DATB - 1. kapitola

Překlad: Wikča
Kor.: Klára

Ahoj, holky, tohle je můj první překlad, tak prosím, pojďme být milí. =D

Tahle série má sedm knih plus 7,5, což je vlastně o rodičích našeho hrdiny a autorka nám dala ještě jeden díl, který, i když není zařazen do série, je vlastně o jedné z vedlejších postav, se kterou se budeme setkávat. :)

Každá kniha je o jiném páru, nejsou tu žádné milostné trojúhelníky (díkybohu, já a jakékoliv trojúhelníky nejdeme dohromady) a první dvě knihy jsou jen z pohledu hrdinky, ale u těch ostatních se pohledy už střídají. Což je podle mě škoda, protože bych opravdu ráda věděla, co si myslí naši hrdinové z prvních dvou. Já doufám, že se dopracujeme ke všem dílům série. A co se týče rychlosti přibývání kapitol, taaak... Nooo =D.. Budu se snažit =D.... Ještě bych chtěla poděkovat Kláře, za korekci, protože by to jinak bylo asi nečitelné, a vám za podporu, kterou jste projevili u anotace. Pojďme na to! :)

Ještě jednou ahoj, jako korektorka bych vás taky chtěla pozdravit a přivítat u tohoto příběhu, doufám, že se vám bude líbit. Budeme se asi obě dvě snažit o rychlost, ale někdy to prostě není možné :D chtěla bych za tuhle úžasnou příležitost poděkovat tomuto blogu a hlavně Wikče, která je opravdu energická a ukecaná, jak to má být :D takhle zapáleného člověka jen tak nepotkáte.

Tak pěkné počtení :)

Stojící na autobusové stanici nasadím statečnou tvář. Zatímco táta loví kufr vzadu v autě, moje mladší sestra Tawny ani nepředstírá statečnost. Vyplakávala si oči na zadním sedadle, už se se mnou rozloučila a nemyslela jsem si, že to může udělat znovu. Konečně mi táta podává kufr, který ukradl turistům na Floridě.

„Máma na tebe čeká,“ řekne rychle ,,vyzvedne tě.“

,,Já vím.“

Táta se rozhlížel, bylo vidět, že je nervózní. Lidé se zbraněmi ho hledali a jen někteří z nich nosili odznaky. Plánoval utéct jako vždy, ale tentokrát jsem nešla. Po pěti letech jako jeho pomocník jsem byla sama. Tawny neměla takové štěstí.

,,Buď opatrná,“ řekl táta, když mě objímal. “Buď chytrá a v bezpečí. Neriskuj. Nevěř lidem. Jen drž hlavu dole a dostaň vzdělání a staň se učitelkou. Buď dobré dítě, abych mohl nechat Tawny s tebou, až bude mít osmnáct. Chci, aby mé holky měly všechno, ale ty to musíš chtít taky.“

,,Já chci,“ řeknu, otírajíce si obličej o jeho bundu, známý pach kůže byl uklidňující.

,,Tvá babička říká, že máma si vede lépe. Teta Tess to říká taky a ona lže mizerně. Kdyby byla tvoje máma stále zkažená, věděli bychom to. Budeš v pořádku.“

,,Co když mámě přestane být lépe?“

Táta mě pustil, potom vzal můj obličej do jeho drsných dlaní. ,,Zbavíš se té mrchy. Starej se jen a pouze o sebe. Vezmi si, co potřebuješ z toho místa a neboj se o nikoho jiného.“

,,Dobře.“

Při ústupu se táta znovu rozhlédl okolo, jeho hnědé oči prozkoumávaly autobusovou stanici. Tawny a já máme barvu očí po tátovi. Naše hnědé vlasy taky, i když Tawny byly světlejší a skoro blonďaté v létě. Jen pomyšlení na mou sestru vzlykající za svými vlasy mě skoro přivedlo k slzám. Táta mi dal poloviční úsměv a znovu ustoupil.

,,Jsi na to připravená, Farah. Byla jsi připravená už chvíli, ale teď je na čase, aby sis vytvořila vlastní skvělý život.“

Nepokusila jsem se básnit o tom, jak skvělý byl život s ním. Nespolkl by mi tu lež a stejně si nemyslím, že bych ji mohla vyslovit. Unavená po jízdě a plakání s Tawny na zadním sedadle, jsem se chtěla rozloučit a strhnout tu náplast.

,,Miluju tě, tati.“

,,Já tebe taky,“ řekl cestou k autu.

Když se ve mně zvedalo nutkání plakat, nic jsem neřekla. Rty se mi chvěly a oči pálily, ale zlostně jsem zahnala slzy pryč. Za pár minut budu v autobuse s cizinci. Holka, sama plačící jako idiot. Měla jsem oběť napsáno všude na mně. V minulosti bych takovou holku využila a neměla jsem v plánu dovolit, aby se to stalo mně.

Nesoucí svůj kufr a batoh k autobusu jsem slyšela zapnutí motoru. Uvážila jsem ohlédnout se zpět a možná zamávat mé sestře a nejlepší kamarádce. Můj táta by mi možná věnoval poslední důvěřivý úsměv. Přesto jsem odmítla se ohlédnout, když odjížděli pryč. Brzy byl můj kufr v zavazadlovém prostoru a já byla na svém místě. Věnovala jsem můj ''naser si'' obličej každému, kdo se opovážil navázat oční kontakt. Zahlédla jsem pár možných hrozeb, opřela se o okno s nohama na druhém sedadle, kolena ve vzduchu s nožem a čekala na kohokoliv, kdo by si usmyslel zahrávat si se mnou.

Příštích pár hodin uběhlo pomalu, jak jsem se schovala za své dlouhé vlasy, které mi dovolovaly vyhlížet potíže. Měla jsem na sobě bundu i v tom vedru, protože moje tělo mělo divný způsob vypadat více sexy, než jaké bylo. S mými tlustými rty a malými prsy velikosti C, jsem přetrpěla spoustu pošilhávání od špatného typu mužů. Přesto těch pár kriminálníků v autobuse dostalo mou zprávu, že jsem nebyla někdo, ke komu by se měli přiblížit. Ignorovali mě, okukovali ženu ve středním věku, která seděla více vepředu. Moje mysl byla tak soustředěná na vyhnutí se nebezpečí, že jsem se nenechala strachovat tím, co se stane, až autobus dorazí do mého cíle.

Stěhovala jsem se do vysokoškolského města, kde bych mohla najít práci, chodit do školy a snad si udělat přátele. Nepřemýšlela jsem nad ničím z toho, dokud autobus nedojel na stanici o jedno město dál od Ellsbergu.

Neviděla jsem matku pět let, jen jsem s ní párkrát mluvila za poslední dva roky. Nevěděla jsem, jak se cítí ohledně mého stěhování se k ní. Opravdu jsem se nezajímala o školu a její reputaci. Jednoho dne mi bylo řečeno, že jestli chci chodit na vysokou, tak mi babička pomůže na New Hampton v Ellsbergu, Kentucky. I když nikdy nebylo stanoveno, že nemůžu jít kamkoliv jinam, bylo to nevyslovené. Chtěla jsem na vysokou tak hrozně, že jsem se nezajímala, kde ta škola je nebo o její zásluhy.

Táta nechtěl, abych odešla. Věděla jsem, že nevěří mé matce, taky jsem tušila, že se bojí, že se bez něj dostanu do problémů. Přesto mu budou nejvíce chybět peníze, které jsem přinesla z mé práce jako servírka. Můj táta mě miloval, ale on nebyl ten typ muže, který nechá sentimentalitu zkřížit cestu k zaplacení jeho dluhů. Táta má spoustu dluhů.

Autobus konečně dojel na mou zastávku a já si vzala svůj kufr, a poté se rozhlédla po mámě. Zahlédla jsem pár žen si povídat, ale ony na nikoho nečekaly. Zapomněla máma? Rozmyslela si můj pobyt s ní?

Když žena zamávala na někoho za mnou, rozhlédla jsem se, ale neviděla jsem nikoho. Mávala na mě? Poslala máma místo sebe kamarádku? Opatrně jsem kráčela k ní, byla jsem skoro u ní, než jsem si uvědomila, že to byla moje matka.

Stále pěkná v drsném způsobu Amy Jones Smith, měla odbarvené blond vlasy a mechově zelené oči. Vypadala opotřebovaně ve smyslu, který jsem si nepamatovala a byla jsem překvapená, jak malá se zdála. Naposledy jsem ji viděla ve třinácti, kdy už jsem opravdu nebyla dítě. Přesto tato žena vypadala jako malá starší verze ženy, které jsem nikdy neřekla sbohem.

Na základě jejího výrazu jsem ublížila jejím citům tím, že jsem ji nepoznala.

,,Nebyla jsem si jistá kvůli prudkému slunci.“

Amy přikývla, ale pochybovala jsem, že jsem ji přesvědčila. I když jsem byla slušný lhář, moje máma strávila většinu svého života jako podfukářka a měla talent na prohlédnutí kravin.

,,Máš všechno?“ zeptala se.

Vybrala jsem si přesně ten okamžik pro naklonění na objetí. Uběhlo pár trapných vteřin při objímání se. Když jsem se odtahovala, věnovala jsem jí úsměv. ,,Mám všechno. Děkuji.“

Přikývla. Odvrátila se a šla k autu. Byl to postarší sedan, ale v dobrém stavu. Od babičky jsem věděla, že Amy pracuje v kanceláři. Taky teď byla čistá. Žijící slušný život, jak to babička řekla. Slyšela jsem náznak výsměchu v jejím tónu, ale nebyla jsem si jistá proč.

Moje babička vypadala jako přesně ten typ člověka, co chodí do kostela, bojí se Boha a poctivě platí daně, jako správný občan. Ve skutečnosti jsem věděla, že strávila většinu dvacátých let podváděním, dokud nezískala částku, která vyplatila dost, aby mohla odejít do důchodu. Teď vypadala jako jakákoliv jiná babička, ale měla ďábla v srdci. Tu poslední část mi řekla během návštěvy, když jsem se na ni usmívala příliš dlouho.

Amy se mě zeptala, jestli jsem hladová a já odpověděla ano. Tohle byla jediná slova, která jsme si řekli mezi autobusovou stanicí a restaurací blízko jejího bytového komplexu. Našeho bytového komplexu, připomněla jsem si. Byla to dlouhá doba, co jsem žila ve skutečném domově a byla jsem nadšená, až uvidím svůj pokoj. Nejprve jsme seděli v malé mexické restauraci a vyhýbali se mluvení.

,,Jak se ti líbí tvoje práce?“ zeptala jsem se nakonec.

,,Šéf je otrava. Jinak je to fajn.“

,,Můj pohovor na práci U Dennyho je naplánovaný na zítřek.“

Amy kývla. ,,Neočekávej hodně spropitného tady kolem. Vysokoškolská děcka jsou laciná.“

Dalších pár minut jsem zobala svoje jídlo, zatímco jsem začala být podrážděná, jak se Amy neptala na Tawny. Neptala se ani na mě, ale cítila jsem se hůř kvůli Tawny. Moje sestra byla zaseklá s tátou, který se zase schovával před kriminálníky. Nevěděla, kde budou spát, kde budou jíst a jak dlouho bude trvat, než utečou někam jinam.

,,Tawny je vysoká,“ řekla jsem, když Amy zůstala potichu přes celé jídlo.

,,Brian je vysoký.“

Přikývla jsem a čekala, až jí to dojde a zeptá se na svou dceru. Proč neukázala žádný zájem o dítě, které neviděla pět let? Místo toho máma ztichla a nepromluvila znovu, dokud jsme nebyly v bytě.

Tmavě hnědý bytový komplex se rozkládal přes velkou plochu. Byly tam dvě podlaží s naším bytem v dolním patře. Uvnitř jsem našla malý obývací pokoj, který přecházel do ještě menší kuchyně. Dolů malou chodbou byly dva pokoje a jedna koupelna. Jeden z pokojů byl můj, ukrýval lehce potaženou postel a bílý prádelník.

,,Koupila jsem ti postel za peníze, které tvoje babička poslala. Je použitá, ale čistá. Taky jsem ti koupila prádelník. Ten je nový. Tvoje babička poslala padesát dolarů na školu nebo oblečení.“

S úsměvem se na mámu jsem měla podezření, že babička poslala víc jak padesát. Pravděpodobně sto s domněním, že Amy polovinu ukradne. Babička byla dobrá na posílání peněz na školu, prázdniny a narozeniny. Jako babička to byla její práce dělat určité věci a ona brala tyhle povinnosti vážně. Jestliže ji navštívíme a někdo okomentuje naše ošuntělé oblečení, utratí peníze, aby nám koupila nové. Přesto kdybychom byli bezdomovci a žili v autě, nezaplatila by ani za motelový pokoj, protože to nespadalo na její seznam povinností. Babička byla v tomto směru divná.

,,Chodím do práce v osm a vracím se domů kolem čtvrté. Mám svoje schůzky a přátele, se kterými trávím čas. Nebudu moc kolem. Nemůžu tě vozit kolem, ale je tu autobusová zastávka na ulici. Sehnala jsem ti autobusový jízdní řád a do školy se dostaneš dvěma autobusy. Do práce třemi. Jízdní řád je na tvém prádelníku.“

,,Díky, mami.“

Sdíleli jsme další trapné objetí, potom si povzdechla. ,,Budu potřebovat tvé nájemné prvního příští měsíc. Tvoje babička mi řekla, že budeš platit polovinu, tak jsem se přestěhovala do většího bytu.“

,,Budu to mít v tu dobu. Jsem si jistá, že tu práci dostanu. Jestli ne tuto, najdu si jinou.“

Amy ustoupila, chtěla už odejít. ,,Usaď se.“

Jakmile zmizela do kuchyně, zavřela jsem dveře a rozhlédla se po svém pokoji. Nebyl malý, ale bylo to těsné. Přesto byl celý můj.

Nikdy předtím jsem neměla vlastní pokoj a bylo úžasné stát tam s vědomím, že se nemusím dělit. Při vybalování jsem se usmívala, nemohla jsem uvěřit, že jsem konečně byla na cestě stát se novou Farah. Vzdělanou ženou, namísto jednoduše dcerou ztroskotanců. Milovala jsem svoje rodiče, ale oni udělali špatné volby. Plánovala jsem dělat opak po další čtyři roky, abych mohla dostat svou vysněnou práci a vytvořit si život, jaký jsem vždy chtěla.

Jak slunce zapadalo a já snědla balíček čipsů, protože v ledničce nebylo moc jídla, moje nadšení trochu opadlo. Přesto, jak moc příslibu tohle stěhování přineslo, jsem byla vystrašená. Nikdy jsem nespala v pokoji sama, navíc daleko od Tawny na tak dlouho. Z největší části jsem nikdy nebyla normální, bez ohledu na to, jak moc jsem to předstírala. Tady můžu být kdokoliv, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla dostatečně silná nebo chytrá oblbnout kohokoliv.