Untamed - kapitola 11,12

Překlad: Tsukiko Haruka

Zdravím! Tentokrát byly krátké, tak posílám dvě. Nikdo se neptal kolik je kapitol, ale raději upozorňuji, že jsme lehce za půlkou druhého dílu série. Mimochodem, jak jsem Vám, tuším, říkala, ať si tipnete, co je Evan zač, tak odpověď nejdete ve dvanácté kapitole. Kdo to tušil jako já?

Kapitola 11.

Přicházím o svůj zatracený rozum

Emery

Přišla jsem o svůj zatracený rozum, ještě víc než předtím. Ani nevím, proč jsem se Rylerovi otevřela. Pověděl mi všechny ty věci o Auře a zdál se tak lidský, tak skutečný. Jako někdo kdo chápe, jaké to je, když ti lidé, na kterých ti záleží, ublíží. Na okamžik jsem zapomněla, pro koho pracuje, uviděla jinou stránku jeho osobnosti, které téměř mohu věřit. Stejně jako já, Ryler někomu neúmyslně ublížil.

Jako já.

Jako já.

Jako já.

Vypadá to, že jsme si s Rylerem tak podobní.

Bože, jak moc chci, aby to byla pravda.

Nikdy jsem neměla sex, protože bych chtěla. Bože, tak moc chci mít sex s Rylerem. Tak moc, že jsem zapomněla na všechno ostatní a slunila se v sladké nevědomosti.

Přestanu ho líbat, jenom abych mu sundala tričko, potom odhodím látku pryč a začnu jezdit prsty po jeho bledé pokožce, která má na sobě vytetované básně, texty písní, vzory a víry barev.

“Jsi tak nádhernej,” zamumlám a trochu se začervenám, když se potichu uchechtne.

Ty taky, řekne nehlasně s pohledem upřeným na mě. Jeho prsty jsou blízko lemu mého tílka. Jsi tak krásná.

Můj ruměnec se prohloubí, když si vzpomenu na koncert, kde jsem ho nazvala pěkným. Brzy mě ten stud přejde, když popadne spodek mého tílka a já se posadím, aby ho mohl sundat. Pak do sebe naše hrudníky a rty narazí, jazyky se propletou a naše ruce putují po těle toho druhého, jak se kompletně ochutnáváme a poznáváme.

Pocit z kovového kroužku v jeho rtu, jak mě dře do jazyku, je neuvěřitelný, ale potom mi Rylerův prst zavadí o bradavku a v tu chvíli jsem ztracená. Zanaříkám a vyklenu záda. V odpověď zasténá, a stiskne mě tvrději.

“Rylere,” zašeptám bez dechu proti jeho rtům, když znovu spustím ruku k jeho poklopci. Rozepnu mu knoflík a potom zip.

Okamžitě se zastaví, v jeho očích mohu vidět konflikt, jak na mě zírá dolu. Vím, odkud ta nerozhodnost pochází. Ve vzduchu mezi námi visí příliš mnoho tajemství, ale pro jednou v  životě, chci mít, po čem toužím, aniž by mi kdokoliv řekl, že to mít nemohu. Možná, že když pro jednou udělám, to co chci bez strachu z následků, tak konečně najdu sílu utéct a neohlížet se zpět.

“Prosím,” prakticky žebrám, mezitímco si namlouvám, že je Ryler takový, jako když jsem ho poprvé potkala. Nic víc. Nic míň.

S hlubokým nádechem se znovu přiblíží a tiše souhlasí s tím být se mnou, když mi odepne knoflík na kraťasech. To že se mi vzdal mi umožní věřit, že někde uvnitř Rylera, který pracuje pro otce, leží ten člověk, s nímž jsem seznámila jako s prvním—ten, co mi dal pár prchavých momentů mimo realitu.

Zachvěji se, když mi stahuje zip a jeho kloubky se otřou o moji pokožku. Moje dýchání se změní v rychlé, nepravidelné nádechy a bradavky mi ztvrdnou, jak můj hrudník ztěžkne.

Potom se zarazí a shlédne dolu na mě. Jsi si jistá? Naznačí rty.

Když přikývnu, něco v nás obou sepne. Plánované pohyby se změní v bezmocné a panické, jak se oba bojíme, že nám tento moment zmizí před očima. Zbavíme se zbytku oblečení, a pak jeho tělo přikryje mé.

Lpíme na sobě, škrábeme se nehty, abychom se udrželi u sebe, mezitímco naše boky vráží do sebe. Přitisknu se k jeho klíční kosti, hluboce ho políbím a očekávám, že do mě vnikne. Ale on pokračuje v líbání, jeho prsty cestují okolo křivky mého prsa přes žebra až k bokům. Hladí mi pokožku, vykresluje na ni malé kruhy, než mi rukou vjede mezi nohy. Kolenem mi naznačí, abych rozevřela nohy, a já to ihned udělám.

Když do mě vklouzne jeho prst, zalapám po dechu a začnu mu tvrdě okusovat spodní ret. Zasténá a potom mě hluboce políbí, vsaje můj jazyk, mezitímco se mi jeho prsty pohybují mezi nohama a přibližují mě k okraji.

Když už jsem připravená spadnout, vyndá je ze mě a odtáhne se.

Polije mě hrůza, že to nechce tak moc jako já.

Vytáhnu se na lokty, abych se mohla zakrýt, ale zastavím se, když si uvědomím, že šel jenom pro kondom ze své peněženky.

Zpátky si lehnu a počítám každý nádech, když sama sobě říkám, že se chystám udělat správnou věc. Že stačí, že to chci. Že je v pořádku chtít sex.

Jakmile je Ryler nade mnou, myšlenky mám klidné. Sčeše mi vlasy z obličeje, zírá mi hluboko do očí a pomalu se do mě vsune. Zavřu oči a začnu se pohybovat s ním. Naše boky se pohybují tak rytmicky, jako bychom byli stvoření jeden pro druhého.

Po dobu, co mám zavřené oči, skoro mohu předstírat, že je to pravda. Že jsme dva lidé, kterým na sobě záleží, kteří se našli v temnotě. Kteří jsou propojení.

Vzdala bych se všeho, kdybych mohla nechat oči zavřené a navždy lpět na této verzi reality. Navždy se držet této verze Rylera a nikdy ho nenechat jít.

Kapitola 12.

Pohřben zaživa

Ryler

Tak tu tak ležím a jsem vzhůru, zírám na strop Emeryny ložnice, abych si dal dohromady, co se stalo během posledních dvou hodin. Řekl jsem Emery o Auře i o mé minulosti, a potom jsme s Emery měli sex. Kurva, bylo to neuvěřitelné, jakoby naše těla vytvářela poezii.

“O čem přemýšlíš?” Zeptá se Emery, zvedne se na paži a zírá dolu na mě. Vlasy má rozcuchané, linky na oči rozmazané a její pokožka se leskne potem.

“O tobě a o mně.” Natáhnu se k jejímu obličeji a pohladím ji po tváři, mezitímco uvažuji, co budu dělat. Co se mnou bude? Co s námi bude? “Co ty?”

Napůl pokrčí rameny, její rty se zkroutí do drobného úsměvu. “O tom, jak moc dobrej pocit to byl.”

Musím se zachichotat, natáhnu k ní ruku, abych propletl naše prsty, ale ona při tom doteku ucukne. Podívám se na její paži a uvědomím si, že mi neřekla, kdo jí ublížil.

Projdu palcem po jedné ze značek na jejím zápěstí. Kdo ti to udělal? Naznačím rty.

Zakroutí hlavou, její výraz se změní na studený, jak se posadí s přikrývkou přitlačenou k hrudníku. “Prosím, nezačínej s tím zas. Nemůžu ti to říct. Dostalo by mě to do průšvihu.”

Zamyslím se nad rozhovorem, co jsem vedl s Doktorem. Řekl, že je Emery sama pro sebe nebezpečná. Že by… si ublížila sama?

“Pověz mi, kdo ti to udělal,” znakuji s odhodlaným výrazem, když se posadím. “Potřebuju to vědět.”

“Už jsem ti to vysvětlila, Rylere, nemůžu ti to říct.” Její oči mě tiše prosí, abych porozuměl, mezitímco obejme deku, co ji zakrývá.

Rty má oteklé z polibků a pokožku zarudlou. Jediné, co chci, je ji znovu políbit, utopit se v ní namísto starostí. Vrátit se o hodinu nazpět a znovu být uvnitř ní.

Jenže také potřebuji vědět, kdo jí ublížil, ještě víc než předtím.

Ruce za mě mluví, když si kleknu před ní. “Prosím, prostě mi to řekni. Mám o tebe starost a potřebuju vědět, kdo ti ublížil, jinak mě to dožene k šílenství.”

Nervózně si začne žvýkat nehty. “Na tom nezáleží. Na ničem z toho. Nemůžeš změnit, co se mi stalo, nehledě na to, jak moc si to přeju.”

“Jak to víš tak jistě? Možná nejsem tím, za koho mě máš…” Nejistě ztratím hlas, šokovaný svými slovy.

Drží můj pohled a pečlivě zkoumá můj výraz. “Pracuješ pro mýho tátu,” řekne víc pro sebe.

Ne, nepracuji. Ne opravdu. Moje rty touží povědět pravdu—povědět něco—ale jako vždy, pravdu spolknu. “Je to jen práce.”

“Jo?” Zeptá se s kapkou naděje v očích. “Hromada tátových známých by s tebou nesouhlasila.”

“No, nejsem oni.”

“Chci tomu věřit.” Opře si bradu o kolena, její spodní ret se tím lehce vysune dopředu. “Potom, co se mezi náma stalo, chci, abys byl ten kluk ze začátku. Snažím se přesvědčit samu sebe, že existuje, ale nejsem si jistá, jestli to dokážu.”

“Proč ne?”

“Protože pracuješ s člověkem, co mi ublížil.”

“Udělal ti to táta?” Civím na ni, i když nejsem překvapený.

“Vypadáš tak šokovaně, přestože víš, co je můj táta zač. Jak velký monstrum je,” poví se zkrouceným obočím. “Proč?”

“Nevím.” Jsem nervózní, když mluvím o jejím tátovi, bojím se, že by mi nechtěně vyklouzla pravda. Mé prsty a plíce žebrají o cigaretu, dávku nikotinu, abych se uklidnil. “Protože jsi jeho dcera… Nemyslel jsem si, že by ti mohl ubližovat.”

Ze rtů jí unikne měkký, prázdný smích, potom na mě dlouho a tvrdě zírá. “Myslím, že kdybys ho opravdu znal, věděl bys, že ublíží komukoliv, kdo nedodržuje jeho pravidla, i vlastní krvi.”

Nevím jak odpovědět na to, co řekla. Chci jí povědět, že z Doktora vymlátím duši za to, že jí ublížil, ale odsoudil bych se k smrti, kdybych se o to pokusil. Ale dobrý bože, nějak jí pomoci musím.

Ramena jí poklesnou, jak si špatně vyloží mé mlčení. “Stejně to nebyl táta. Ale Evan, což je horší.”

“Evan, tvůj ex? To on ti ublížil?” Když přikývne, vztek mnou projede jako silná bouřka. “Kdy?”

“Ráno,” zamumlá s pokrčenými rameny. “Po škole… Někdy je ke mně hrubej… Poslední dobou pořád. I na naší první schůzce, mě držel tak tvrdě, že jsem měla modřiny, jenom protože jsem navrhla jít do kina a ne na party.”

Ta představa, Evana, jak je u ní, dotýká se jí, ubližuje jí… nutí ji? “Nutil tě… nutil tě to s ním dělat?”

Znovu pokrčí rameny, její řasy se třepotají, jak se snaží bojovat proti slzám. “Po celou dobu. Roky.” Zatlačí slzy zpátky. “Až do nedávna jsem si myslela, že to tak funguje, ale… Jak to s tebou může bejt tak jiný? Nechápu to.” Frustrovaně zafuní a přitlačí si ruku k čelu. “Nechápu to. Neměla bych se s tebou cejtit tak pohodlně, když pracuješ pro mýho tátu. Nemůžu chodit s někým, kdo není z tohohle světa. Jako ty, když jsme se poprvé potkali.”

“Já jsem jako dřív,” přesvědčuji ji, mezitímco se snažím udržet klid. Chci Evanovi vrazit pěstí do obličeje, pozorovat jak mu z nosu teče krev, udělat mu to samé co Benovi. “Chci zbít Evana do němoty.”

“Nemusíš mu ubližovat. Proto jsem ti to neřekla—abys šel riskovat život.” Ruka jí klesne do klína. “Smířila jsem se s tím. Evan je Evan. Všichni ho nesnášej, ale musej ho respektovat, protože je Donnyho syn.” Protočí oči a zatřese hlavou.

Spadne mi čelist. Evan je Eldermanův syn? Co to kurva? Jak to, že jsem o tom nevěděl?

Emery přečte šok v mém obličeji a plácne se rukou přes pusu. “Ó můj bože. Nevěděl jsi o tom, co?” V očích se jí objeví slzy. “Myslela jsem, že víš, že je Evan Donnyho syn. Myslela jsem… protože jste si s otcem tak blízký… Ó můj bože. Ó můj bože. Zabijou mě. Zabijou mě.” Obejme se rukama a uteče ode mě.

Přemýšlím o všech náznacích, co jsem ignoroval a dělaly Evanovu skutečnou identitu celkem zjevnou. Evan má bodyguardy. Po celou dobu je chráněný. Vede dovoz zboží, ale nikdy nedělá špinavou práci.

“Nikomu nic neřeknu,” ujistím ji a skloním hlavu, abych se setkal s jejím uslzeným pohledem. “Nezáleží na tom, kdo je. Přinejmenším mně.” Vnitřnosti se mi zkroutí při té lži. Záleží na tom. Hodně.

Tahle informace může být můj lístek ven. Mohl bych to Emery udělat? Takhle ji zradit? Před pár týdny bych možná byl schopný říci ano. Teď si nejsem jistý, ne, když mi na ní začíná tolik záležet.

“Ano, záleží.” Horké slzy jí stékají po tváři, zanechávají pramínky na její pokožce. Oči má lesklé a vykulené a vlasy má obmotané kolem obličeje. Stejně vypadá absolutně úžasně, tak perfektně, tak nedotknutelně. Přesto mi dovolila se jí dotknout tím nejintimnějším a nejdůvěrnějším způsobem, jenom hodinu zpátky. “Nikdo nemá vědět, že je Evan tady.”

“Tady?” Nahnu hlavu na stranu a pokrčím obočí. “Co tím myslíš?”

“V Laramii namísto…” odmlčí se, podívá se do zdi, a otře si obličej hřbetem ruky. “Už jsem řekla příliš. Bože, potřebuju přestat mluvit.”

Srdce mi v hrudníku tluče v ohlušující intenzitě. Emery ví, kde je sklad. Cítím to. Ale jak ji donutím mluvit, když je tak vystrašená jenom při myšlence na to?

Strach.

Vím, jak nebezpečný je.

Jak dokáže posednout duši.

Pohltit mysl, tělo

ovládnout tě celého.

“Proč tu vůbec Evan je?” Znakuji opatrně.

“Nevím,” zamumlá s pohledem upřeným na podlahu, jak se vyhýbá očnímu kontaktu.

Postaví se na nohy, než dostanu šanci požádat o další informace. “Myslím, že je čas, abys odešel,” řekne, zdá se rozpolcená. “Už o tom nechci mluvit. Neměla jsem ti říct vůbec nic.”

Nevím, co jí říct. Vím, co chci, jenže co chceš a co je pro tebe správné jsou dvě odlišné věci.

Nejsem tím, za koho mě máš.

Jsem stejně ztracený jako ty.

Jen chci být volný.

Ty a já nejsem tolik odlišní.

Navenek den a noc, ale uvnitř jednoduše jeden den.

“Dneska nemůžu odejít,” znakuji konečně s omluvným pohledem. “Musím tě někam vzít a zůstat s tebou, dokud tvůj táta neřekne, že můžeš zůstat sama.”

Její výraz poklesne. “Kam půjdeme?”

“K…” Ušklíbnu se, ruce mi zamrznou ve vzduchu. Po tom o čem jsme mluvili, jak to jen mohu vyslovit? “K Evanovi, vyzvednout něco pro tvýho tátu.”

Její výraz ztvrdne, když se na mě podívá. Netuším, jestli jsem ji někdy viděl tak rozzuřenou, tak naštvanou.

“Fajn,” řekne přes zaťaté zuby. “Nech mě se oblíct.”

Popožene mě rukou ven ze dveří, a já jsem nucen odejít, po cestě ještě stihnu posbírat svoje oblečení.

“Omlouvám se,” znakuji, když vkročím do chodby.

“Za co?” Hlas se jí třese.

Fixuji na ní pohled a doufám, že vidí pravdu. Že je mi to líto a že mi na ní záleží. “Za všechno.”

“Já taky.” Semkne rty, potom zavře dveře.

Zdi se otřesou, dřevěný symbol vyklouzne z jednoho hřebíku a zůstane viset nakřivo. Pozoruji ho, jak se houpe tam a zase zpátky, mezitímco se oblíkám.

Proč ze všech zatracených lidí, se kterými bychom se mohli potkat, to kurva musí být Evan? Donnyho zkurvenej syn. Donny zkurvenej syn, co ublížil Emery.

Moje trpělivost projde zkouškou.

Chci bouchat hlavou o dveře.

Vymlátit díru do zdi.

Křičet dokud mi nevybuchnou plíce.

Ale jako pokaždé, mohu jen mlčet, mezitímco mě další tajemství tlačí hlouběji do hlíny. Začínám věřit, že se nikdy nevyhrabu ven. Že tenhle život bude místo mého posledního odpočinku a ten okamžik klidu sdílený s Emery se nikdy znovu nezopakuje.

Umřít.

Umřít.

Umřít.

Pomalu.

Nechat tajemství, aby tě pohřbila zaživa.