Untamed - 17. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Má spása

Emery

Panika mě napadne jako bouře. Lusknutím prstu se nade mnou zatáhnou mraky a adrenalin mě topí a vsakuje se mi do kostí. Klesnu na kolena a koberec mi poškrábe kůži.

Celý ten čas, byl Ryler lež.

Přesně jak jsem si to myslela.

Přesto jinak, než jsem si myslela.

Naprosto opačně.

A teď nevím, jak se mám cítit.

Nemám ani zatracené ponětí.

Chci být naštvaná.

Ale nedokáži v sobě najít hněv.

Cítím jen úlevu.

“Co tím myslíte?” Zašeptám přes mé lapání po dechu. Pokud se neudržím pod kontrolou, tak omdlím. “Ryler pracuje pro tátu… Pracuje pro Donnyho.”

“Ne, nepracuje.” Detektiv si ke mně dřepne, aby srovnal naše pohledy na stejnou úroveň. “Pracoval pro mě už předtím, než se přestěhoval do Laramie. Pokoušel se najít lokaci Eldermanova skladu, abychom ho mohli dostat.”

Opřu se o skříň a přitáhnu si kolena k hrudi. Snažím se dýchat. “O tom to je? Dostat Donnyho sklad?”

“Částečně.” Posadí se na podlahu do tureckého sedu. “Myslím si, že víš jak špatný člověk Donny je. Pokud bychom byli schopní ho najít a zatknout, jeho činnost ve skladech by skončila.”

Zatřesu hlavou a věnuji mu udivený pohled. “Nemůžete tomu skutečně věřit. Jeho muži by pokračovali v jeho práci. A on by pravděpodobně snadno utekl s těma všema konexema, co má. Pokračoval by s drogovýma experimentama. Jeho obchod ustojí cokoliv a nevinní lidi budou pořád jeho testovací subjekty pro drogový experimenty.”

“Něco z toho se může stát a něco ne. A během procesu zatýkání Eldermana, budeme mít šanci zadržet spoustu jeho mužů,” řekne a opře se o ruce. “Tyto sklady—ve městě, kde žiješ—mohou být pryč.”

Zvednu bradu a držím jeho pohled. “Tak o tom to je? Najít město? Kde vyrostl muž, kterýho se všichni bojej?”

“Ne všichni,” odpoví. “Jinak by po něm nikdo nešel.”

“To není pravda. Každej se ho bojí svým vlastním způsobem. A strach vzrůstá v nečistotě toho města. V nečistotě, co nasákla vzduch a je zakořeněná v mysli každýho, kdo tam bydlí. Proto takový místo existuje. Bez strachu by se společnost rozpadla.”

Pozorně mě studuje. “Jsi bystrá dívka,” řekne nakonec se skloněnou hlavou. “To jsem nečekal.”

“Vy říkáte bystrá, ale většina lidí říká bláznivá,” zamumlám, což jen prohlubuje jeho zmatek.

Zírá na mě moment či dva, než poví, “No, můj hlavní záměr je najít Donnyho Eldermana, ne město. Ten muž byl mimo náš dosah roky, přesto škodí naší zemi.” O něco víc si uvolní kravatu, otře si pot z čela, potom semkne ruce. “Ale ano, chtěl bych během procesu dostat i to město. Z toho, co jsem pochopil, jsou tam stovky občanů, co jsou nuceni být subjekty jeho experimentů s drogami. Nejsou tam pravidla, žádné zákony, kterými by se řídili, protože nikdo netuší, že vůbec existují. I bez ohledu na to, pokud je řídí a kontroluje strach, jak říkáš, tak by takové místo nemělo existovat. ”

“Proč se tolik staráte?” Zajímám se, když si pokládám hlavu na koleno. “Lidi obvykle odvrátí hlavu za správnou sumu peněz. Ještě se vás nikdo nepokoušel uplatit?”

“Ne, už tu bylo pár lidí, co se pokoušeli si mě koupit, ale takový nejsem,” stojí si za svým. “Věřím, že to místo musíme zničit.”

Založím si ruce. “My? Kdo řekl, že vám pomůžu? Nikdy jsem s tím nesouhlasila.”

Snaží se mě posoudit a já ho napodobuji, překvapená mým výlevem nově nabyté sebejistoty.

“Podle Rylera jsi dobrá, důvěryhodná osoba, což z tebe dělá někoho, kdo by nám s tím mohl pomoc.” Když nic neřeknu, narovná nohy a vstane. “Hádám, že se Ryler mýlil.” Z kapsy vyloví telefon a vytočí nějaké číslo. “Stejně na tom nezáleží. Teď když jsme zadrželi Evana Eldermana, pořád to můžeme uskutečnit.”

Nejsem si jistá, jestli mluví pravdu. Představa, že by policie nějak dokázala zadržet Evana, se zdá nemožná. “I když by to byla pravda.” Zvednu se na nohy. “I když máte Evana, nikdy vám nic neřekne. Naučili ho, aby nemluvil o tátovejch tajemstvích, a na rozdíl ode mě, Evan udělá cokoliv, aby si je vzal do hrobu. Není slabej jako já.”

Detektiv se zarazí a zruší vytáčení. “Na rozdíl od tebe? Znamená to, že nám pomůžeš?”

Přemýšlím o všem, co jsem přiznala Rylerovi, jak úžasně jsem se cítila, když jsem z beder sejmula roky lží a hříchů. Přemýšlím o Ellisovi pohřbeném ve sklepě, na kterého všichni zapomněli, i já. Možná by byla pravda mou spásou. Ellis řekl, že mě pravda osvobodí a já mu toho tolik dlužím—dlužím mu pravdu.

“V první řadě potřebuju vědět, že jsem v bezpečí.” Klesnu na matraci. “Taky… nikdy nebudu schopná vést normální život, zvlášť ne v Laramii.”

Posadí se k nohám postele, jen kousek ode mě. “Můžeš vést normální život, ale máš pravdu. Ne v Laramii. Jsme schopní tě umístit na nějaké bezpečné místo, dát ti nové jméno a identitu. Nový život, jestli je to to, co chceš.”

To, co říká, zní neuvěřitelně. Chci to tak moc, až mě z té touhy bolí tělo, a žebrá, aby bylo volné z  neviditelných pout, co mě po celou dobu ovládají. Ale mohlo by to být tak snadné? Pořád jsem trochu skeptická.

“Mluvíte o ochraně svědků?” Zeptám se detektiva.

Přikývne. “Ano.”

Zírám si na ruce. Nehty mám okousané a pokožku suchou. Zvenčí se rozpadám, ale netrápí mě to. S každou mojí součástí, co se zničí, se cítím víc sama sebou, člověkem, kterého jsem ještě plně nepoznala, ale chci ho poznat, víc než cokoliv jiného.

Ruce mi padnou do klína. “Chci toho víc než jen ochranu.”

“Myslel jsem si to.” Vsune si telefon do kapsy košile.

Nashromáždím veškerou sebedůvěru a narovnám ramena. “Když vpadnete do města, chci, abyste šli do našeho domu—dám vám adresu, pokud ji potřebujete. Až se tam dostanete, chci, abyste společně s tátou zatkli i mámu. Oba potřebují jít do vězení… Máma vlastní,” udělám vzdušené uvozovky, “lékárnu a dává lidem drogy, takže by neměl být problém vznést proti ní obvinění. Pokud se to nepovede, zkontrolujte její přívěšek. Uchovává tam kokain.”

Zhluboka se nadechnu, potom znovu, přesto nedokáži nasytit plíce. “Pod podlahou ve sklepě jsou zakopané bratrovy ostatky. Chci, abyste je vykopali, a přeju si, aby měl řádný pohřeb.” Při této žádosti mu klesne čelist, přesto pokračuji, abych ze sebe dostala všechna tajemství. “A nakonec, se chci sejít s psychiatrem. Potřebuju zjistit… No nejspíš, co je se mnou špatně?” Jestli jsem blázen, nebo ne. Jestli mám psychózu, nebo co. Kým ve skutečnosti jsem, když mě táta a máma nekontrolují.

“Proč si myslíš, že je s tebou něco špatně?”

“To je moje věc, ne vaše. A je tu ještě jeden poslední požadavek, kterej chci. Pokud s tím vším budete souhlasit, dám vám, co chcete.”

Znervózní. “Jaký požadavek?”

Nádech a výdech. Nádech. Výdech. Dýchám. Dýchám. Dýchám. Protože to je všechno, co dokáži.

“Než půjdu kamkoliv mě pošlete, chci se setkat s Rylerem. Chci se s ním rozloučit.” A chci se omluvit za to, kým jsem. Celou dobu byl dobrý člověk, přesto jsem s ním jednala, jakoby byl stejně zkažený jako já.

Otřu se rukou o svou křehkou hruď. Myšlenka na to, že ho opustím, když jsme si spolu teprve začali, bolí. Nakonec vím, že musím jít, abych mohla začít od znova, abych získala šanci na normální život.

Detektiv okamžik zvažuje mou nabídku, pak vstane. Pozvedne prst, když opět z kapsy vytáhne telefon a vytočí číslo. Cestou ke dveřím si telefon přitiskne k uchu.

Začínám mít strach z toho, komu volá, a přeji si, abych měla lepší přehled o realitě, abych odhadla, jestli je tohle skutečnost. Za krátko bych konečně mohla být svobodná. Samozřejmě budu někdo jiný, s jiným jménem. Možná si budu muset ostříhat vlasy. Upřímně, jsem naprosto v pořádku s tím zatratit svoji takzvanou dokonalost.

Slyším detektiva něco mumlat, tak se dostanu k nohám postele a začnu odposlouchávat. Vypadá to, že někomu opakuje moji žádost. Bože, doufám, že je to další agent a ne můj otec. Doufám, že mě nepodvedli. Doufám, že to není další část mého trestu.

O minutu později se agent s potěšeným úsměvem na tváři vrátí do místnosti. “Emery, máme dohodu. Ryler je na cestě a o ostatní věci bude postaráno, jakmile získáme polohu skladu.”

Čeká, až vyzradím to největší a nejnebezpečnější tajemství mého života. Otevřu rty, abych vyslovila jméno města, ale to slovo mi uvízne v krku.

“Můžu dostat pero a kus papíru?” Požádám.

Přikývne, z šuplíku nočního stolku vytáhne pero se zápisníkem a podá mi je. Přitlačím hrot pera k papíru a s pohybem ruky zradím otce, matku a všechno, co znám.

Ralingford je město, které hledáte. Tam je sklad.

Potom mi pero vypadne z ruky, a konečně poprvé v životě ji ochutnám.

Svobodu.