Bastard - 27.kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

Jakmile jsou všechny testy dokončeny, musíme čekat dvě trýznivé hodiny na výsledky. Potom malém včerejším Indianině kolapsu, když jsme přijeli domů od doktora, jsem se bál, jak se s tím dnes popere, ale je skutečný šampión. Jsem na ni pyšný. Kupodivu, řekl bych, že se jí daří z nás tří nejlépe.

Její táta je zticha, od doby, co jsem přišel dnes ráno do jejich domu. Stěží řekl nějaké slovo. Když jí odvedli na testy, přecházel po chodbě, dokud se nevrátila zpátky. Trhalo mi to zasrané srdce. Mohu si jen představit, jak se musí cítit. Indi je vše, co mu zbylo.

Jak sedíme a čekáme na vyřčení jejího osudu, můj žaludek se stahuje. Rossova noha nervózně klepe o podlahu a Indiana tam sedí klidně jako zasraná okurka. To mě ohromuje a dělá i starosti. Kurva, modlím se, aby měla dobré výsledky.

„Můžete jít za lékařem, slečno Montgomeryová,“ říká sestra, která se objeví před námi.

„Hodně štěstí, tykvičko,“ říká Ross a přitiskne jí k sobě…

„Všechno bude v pořádku, tati,“ odpoví s úsměvem. Teď už chápu, proč se dnes chová tak klidně. Dělá to pro svého otce.

„Tudy,“ říká sestra a ukazuje rukou, aby jí Indiana následovala. Oba vstaneme ve stejnou dobu.

„Zvládnu to, Cartere,“ říká a otáčí hlavu mým směrem. „Už jsem o tom mluvila s tátou. Jdu sama zjistit výsledky.“

„Mluvila jsi o tom s ním, ne semnou. Jdu, ať se ti to líbí nebo ne,“ odseknu. Tohle zasraně sama neudělá.

„Nebo ne,“ říká a mhouří na mě oči. Musím se usmát. Natáhnu se pro její ruku a propletu naše prsty.

„Uděláme to společně. Konec. Diskuze.“ Snaží se vytáhnout ruku z mé, ale upevním stisk.

To si nemyslím.

Když si uvědomí, že jí nepustím, vzdychne.

„Fajn, ty tvrdohlavý osle,“ zamumlá a rozesměje mě.

„Ty máš co říkat,“ zašeptám jí do ucha, jak jí následuju do ordinace. Škodolibě mě štípne do ruky a já se usměju. Miluju její odvahu.

„Posaďte se,“ říká doktor, když vstoupíme.

„Jsem doktor Emmerson, onkolog tady v nemocnice.“ Po představování si sedneme. Moje oči jsou přišpendlené na Indianě. Zvenku vypadá tak klidně.

Natáhnu se a znovu vezmu její drobnou ruku do své. Když cítím, jak se chvěje, vím, že uvnitř není. Rve mi to srdce. Prosím, ať je v pořádku.

„Mám už vaše výsledky,“ říká pasivním výrazem v jeho tváři. Do prdele s doktory a jejich pokerovými tvářemi. Alespoň kdyby jeho výraz dal náznak toho, co má přijít, mohl bych se připravit. Pak jde a řekne přesně slova, která mě děsí.

„Indiano, je mi líto…“ To je všechno, co slyším, jak zbytek slov přehlušuje bušení mého srdce. Cítím, jak Indianin stisk se utáhne.

NEEEEE! Tohle se kurva neděje.

••••

Naše chmurné tváře hovoří za vše.

Devastace.

Nabídl jsem se jet Rossovým autem domů z nemocnice. V žádném případě není ve stavu, aby si sedl za volant. Poslouchám pozorně, jak mu Indiana líčí vše, co doktor řekl.

Má nádor. Pozitivní je, že je malý. Doktor si je docela jistý, že pokud nenajde žádnou jinou rakovinu, šest týdnů ozařovací terapie může být vše, co potřebuje.

Ujistil ji, že je to nejlepší řešení. Přejde se tak všem zbytečným rizikům spojených s operací mozku.

Ross nereaguje na nic, co mu Indi říká. Podívám se na něj do zpětného zrcátka a bolest, šok a nevěřícnost, že se to znovu děje, je jasně vidět. Obvykle je tak tvrdý a tak pohromadě. Pokud zjistíte, že vaše jediné dítě má stejnou nemoc, která zabila vaši ženu, je to dost těžké.

„Všechno bude v pořádku, tati,“ říká a sáhne po jeho ruce na zadním sedadle.

Jsem z ní v úžasu. Právě jí bylo řečeno, že má nádor na mozku a ona je ta, která uklidňuje. Ona je ten, kdo je pozitivní a optimistický, když je jasně vidět, že Ross je sžírán pochybnostmi.

„Doktor dokonce řekl, že medicína a léčba v tomto směru hodně pokročili. Navíc jsme ho našli brzy. Mámě ho našli pozdě, když začaly příznaky.“

Každé slovo, které řekne, má uklidňující účinek na mé bolavé srdce. Jsem zdevastovaný, že se to děje. Dal bych cokoliv, abych její situaci změnil. Nechci ji ztratit, když jsem jí ještě ani nezískal zpět, protože v posledních několika týdnech jsem si uvědomil, že můj život bez ní, je nepředstavitelný.

Ona mě doplňuje.

Zní tak jistě, tak jistě sama sebou. Jestli si myslí, že to zvládne, pak do prdele se mnou, ona to zvládne. Kdo jsem, že bych o ní pochyboval? Její pozitivismus je inspirující a je to přesně to, co potřebuje k překonání tohohle zasranýho nádoru.

V pondělí se má vrátit do nemocnice na MRI (magnetickou rezonanci). Doktor se chce ujistit, že rakovina neomezuje její mozek, že není přítomná sekundární rakovina v jejím těle.

Není-li, dává jí vysoké šance, osmdesáti procentní šanci na přežití. Jsem z toho kurva nadšený. Byl bych spíše pro sto procent, ale pokud osmdesát je to nejlepší, co může být, budiž. Jsou to docela dobré zasrané šance.

Lhal bych, kdybych řekl, že dvacet procent mě kurva neděsí k smrti.

Teď se musíme jen modlit, že nádor je omezen.

Když přijedeme zpátky domů, jdeme všichni rovnou dovnitř. Ross míří k ledničce a vytáhne pivo.

„Chceš taky?“ Zeptá se mě.

„Jasně.“ Alkohol není odpověď, ale myslím, že v této situaci je ho potřeba.

„Lidi, vadilo by vám, kdybych si šla odpočinout? Minulou noc jsem moc nespala. Jsem unavená,“ ptá se Indi.

„Samozřejmě, že nevadí, tykvičko,“ říká její otec a přejde k ní a zabalí ji do náruče. „Omlouvám se, že jsem dnes nebyl velkou oporou, je to jen…“

„Šššš, tati. Nemáš se proč omlouvat,“ ona odpoví a objímá ho kolem pasu. „Miluji tě. Vím, že je to pro tebe těžké, ale bude to v pořádku.“

„Taky tě miluju, holčičko,“ říká a skloní se, aby ji políbil na temeno hlavy, než ji pustí.

Udělá krok zpět a podívá se na mě.

„Díky, že jsi dnes přišel, Cartere. Znamená to pro mě hodně.“

„To neřeš,“ odpovím a koutky úst se mi krátce zvednou. Mé srdce je tak těžké.

„Budu s tebou na každém kroku týhle cesty.“ A já budu, ať chce nebo ne. Usmívá se, ale nedosahuje jí to k očím. Na zlomek vteřiny skoro vypadá, že bude plakat, ale rychle se vzpamatuje. To mě udivuje. Možná se jí to nedaří tak dobře, jak se snaží. Nemohu ji obviňovat. Nejsem si jistý, co bych dělal, kdybych byl v její situaci.

Nadále sedím u kuchyňského stolu s Rossem, zatímco se opíjí do zapomnění. Budu-li upřímný, mám chutě to taky udělat, ale neudělám. K čemu by to bylo? Nic to nenapraví. Místo toho se rozhodnu být jeho skála. To, co byl on pro mě za posledních pět let.

Hodiny plynou a Indiana nevyleze ze svého pokoje. Vše, co ve mně je, chce jít za ní. Abych se ujistil, že je v pořádku.

„Nemůžu si tím znovu projít,“ říká Ross náhle, jeho hlas se láme. Pohřbí jeho tvář do dlaní, a můžu říct, že je na pokraji zhroucení. Soucítím s ním, ano, ale on se musí dát dohromady. Jeho dcera potřebuje veškerou podporu, kterou právě teď může dostat.

„Podívej se na mě, Rossi.“ On zvedne hlavu a jeho skelné oči se setkají s mými.

„Můžeš a uděláš to. Je to tvoje dcera. Je to na hovno, já vím, ale musíš se dát dohromady, kámo. Ona tě potřebuje.“

„Já vím… já vím,“ řeknu a zavrtím hlavou. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděl.

„Je to moje holčička. Ona je všechno, co mám.“ Podívá se na mě, jeho oči se zalijí slzami. „Nemyslím si, že bych mohl žít, pokud bych jí ztratil taky“.

Vstávám ze židle a jdu k němu. Má toho už dost.

„Pojď,“ říkám a pomáhám mu na nohy. Klopýtá, ale najde svoje nohy.

„Myslím, že si potřebuju lehnout.“

„Možná máš pravdu,“ říkám jízlivě.

„Jsem rád, že jsi zpátky, synu. Jsi přesně to, co moje holčička potřebuje.“ Jeho slova vyvolají na mé tváři úsměv. Jsem rád, že si myslí, že jsem pro ni dost dobrý, i když mám ještě stále pochybnosti, jestli jsem. Vedu ho k jeho ložnici, než mu pomůžu do postele. Sundám mu boty a přikryju ho dekou, když zavře oči.

„Uvidíme se zítra,“ říkám mu a otočím se k odchodu.

„Cartere.“

„Jo.“ Zastavím se při pohledu na něj přes rameno. Jeho oči zůstávají zavřené.

„Miluji tě, jako bys byl můj vlastní,“ zamumlá. Cítím, jak se usmívám. Nemůžu říct, co pro mě znamená ho to slyšet říkat. Chvíli tam stojím a pozoruju ho.

On je nejbližší člověk k otci, co mám. Než dostanu šanci na odpověď, začne hlasitě chrápat. Zavrtím hlavou a zasměju se. Do prdele se mnou, jestli ho taky nemiluju.

Jemně zavřu dveře jeho ložnice, než vyjdu ven. Zamířím chodbou dál směrem k předním dveřím, kde se zastavím. Cítím povinnost jít zkontrolovat Indi, než půjdu. Otočím se a jdu zpátky chodbou směrem k jejímu pokoji.

Zvednu ruku, abych zaklepal, ale sundám jí. Pokud spí, nechci ji probudit. Potřebuje si odpočinout. Sáhnu po klice, tiše otvírám dveře, snažím se nedělat hluk. Podívám se na ni a pak odejdu. Usměju se, když vidím, jak leží na posteli zády ke mně. Co bych za to dal, být vedle ní právě teď. Jak se otočím k odchodu, slyším popotáhnutí. Pláče? Vidím její ruku otírat si obličej.

Kurva, pláče.

„Indi,“ říkám, když udělám krok směrem k posteli. Otočí hlavu a podívá se na mě přes rameno.

Její oči jsou červené a opuchlé. Vypadá tak smutně. Láme mi to srdce, kurva. Neváhám. Sundám si boty a dostanu se do postele vedle ní.

Žádná slova nejsou vyřčena, když ji k sobě přitáhnu a zabalím do náruče. Vklouzne rukama kolem mého pasu a tiše pláče do mé hrudi. Slzy vniknou do mých očí, jak ji pevně tisknu. Obludnost dneška a co je před námi, mě konečně udeří.

Kvůli tomu se nenávidím ještě víc. Proč jsem nedal všechny svoje sračky dohromady před všemi těmi roky? Promarnili jsme tolik času. Jedna věc je jistá. Od nynějška budu vedle ní na každém kroku na této cestě. Budu milovat každou vteřinu našeho společného času. Jakkoliv dlouho to může být.

Ztratit ji je možnost, které nechci nikdy čelit.

••••

Otevřu oči, sluníčko zaplavuje místnost. Zpočátku jsem dezorientovaný. Jsem zabalený v teple. Můj pohled se posune dolů. Kde najdu Indi tiše spát na mé hrudi. Okamžitě mi ten pocit vykouzlí úsměv na rtu.

Kriste, je krásná. Její dlouhé tmavé řasy jsou roztažené na tvářích. Její sexy-jako-kurva baculaté rty, mě právě svědí k políbení. Její noha je hozena přes moji, její ruka je přehozena přes můj pas.

Ranní erekce se mi tlačí proti džínům. Být omotá kolem mě, nepomáhá. Kurva. Co bych za to dal, abych si jí mohl vzít.

Mírně zvedám hlavu z polštáře, umístím jemný polibek na její čelo. Úsměv ozdobí její tvář, jak si sexy povzdechne a přitulí se blíž. Noha, která je přese mě přehozená, mírně stoupá. Teď je jen pár palců od mého ptáka, díky čemu tvrdne ještě víc. Do prdele. Musím si upravit toho zmrda, protože to začíná být bolestivé, ale nechci ji probudit.

Nikdy jsem takhle s nikým nestrávil noc. Pokud bych mohl zůstat tady takhle, zabalený v ní navždy, udělal bych to. Ležím, sleduju ji, dokud se konečně neprobudí.

„Dobré ráno, krásko,“ říkám, když vidím, jak se její oči pomalu otvírají. Zvedne hlavu z mé hrudi, jak si prohlíží místnost, než přistanou na mě.

„Cartere.“ Šok na její tváři mě z nějakého důvodu rozesměje.

„Kolik je hodin?“ Otočím hlavu a podívám se na její hodiny na nočním stolku.

„08:00.“

„Do prdele. Zůstal si tady celou noc?“

„Vypadá to tak. Museli jsme usnout.“ Snaží se posadit, ale já utáhnu sevření. Ještě nejsem připraven ji nechat jít.

„Pusť mě,“ prosí.

„Ne. Neskončil jsem s držením tě.“ Ona vzdychne.

„To je hezké, ale musím čůrat.“

„Ach.“ Uchechtnu se, když jí pustím. „Jak se dnes cítíš?“ Ptám se, když leze přese mě.

„Fajn,“ říká s úsměvem. Nedosahuje jí to očí, takže vím, že lže.

Zatímco je v koupelně, upravím si ptáka, ale nevylezu z postele. Musím jí dnes držet zaneprázdněnou. Nechci, aby se trápila starostmi o MR, která ji čeká v pondělí.

Když znovu vstoupí do místnosti, posadím se. „ Radši půjdu, než mě tvůj otec najde v tvém pokoji. Vlastní brokovnici.“ Zachichotá se mému komentáři.

„On tě má rád, Cartere. Myslím si, že jsi v bezpečí. Kromě toho, nejsem dítě, už ne.“

„Nakonec si to přiznáváš,“ říkám, když se dostanu dolů a vezmu boty z podlahy.

„Haha. Velmi vtipné“. Přiblížím se několika kroky, které nás rozdělují a chytím jí okolo pasu. Naštěstí jí to zřejmě nevadí.

„Připrav se. Vrátím se pro tebe asi za hodinu.“

„Kam jdeme?“ Ptá se, koutky jejích rtů se zvednou.

„Ven na celý den. Nebude ti vadit, když vezmeme naše rodiče s námi? Myslím, že se jím oběma udělá dobře, když se dostanou ven z domu.“

„Samozřejmě, že nevadí,“ odpoví, její úsměv se rozšíří.

„Vezmi si něco pohodlného a teplého.“ Bude se jí to hodit na místo, kam půjdeme.

„Dobře,“ říká. Posunu můj obličej dopředu, umístím jemně rty na její. Je to jen jednoduchá hubička, ale cítím povinnost ji políbit. Jsem trpělivý člověk. Jsem ochoten čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Mezitím však, se budu plížit, jak jen budu moc. Abychom se dostali kupředu.

Potřebuju ji. Její včerejší diagnóza zintenzivňuje jen mé přání, abych ji měl zpět raději dříve než později. V situaci, jako je tato, si uvědomíte, že život je krátký. Musíte žít každý den, jako by byl váš poslední.

„Tvůj táta se včera hodně opil,“ říkám jí.

„Musel jsem ho dostat do postele. Nejspíš se bude dnes cítit dost na hovno, ale pokusím se ho přemluvit, aby šel s námi. Nelíbí se mi představa, že by byl sám.“

„Jsi velmi sladký, Cartere Reynoldsi,“ říká a přejede rukou po straně mého obličeje.

„Kdo by to byl řekl?“ Ona se usmívá, když to říká, takže se neurazím.

„Co mohu říci? Vyvoláváš ve mně jen to nejlepší. Vždy tomu tak bylo.“ Tentokrát uchopí můj obličej do jejích rukou ona a přitáhne mou hlavu dolů směrem k její. Když její ústa pokryjí moje, přitáhnu si její tělo blíž.

Zatraceně.

Teď to je druh polibku, po kterém jsem toužil.

Kurva, chyběly mi její rty. Chyběly mi tyto šílený pocity, které díky ní cítím. Je to elektrické. Její doteky a polibky mě elektrizují. To je nejlepší způsob, jak to popsat. Je to jako proud, který se šíří přes každou píď mě. Sladký Ježíši.

Díky ní se cítím naživu.