, pak do prdele sklapni svou hubu a drž ji zavřenou, protože ti ji jinak zašiju. Vyjádřil jsem se dost jasně?“

Leův krátký knír sebou škubl. „Jo, bossi. Chápu.“

„Dobře. Tak jdeme dál. Gio, ty nejsi jediný, jehož gang má problémy, že ano?“

„Ne,“ odpověděl rychle jeho bratr. „Valovy ulice jsou hned vedle mých, takže spolu z velké části spolupracujeme. Proto dává smysl, že to vidí i on. Je to tak, že chlape?“

„Odhaduji, že za poslední dva měsíce obchod klesl tak třicet procent dolů,“ potvrdil Val s pokrčením ramen. „Podle toho, co mi říkají moji chlapi.“

„U mě ne,“ dodal Lucian, který stál vedle Danteho. „Ale to neznamená, že se v té oblasti něco neděje. Pohybuji se trochu dál od ulic Gia a Vala, prodávám úplně jiné skupině. Val měl předtím pravdu. Kokain se prodává, bez ohledu na cenu nebo říznutí produktu. Prodává se dobře tak dlouho, dokud jste tím jediným, kdo ho prodává a není žádná konkurence.“

„A to se právě teď neděje,“ řekl Dante a dumal o té komplikaci. „Slyšeli jste ohledně toho nějaké fámy?“

„Od našich mužů nic. Jen to, že se prodej nehýbe tak, jako vždycky,“ odpověděl Gio.

Dante se s povzdechem zadíval do stropu místnosti. „Dovážíme produkt, takže problém bude tam.“

Leo, který stále vypadal, jako by musel spolknout citrón, se zeptal: „Stále to nechápu, jak to?“

„Je to skutečně jednoduché. Nehlídáme lidi, kteří nám poskytují produkt. Prostě látku objednáme, dohodneme cenu, vyzvedneme zboží a zaplatíme za přepravu. Od té doby to pak máme pod kontrolou my. Ale nemáme tušení, zda se mezi nás a dodavatele nesnaží vklínit někdo jiný. Navíc je tu možnost, že by dodavatel mohl produkt na lodi říznout něčím dalším, část naší zásilky si nechat a prodat třetí straně.“

„A my přitom celou dobu platíme plnou cenu,“ řekl Lucian a doplnil tím mezery.

Dante přikývl. „Jo. Problém je v tom, že je to jen nápad. Nemáme to ověřené. Navíc nikdy dřív jsme takovéhle problémy neměli. Naši dodavatelé nám dováží drogy, ale vždycky byli v tom obchodu důvěryhodní. Jestli nás chtějí převézt, končí.“

„Kdo je tak hloupý, že by se vetřel se svýma sračkama na území Marcellových?“ zeptal se Carmen, starší capo, který seděl o tři boxy dál.

„Myslím, že to je přesně to, co musíme zjistit,“ odpověděl Dante. „Chci, aby všichni do jednoho šli tvrdě za tím až do doby, než najdeme tu krysu.“

„Uvidíme, co se dá dělat,“ řekl Lucian.

„Nemělo by být potřeba moc popíchnutí,“ souhlasil Gio.

Danteovi oči přitáhlo pár obálek na stole, což mu připomnělo další důležitý bod celého zasraného dne. „A než se znovu začnete hašteřit jako nějaká banda toulavých koček, zaplatíte zasrané poplatky, abych mohl předstírat, že na to seru. Jasný?“

„Jo, bossi,“ ozvalo se několik hlasů.

Lucian se tiše zasmál. Hotovost začala měnit majitele a jako každý jiný den byly počítány prachy.

Teď už Dantemu před návratem zpátky do bytu, kde by si mohl dát pár dalších drinků, zbýval už jen jeden další problém k vyřešení. „Ach, Leo, ještě něco...“

Capo při slovech svého bosse arogantně zvedl obočí. „Co je?“

„Tvůj obličej,“ řekl Dante s úšklebkem.“

Hovor kolem znovu utichl.

„Můj obl-“

„Ten bordel nad tvým rtem. Odstraň to.“

„Ale -“

Dante zvedl ruku. „Pravidla jsou jasná: žádné vousy. Ty zasraná pravidla jsem nestvořil. Ale vymáhám je. Bude lepší, když to tam už příští měsíc nebude.“

Leo zaťal čelist. „A předpokládám, že Giovanniho třídenní strniště ti nevadí ani trochu, že?“

„To není sportovní knír, ty kreténe. Není to totéž.“

„Jo,“ řekl Gio a šklebil se jako blázen. „Navíc nenosím to proto, abych vypadal roztomile. Nosím to proto, že mojí ženě se líbí cítit to na své -“

„Gio,“ varoval ho Lucian.

„Chtěl jsem říct na její tváři, cafone.“

Dante se zasmál. „Ne, nechtěl.“

Obchod jako vždy.

*********

Když Danteho matka spolu s jeho švagrovými servírovaly jídlo na stůl, podél jídelního stolu probíhala čilá konverzace. Dante si nemyslel, že by se kdy změnila tradice Marcellů ohledně velkých večeří pro blízké přátele a nejbližší rodinu. Uvažoval, čí dům by kdy zvládl splnit téměř nemožný úkol nakrmit po dopolední návštěvě kostela dvacet, či víc lidí.

„Jak to šlo ve středu?“ zeptal se Antony ze svého místa v čele stolu Paulieho.

„Dobře. Celkově mě porazili.“

Antony se zasmál. „Jsi jediný blázen, kterého znám, který má stále rád kuželky.“

„Je to dobrý koníček,“ bránil se Paulie.

„Je to bowling.“

„A co bych měl dělat, starý příteli? Sbírat nože a auta tak, jako ty?“

„Lepší, než házet míčem po hromadě kolíků.“

Místností se ozval smích. Zasmál se i Dante.

Lucian se naklonil k Dantemu blíž a ztišil hlas tak, aby ho neslyšel nikdo jiný. „Gio dostal novinky ohledně problémů s kokainem, o kterém jsme mluvili ve středu?“

„Ano?“

Danteho zajímalo, proč se jeho mladší bratr o ničem nezmínil. Proboha, vždyť Gio seděl vedle Danteho po pravé straně. Pak mu to došlo. Gio se právě věnoval hovoru se svou manželkou, a když byla Kim poblíž, jen málokdy se zajímal o něco jiného. Dante to nechal být.

„Myslím, že to zjistil dneska ráno předtím, než jsme šli do kostela, ale snaží se nechat si tu novinku pro sebe, aby nepopíchl tátovy nervy. Vždyť to víš.“

Dante protočil oči. „V neděli žádné obchody. Co je to sakra za novinky?“

„Přestaňte si tam dole šeptat,“ nařídil Antony.

Dante otcovi obratně ukázal vztyčený prostředníček tak, aby ho přitom nezachytila jeho matka. Cecelia si sedla ke stolu. Pak se Dante se zamračením otočil k Lucianovi. „Za pár měsíců mi bude dvacet devět a tobě třicet a on na nás i tak stále štěká za to, že si šeptáme u jídelního stolu.“

„Nikdy se nezmění,“ řekl Lucian s tichým smíchem.

Cecelia teď rozptýlila Antonyho vyprávěním o nějakém koncertu, který chtěla navštívit, takže toho Dante využil.

„Zpátky k těm novinkám.“ Dante si rozložil ubrousek přes nohy. „O co jde?“

„Je tu malý gang, který pracuje se svými sračkami a ve srovnání s námi má nižší náklady a podle některých i obecně lepší výrobek,“ pokrčil Lucian rameny a i on si rozložil na nohou ubrousek. „Takže se tam skutečně něco děje.“
„Cože? Jako, že to prodávají dealerům?“

„Ne, také dealují. Což si myslím, že je ten důvod, proč mezi nás tak rychle vklouzli a způsobili škody, které způsobili, než se ta informace konečně dostala k nám.“

Dante si zabručel pod vousy. Už byl rozrušený. „Vidíš, takže je tu problém.“

„Vím.“

„Ne, ty se na to díváš z pohledu capa, který přichází o peníze. Já to vidím z pohledu teritoria. V našich ulicích by neměl pracovat nikdo jiný, o kom nevíme a komu jsme to nedovolili, ani si nesedli s ním, aby pochopil naše pravidla.“

„To taky,“ souhlasil tiše Lucian.

„Někdo chce upoutat naši pozornost.“

„Může být.“

Když to Dante zvažoval, přimhouřil oči. „Ale proč?“

„To je tvoje práce, zjistit proč.“

Jo, toho si byl Dante vědom.

„Najít kontakt, požádat o schůzku a rychle to vyřešit, ano?“

„Udělám to.“

„Dante,“ ozval se Antony z čela stolu. „Udělej nám laskavost a přednes modlitbu.“

Dante si pomyslel, že se dneska v kostele modlil víc než dost, ale poté, co se s otcem víc než týden ignorovali, neměl zájem o další nepříjemnosti. Nebo spíš Dante ignoroval svého otce. Antony nikdy nedělal věci jen proto, že to chtěl. Vždycky za tím byl nějaký skrytý důvod a obvykle dobrý. Když Danteho přemohl vztek za to, jak ho Antony vyhodil z podniku a chtěl ho vyplatit. Musel si to stále sám sobě připomínat.

Čas nechat ty sračky jít. Ovšem neznamenalo to, že se Dante nebude snažit nakopat svému otci zadek na trhu rozvoje nemovitostí, protože si byl jistý jako peklo, že když se k tomu vrátí, zvládl by to.

„Jistě, Papà,“ usmál se Dante, natáhl ruce dlaněmi vzhůru k lidem, kteří seděli vedle něj, aby se mohli v modlitbě spojit. Oba bratři se s ním setkali dlaněmi. Než začal, počkal, až se společně rukama spojí všichni lidé, kteří seděli u stolu. „Blahoslavený Otče...“