TM - 14. kapitola

Překlad: Clarissa

Sara

V čase, kdy odpoledne zajíždím ke Starbucksu, se ta bodavá bolest v mé hlavě zklidní na tupé pulzování, a můj žaludek nehrozí, že se každou vteřinou vzbouří. Nicméně, moje ruce jsou vlhké z úzkosti a moje dlaně se klepou tak moc, že skoro upustím své klíče, když vystupuju z auta. Přejdu přes parkoviště, cítíc se jako když mířím na popravu. S každým úderem mého srdce mnou pulzuje strach. Mohl by mě zabít právě v tomhle okamžiku, prostě mě sejmout odstřelovací puškou. Možná to je důvod, proč mě vylákal sem: aby mě zabil na veřejném místě a nechal mé tělo každému pro výstrahu.

Ale žádná kulka mě nezasáhne, a když vejdu do kavárny, vidím ho přímo před sebou.

Sedí u jednoho z prázdných stolů v rohu, jeho velká dlaň obtočená kolem Starbucksového hrnku. Setkám se s jeho pohledem, a všechno uvnitř mě se otřese, jako kdybych dostala elektrický šok defibrilátorem. Poprvé ho vidím v denním světle bez alkoholu nebo drog v mém těle. Poprvé si plně  uvědomuju, jak je nebezpečný. Opírá se o židli, jeho dlouhé, v džínách oblečené nohy natažené a překřížené v kotnících pod malým kulatým stolem. Je to uvolněná póza, ale na jeho temné síle, která se kolem něj ve vlnách otáčí, není nic uvolněného. On není jen nebezpečný; on je smrtící. Poznám to z kovového ledu v jeho pohledu a navíjející se připravenosti jeho obrovského těla, z arogantního postavení jeho čelisti a z krutého zkřivení jeho rtů. Tohle je muž, který žije a dýchá násilím, nejvyšší predátor, pro kterého pravidla společnosti neexistují. Monstrum, které zabilo a mučilo bezpočet lidí.

Nával vzteku a nenávisti, který přicházel s mými myšlenkami, se prodral mým strachem, a já udělala krok dopředu, pak další a další, až dokud jsem nedošla k němu na skoro pevných nohou. Pokud mě chtěl zabít, mohl to už udělat milionem různých způsobů, takže cokoliv dneska chce, musí to být něco jiného. Něco ještě víc hrozivého.

„Ahoj, Saro,“ říká, zvedajíc se na nohy, když se k němu blížím. „Rád tě znovu vidím.“

Jeho hluboký hlas se kolem mě obmotá, jeho jemný ruský přízvuk hladí moje uši. Mohl by znít ohavně, jako hlas z mých nočních můr, ale jako všechno ostatní na něm, je to klamavě přitažlivé.

„Co chceš?“ jsem hrubá, ale je mi to jedno.

Jsme daleko za zdvořilostí a dobrými mravy. Není potřeba předstírat, že tohle je normální setkání. Jediný důvod, proč jsem tady, je, že pokud bych se neukázala, mohla bych ohrozit své rodiče.

„Prosím, sedni si.“ Ukazuje na židli naproti němu a posadí se. „Dovolil jsem si objednat ti kávu. Černou, bez cukru … a bez kofeinu, protože dneska nejsi v práci.“

Podívám se na druhý hrnek – připravený přesně takovým způsobem, jak bych si ho objednala já – a pak se znovu setkám s jeho pohledem. Srdce mi buší v krku, ale můj hlas je vyrovaný, když říkám, „Ty jsi mě sledoval.“

„Ano, samozřejmě. Ale vyřešila jsi to včera v noci, nebo ne?“

Cuknu sebou, nemůžu si pomoct. Pokud mě viděl, jak se snažím zavolat, pak mě viděl opilecky vrávorat do koupelny a nahou vyjít ven. Pokud mě sledoval už nějakou dobu, viděl mě v nejrůznějších soukromých okamžicích.

„Sedni si, Saro.“ Ukázal znovu na tu židli, a tentokrát poslechnu – jen abych si dala šanci uklidnit se.

V hrudi mám změť vzteku a strachu a cítím se, jako bych byla jeden hluboký nádech od vybuchnutí. Nikdy jsem nebyla násilnický člověk, ale kdybych u sebe měla zbraň, zastřelila bych ho. Rozstříkla bych jeho mozek přes celou trendy zeď Starbucksu.

„Ty mě nenávidíš.“ Říká klidně, jako konstatování faktu než otázku, a já na něj upřeně zírám, přistižena nepřipravená. Čte mé myšlenky, nebo jsem tak průhledná?

„To je v pořádku,“ říká, a já v jeho očích zachytím záblesk pobavení. „Můžeš to přiznat. Přísahám, že ti dneska neublížím.“

Dneska? A co zítra a ten další den? Ruce pod stolem sevřu do pěstí a zaryju nehty do kůže.

„Samozřejmě, že tě nenávidím,“ říkám mu tak vyrovnaně, jak dokážu. „Překvapuje tě to?“

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Usmívá se, a moje plíce se stahují, zabraňujíc mi v dýchání.

Není to dokonalý úsměv – jeho zuby jsou bílé, ale jeden je na spodní straně lehce naštípnutý, a jeho spodní ret má drobnou jizvičku, která až doteď nebyla viditelná – nicméně, je přitažlivý. Je to úsměv, který příroda vytvořila pouze k jedinému účelu: nalákat neopatrné ženy a donutit je zapomenout na to monstrum pod ním. Moje nehty zajíždějí hlouběji do mých dlaní, kousnutí bolesti mě nutí soustředit se na to, co říká, „Máš úplné právo mě nenávidět za to, co jsem udělal.“

Zírám na něj. „Snažíš se omluvit? Opravdu si myslíš, že--“

„Špatně jsi to pochopila.“ Úsměv mizí a jeho stříbrné oči se blýskají náhlou zuřivostí. „Tvůj manžel si to zasloužil. Pokud by nebyl jeho mozek mrtvý, přinutil bych ho trpět mnohem víc.“

Instinktivně sebou trhnu, odsouvajíc mou židli dozadu, ale než můžu vyskočit na nohy, jeho ruka chytí moje zápěstí, stahujíc ho ke stolu.

„Neřekl jsem ti, že můžeš odejít, Saro.“ Jeho hlas je temně ledový. „Ještě jsme tady neskončili.“

Jeho prsty svírají moje zápěstí jako pouta ze žhavého železa, jeho sevření je horké a nesnesitelné. Zůstávám sedět a instinktivně se rozhlížím kolem. Nejbližší zachránci jsou deset kroků odtud, a nikdo nám nevěnuje pozornost. V hrudi mi buší panika, ale připomínám si, že nedostatek pozornosti je dobrá věc. Nezapomněla jsem, jak se choval k ostatním v klubu. Odsouvajíc svůj strach pryč, soustředím se na zpomalení svého dechu.

„Co ode mě chceš?“

„To se snažím rozhodnout,“ říká, jeho obličej se vyhlazujíc. Pouštějíc mé zápěstí, zvedne svůj hrnek s kávou a napije se. „Víš, Saro, já tě nemůžu nenávidět.“

Mrknu, znovu přistižená nepřipravená. „Nemůžeš?“

„Ne.“ Odloží hrnek a podívá se na mě chladnýma, šedýma očima. „Zřejmě to tak vypadá, vzhledem k tomu, co jsem ti udělal, ale nechovám k tobě žádné špatné city. Ve skutečnosti je to naopak.“

Můj tep sebou škubne, než se ustálí v novém, šíleném rytmu. „Co tím myslíš?“

Koutky jeho úst se zvednou nahoru. „Co si myslíš, že tím myslím, Saro? Ve skutečnosti mě přitahuješ. Fascinuješ mě.“

Nakloní se, jeho pohled přibíjejíc mě na místo. „Nepamatuješ si, co jsi mi řekla, když jsi byla sjetá, nebo snad jo?“

Nával horka se mi šplhá po krku a rozprostírá se na mé tváři. Z té noci si všechno nepamatuju, ale pamatuju si toho dost. Kousky a útržky z mého zdrogovaného přiznání se náhodně objevují v mé mysli, když se probouzím a vyskytují se v noci v mých snech. V mých nejzvrácenějších snech, v těch, na které se snažím nemyslet.

„Vídím, že si vzpomínáš.“ Jeho hlas se mění v nízký a chraplavý, jeho oční víčka jsou napůl přivřená, teplou ruku položí přes mou třesoucí se dlaň.

„Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych tu noc zůstal … kdybych tvou nabídku přijal.“ Jeho dotek  mě pálí, než vytrhnu svou ruku pryč, svírajíc ji pod stolem do pěsti.

„To nebyla žádná nabídka.“ Srdce mi duní v uších, můj hlas sevřený umrtvením. „Byla jsem sjetá. Nevěděla jsem, co říkám.“

„Já vím. Drogy, které snižují zábrany, mají tendenci mít takový efekt.“ Odkloní se dozadu, osvobozujíc mě ze silného vlivu jeho blízkosti, a moje plíce se poprvé za dvě minuty zcela zaplní vzduchem. „Nevěděla jsi, kdo jsem nebo co jsem dělal. Reagovala bys stejně na každého přiměřeně atraktivního muže, který by tě měl ve stejné pozici.“

„To je … to je pravda.“ Moje tvář je stále horká, ale to rozumné vysvětlení mě trochu uklidnilo. „Mohl bys být kdokoliv. Nebylo to mířené na tebe.“

„Ano, ale víš, Saro“ - znovu se nakloní, jeho pohled plný temné ostrosti - „moje reakce byla mířená na tebe. Nebyl jsem zdrogovaný, a když jsi ke mně přišla, chtěl jsem tě. Pořád tě chci.“

Zděšení zmrazí mou krev, i když můj rozkrok odpovídá sevřením. Nemůže říkat, co si myslím, že říká.

„Ty jsi – ty jsi blázen.“ Cítím se, jako bych skočila z letadla bez padáku. „Já nejsem … tohle je prostě špatný.“

Chci vyskočit a utíkat, ale vytrvám, tlačíc se skrz tu paniku. Musím mu tohle objasnit, dát stopku téhle šílenosti jednou provždy.

„Je mi jedno, co ty chceš nebo jaká byla tvoje reakce. Nebudu s tebou spát po tom, cos zabil mého manžela a bůhví kolik dalších ještě. Po tom, cos mě mučil --“

„Já vím, Saro.“ Jeho ruka vyhledá pod stolem moje koleno a položí ji na něj. „Kéž bych to mohl vrátit, protože bych našel jiný způsob.“

Vystrašená, odsouvám svou židli na stranu, uhýbajíc z jeho dosahu. „Nezabil bys George?“

„Nemučil bych tě,“ vyjasňuje, pokladajíc ruku zpátky na stůl. „Našel bych toho čubčího syna jinak. Trvalo by to déle, ale stálo by to za to, abych ti neublížil.“

Můj volný pád z letadla pokračuje, vzduch svištíc kolem mých uší. Z jaké planety je tenhle člověk?

„Ty si myslíš, že mé mučení je problém, ale zabití mého manžela bylo v pořádku?“

„Toho manžela, který ti lhal? Ten, o kterém jsi říkala, že jsi ho doopravdy neznala?“ V jeho očích se znovu objevuje vztek. „Můžeš si říkat, co chceš, Saro, ale udělal jsem ti laskavost. Udělal jsem laskovost celému zasranému světu, když jsem ho oddělal.“

„Laskavost?“ Odpovídající zuřivost uvnitř mě přichází k životu a spaluje veškeré varování. „Byl to dobrý člověk, ty … ty psychopate! Nevím, co si myslíš, že udělal, ale --“

„Zavraždil moji ženu a syna.“

Mé hlasivky paralyzoval šok.

„Cože?“ vydechnu těžce, když konečně promluvím.

Svaly v Peterově čelisti pulzují. „Víš, čím se tvůj manžel živil, Saro? Co skutečně dělal?“

Šíří se ve mně špatný pocit. „On byl … zahraniční zpravodaj.“

„To bylo jeho krytí, ano.“ Rusovo horní ret se zvlní, když se narovná na svém místě. „Přišel jsem na to, žes to nevěděla. Manželé to zřídka kdy ví, i když cítí lži.“

Moje slova se naklánějí od své osy. „Co tím myslíš, krytí? On byl novinář. Psal příběhy pro --“

„Ano, to psal. A v průběhu psaní těchto příběhů sbíral informace pro CIA a prováděl pro ně tajné operace.“

„Cože? Ne.“ Zuřivě vrtím hlavou. „Ty se mýlíš. Udělal jsi chybu. Dostal jsi špatného člověka. Věděla jsem, že jsi dostal špatného člověka. George nebyl špion. To není možné. On ani nevěděl, jak vyměnit pneumatiku. On --“

„Byl naverbován na vysoký,“ říká Peter rozhodně. „Na University of Chicago, na kterou jste oba chodili. Dělají to často, udeří na vysokoškolský kampus, aby sehnali ty nejlepší a ty nezářivější. Hledají určité věci: málo rodiných vazeb, s vlasteneckým sklonem, chytré a ambiciozní, ale s nedostatečným zaměřením … Zní ti něco z toho jako tvůj manžel?“

Zírám na něj, moje hruď se svírá pevněji a pevněji. Georgova matka zemřela při autonehodě v posledním ročníku na střední škole a jeho otec, mariňák, byl zabit v Afghanistánu, když byl George jenom dítě. Jeho starý strejda mu pomohl projít vysokou, ale zemřel také, několik let zpátky, zanechávajíc pouze vzdálené bratrance, kteří navštívili Georgeův pohřeb před šesti měsíci. Ne. To nemohla být pravda. Věděla bych o tom.

„Jenom kdyby ti to řekl,“ říká Peter, a já si uvědomuju, že jsem svou poslední myšlenku řekla nahlas. „Naučili je, jak před každým skrývat svou skutečnou práci, dokonce i před jejich vlastními rodinami. Nebylo ti podezřelé, jak Cobakis přes noc objevil svou vášeň pro žurnalistiku? Jak byl jeden den důležitým biologem a pak byl zaujatý zahraničními časopisy?“

„Ne, já --“ Moje hruď je tak sevřená, že skoro nemůžu dýchat. „To je prostě vysoká. Máš objevovat sám sebe, najít svou vášeň.“

„A to on udělal: pracujíc pro svou vládu.“ V Rusovo stříbrném pohledu neexistovalo žádné slitování. „Vycvičili ho, poskytli mu zaměření, které mu chybělo. Naučili ho, jak lhát tobě i všem ostatním. Když odpromoval, dali mu práci v novinách, a on měl výmluvu pro to, aby jel na každé místo na světě, kde hrozil válečný konflikt.“

Vyskočím na nohy, neschopná to dál poslouchat. „Mýlíš se. Nevíš, o čem mluvíš.“

On se také postaví, jeho obrovská postava tyčící se nade mnou. „Nevím? Přemýšlej, Saro. Vzpomeň si na toho muže, kterého sis vzala, na ten život, který jste společně vedli. Ne na ten dokonalý, který jste ukazovali světu, ale na ten, který jste vedli za zavřenými dveřmi. Kdo byl tenhle tvůj manžel? Jak dobře jsi ho doopravdy znala?“

Moje vnitřnosti byly jako z olova, když jsem udělala krok dozadu, moje hlava vrtící se v nepřestávajícím odmítání.

„Mýlíš se,“ opakuju přiškrceným hlasem, otáčím se a utíkám pryč z kavárny, míříc slepě ke svému autu.

Až když zastavím na červenou nedaleko od mého domu, uvědomím si, že Peter Sokolov neudělal nic, aby mě zastavil. Jen tam stál a díval se, jak odcházím.