TM - 3. kapitola

Překlad: 16terez

Sara

Nekřičím. Ne proto, že to je nejchytřejší věc, kterou můžu udělat, ale proto, že nemůžu vydat ani hlásku. Jsem ztuhlá hrůzou, naprosto a úplně paralyzována. Všechny moje svaly ztuhly, včetně mých hlasivek a moje plíce přestaly pracovat.

„Dám teď ruku pryč z tvojí pusy,“ zamumlal mi do ucha, jeho dech byl teplý na mojí hladké kůži. „A budeš potichu, že?“

Nemůžu nic než kňučet, tak jsem zvládla jen slabé přikývnutí.

Zvedne ruku, paži dává kolem mého hrudníku a mé plíce si vybírají tento okamžik, aby začaly znovu fungovat. Bez přemýšlení vdechuji vzduch. Čepel se tím okamžitě tlačí hlouběji do mé pokožky a opět ztuhnu, když ucítím horkou krev, která mi stéká po krku.

Zemřu. Bože, zemřu tady, přímo ve své vlastní kuchyni. Strach uvnitř mě je obrovský a propichuje mě ostrými jehlami. Nikdy jsem nebyla blíže smrti. Jeden centimetr napravo a …

„Potřebuji, abys mě poslouchala, Saro.“ Hlas vetřelce je jemný, oproti noži, který se zabořuje do mého krku. „Pokud budeš spolupracovat, odejdeš odsud živá. Pokud ne, dostaneš se odsud v pytli na mrtvoly. Je to tvoje volba.“

Živá? Jiskřička naděje protíná paniku v mém mozku a uvědomuji si, že vetřelec má slabý přízvuk. Je to něco exotického. Blízký Východ, možná nebo východní Evropa.

Zvláštní, že tyto malé detaily upoutají moji pozornost a dovolují mé mysli se soustředit na něco jiného. „C-co chcete?“ tato slova ze mě vyjdou v tichém šepotu, ale je zázrak, že dokážu vůbec mluvit. Připadám si jako jelen chycený v záři světel auta, ochromena a mé myšlenkové pochody jsou tak pomalé.

„Jen pár odpovědí,“ říká a lehce uvolní nůž. Bez studené ocele zařezávající se do mé kůže, část mé paniky ustupuje a všímám si dalších detailů, jako třeba faktu, že můj útočník je přinejmenším o hlavu vyšší než já a je svalnatý. Paže kolem mého hrudníku jsou jako ocelová páska a není zde šance, že bych na jeho těle natrefila na něco měkkého. Mám na ženu průměrnou výšku, ale jsem štíhlá a drobná, a pokud je tak svalnatý, jak předpokládám, bude mít téměř dvojnásobek mé váhy.

I kdyby neměl nůž, nemohla bych se dostat pryč.

„Jaké odpovědi?“ tentokrát se mi hlas trochu ustálí. Možná je tady jen proto, aby mě okradl a jediné, co potřebuje je kombinace k trezoru. Jde cítit čistě, jako prací prášek a jeho kůže je zdravá, takže to není narkoman nebo pobuda z ulice. Možná profesionální lupič? Pokud ano, tak se klidně vzdám svých šperků a hotovosti, kterou George v domě ukrývá.

„Chci, abys mi řekla o svém manželovi. Konkrétně chci znát místo jeho pobytu.“

„George?“ moje mysl je prázdná, když se ve mně zvedá nový strach. „C-co…proč?“

Čepel opět tlačí blíž. „Já jsem tady ten, který pokládá otázky.“

„P-prosím,“ vydechla jsem. Nemůžu myslet, nemůžu se soustředit na nic jiného než na nůž. Třesu se a horké slzy mi stékají po tváři. „Prosím, já…“

„Jen odpověz na mou otázku. Kde je tvůj manžel?“

„Já…“ Panebože, co mu mám říct? On musí být jedním z těch, kvůli kterého jsou všechna ta opatření. Moje srdce bije tak rychle, že se bojím, že budu hyperventilovat. „Prosím, já nevím…nemám…“

„Nelži mi, Saro. Chci znát jeho polohu. Teď.“

„Já to nevím, přísahám. Prosím, my jsme…“ můj hlas se zlomil. „Žijeme odděleně.“

Paže kolem mého hrudníku se utahují silněji a nůž se zařezává hlouběji. „Chceš zemřít?“

„Ne. Ne, nechci. Prosím…“

Třesu se ještě víc, slzy mi nekontrolovatelně stékají po tváři. Po té nehodě byly dny, kdy jsem si myslela, že chci zemřít, když byla bolest a vina nesnesitelná, ale nyní, když je čepel na mém krku, chci žít. Chci to tak moc.

„Tak mi řekni, kde je.“

„Já to nevím.“ Moje kolena se nejspíše za chvíli podlomí, ale Georgovi nemůžu takovou zradu udělat. Nemůžu ho vystavit tomuto netvorovi.

„Lžeš.“ Útočníkův hlas je čistý led. „Četl jsem tvoje zprávy. Víš přesně, kde je.“

„Ne, já…“ snažím se přemýšlet o uvěřitelné lži, ale nic mě nenapadá.

Panika v mém těle je hrůzostrašná, protože mě v mysli napadají zběsilé otázky. Jak si mohl přečíst mé zprávy? Jak dlouho mě pronásleduje? Je to jeden z nich? „Já…nevím, o čem to mluvíš.“

Nůž se tlačí hlouběji, já zavřu oči a můj dech přechází ve vzlykání. Smrt je tak blízko, že ji můžu ochutnat, cítit ji…cítím to každým kouskem mé bytosti. Je to kovová chuť mé krve a studený pot, který mi běží po zádech, zběsilý tep ve spáncích a napětí v mých svalech. Za další vteřinu mi přeřízne krční tepnu a já budu krvácet, přímo tady na podlaze v kuchyni.

Je to to, co si zasloužím? Je to trest za mé hříchy? Stiskla jsem zuby k sobě, abych zabránila v jejich drkotání. Prosím, prosím odpusť mi, Georgi. Pokud je to to, co potřebuje…

Uslyšela jsem útočníka vzdychnout, v dalším okamžiku byl nůž pryč a já jsem převrácena na pult. Můj zadek zasáhne tvrdou žulu a má hlava klesá zpět do dřezu, moje svaly na krku křičí z napětí.

Lapám po dechu, kopu nohama a snažím se ho zasáhnout, ale je příliš rychlý a silný. V mžiku skáče na pult, rozkročí se nade mnou a přišpendlí mě na místo svou váhou. Zápěstí mi zajišťuje něčím pevným, než je uchopí jednou rukou, bez ohledu na to, jak těžce bojuji, nemůžu udělat nic, abych se osvobodila. Mé podpatky zbytečně sklouzávají po elegantním pultu a svaly na krku pálí, když mi drží hlavu. Jsem bezmocná, spoutaná a to ve mně vyvolává nový druh paniky.

Prosím, Bože, ne. Cokoli, jen ne znásilnění.

„Zkusíme něco jiného,“ říká, když mi přes obličej přehodí kousek látky. „Uvidíme, jestli jsi skutečně ochotná zemřít pro toho bastarda.“

Těžce oddychuji, otáčím hlavu ze strany na stranu a snažím se odhodit látku z obličeje, ale je příliš dlouhá a já pod ní stěží dýchám. Snaží se mě udusit? Je to jeho plán? Potom zavrže rukojeť baterie a všechno je najednou jasné.

„Ne!“ bojuji tvrději, ale svýma volnýma rukama zachytává mé vlasy a drží mě pod kohoutkem s hlavou zakloněnou dozadu.

Počáteční šok z vody není tak špatný, ale během několika vteřin se mi voda dostává do nosu. Moje hrdlo se sevře, plíce se stáhnou a celé mé tělo se zvedá a dusí. Panika je instinktivní a nekontrolovatelná. Problém je v tom, že látka upnutá přes můj obličej a ústa, se přilepí na obličej. Voda je v mém nose, hrdle. Dusím se a utopím se. Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat…

Kohoutek se vypne a látka zmizí z mého obličeje. Kašlu, nasávám vzduch, vzlykám a sípu. Celé mé tělo je pořádný, třesoucí se nepořádek a bílé tečky mi tančí před očima. Předtím než se můžu vzpamatovat, tak je látka zpátky přes mou tvář a voda je opět zapnuta.

Tentokrát je to dokonce ještě horší. Moje nosní přepážka hoří z vody a moje plíce křičí po vzduchu. Mrskám sebou, dávím se, dusím a pláču. Nemůžu dýchat. Ach, Bože, umírám, nemůžu dýchat.

V dalším okamžiku je tkanina opět pryč a já křečovitě vdechuju vzduch. „Řekni mi, kde je a já skončím.“ Jeho hlas je temný šepot nade mnou.

„Nevím! Prosím!“ cítím zvratky ve svém krku a pomyšlení na to, že to udělá znovu, změní můj krk v kyselinu. Bylo snadné být statečná s nožem u krku, ale tohle ne. Nemůžu takhle umřít.

„Poslední šance,“ řekne můj mučitel jemně a mokrá tkanina mi padá do obličeje.

Kohoutek začne vrzat.

„Stop! Prosím!“ vykřiknu. „Řeknu ti to! Řeknu ti to.“ Voda se vypne a látka se odtáhne z mé tváře. „Mluv.“

Vzlykám a vykašlávám příliš tvrdě, abych vytvořila ucelenou větu, a tak mě stáhne z pultu na podlahu a vezme do náručí.

Pro někoho, kdo by nevěděl, co se tady stalo, by to mohlo vypadat jako utěšené objetí nebo ochranné držení milence. K této iluzi by nahrálo i to, že hlas mého mučitele je měkký a jemný, když mi řekne tiše do ucha, „řekni mi to, Saro. Řekni mi, co chci vědět a já odejdu.“

„On je…“ zastavím na jednu sekundu a přemýšlím, že řeknu pravdu. Panika v mém nitru požaduje přežití za každou cenu, ale nemůžu to udělat. Nemůžu toto monstrum dovést k Georgeovi. „Je v nemocnici Advocate Christ,“ vyhrkla jsem. „Jednotka intenzivní péče.“

Je to lež a zjevně ne moc dobrá, protože ruce kolem mě se utahují a skoro mi rozdrtí kosti.

„Ani mi kurva neříkej takové kecy.“ Jemný tón jeho hlasu je nahrazen ostrým hněvem. „Je odtamtud pryč – není tam už několik měsíců. Kde se skrývá?“

Vzlykám více. „Já…já ne…“

Můj útočník se postaví na nohy, přitáhne mě k sobě a já křičím a bojuji, když mě přitáhne k dřezu. „Ne! Prosím, ne!“

Panikařím, když mě vezme na pult, mé svázané ruce se houpají, když jsem se mu snažila podrápat tvář. Moje podpatky bubnovaly na žule, když se nade mnou rozkročil, připoutal zpátky na místo a žluč se mi zvedla v krku, když mi strhnul vlasy a zaklonil hlavu zpět do dřezu. „Zastav!“

„Řekni mi pravdu a já přestanu.“
„Já – nemůžu. Prosím, nemůžu!“ nemůžu to Georgovi udělat, ne po tom všem. „Přestaň, prosím.“

Mokrá látka se vznáší nad mou tváří a mého hrdla se zmocní panika. Voda je stále vypnutá, ale já mám pocit, že už se topím…nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat.

„Kurva!“

Náhle jsem strhnuta z pultu na podlahu, kde se zhroutím v třesoucí, uvzlykanou hromádku.

Teprve tehdy si uvědomím, že není žádná zbraň, která by mě omezovala a já si uvědomím, že odešel.

Měla bych vstát a utéct, ale nemůžu donutit nohy, aby fungovaly. Vše, co dokážu zvládnout, je žalostné překulení na stranu, následované pokusem o plazení. Strach je oslepující, dezorientující a já ve tmě nic nevidím.

Nevidím ani jeho.

Běžte, nutím mé bezvládné a třesoucí se svaly. Vstaňte a běžte.

Tápu kolem sebe, zachytila jsem se něčeho – rohu pultu – a vytáhla jsem se na nohy. Ale už je pozdě, je na mně, pevné objetí jeho paží mě svírá kolem hrudníku, když mě zezadu chytne.

„Podívejme se, jestli tohle bude fungovat lépe,“ šeptá a něco chladného a ostrého se mi zabodne do krku.

Jehla, uvědomuju si s hrůzou a mé vědomí mizí pryč.

Obličej se vznáší před mýma očima. Je to hezký obličej, dokonce nádherný, i přes jizvu, která se táhne přes levé obočí. Vysoké lícní kosti, ocelově šedé oči rámované černými řasami, silná čelist pokrytá pětihodinovým strništěm – mužský obličej, dodává moje mysl neomylně.

Jeho vlasy jsou silné a tmavé, navrchu delší než po stranách. Ani starý chlap, ale ani mladík. Muž v prvé řadě.

Jeho obličej je zamračený, jeho rysy jsou zasazeny v temných a krutých liniích.

„George Cobakis,“ ptají se tvrdě vytesaná ústa. Jsou to sexy ústa, krásně tvarovaná, ale slova slyším jako z dálky v megafonu. „Víš, kde je?“

Přikývnu, nebo se o to alespoň snažím. Má hlava je těžká a můj krk je podivně bolavý. „Ano, vím kde je. Myslela jsem si, že ho znám, ale neznala, ne skutečně. Znal jsi někdy někoho opravdu dobře? To si nemyslím, přinejmenším jsem neznala jeho. Myslela jsem si, že ano, ale neznala. Všechny ty roky, co jsme byli spolu, si o nás všichni mysleli, že jsme dokonalí. Perfektní pár, tak nám říkali. Věřil bys tomu? Perfektní pár. Byli jsme smetánka, mladá doktorka a stoupající hvězda novinařiny. Říkalo se, že jednoho dne získá Pulitzerovu cenu.“

Matně si uvědomuju, že blábolím, ale nemůžu se zastavit. Slova ze mě vylétávají, veškerá zadržovaná hořkost a bolest.

„Moji rodiče byli tak hrdí, tak šťastní v den naší svatby. Neměli ani tušení, vůbec netušili, co přijde, co se stane…“

„Saro. Podívej se na mě,“ říká hlas z megafonu a zachycuji náznak cizího přízvuku.

Líbí se mi ten přízvuk, nutí mě chtít dosáhnout a přitisknout ruku na ty krásně tvarované rty a potom pokračovat mými prsty po silné čelisti a zkusit, jak moc je zarostlý. Miluju strniště. George se často vracel ze svých cest v zahraničí celý zarostlý a mi se to líbilo. Měla jsem ráda, i když jsem mu řekla, aby se oholil. Vypadal lépe hladce oholený, ale někdy jsem ráda cítila strniště, jako třeba pocit drsnosti na mých stehnech, když…

„Saro, zastav,“ skočí mi do řeči hlas a zamračí se na tom hezkém exotickém obličeji.

Říkala jsem to nahlas, uvědomím si, ale necítím se v rozpacích, vůbec ne.

Ta slova mi nepatří, prostě jen přicházejí sama od sebe. Moje ruce si taky dělají, co chtějí, ale něco je zastaví, a když skloním svou těžkou hlavu a podívám se dolů, vidím kravatu omotanou kolem mého zápěstí a velkou mužskou rukou na mých dlaních.

Je teplá, ta ruka a drží mé ruce uvězněné v mém klíně.

Proč to dělá? Odkud se ta ruka vzala? Když zmateně vzhlédnu, obličej je blíže, ty šedé oči se dívají přímo do mých.

„Potřebuju, abys mi řekla, kde je tvůj manžel,“ říkají ústa a megafon se přibližuje. Zní to, jako by byl přímo u mého ucha. Krčím se, ale v tu stejnou dobu mě ta ústa přitahují.

Tyhle rty mě nutí chtít se jich dotknout, lízat je, cítit je na mých – počkat. Na něco se ptají.

„Kde je můj manžel?“ můj hlas zní, jako by se odrazil od stěn.

„Ano, George Cobakis, tvůj manžel.“ Rty vypadají lákavě, když tvoří slova a ten přízvuk mě hladí uvnitř i přes přetrvávající efekt megafonu.

„Řekni mi, kde je.“

„Je v bezpečí. Je v bezpečném domě,“ říkám.

„Mohli by si pro něj přijít. Nechtěli, aby vykládal ten příběh, ale on to udělal. Byl tak statečný, nebo hloupý – pravděpodobně hloupý, že? A pak se stala ta nehoda, ale stále by si pro něj mohli přijít, protože tak to oni dělají. Mafie se nestará, že je teď zelenina[1], okurka, rajče, cuketa. Dobře, rajče je ovoce, ale on je zelenina. Brokolice, možná? Nevím. Není to vlastně tak důležité. Chtěli z něj jen udělat příklad pro ostatní novináře, co jim hrozí, pokud se jim postaví. To je to co dělají, to jak fungují. Je to všechno o podplácení, a když na to poukážeš…“

„Kde je ten bezpečný dům?“ v těch ocelových očích je temné světlo. „Řekni mi adresu toho bezpečného domu.“

„Já tu adresu neznám, ale je to na rohu Rickyho prádelny v Evanstonu,“ říkám těm očím.

„Vždycky mě tam vezmou autem, takže neznám přesnou adresu, ale viděla jsem tu budovu z okna. V autě jsou minimálně dva muži a jezdí pořád dokola, někdy taky vymění auta. Je to kvůli mafii, protože mě možná sledují. Vždycky pro mě pošlou auto, ale tento víkend nemohli. Špatné načasování, řekli. Někdy se to stává; přesuny stráží se překrývají a …“

„Kolik strážných tam je?“

„Tři, někdy čtyři. Jsou to velcí vojáci. Nebo bývalí vojáci, nevím. Prostě tak vypadají. Nevím proč, ale vypadají tak všichni. Je to jako ochrana svědků, ale zároveň ne, protože on potřebuje speciální péči a já nemůžu opustit mou práci. Nechci opustit svou práci. Říkali, že mě můžou přesunout, nechat mě zmizet, ale já nechci zmizet. Mí pacienti mě potřebují, a mí rodiče taky. Co by bylo s mými rodiči? Nikdy je znovu nevidět nebo jim nemoct zavolat? Ne, to je šílené. Takže nechali zmizet zeleninu, okurku, brokolici…“

„Saro, ticho,“ prsty se přitisknou k mým ústům a zastavují tak proud mých slov, obličej se přiblíží ještě více.

„Teď už můžeš přestat. Je po všem,“ mumlají sexy ústa a já rozevřu rty, abych nasála jeho prsty. Můžu ochutnat sůl a kůži a já chci víc, tak přejedu jazykem přes prsty, cítím drsnost mozolů a tupé okraje krátkých nehtů.

Je to tak dávno, co jsem se někoho dotkla a mé tělo hoří z této malé ochutnávky, z toho pohledu ve stříbrných očích.

„Saro…“ hlas s přízvukem je nyní nižší, hlubší a měkčí. Je to méně jako z megafonu a více smyslná ozvěna, jako hudba ze syntezátoru.

„Touto cestou jít nechceš,  ptichka[2].“

Och ano, ale chci. Velmi naléhavě chci jít touto cestou. Neustále přejíždím jazykem kolem prstů a vidím ty šedé oči tmavnout, zorničky se viditelně rozšiřují.

Je to známka vzrušení, to vím a způsobuje to, že chci dělat další věci.

Chtěla bych tyto rty, třít tváře proti neoholené tváři. A ty vlasy, ty silné tmavé vlasy. Budou taky měkké a pružné? Chci to vědět, ale nemůžu hýbat s rukama, tak jen vsaju prsty hlouběji do úst, miluju se s nimi mou pusou a mým jazykem a cucám je, jako by to byly bonbony.

„Saro.“ Hlas je zastřený a chraplavý, tváře napjaté s těžce ovládaným hladem.

„Musíš přestat, ptichka. Zítra bys toho litovala.“

Litovala? Ano, asi ano. Lituji všeho, tolika věcí a uvolním jeho prsty, abych to mohla říct. Ale předtím než můžu cokoli říct, prsty se odtáhnou od mých úst a obličej odtáhne ode mě dál.

„Neopouštěj mě.“ Můj křik je plačtivý, jako u citově závislého dítěte. Chci více lidského dotyku, tohoto spojení. Má hlava je jako plná kamení a bolest je všude, zvláště v oblasti krku a ramen. V mém břichu jsou stále křeče. Chci někoho, kdo mi učeše vlasy, namasíruje krk, bude mě držet a kolébat jako dítě.

„Prosím, neopouštěj mě.“

Něco připomínajícího bolest přeletí přes tvář toho muže a cítím studený hrot jehly opět na svém krku.

„Sbohem, Saro,“ mumlá hlas a já jsem mimo, moje mysl odlétá pryč, jako padající list.

---

[1] V AJ má výraz „vegetable - zelenina“ význam mrzák.

[2] Ptichka: rusky ptáček