TM - 6. kapitola

Překlad: Lucie
Kor.: 16terez

ČÁST II

Sara

„Drahoušku, už zase nejíš?“ zeptá se máma s obavami. Ačkoliv vysávala, když jsem se zastavila, její make-up je jako vždy perfektní, její krátké bílé vlasy jsou hezky natočené a její náušnice odpovídají stylovému náhrdelníku. „Poslední dobou vypadáš až moc hubeně.“

„Většina lidí by to považovala za dobrou věc,“ odpovím suše, ale uklidním ji, když se natáhnu pro druhý kousek jejího jablečného koláče.

„Ne, když vypadáš, že by tě čivava dokázala odtáhnout pryč,“ říká máma a podstrčí mi další kus koláče. „Musíš se o sebe starat, jinak nebudeš schopná pomáhat svým pacientkám.“

„Já vím, mami,“ řeknu, mezitím co koušu koláč. „Neboj se, dobře? Byla to náročná zima, ale věci by se měly uklidnit.“

„Saro, drahoušku…“ obavy na její tváři se prohloubí. „Je to už šest měsíců, co George…“ zastaví a nadechne se. „Podívej, jen se snažím říct, že se nemůžeš upracovat k smrti. Je toho na tebe moc, tvoje pravidelné pracovní nasazení, plus všechno to dobrovolnictví. Spíš vůbec?“

„Samozřejmě, mami. Spím jako zabitá.“ Není to lež. Odpadnu v momentě, kdy se mi hlava dotkne polštáře, a nevzbudím se, dokud mi nezazvoní budík. Nebo to se alespoň stane, když jsem naprosto vyčerpaná. Ve dnech, kdy mám běžný rozvrh, budím se a třesu se z nočních můr, takže dělám, co můžu, abych se každý den vyčerpala.

„Jak to jde s prodejem domu? Zatím žádné nabídky?“ zeptá se táta, když se objeví v jídelně. Znovu používá chodítko, což znamená, že jeho artritida znovu postoupila, ale jsem ráda, když vidím, že jeho postoj je trochu rovnější. Poslouchá svého fyzioterapeuta a chodí každý den plavat.

„Realitní makléř má příští týden prohlídky domu pro potenciální zájemce,“ odpovím a potlačím nutkání pochválit otce, že dělá správnou věc. Nemá rád, když se mu připomíná jeho věk, takže všechno, co se týká jeho nebo maminčina zdraví je nepřípustné téma, stejně jako konverzace ohledně večeře. Vytáčí mě to, ale zároveň si nemůžu pomoct, a obdivuju jeho odhodlání.

V téměř osmdesáti sedmi letech je můj táta tvrdší, než kdy dřív.

„Ach, dobře,“ řekne máma. „Doufám, že se ti dostane nějakých nabídek. Ujisti se, že ráno napečeš sušenky. Díky nim bude dům hezky vonět.“

„Můžu se zeptat mého realitního makléře, zda nějaké nekoupí a neohřeje je v mikrovlnce, než přijdou první návštěvníci,“ řeknu a usměju se na ni. „Myslím si, že nebudu mít čas péct.“

„Samozřejmě, že nebude, Lorno.“ Táta se posadí vedle mámy a natáhne se pro kousek koláče. Podívá se na mě a odměřeně řekne, „pravděpodobně nebudeš vůbec doma, co?“ přikývnu. „Předpokládám, že v ten den půjdu z nemocnice rovnou na kliniku.“

Zamračí se. „Stále to děláš?“

„Ty ženy mě potřebují, tati.“ Snažím se vynechat podráždění ve svém hlasu. „Nemáš tušení, jaké je to v tom sousedství.“

„Ale, drahoušku, to okolí je přesně důvod, proč nechceme, abys tam chodila,“ zasáhne máma. „Nemůžeš dobrovolničit někde jinde? A chodit tam v noci, potom, co už máš za sebou jednu z těch dlouhých směn…“

„Mami, nikdy s sebou nemám peníze ani cennosti, a jsem tam vždy jen pár hodin večer,“ řeknu se vší trpělivostí. O tomhle jsme mluvili za poslední tři měsíce už popáté, a pokaždé moji rodiče předstírají, jako kdybychom o tom nikdy dřív nemluvili. „Parkuju přímo před budovou a jdu rovnou dovnitř. Je to tak bezpečné, jak jen může být.“

Máma si povzdychne a zavrtí hlavou, ale už se nehádá. Táta se však na mě stále mračí nad kouskem koláče. Abych ho rozptýlila, vstanu a řeknu, „dáte si kávu nebo čaj?“

„Kávu bez kofeinu pro tátu,“ řekne máma. „A heřmánkový čaj pro mě, prosím.“

„Jedna káva bez kofeinu a jeden heřmánkový čaj se už nesou,“ řeknu, když se vydám k parádnímu kávovaru, který jsem jim dala minulé Vánoce. Poté, co udělám požadované nápoje, a donesu je ke stolu, vrátím se a udělám si pro sebe šálek pravé kávy. Po večeři budu na telefonu a mohl by se hodit kofein.

„Hádej co, drahoušku?“ řekne máma, když se k nim znovu připojím u stolu. „V sobotu k nám na večeři přijdou Levinsonovi.“

Napiju se své kávy. Je teplá a silná, přesně tak, jak ji mám ráda. „To je hezké.“

„Ptali se na tebe,“ řekne táta, zatímco si přimíchává cukr do své kávy.

„Uh-huh.“ Nechám svůj výraz neutrální.

„Pozdravuj je ode mě, prosím.“

„Proč taky nepřijdeš, drahoušku?“ řekne máma, jako kdyby ji ta myšlenka zrovna napadla. „Vím, že tě rádi uvidí, a já udělám tvoji oblíbenou-“

„Mami, nemám zájem chodit s Joem – nebo s někým jiným – zrovna teď,“ řeknu a zmírním své odmítnutí úsměvem. „Omlouvám se, ale ještě tam nejsem. Vím, že máte rádi Joeovy rodiče, a on je báječný právník a velmi hezký muž, ale já prostě nejsem připravená.“

„Nebudeš vědět, jestli jsi připravená, dokud nepřijdeš a nezkusíš to,“ řekne táta, zatímco si máma povzdychne a podívá se do svého hrnečku.

„Nemůžeš umřít společně s Georgem, Saro. Jsi silnější než to.“

Místo toho, abych odpověděla, se radši natáhnu pro kávu. On byl silný. Já silná nejsem. Jediné, co můžu udělat, je sedět tady a předstírat, že jsem v pořádku, že jsem zdravá a funkční a příčetná.

Moji rodiče, stejně jako všichni ostatní, nevědí, co se stalo té páteční noci. Myslí si, že George odešel ve spánku, že jeho smrt je opožděným následkem automobilové nehody, která ho před osmnácti měsíci dostala do kómatu. Uzavřenou rakev jsem vysvětlila tak, že je to způsob, jak se vyrovnat s mým žalem, a nikdo to nezpochybňoval. Kdyby mí rodiče věděli pravdu, byli by zničeni, a to jim nikdy neudělám.

Nikdo kromě FBI a mého terapeuta neví o uprchlíkovi a mojí roli v Georgeově smrti.

„Jen o tom přemýšlej,“ řekne máma, když zůstanu mlčet. „Nemusíš se k ničemu zavazovat, ani dělat něco, co dělat nechceš. Jenom prosím, zvaž, že bys v sobotu přišla.“

Podívám se na ni a poprvé si všimnu napětí, které se skryté pod jejím dokonalým make-upem a stylovými doplňky. Máma je o devět let mladší než táta, je tak upravená a energická, že občas zapomenu, kolik jí je, že tyhle obavy o mě pro její zdraví nemohou být dobré.

„Promyslím si to, mami,“ slíbím a vstanu, abych sklidila nádobí ze stolu. „Když nebudu muset jít v sobotu do práce, pokusím se přijít.“