Untamed - 13. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Pravda tě osvobodí, nebo zabije

Emery

Potom, co jsem Rylerovi řekla o Evanovi, je ze mě tak nějak kráčející mrtvola. Ellis mě varoval, že po mně někdo jde. Možná to se mnou skončí oni. Ellis pravděpodobně viděl do budoucnosti a věděl, že to pokazím, věděl, že po mně otec a Evan půjdou, protože jsem nedokázala udržet pusu zavřenou. Vždycky jsem přemýšlela, jestli by můj otec mohl stát za těmi vzkazy, aby se mě pokusil vyděsit a já utekla domů.

Bez ohledu na mou blížící se smrt, tajně doufám, že až se setkáme s Evanem, Ryler ztratí kontrolu a vymlátí z něj duši.

Bože, opravdu jsem blázen.

Omámená.

Nebezpečná.

Škodlivější než jed, co pije matka.

Mé rty jsou toxické.

Mé ruce jsou mrtvé.

Moje mysl je jedovatá.

Během jízdy k Evanovi déšť buší do střechy a stříbrné odlesky blesků osvětlují vnitřek auta. Ryler mě nechal vybrat hudbu, jelikož jsem neznala skupiny, tak jsem náhodně klikla na nějaký playlist, který vyplnil ticho mezi námi, dokud Ryler neztlumil zvuk, jakmile jsme zastavili na červené.

“O čem přemýšlíš?” Znakuje Ryler. “Zdáš se naštvaná… Je to kvůli tomu, kam jedeme?”

Pokrčím rameny, otočím se k oknu a sleduji, jak déšť dopadá na trávu. Je po třetí ráno a domy i obchody jsou zhasnuté. Jen pouliční světla osvětlují ospalé město.

Cítím, že na mě Ryler zírá celou dobu, než padne zelená. Potom ode mě odtrhne svou pozornost. Namísto, aby jel vpřed, zařadí na neutrál, nechá motor běžet a otočí se ke mně.

“Co to děláš?” Narovnám se na místě a rozhlédnu se po pustině okolo nás. “Proč nejedeme?”

“Chci, abys mi řekla, co se děje.” Rylerovy ruce krouží ve vzduchu v hladkých, bezchybných pohybech. “Mám pocit, že bych tě měl vzít zpátky ke mně a nechat tě s Violet a Lukem. Nemusela by ses vidět s Evanem.”

“Nezáleží na tom, kde jsem. Na ničem nezáleží,” zamumlám, znovu se podívám z okna, když zazní hrom. Obchody, přestože je maskuje tma, se zdají živé a vzhůru, jakoby mě pozorovaly. “A už jsem ti toho pro dnešek řekla dost.” Pohlédnu zpátky na něj. “Ty a já jsme dneska překročili spoustu hranic.”

“To je pravděpodobný,” znakuje, jeho oči hoří intenzitou. “Ale promluvíme si o tom, až se dostaneme domů. Právě teď chci, abys mi řekla, co tě žere. A neříkej mi, že už jsi mi pověděla dost. Skoro nic jsi mi neřekla.”

Zakroutím hlavou. “Řekla jsem ti víc než komukoliv jinýmu.”

“Proč jsi ke všem tak nedůvěřivá?” Zajímá se. “Co ti kdo udělal, že tě to tak vystrašilo?”

Pravda a důvěra. Chce, abych se mu svěřila, kéž bych mohla.

Zakousnu se do spodního rtu, dokud se nespustí krev a nechám plnou chuť soli a rzi, aby mě spálila vzadu v hrdle.

“Mlč, Emery, nebo ti vyříznu jazyk,” řekla mi jednou moje matka.

Mlč, Emery, nebo tě umlčím.

Mlč, Emery, mlč.

Mlč, Emery.

Zabijí tě.

Pravda a důvěra.

Komu důvěřuješ?

Chci někomu věřit.

Chci být osvobozena.

Už nemám co ztratit.

Všechny moje okvětní lístky uvadají a chystají se opadat.

Mám pocit, že by je Ryler možná posbíral, kdybych ho nechala.

“Táta mě zabije.” Moje rty se pohybují samy od sebe a učiní rozhodnutí za mě. Nechám hlavu odvrácenou, protože se příliš bojím, že bych v jeho očích spatřila znechucení. “Když přijde na to, co jsem ti řekla—tak mi ublíží a Evan taky—oba po mně půjdou.”

Ryler mě chytne za bradu a přinutí mě, abych se na něj podívala. Naše pohledy ze sebe navzájem upíjí, potom jeho dlaň opustí mou pokožku. Ruku zvedne do vzduchu, ale pak oblohu protne blesk a oba nadskočíme.

Než pokračuje, vypustí roztřesený výdech. “Nikdo na to nepřijde,” ujistí mě a věnuje mi křivý úsměv. “Moje pusa je zamknutá, tentokrát vážně. Co jsem udělal… když jsem souhlasil...” zarazí se a polkne.

“Souhlasil s čím?”

Sevře volant a zhluboka se nadechne, než znovu zvedne ruce. “Tvůj táta mi nakázal, abych ti řekl, že jsem mu pověděl o tom, že jsme šli spolu na koncert. Ve skutečnosti jsem mu o tom nepověděl. On to prostě nějak věděl.” Oddechne si, když já bojuji o dech. “Nikdy jsem neměl souhlasit s tím ti takhle lhát.”

“Ale jak o tom ví?” Zašeptám. “Jak všechno ví?”

Ryler se ke mně natáhne přes konzoli a stiskne mi ruku, než znakuje, “Nevím jak, ale přál bych si to vědět. Chci, abys pochopila, že mi můžeš věřit.” Nemaluje si X přes srdce. “Nejsem Evan. Nejsem tvůj táta. Jsem jen Ryler. Ten kluk, co ses s ním potkala, a vrátil ti stránky z deníku, aniž by je četl, kterej tě naučil hrát poker, kterýmu jsi dala tu nejúžasnější pusu vůbec—jsem to pořád já. A to, co se stalo dneska v noci, bylo jednoduše úžasný. Chtěl bych víc, pokud bys to dovolila.”

Vsaju si spodní ret mezi zuby. Krev na něm stále ulpívá, takže mi ústa zaplní ta hnusná pachuť. Chci to také, ale nevím, jak to uskutečnit. “Můj otec mě nikdy nenechá s tebou bejt. Mám bejt s Evanem. Určili to už před mým narozením.”

“Na něco přijdeme.”

Vypadá, že to myslí vážně, ale znovu, jak?

Jak si může myslet, že být spolu, protivit se mému otci, je možné?

“Přiznáš mi, proč pro něj pracuješ? Myslím tím pro mýho tátu. Možná kdybys mi to vysvětlil, tak ti víc porozumím. Možná pochopím, proč někdo tak milej jako ty, může pracovat pro někoho tak hroznýho, jako je on.”

Jeho výraz poklesne, jak se napne. Nemůžu, naznačí rty lítostivě.

Uhnu pohledem, protože bojuji se slzami. “To je v pořádku. Rozumím.” Ale nerozumím. Vůbec ne.

Frustrovaně zavrčí, ten zvuk je překvapující, stejně jako každý zvuk, co vydá. Potom prsty najde mou bradu, a donutí mě, abych se na něj podívala. Chci, ale nemůžu, řekne nehlasně. Teda, teď ne.

“Tak kdy?”

Nevím, naznačí rty. Ale najdu způsob.

Pouliční osvětlení se mu odrazí od obličeje a zvýrazní bolest v jeho očích.

Přikývnu, protože nevím, co říct.

Pustí mě, vytáhne z kapsy balíček cigaret a zapalovač. Jednu cigaretu si vsune mezi rty, a potom ji zapálí. Vzduchem se ihned začne plazit kouř, a Ryler stáhne okýnko. Dovnitř zavane vítr s příměsí deště.

Očekávám, že budeme pokračovat v cestě. Nikdo tu sice není, ale já si myslím, že už si nemáme co říct, kromě pravdy. A ani jeden z nás není ochotný se vzdát. Přesto Ryler zůstává stát, zírá z okna a kouří.

Až když vykouří polovinu cigarety, tak se zaměří zpátky na mě s cigaretou mezi rty. “Co když ti povím, že pro tvýho tátu pracovat nechci?” Zeptá se. “Co, když pro něj pracovat musím, ale jen na nějakou dobu?”

Hraji si s náramkem, co mám připnutý kolem zápěstí. “Dobře… Ale proč?”

Vyndá si cigaretu z pusy, vystrčí ruku z okýnka, klepne do konce cigarety palcem a nechá popel unášet větrem. Naposledy dlouze potáhne a vydechne, než vyhodí cigaretu ven. Pak vytáhne okýnko nahoru a otře si své vlhké ruce o džíny.

“Teď nemůžu zacházet do detailů. Jen můžu říct, že nechci pracovat pro tvýho tátu, a potom ani nebudu muset.”

Něco v jeho očích rozpustí ten led, co uvnitř mě byl po celý život. Tak studený, a přesto tak hřejivý. Tak zlý, a přesto se ukáže být tak dobrý. Je mi tak podobný, až mě to děsí. Možná, když se mi může otevřít on, mohla bych se otevřít i já jemu. Povědět mu o sobě pravdu. Povědět mu o mé nemoci. O tom, co jsem provedla v minulosti. Možná by mě za to neodsuzoval.

“Buď opatrnej,” varuji ho. “Kdyby se o tom můj táta dozvěděl, že jsi… Zabil by tě.”

Rylerovy oči hoří vášní. “Vím, ale ty—stojíš mi za to riziko.”

“Neměla bych.” Předkloním se, až se mi do obličeje nahrnou vlasy, abych schovala hanbu ve svém výrazu. “Ne, dokud se o mně nedozvíš pravdu. Že jsem stejně nebezpečná jako on.”

Ryler mi zahladí několik zbloudilých pramenů za ucho. “Proč to říkáš?”

“Protože,” zašeptám a zavřu oči.

Mlč, nebo ti vyříznu jazyk.

Už mě unavuje mlčet.

Jsem tak unavená.

Kromě toho, kdyby věděl, že jsem cvok, potom by možná utekl.

Nebo možná ne.

Sám málem někoho zabil.

“Někoho jsem zabila,” přiznám.

Ať už mohu Rylerovi věřit, nebo ne, už je pozdě. Už jsem mu prozradila příliš, a nejde to vzít zpět.

Zírám si na ruce a ohýbám prsty, neschopná mu pohlédnout do očí. “Bylo to v sebeobraně… Ale stejně mám na rukou krev.”

Najednou je takové ticho, že slyšíme déšť narážet do okýnek. Ryler pustí stěrače, ale stále nepokračuje v jízdě.

“Co ti ten člověk udělal?” Znakuje, když se opět odhodlám na něj pohlédnout. Kupodivu, se zdá víc zvědavý než zděšený. Takovou reakci jsem nečekala.

“Ten chlápek, co jsem ho zabila… Znásilňoval nějaký děvče,” řeknu třesoucím se hlasem. “Jmenoval se Defertoan. Alespoň to byla jeho přezdívka. Spolu s Evanovým bodyguardem, Taggersem, tím velkým retardem. (pozn.: Tady to je asi idiom, ale mohlo by to taky jednoduše doslovně znamenat, že má chlupaté prsty, tak si nejsem jistá, ale nechala jsem tam retarda.) To děvče znásilňoval, a potom šli oba po mně. Něco ve mně sepnulo a namísto, abych se vzdala, jsem bojovala a skončilo to tak, že jsem Defertoanovi omlátila hlavu o kámen… A on umřel.”

Rylerovo čelo se nakrčí. “Samozřejmě, že ses neměla vzdávat. Proč to říkáš?”

Pokrčím rameny. “Naučili mě to tak. Alespoň pokud se jedná o tátův svět. Nikdy nebojovat, nebo slovně odporovat, zkrátka nedělat nic jinýho, než poslouchat. Samozřejmě, v reálném světě mimo…” Skousnu si jazyk. To už je po druhé, co jsem málem zmínila Ralingford. Vyzradit jméno toho města by mohla být největší chyba, co jsem kdy udělala, zatím si nejsem jistá, jestli ji udělat chci. “Zdáš se tak překvapený z věcí, co jsem řekla. Jak daleko ses zatím dostal do světa Donnyho Eldermana?”

Podrážděně potřese hlavou. “Zdá se, že ne tak daleko.” Zastaví se, jeho zmatek se prohlubuje. “Co ti udělal? Myslím, potom co jsi zabila Defertoana, jak tě potrestal?”

Přemýšlím, že zalžu, ale už jsem v tom až po uši, tak hluboko ponořená v pravdě, že se pravděpodobně utopím, dřív než si to vůbec uvědomím. Doslova. Pokud na to můj otec přijde—protože on vždycky na všechno přijde—hodí mě doprostřed jezera se závažím přivázaným ke kotníku a bude mě pozorovat, jak se topím.

Sčešu si vlasy na stranu a otočím se k Rylerovi zády. Třesoucí se rukou zvednu lem svého jemného, zeleného trička. “Vzal si kus mě.”

Rylerův dech se zadrhne. O chvíli později se mi prsty otře o bok, ruka se mu třese. Jeho znepokojení mě zahřeje u srdce. Možná to zní úplně šíleně, ale jeho reakce znamená, že je lidštější než většina Donnyho mužů.

Po pěti úderech srdce, tričko stáhnu dolu a otočím se zpátky.

“Co přesně ti udělal?” Vztek, co sálá z Rylerových očí mě děsí.

“On… vzal mi ledvinu.” Zavřu oči a vzpomínám, na to jaké to bylo. Dali mi sedativa, ale já byla vzhůru, takže jsem si byla vědomá všeho, co se mi děje, ale nic jsem necítila.

Příběh mého života.

“Proč by to dělal? Jenom aby tě potrestal?”

“Taky, a máma ji potřebovala. Něco bylo špatně s těma jejíma, přestávaly pracovat, nebo tak něco. Přišel městskej doktor a operoval mě… dal mámě moji ledvinu. Věc se má tak, že bych s tím pravděpodobně souhlasila, kdyby se mě zeptali.” Možná. Občas přemýšlím, jestli matku miluji dost na to, abych to podstoupila, což ze mě dělá hrozného člověka.

“Mrzí mě, co se ti stalo… bolest, kterou sis musela projít…” Rylerovy čelisti se utáhnou, mezitímco si prstem nepřítomně přejíždí po jizvě na krku. “Bože, Emery, jak ti to mohl někdo udělat?”

“No, někoho jsem zabila.”

“V sebeobraně.”

“Ale já ho chtěla zabít. Chtěla jsem, aby zaplatil za to, že ublížil tý holce a pokusil se ublížit mně.” Ta pravda je na mě skoro moc. “Myslím, že jsem jako táta. Myslím, že to zabití pro mě bylo příliš přirozený.”

“Ne, vůbec tomu nevěř. Nejsi vůbec jako tvůj táta. Absolutně. Jsi dobrá a sladká a čistá. Jen jsi zatím neměla příležitost se tak projevit.”

“Pokusila jsem se… Když jsem přišla do Laramie, pokoušela jsem se bejt taková, ale můj starej život mě následoval.” Šílenství, kterému jsem se snažila utéct, mě pronásledovalo a dohnalo.

Rylerovy rty se oddělí, ale zarazí ho vibrace telefonu. Nabídne mi omluvný pohled, předtím než se natáhne k botě a vyloví z ní telefon. Jeho prsty se pohybují napříč tlačítky, obrazovka září skrz tmu. Svítí dostatečně na to, abych zahlédla, s kým si píše.

S mým otcem.

Zaměřím se na déšť, co padá z oblohy a stéká po čelním skle.

Pravda a důvěra kolidují. Vložila jsem do Rylera mnoho důvěry, prozradila mu tajemství, za která by mě mohli zabít.

Buď mě to časem osvobodí—on mě osvobodí.

Nebo to skončí mojí smrtí.

Nakonec, je to jeho volba.