TM - 5. kapitola

Překlad: Lucie
Kor.: 16terez

Peter

„Popel popelu, prach prachu…“

Knězův drmolivý hlas se mi dostává do uší, a tak ho přestávám vnímat, zatímco skenuju truchlící dav. Je tu více než dvě stě lidí, všichni mají tmavé oblečení a zasmušilé výrazy. Pod záplavou černých deštníků je mnoho červeně olemovaných a opuchlých očí a některé z žen slyšitelně brečí.

George Cobakis byl během svého života populární.

Ta myšlenka by mě měla naštvat, ale nenaštvala.

Když o něm přemýšlím, nic necítím, ani uspokojení, že je mrtvý. Ten hněv, který mě po ta dlouhá léta spaloval, na chvíli utichl a nechal mě podivně prázdného.

Stojím v zadní části davu, v černém kabátu a s černým deštníkem, jako všichni ostatní truchlící. Světle hnědá paruka a tenký knír maskují mou přítomnost, stejně jako vzpřímené držení těla a vycpávající plochý polštář kolem břicha.

Nevím, proč jsem tady. Nikdy předtím jsem se pohřbů nezúčastnil. Jakmile je jméno vyškrtnuto z mého seznamu, můj tým i já se přesouváme k dalšímu, chladně a metodicky. Jsem hledaný muž. Nemá smysl tady zůstávat, v téhle malé příměstské čtvrti, a přesto jsem se nedokázal donutit odjet.

Ne bez toho, abych ji znovu viděl.

Můj pohled cestuje z osoby na osobu, hledá štíhlou postavu, a nakonec ji uvidím, úplně vepředu, jako manželku zemřelého. Stojí vedle staršího páru, drží nad všemi třemi velký deštník, a i v tom davu vypadá vzdáleně, tak nějak odměřeně.

Je to, jako kdyby existovala v jiné rovině, jako já.

Poznal jsem ji podle jejích kaštanových vln pod malým černým kloboukem. Dnes si nechala vlasy rozpuštěné, a navzdory deštivé obloze jsem viděl načervenalé záblesky v té tmavě hnědé mase, která padala několik centimetrů pod ramena. Nic jiného jsem nemohl vidět – mezi námi je tolik lidí a deštníků – ale stejně ji sleduju, jako jsem ji sledoval poslední měsíc.  Až na to, že můj zájem o ni je teď jiný, mnohem více osobnější.

Vedlejší ztráta. Tak jsem o ní ze začátku přemýšlel. Nebyla pro mě osobou, jen nástrojem jejího manžela. Chytrý a hezký nástroj, jistě, ale mě to bylo jedno. Nechtěl jsem ji nijak zvlášť zabít, ale udělal bych, co by bylo nutné, abych se dostal ke svému cíli.

Udělal jsem, co bylo nutné.

Když jsem ji popadl, zděšením ztuhla, její reakce byla odpovědí netrénovaného, primitivního instinktu neschopné kořisti. V tom okamžiku to mělo být snadné – pár mělkých řezů a hotovo. To, že pod mým ostřím neztratila nervy, bylo působivé a otravné. Ostřílení vrahové se kvůli mně pochcali a začali zpívat na menší popud.

Mohl jsem jí v tu chvíli udělat víc, skutečně si s ní pohrát se svým nožem, ale místo toho, jsem na ni šel s méně ničivou výslechovou technikou.

Dal jsem ji pod kohoutek.

Pracoval jako zaklínadlo – a v tu chvíli jsem udělal chybu. Chvěla se a popotahovala tak moc po prvním výslechu, že jsem ji vzal na podlahu a zabalil kolem ní své ruce, držel ji a uklidňoval ji současně. Udělal jsem to, aby byla schopná mluvit, ale nepočítal jsem s mojí reakcí na ni.

Cítila se malá a křehká, naprosto bezmocná, když se rozkašlala a rozvzlykala v mém objetí, a z nějakého důvodu jsem si vzpomněl, jak jsem tímhle způsobem držel svého syna, a utěšoval ho, když brečel. Jenomže Sara není dítě a moje tělo reagovalo na její štíhlé křivky se stravujícím hladem, s primitivní touhou, což bylo iracionální.

Chtěl jsem ženu, kterou jsem přišel vyslýchat, jejíhož manžela jsem chtěl zabít.

Snažil jsem se ignorovat svou nevhodnou reakci, pokračovat v tom, co jsem dělal předtím, znovu jsem ji dal pod kohoutek, ale nebyl jsem schopný zapnout vodu. Až příliš jsem ji vnímal. Stala se pro mě osobou, žijící a dýchající ženou, místo nástroje, který měl být využit.

Tím mi zůstala droga jako jediná možnost. Neplánoval jsem ji na ni použít, protože jsem neměl čas, aby správně fungovala a protože to byla naše poslední dávka. Lékárník, který ji vyrobil, byl nedávno zabit, a Anton mě varoval, že chvíli potrvá, než najdeme jiného dodavatele. Šetřil jsem si tu dávku pro případ nouze, ale neměl jsem jinou možnost.

Já, který jsem mučil a zabil stovky lidí, jsem se nemohl znovu přimět ublížit této ženě.

„Byl to laskavý a velkorysý muž, talentovaný novinář. Jeho smrt je ohromná ztráta, jak pro jeho rodinu, tak pro jeho profesi…“

Odtrhl jsem svůj pohled od Sary, abych se soustředil na mluvčí. Je to žena středního věku, její pohublá tvář je pokrytá slzami. Poznám ji jako jednu z Cobakisových kolegyň z novin. Vyšetřoval jsem všechny, abych zjistil jejich spolupachatele, ale naštěstí pro ně, Cobakis byl jediný, kdo byl zapletený.

Pokračuje ve všech vynikajících Cobakisových kvalitách, ale znovu ji vypnu, abych se podíval na tu štíhlou postavu pod deštníkem. Všechno, co ze Sary vidím, jsou její záda, ale snadno si můžu představit její bledý obličej ve tvaru srdce. Jeho rysy jsou otisknuty v mé mysli, vše od jejích širokých hnědých očí a malého rovného nosu, až po její měkké rty. Něco ohledně Sary Cobakisové mě nutí myslet na Audrey Hepburnovou, něco ze staromódní krásy připomínající filmovou hvězdu ze čtyřicátých a padesátých let. Přidává to na dojmu, že sem nepatří, že je určitým způsobem odlišná od lidí, kteří ji obklopují.

Že je tak nějak nad nimi.

Zajímá mě, zda brečí, zda trpí pro muže, o kterém přiznala, že ho opravdu neznala. Když mi Sara poprvé řekla, že ona a její manžel žijí odděleně, nevěřil jsem jí, ale díky některým věcem, které řekla pod vlivem drog, jsem musel tento závěr přehodnotit. Něco na jejím údajně dokonalém manželství muselo být opravdu špatné, něco, co na ní zanechalo nesmazatelnou stopu. Znala bolest. Žila v ní. Mohl jsem to vidět v jejích očích, na měkké, třesoucí se křivce úst. Zaujal mě ten letmý záblesk do její mysli, chtěl jsem se hlouběji ponořit do jejích tajemství, a když uzavřela svá ústa kolem mých prstů a začala je sát, hlad, který jsem se snažil potlačit, a díky kterému mi nekontrolovatelně ztvrdnul penis.

Mohl jsem si ji vzít a ona by mě nechala. Kurva, uvítala by mě s otevřenou náručí. Droga snižovala její zábrany, strhávala její obranné mechanizmy. Byla otevřená a zranitelná, strádající takovým způsobem, který vyvolával moje nejhlubší části.

Neopouštěj mě. Prosím, neopouštěj.

Dokonce i teď slyším její prosby, stejně jako Pashovy, když jsem ho viděl naposledy. Nevěděla, o co žádala, nevěděla, kdo jsem byl, ani co jsem udělal, ale její slova se mi dostala až do morku kostí, zatoužil jsem po něčem naprosto nemožném. Stálo mě veškeré úsilí, abych odešel, a nechal ji tam svázanou na židli, aby ji našla FBI.

Stálo mě to všechno, abych odešel a pokračoval ve své misi.

Moje pozornost se vrací do současnosti ve chvíli, kdy Cobakisova kolegyně přestane mluvit a Sara se přiblíží k podiu. Její štíhlá, tmavě oblečená postava se pohybuje s nevědomou ladností a očekávání mi stáhne střeva, když se otočí a čelí davu.

Kolem krku má omotaný černý šátek, který ji chrání před chladným říjnovým větrem a schovává obvaz, který tam musí mít. Nad šátkem je její srdcovitý obličej bledý jako duch, ale její oči jsou suché – přinejmenším, pokud mohu soudit z té vzdálenosti. Rád bych stál blíž, ale je to příliš riskantní. Už tak riskuju, že jsem vůbec tady. Jsou tu nejméně dva FBI agenti mezi účastníky a další nenápadně sedí ve vládních autech na ulici. Neočekávají, že bych tu byl – zabezpečení by bylo mnohem přísnější, kdyby to očekávali – ale to neznamená, že přestanu být ostražitý. Anton a ostatní si myslí, že jsem blázen, když jsem se tu objevil.

Obvykle opustíme město do pár hodin po úspěšném zásahu.

„Jak všichni víte, s Georgem jsme se seznámili na vysoké škole,“ říká Sara do mikrofonu a po celé páteři mě mravenčí ze zvuku jejího měkkého, melodického hlasu. Sledoval jsem ji dost dlouho na to, abych věděl, že umí zpívat. Často zpívá populární hudbu, když je sama v autě, nebo když uklízí v domě. Většinu času zní lépe než opravdový zpěvák.

„Poznali jsme se v chemické laboratoři,“ pokračuje, „protože, věřte nebo ne, George v té době přemýšlel, že půjde na medicínu.“ V davu slyším zachichotání a Sařiny rty se zkřiví v mírném úsměvu, když říká, „ano, George, který nesnesl pohled na krev, opravdu zvažoval, že se stane doktorem. Naštěstí, rychle objevil svou pravou vášeň – novinařinu – a zbytek je historie.“

Pokračuje ve vyprávění o různých zvycích a zvláštnostech svého manžela, včetně jeho lásky k sýrovým sendvičům potřeným medem, pak se přesune k jeho úspěchům a dobrým skutkům, podrobně popisuje jeho neochvějnou podporu pro veterány a bezdomovce.

Jak mluví, všimnu si, že všechno, co říká, je pouze o něm, ne o nich dvou. Krom počáteční zmínky o tom, jak se poprvé seznámili, Sařinu řeč by mohl připravit spolubydlící nebo přítel – každý, kdo znal Cobakise. Dokonce i její hlas je vyrovnaný a klidný, bez náznaku bolesti, kterou jsem viděl v jejích očích té noci.

Teprve až když se dostane k nehodě, na její tváři uvidím opravdové emoce.

„George byl úžasný v mnoha směrech,“ říká a dívá se do davu. „Ale všechno to skončilo před osmnácti měsíci, když jeho auto narazilo do svodidel. Všechno v něm v ten den zemřelo. To, co zůstalo, nebyl George. Byla to jen skořápka, tělo bez mysli. Když si pro něj v sobotu ráno přišla smrt, nevzala si mého manžela. Vzala si pouze skořápku. George jako takový byl dávno pryč, a nic ho nepřimělo trpět.“

Její brada se zvedne, když říká poslední část, a já na ni pozorně zírám. Neví, že jsem tady – FBI už by byla všude kolem mě, kdyby ano – ale mám pocit, že mluví přímo ke mně, říká mi, že jsem selhal. Cítí mě na nějaké úrovni? Cítí, že se na ni dívám?

Ví, že když jsem před dvěma dny stál nad manželovou postelí, že jsem na krátký okamžik zvažoval, že nezmáčknu spoušť?

Dokončí svůj proslov s tradičními slovy o tom, jak moc všem bude George chybět, a pak sestoupí z podia, aby nechala kněze pronést poslední slova. Sleduju její chůzi zpět ke staršímu páru, a když se dav začne rozptylovat, tiše následuju ostatní smuteční hosty pryč ze hřbitova.

Pohřeb skončil a s tím musí skončit i moje fascinace Sarou.

Na seznamu jsou další lidé, a naštěstí pro ni, není jedním z nich.