Untamed - kapitola 18,19

Překlad: Tsukiko Haruka

Tímto se loučím s mou první a zároveň asi i poslední přeloženou sérií. Zjistila jsem, že mě překlad nijak extra nebaví, ale rozhodně mi to stálo za to, aby tuhle sérii přečetlo víc lidí, protože i když nepatří k nejlépe hodnoceným od této zakladatelky New Adult, tak je určitě zajímavá. Jak se líbila Vám?

No, jinak můj překlad nebyl nic extra. Snažila jsem se to přeložit v tom autorčině stylu a myslím, že se mi to celkem povedlo, i když to občas bylo kostrbaté a myslím si, že nejen z mé strany, ale občas i z její. Někdy jsem měla chuť autorku zabít za to, jak ráda používá idiomy, bylo jich tam víc než v kterékoliv knize, co jsem doposud v angličtině četla.

Vidíte, jak jsem ten její styl chytla. Už tak píšu taky :D. Můj originální způsob, jak se rozloučit s celou sérií.

Někdy se do pekla narodíte,

i když se skrývá za tím nejzlatějším pozlátkem.

Někdy se vás zřeknou,

aby vás do pekla uvrhli,

protože nemají dost síly se starat.

Naděje.

Naděje.

Naděje.

Umírá pokaždé,

když jste neustále blízko něčeho,

co nemůžete nikdy mít.

Krása

je

individuální

a šance na únik někdy zmizí s poslední vrstvou hlíny,

kterou na nás nanesou.

Kapitola 18.

Životní volba

Ryler

Jsem v háji. Což se potvrdilo, když do mého bytu přišli tři policisté od detektiva Stalese. Probudili Violet i Luka a dali mi asi dvě minuty, abych jim vysvětlil, o co tu kurva jde, proč jsem Stalesovi napsal, že se chystám Emery všechno říct a utéct.

“Omlouvám se,” znakoval jsem vyděšenému Lukovi, zatímco mě Greg, ten vyšší a silnější ze Stalesových parťáků popoháněl, abych dostal svůj zadek ze dveří. Jay, nejmenší ze skupiny, držel Emery, protože jsem bez ní odmítl kamkoliv jít.

“Za co se omlouváš?” Luke zamrkal a prohlédl si tři muže, kteří stáli v našem těsném, tak trochu neuklizeném obývacím pokoji. “O co kurva jde, chlape?”

Violet vykročila z poza něj s rozcuchanými vlasy a krvavýma, ospalýma očima. “Co se sakra děje?”

Debatoval jsem sám se sebou, že jim zalžu, protože jsem jim lhát měl, ale práci na pozici informátora už jsem dávno posral, když jsem Stalesovi poslal tu zprávu, tak jsem se rozhodl říct všechno, co mohu.

“Pracoval jsem jako informátor, ještě než jsem se sem přestěhoval. Za mou pomoc policii, mi vymažou záznam v trestním rejstříku,” znakoval jsem naléhavě. “Dnes v noci jsem se ale rozhodl přestat.”

Lukův pohled těkal k Emery, vyvrátila se jí hlava dozadu, jelikož byla v bezvědomí v Jayově náručí. “Co se jí stalo?”

“No, ve zkratce, pomáhal jsem dostat Emeryna tátu a takhle ji potrestal za to, že mi vyzradila jeho tajemství.” Moje ruce se pohybovaly tak horlivě, až jsem si nebyl jistý, jestli jsou schopní mě pochopit. Ale museli pochopit většinu, protože výrazy obou dvou poklesly.

Violet přistoupila ke mně a stáhla si své obnošené tričko. “Co se s tebou stane?”

Pokrčil jsem rameny a ohlédl se za Gregem. “Nemám ponětí.”

“Budeš… budeš v pořádku?”

“Nevím.”

Luke přistoupil ke mně. “Řekni, co potřebuješ, chlape. Jak můžeme pomoc?”

Zakroutil jsem hlavou a pokrčil rameny. “Nemůžete. Možná se nevrátím, jen prostě věřte, že bude všechno v pohodě. A děkuju za všechno.”

“Rylere.” Violet ke mně natáhla ruku.

Tehdy Greg zasáhl. “Musíme jít. Hned.”

Trochu mě popostrčil a já se zarazil u dveří, abych mohl Lukovi a Violet věnovat provinilý pohled, jelikož tu byla šance, že už je nikdy neuvidím.

Další tři dny jsem strávil střídavě na policejní stanici, jinak jsem byl zamčený v motelovém pokoji, vyslýchali mě, sledoval jsem nespočet seriálů a filmů a živil se jídlem z automatu. Druhý den si na mě došlápl Stales, aby mi pověděl, jak moc jsem to posral. Nechal jsem ho vyžvanit, přestože jsem s ním úplně nesouhlasil. Když jsem se rozhodl Emery povědět pravdu, měl jsem ze svého rozhodnutí dobrý pocit.

Problém je, že jsem ji neviděl od doby, co ji Stalesovi kamarádi vynesli z mého bytu.

“Kde je Emery?” Zeptám se Stalese, když vstoupí do mého motelového pokoje s tak trochu šokovaným výrazem. “A kdy se odsud kurva dostanu? Nebo se odsud už nedostanu?”

“Tohle místo smrdí, jako cigarety a kafe,” poznamená, když přistoupí k nohám postele. Pořád má váčky pod očima, oblečení má zmačkané a páchne kávou. “Říkal jsem ti, že nemůžeš odejít, dokud nepřijdeme na to, co s tebou budeme dělat.” Vysune židli, posadí se a spustí hlavu do dlaní. “Uvědomuješ si, jak moc jsi to pokazil, že? Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Doktor tě mohl dostat dřív než my a nemusel jsi tady teď sedět.”

Vypnu televizi, pak se posadím na posteli a zvednu ruce. “Už jsem vám řekl, že je mi to jedno,” znakuji, když znovu zvedne hlavu. “Emery si nezasloužila, co se jí dělo a já byl unavený z toho sedět a sledovat, jak ji mučí.”

Zatřese hlavou. “Nepochopil jsem, proč sis myslel, že s ní musíš utéct? Mohli jsme tě odtamtud dostat a potom sledovat Doktora, jak bere Emery domů.”

Položím nohy na podlahu. “Protože by jí pravděpodobně ublížil dřív, než by se dostali domů.”

“Nevíš to jistě.” Jeho hlas je drsný, přesto se zdá unavený. “Máš ponětí, co jsi udělal? Zahodil jsi rok práce, jen aby ses pokusil zachránit nějakou holku, stejně jako jsi to udělal s Aurou.”

“Nezatahujte ji do toho,” varuji. “Emery není Aura. Nepověděla by otci, kdo jsem.”

Vyčerpaně vydechne a zírá z okna. “Nemohu uvěřit, že jsi zahodil svoje krytí a vzdal se šance na nový životní start.” Podívá se na mě a zklamaně kroutí hlavou.

Pokrčím rameny, protože nevím, co chce, abych řekl. Vím, že jsem promrhal šanci na nový start. Přesto nelituji svého rozhodnutí, ne potom, co Evan a Doktor udělali Emery. Už jsem nemohl jen tak stát a pozorovat, jak ji pomalu zabíjejí.

“Přál bych si, abyste mi řekl, kde Emery je,” znakuji. “Už je to tři dny a všichni mi neustále říkají, že je v pořádku, ale pořád byla střídavě mimo.”

“Je v pořádku.” Otočí se na židli a natáhne si nohy. “Víc než v pořádku, proto jsem sem vlastně částečně přišel.”

“Co tím myslíte?”

“Že se probudila a je v pořádku.”

Vstanu a promnu si oči, najednou se cítím velmi vzhůru. “Můžu ji vidět?”

Protáhne si prsty, chvíli uvažuje, potom vytáhne telefon a zkontroluje si zprávy. Když dá telefon pryč, znovu se opře o opěradlo. “Pověděla nám, kde je.”

Zírám na něj. “Pověděla vám, kde je sklad? Jen tak?”

“Zdáš se šokovaný,” poznamená Stales, vytáhne se na nohy, “přesto ses mě pokoušel přesvědčit, že bude spolupracovat.”

“Jo, ale nemyslel jsem si, že to udělá tak snadno. Ne, když ji děsí její táta.”

“Měla pár podmínek, jedna z nich byla ochrana.”

Takže Emery právě vyzradila polohu skladu. Je statečnější, než jsem si myslel. Měl jsem jí víc věřit. Celý čas, co jsme spolu trávili, se zdála plachá a sladká, na rozdíl od jejího otce, který je děsivější než samotný ďábel. Ale ukrývala v sobě statečnost schovanou pod strachem, který se jí snažil vnutit.

“Měla i další žádosti,” dodá Stales. “Jedna z nich byla, že se s tebou chce vidět, než odejde.”

“Odejde?” Zeptám se s pozvednutým obočím. “Kam?”

“To je důvěrná informace.”

“A co já?” Znakuji. “Kam půjdu?”

“To je jen na tobě.” Promne si temeno hlavy, mezitímco zírá z okna. “Můžeme ti nabídnout ochranu svědků, což by bylo moudré rozhodnutí, ale nemohu tě nutit.”

“Tak jako Brookse?” Spekuluji. Stále nejsem přesvědčený, že je Brooks v bezpečí.

Zamračí se na mě. “Neustále ti opakuji, že je Brooks v bezpečí, Rylere. Stejně jako ty a já. Slíbil jsem mu ochranu jako tobě. Stáhli jsme ho předtím, než ho Donny dostal, tak přestaň přemýšlet o opaku.”

“Proč jste mi nabídl ochranu svědků?” Zajímám se. “Posral jsem to, což znamená, že jsem ztratil možnost začít znovu.”

Zamračí se. “Nejsme tak krutí. Potom, co jsi nám věnoval osm měsíců svého života, tě jen tak nenecháme, aby ses o sebe postaral sám. Mimoto jsi to neposral kompletně. Přivedl jsi nám Emery, která nám vyzradila polohu Ralingfordu.”

“To je město, ve kterým se nachází ten sklad?”

“Emery nám dokonce vyzradila souřadnice, takže ho můžeme vystopovat pomocí satelitu, jinak bychom se museli pouštět do hledání naslepo.”

Emery, jsi úžasnější, než si vůbec uvědomuješ.

Kompletně a naprosto odvážná.

Chci tě znovu vidět.

Držet tě v náručí.

Ale jak dlouho to potrvá, než mi proklouzneš mezi prsty

a rozfouká tě vítr jako prach?

“A pokud si vyberu ochranu svědků, tak už nikdy neuvidím nikoho, koho jsem znal, co?” Zeptám se. “Taková bude dohoda.”

“Tak ochrana svědků funguje; jinak by to nemělo smysl.” Když neodpovím, okamžitě dodá, “Rylere, nebudu ti kázat, co dělat, ale už jste s Emery čtyři dny pryč, vsadím se, že tě Doktor hledá. Víš stejně dobře jako já, že pokud tě začnou hledat, tak mohou zjistit další informace. Stejně jako víš, že i když je zatkneme, tak je šance, že po tobě pořád někdo půjde.”

No, když to podá takto, tak vážně nemám na výběr. Ano, je to na houby, že toho za sebou zanechám tolik, aniž bych se rozloučil s Violet a Lukem, ale musím to udělat. Nehorší je vědomí, že už nikdy neuvidím Emery. Nikdy jsme nedostali opravdovou šanci. Moje setkání s tou nádhernou dívkou, se kterou jsem se krátce spojil, bylo prchavější než bouřka.

“Kdy budu muset odejít?” Zeptám se detektiva Stalese. “Hádám, že brzy.”

“Odvedeme tě odsud, jakmile se rozloučíte s Emery,” řekne, mezitímco kontroluje čas na telefonu. “Což, pro vaše dobro, doufám, proběhne rychle. Náš tým se chystá vpadnout do Ralingfordu a chci ji v letadle, než se tak stane.”

Pročešu si vlasy prsty a potom si přičichnu k  tričku, které smrdí jako barbecue chipsy a limonáda. Potřebuji sprchu a nové oblečení, ale mám tu jen další tričko, co jsem nosil předešlé dva dny.

“Kde je?” Zeptám se, když vklouzávám do bot.

Vykročí ke dveřím a naznačí mi, abych ho následoval. “Mohu ti poskytnout zhruba půl hodiny, pak vás musíme dostat pryč.” Odemkne zámek, otevře dveře a vystrčí hlavu do chodby. Rozhlédne se na obě strany, než vyjde ven.

Spěcháme chodbou. Míjíme dveře, než konečně zastavíme před posledními.

Stales z kapsy vydoluje kartu. “Třicet minut,” upozorní mě, když vloží kartu do zámku. “Pak vejdu dovnitř.”

Podle jeho výrazu mohu říct, že si myslí, že ten čas strávíme šukáním. I když mi nevadí ten nápad, pochybuji, že se to stane. Máme si hodně, co říct, včetně mé omluvy za to, že jsem jí lhal.

Jakmile Stales ustoupí, strčím do dveří a vejdu do místnosti. Závěsy jsou zatažené a lampa v rohu je rozsvícená. Ve vzduchu je cítit jídlo a postel je neustlaná, ale Emery tu není.

Zmatený začnu přecházet po pokoji. Když míjím koupelnu, Emery vyjde ven a vrazí do mě.

“Ó můj bože,” vykřikne s rukou na srdci. “Vyděsil jsi mě.”

Mokré vlasy jí volně spadají na ramena, pokožku má vlhkou a voní jako šampón. Na sobě má šortky a vybledlé černé tílko. Není ani trošičku namalovaná, přesto je dokonalá.

“Ahoj,” znakuji a věnuji jí nervózní úsměv. Teď když ví, kdo opravdu jsem, je to jako bychom se potkali poprvé. A stejně jako při našem prvním setkání se cítím trochu úzkostlivě.

“Ahoj,” odpoví, mezitímco si žvýká nehty.

Musím se usmát. Pořád je to ta samá Emery.

Odtáhnu jí ruku od obličeje a propletu si s ní prsty. Potřebujeme si promluvit, naznačím rty.

Souhlasně přikývne. “To ano.”

Dovedu ji k posteli a stáhnu ji s sebou dolu, abychom si sedli na matraci. Okamžik na ni zírám, čímž promrhám minimálně pět z třiceti našich společných minut, abych si zapamatoval její rty, oči, křivky jejího těla a její vůni.

“Omlouvám se,” konečně znakuji, když na ni přestanu zírat.

Nakloní hlavu. “Za co?”

“Za to, že jsem ti lhal.” Sčešu jí volný, mokrý pramen za ucho. “Měl jsem ti říct, kdo jsem v momentě, kdy mi Doktor prozradil, kdo jsi ty.”

Vtlačí mi tvář do dlaně. “Rylere, nemusíš se omlouvat. Ty jsi tady ten dobrý.”

“Ne, nejsem. Věř mi.”

“Věřím ti.” Natáhne se ke mně, prsty se jí znatelně klepou, a prohrábne mi vlasy. “Věřím ti, víc než komukoliv jinýmu, což se může zdát bláznivý, když se sotva známe, ale opravdu ti věřím. Právě jsem na to přišla. Jsi jediná osoba, která ve mně vyvolává pocit bezpečí. Jen bych si přála, abych ti věřila už od začátku. Všechno by bylo snadnější.”

“Nemohla jsi mi věřit po celou dobu, protože jsem ti většinu času lhal.”

“Ale lhal jsi z dobrýho důvodu.”

“Měl jsem ti prozradit, kdo jsem dřív,” ruce se mi zoufale pohybují, “než čekat, až se všechno pokazí.”

Nechá ruku klesnout do klína, pak si o ni opatrně opře bradu. “Nepověděl jsi mi to, protože jsi mi z dobrýho důvodu nevěřil. Můj původ ze mě dělal nedůvěryhodnou osobu.”

Skloním hlavu, abych vytvořil oční kontakt a zvednu ruce. “Ne, nedělal. Že odněkud pocházíš, z tebe nedělá monstrum jako je Elderman nebo tvůj táta. Věř mi, kdyby to tak bylo, neměl bych žádnou šanci začít znovu. Vždycky jsem byl kriminálník, ale vím, že jím ve skutečnosti nejsem. Vím, že chci bejt dobrej člověk a jednoho dne budu.”

“Jsi dobrej člověk,” zašeptá tiše. “Dostal jsi mě odtamtud—z mýho života.”

“Ne, to ty sama, protože jsi řekla pravdu. Jsi hodně statečná, Emery.” Obkroužím jí prstem čelist a moje city k ní se ještě víc prohloubí, když se z toho dotyku zachvěje. “Nikdy o tom nepochybuj.”

Navlhčí si rty a narovná se. Navzájem na sebe zíráme, hodiny tikají. Přesto se nechci pohnout, protože to znamená krok dopředu. Znamená to začít znovu bez ní.

“Co budeme dělat?” Zeptá se bez dechu.

Nejsem si jistý, kdo se pohne jako první—možná se pohneme oba najednou—ale náhle se naše rty srazí a začneme ze sebe strhávat oblečení. Stáhnu si tričko, zatímco Emery vyklouzne ze svého. Skopnu boty, z peněženky vyndám kondom a pak vyklouznu z džínů, potom vlezu zpátky do postele a pomůžu Emery se šortkami. Zachichotá se, když se jí zamotají do sandálů a je to ten nejúžasnější zvuk, co jsem kdy slyšel, protože v sobě nese spoustu svobody.

Jakmile ji svléknu, lehnu si na postel a ona si na mě obkročmo sedne. Zamotám jí prsty do vlasů a přitáhnu si ji ke rtům. Tentokrát je náš polibek jiný než předešlé, má v sobě víc vášně, víc svobody, víc všeho. Políbím ji s každičkou emocí, kterou jsem v sobě držel, jakoby byla můj vzduch. Potom ji popadnu za boky, navedu ji na sebe a vsunu se do ní.

Vzdychne z toho kontaktu, trhne hlavou vzad a vypne prsa. “To je tak úžasnej pocit.” Nehty mi zarývá do hrudi, jak do ní přirážím.

S každým přírazem se do ní nořím hlouběji a na pokožce se mi vytváří korálky potu. Ohne se a vášnivě mě políbí. Nechci, aby to přestalo. Sám sobě namlouvám, že nemusí. Že se jí nemusím vzdát, když jsem ji zrovna získal.

Nakonec se oba uděláme. Na krátký moment se cítím tak spokojený, tak klidný, až málem zapomenu, že brzy odejde a nejspíš už ji nikdy neuvidím.

Emery mi položí hlavu na hrudník v místě, kde mi bije srdce. Stále na mě sedí obkročmo, mezitímco se snažíme popadnout dech.

“Nechci tě opustit,” zašeptá a vykresluje mi na hrudník kroužky. Zapíchne mi bradu do prsou, když se na mě podívá. “Ne, když nevím, jestli tě ještě někdy uvidím.”

“Jednoho dne bychom se mohli vidět,” znakuji, potom jí sčešu vlhké vlasy z obličeje.

“Jo, možná.” Zůstane tiše, kouše se do rtů a oči se jí lesknou, jak se ztrácí v myšlenkách.

“Na co myslíš?”

Za rty jí zatahá slabý úsměv. “Vždycky se mě na to ptáš.”

“Protože jsi těžce čitelná,” znakuji a políbím ji na rty. “A já chci vědět, na co myslíš.”

Zvedne se a sundá ze mě nohy. “Víš, že jsem si myslívala, že se mě na to ptáš, protože to chce táta, aby ses mi dostal do hlavy.”

“Emery.” Posadím se před ni. “Nikdy jsem tě nechtěl využít. Většinu času, co jsme spolu strávili, hlavně na začátku, jsem bral jako skutečnost.”

“Věřím ti, ale proto jsem se o tom nezmínila.” Popadne polštář a pevně si ho přitiskne k hrudi. “Jen jsem přemýšlela o tom, jak by bylo úžasný utéct společně, ale pak jsem si uvědomila, jak moc nesplnitelný to je.”

Jakmile ta slova opustí její rty, v momentě, kdy to zmíní, vím, že čelím životní změně.

“Proč je to tak nesplnitelný, když to oba chceme?” Znakuji jí.

Chceme to oba? Chci to? Skoro ji neznám ani ona mě, přesto toho o sobě víme víc, než o nás ví kdokoliv jiný. To něco musí znamenat, že?

“To nechceš.” Zamračí se a přitáhne si polštář těsněji. “Věř mi. Takhle mě nechceš.”

“Ne… jsem si jistej, že chci.”

Rychle zatřese hlavou a vykulí oči. “Rylere, ani mě neznáš… nevíš, do čeho bys šel.” Zvednu ruce v protestu, ale ona pokračuje. “Pomatuješ si, jak jsem ti na koncertu pověděla, že jsem blázen? Tak to jsem ti pověděla bolestnou pravdu.”

“Nejsi blázen,” trvám na svém, přiblížím se k ní a matrace se prohne pod mojí váhou. “Jen jsi měla těžkej život.”

Oči jí zvlhnou slzami. “Rodiče mě většinu života drželi na práškách a před měsícem jsem zjistila, že jsou na psychózu.”

“Tví rodiče jsou cvoci.” Chytnu polštář a dám ho stranou. “Musíš si to uvědomit.”

“Někdy vidívám svýho mrtvýho bratra,” prozradí s hrůzou v očích. “Myslím, že je to z viny, ale stejně… to není normální.”

Polknu knedlík v krku. Tak proto o něm Doktor vždycky mluvil v minulém čase. “Kdy… kdy umřel?”

“Než jsem odešla do Laramie,” vysvětlí. “Načapala jsem tátu, jak ho zakopává ve sklepě a hrozil mi, že mě zabije, když mu nepomůžu. Nějak jsem tu vzpomínku vytěsnila, ale začala se mi vracet, když jsem přestala brát prášky. Tehdy se mi začal Ellis zjevovat. Mohla jsem s ním mluvit a všechno, ale nedokázala jsem přijít na to proč. Pak jsem si na všechno vzpomněla.“ Začne vzlykat a ten zvuk se mi provrtává až do srdce. “Musíš jít. Utéct ode mě pryč.”

Někdo by mohl říct, že má pravdu—že bych měl utéct a opustit ji. Bylo by to snadné, stejně jako pro Auru, když se na mě vykašlala ve chvíli, kdy jsem ji potřeboval. Stejně jako pro tátu a mámu, kteří se na mě vykašlali. Usnadni si to a život bude tak dokonalý.

Nechci nic dokonalého. Nechci ji nechat jít. Nevěřím, že je tak bláznivá, jak si myslí. Jen ztracená. Kromě toho, jak bych ji mohl soudit, potom co za sračky jsem udělal. Nejsem svým způsobem taky blázen?

“Chci ti pomoc, Emery. Nech mě ti pomoci.” Utřu jí slzy a vtáhnu si ji na klín.

“Ale já jsem blázen,” zašeptá, řasy se jí třepotají, jak zahání slzy. “Neměl bys mi pomáhat.”

“Ne, měl. Opravdu, opravdu měl, protože… mi na tobě záleží, Emery, víc než na komkoliv jiným,” znakuji tu nejčestnější věc za celý svůj život. “A upřímně, každej je svým způsobem blázen, záleží na úhlu pohledu.”

Dívá se na mě, jako bych zešílel, ale potom se rozesměje. “To myslíš vážně?”

Zaškube mi v rtech. “Víc než kdy předtím.”

“Takže to opravdu uděláme?” V očích se jí zatřpytí naděje. “Půjdeme pryč spolu? Protože se to zdá… tak nějak bláznivý.”

Stisknu rty k sobě a přikývnu. “V tom případě k nám ta volba sedne.”

Pozoruje mě další sekundu nebo dvě, než kolem mě obtočí paže a já se k ní přidám, protože vím, že jsem učinil správné rozhodnutí.

“Ale co Stales?” Emery se odtáhne. “Dovolí nám to udělat?”

Pokrčím rameny. “Na tom opravdu nezáleží. Už jsme překonali skoro všechny. Co je jedna další osoba?”

“Pravda,” souhlasí, pak se nakloní, aby mě políbila.

Na chvíli je všechno dokonalé, všechno se zdá správné. A já opravdu věřím, že v budoucnosti na nás čeká ještě víc dokonalosti, když jsme konečně osvobození od naší minulosti. Konečně svobodní a schopní žít životy na vlastní pěst. Společně. Takže si tím nemusíme projít úplně sami.

Oplatím jí polibek, chytnu ji za hlavu a přitáhnu si ji blíž.

Najednou se otevřou dveře. “Vejdu do jedné minuty. Jestli se někdo potřebuje obléct, měl by to udělat rychle,” zvolá Stales a rozbíjí naši chvíli na kousky.

Emery a já se vyškrábeme z postele, abychom se oblekli. Když Stales vkročí dovnitř, Emery si upravuje vlasy a já si dávám pásek.

Stalesův pohled tančí mezi námi, než se usadí na mně. “Čas jít.” Podívá se na Emery. “Pro tebe taky. Venku na tebe čeká auto, co tě vezme na letiště.”

Emery si vsaje spodní ret mezi zuby a bezmocně se na mě kouká. Zmáčknu ji ruku, než se obrátím na Stalese.

“Chceme odejít společně,” znakuji mu. I přestože mi srdce tepe závodní rychlostí, mé pohyby rukou jsou pevné.

Stales okamžitě zakroutí hlavou. “To je příliš riskantní. Budete snadněji vypátratelní pro někoho, kdo by vás sledoval.”

Nervózně si prokřupnu klouby a váhám, co povím dál. Mohl by mít pravdu. Mohlo by to být pro nás nebezpečnější. Dokázal bych Emery takto ohrozit?

“Chci jít s ním,” přidá se Emery. “Je mi jedno, že je to risk.” Když se podívá na mě, její jistota klesne spolu s jejími rameny. “Pokud jsi nezměnil názor.”

“Jen tě nechci ohrozit,” znakuji a cítím se jako kretén. “Ale je to tak, Emery. Chtěl bych s tebou jít víc než cokoliv jinýho. Slibuju.”

“Pak to udělej.” Žádost v jejím hlase mě štěpí na dvě poloviny. “Je mi jedno, že je to riskantnější. Celej život jsem dělala to, co bych měla, následovala rozkazy, dělala, co chtěli ostatní. Pro jednou chci žít podle svýho a trávit čas s lidma, se kterýma chci.” Překříží si ruce na hrudi, mezitímco se mračí. “Ale chápu. Je to velkej risk, kterej nemusíš podstupovat.”

Chci ho podstoupit.

Bože, chci.

Poslat všechno do háje

a posunout se dál.

Začít život

bez pocitu,

že jsem napůl mrtvý.

“Ne, chci to… chci tebe… " Nejistě pohybuji rukama před sebou.

Natáhne se ke mně a chytne mě za ruce. “Pak to udělejme.”

Vypustím výdech, jak přikývnu. Potom vyklouznu z jejího sevření a obrátím se na Stalese, který vypadá pěkně naštvaně. “Jdeme společně.”

Zakroutí hlavou. “To nemohu dovolit. Je to příliš riskantní.”

“Tak asi začneme znovu na vlastní pěst.” Nemyslím to vážně. Vím, že nemůžeme začít znovu bez pomoci za takových podmínek. Jen potřebuji, aby věřil, že to uděláme, když nám nepomůže.

“Nebuď hloupý, Rylere,” řekne Stales důrazně. “Tohle jsi vždycky chtěl—nový život. Proto jsi to všechno dělal.”

Emery pokrčí obočí a já si uvědomím, že je toho ještě spousta, co o mně neví.

Vysvětlím ti to později, naznačím rty jejím směrem.

“Jsem ráda, že tu nějaké později bude,” odpoví a vypadá nadšeněji, než kdykoliv předtím.

Stales naštvaně vydechne a založí si ruce. Dívá se na nás jako rodič, který nadává svým dětem. “To si ze mě děláte prdel. To je absurdní. A musíme jít, než přijdeme o šanci vás odsud dostat bez povšimnutí.”

Neodpovím. Jednoduše chytnu Emery za ruku a propletu naše prsty. Srdce mi poskočí, když mě stiskne jako o život.

Uběhne minuta ticha, než Stales vyhodí ruce do vzduchu. “Fajn. Dělejte si, co chcete. Je mi to jedno.” Dupe ke dveřím a otevře je. Nejprve si myslím, že se nás chystá opustit a nechat nás se o sebe postarat, ale pak po nás střelí netrpělivým pohledem. “Jdete, vy dva?”

Potlačím úsměv, když přikývnu a vedu Emery ke dveřím. Nic si s sebou nebereme kromě oblečení, co máme na sobě. Cítím se bezvadně a zvláštním způsobem šťastně.

Když překračuji práh, tak se sám pro sebe usmívám, protože to vnímám jako vstup do nového života, který jsem vždycky chtěl.

Konečně jsem volný.

Kapitola 19.

Konečně jsem našla svá křídla

Emery

O osm měsíců později…

“Takže říkáte, že jsem zapomněla na některý věci z  minulosti kvůli lékům, co jsem brala?” Zeptám se své terapeutky, ženy ve středním věku s rudými, bujnými vlasy. “Že to byl vedlejší příznak?”

Překříží si ruce na svém přeplněném stole. “Mohl to být vedlejší příznak. Ale pokud by měl někdo dobré znalosti o léčivech, mohl by léky upravit tak, aby způsobovaly dočasnou amnézii.”

Těžce si povzdechnu. “Takže je to asi to druhý.”

Váhá, mezitímco okusuje pero. “Vím, že jsi mi řekla, že mi nechceš přiznat, kdo tě celé ty roky dopoval, ale chci ti připomenout, že mi můžeš věřit.” Ukáže na zavřené dveře. “Všechno, co mi řekneš je striktně důvěrné, Em.”

Oslovuje mě Em a věří, že se jmenuji Emelia, stejně jako každý koho jsem v poslední době poznala. Toto jméno jsem dostala před osmi měsíci, když jsem byla v rámci ochrany svědků přemístěna na Floridu.

Poklepu prsty o opěrky. Ráda bych jí všechno pověděla, ale ohrozila bych tím svoji novou identitu a právě teď mi to za to nestojí.

“Budu si to pamatovat,” konečně řeknu.

“Skvěle.” Projde si složku na stole a pokračuje. “Tak jak se to vyvíjí s tvými halucinacemi? Máš nějaké?”

Zatřesu hlavou. “Už pár měsíců ne.”

“To je dobře.” Něco si zaznamená. “To mě utvrzuje v tom, že je zapříčinily léky. Přesto věřím, že to, že jsi viděla konkrétně svého bratra, byl zvládací mechanismus viny z jeho smrti.”

Přikývnu, tentokrát s ní téměř souhlasím. Ze začátku jsem byla tak zachycená ve svém šílenství, že pro mě bylo těžké věřit, že mi problémy způsobily léky.

Neviděla jsem Ellise ode dne, kdy jsem si vzpomněla na jeho smrt, takže doufám, že má pravdu. Přesto pro mě život není snadný. Alespoň jednou týdně mě trápí noční můry a mé záchvaty paniky jsou občas velmi intenzivní. Ale je to součást života. I Ryler má záležitosti, se kterými se musí vypořádat, chybí mu Violet a Luke a občas upadá do deprese. Ale jsme tu pro sebe, abychom si navzájem pomáhali.

“A co tvoje záchvaty úzkosti?” Zeptá se.

Pokrčím rameny. “Přijdou a odezní.”

Zapíše si něco dalšího. “Dobře. Vedeš si opravdu dobře. Během několika měsíců si udělala velký pokrok.” Položí pero i papír. “Jsem na tebe pyšná.”

Věnuji jí úsměv. “Díky.” Mou pozornost upoutají hodiny. “Do prdele, mám zpoždění.” Vyklouznu ze židle a popadnu tašku.

Odtáhne se od stolu. “Kam se chystáš? Myslela jsem, že dneska nemáš školu.”

“To nemám.” Odkráčím ke dveřím. “Ale mám s někým schůzku.”

Směje se, když kráčí k registratuře a pak uklidí moji složku. “Bavte se s Reecem. Uvidíme se další úterý.”

“Jak víte, že mám schůzku s Ryl—Reecem?” Zeptám se, když se natáhnu ke klice a přihrbím se, protože jsem ho málem nazvala jeho pravým jménem.

Občas se to stává a pravděpodobně tomu nepomáhá fakt, že si v soukromí za zavřenými dveřmi pořád říkáme Emery a Ryler. Už napořád pro mě bude Ryler, první kluk, kterému jsem věřila a zamilovala se do něj.

“Protože se takhle usmíváš jenom, když se máš setkat s ním.” Zavře šuplík od registratury. “Jdi se bavit, Em. Zasloužíš si to.”

Zamávám jí a pospíším si halou univerzity na Floridě, kde se konají má terapeutická sezení a chodím tam na školu. Je konec podzimního semestru a hala bzučí energií z vydařených závěrečných zkoušek. Brzy tu budou prázdniny a všichni se vydají domů.

S Rylerem si plánujeme užívat v soukromí. Jsem s tím v pořádku. Vlastně víc než v pořádku. V jednoduchosti je krása. Jednoduchost je dokonalá.

Horké floridské slunce na mě paří, když běžím jako šílená přes trávník v kampusu k parkovišti a ignoruji znepokojené pohledy, co po mně ostatní hází. Po tom, čím vším jsem si prošla, už mi na něčem takovém nezáleží.

Samozřejmě, že mě to někdy dostane. Bylo to pro mě velmi těžké, když jsem začala užívat stabilizátor nálad, ne na psychózu, ale aby mi pomohl s traumaty, kterými jsem si prošla.

“Promiň, promiň, promiň,” omlouvám se, když už jsem u Rylerova ojetého Dodge Challengeru. Ten starý musel prodat, ale rozhodl se ušetřit a koupit si tenhle. “Nějak jsme se dneska s Izzy zapomněly během sezení.”

Ryler leží na kapotě auta, něco si zapisuje do deníku a vypadá sexy jako vždycky i v obnošených šedých šortkách a černém tričku. “Miluju, jak svojí terapeutce říkáš křestním jménem.” Zavře deník, posadí se a protáhne se.

Srdce se mi rozbuší v hrudi z toho, jak mu vyjede tričko nahoru. “Požádala mě o to.”

Uculí se, když mě přichytí, jak si ho prohlížím, a vyhrne si tričko, aby mě trochu poškádlil. “Líbí se ti, co vidíš?” Znakuje, potom co si deník vsune pod paži.

Protočím oči, ale usmívám se, mezitímco obcházím auto. “Takže kam se dneska chystáme?” Stáhnu si svoje krátké hnědofialové vlasy do culíku a upevním je gumičkou.

Sklouzne z kapoty a prohrábne si své zkrácené, černé vlasy. Pořád si na ten střih oba zvykáme. “Myslel jsem, že bychom mohli jet na pláž a postavit hrad z písku. Ještě jsi to předtím nedělala. A přemýšlel jsem, že bychom tam mohli uctít památku tvýho bráchy, když už tam budeme. Teda, jestli jsi na to připravená. Nemusíme. Žádnej spěch.”

Bratrovo tělo je pohřbeno ve Wyoming na hřbitově blízko úpatí hor. Rodiče jsou ve vězení, ale z toho, co jsem pochopila, nikdo nebyl na pohřbu. Chtěla jsem, ale detektiv Stales mě varoval, že návrat do Laramie by byl riskantní pro můj nový život. Přesto se pořád cítím hrozně, že jsem se rozhodla nejít.

Ale chtěla jsem něco udělat, abych uctila jeho památku. Ryler navrhl, abych mu napsala dopis, dala ho do láhve a hodila do moře. Tímto způsobem bude plout, dokud ho voda ponese.

Zhluboka se nadechnu. “Ne, jsem připravená. Myslím si, že je čas říct sbohem.”

Přikývne a pak se mu rty zkroutí do lišáckého úsměvu. “A na potom jsem koupil Jägera, takže můžeme zbytek noci strávit tím, že si budeme navzájem říkat, jak jsme pěkný.”

I po osmi měsících se stále cítím trochu rozpačitě nad mými opileckými slovy. Zatřesu hlavou, jak se mi zahřejí tváře, ale potom se začnu smát. “Dobře. Nemůžu se dočkat.”

Před dlouhou dobou, když jsme se s Rylerem poprvé setkali, mi slíbil, že mi věnuje spoustu poprvé. Jakmile jsme se sem dostali, tak začal svůj slib plnit. Každý volný den něco podnikáme. Nejdřív začal s intimnostmi; naučil mě něco o sexu, mém těle a mně samotné. Potom přišly na řadu běžné věci, jako řízení, zkoušení nového jídla, sledování filmů, které jsem nikdy předtím neviděla; poprvé jsem viděla oceán. Dokonce jsem si nechala vytetovat složitý strom, jehož větve se mi rozpínají až k lopatkám, postupně se mění v ptáky, kteří mi dosahují až ke krku. S každým vpichem jsem se cítila volnější od mého starého života a Ryler byl tam, aby mě držel za ruku.

Jsem jiná, než dívka, co vyrostla v Ralingfordu a ráda věřím tomu, že kdyby mě někdo z mé minulosti viděl, nepoznal by mě. Doufám, že tomu tak je.

I přestože byli Donny Elderman, táta, máma a spousta dalších zatčeni, když Ralingford padl, některým se povedlo utéct. I když si nejsem jistá, jestli nemá otec někoho, kdo mě sleduje, můžu zkrátka jen žít svůj život, dýchat a být vděčná za svobodu.

“A děkuju ti,” povím mu. “Myslím to vážně. Děkuju za všechno. Že jsi tu pro mě byl, když nikdo jinej nemohl.”

Vřele se usměje. “Vždycky tu pro tebe budu, Em. Už bys to mohla vědět.”

“Vím.” Usměji se, když lezu do auta.

Otevře dveře, vklouzne na místo řidiče a nastartuje motor. “Vypadáš šťastně,” znakuje se zamyšleným výrazem, potom mě zatahá za volný pramen vlasů.

“Jsem šťastná,” odpovím, mezitímco si zapínám pás.

“Dobře. Chci, abys byla šťastná.”

“Taky chci, abys byl šťastnej.”

Jsem, naznačí rty. Potom se na důkaz nakloní přes konzoli a políbí mě s takovou vášní, že se na místě málem rozpustím. Když se odtáhne, blýskne po mě křivým úsměvem a vycouvá z parkovacího místa.

Já zvednu iPod, zapnu “The Drug In Me Is You” od Falling In Reverse a začnu si pobrukovat do rytmu.

Když Ryler vjede na silnici, propleteme si prsty a já ho pevně stisknu. Srdce mi bije vzrušením jako vždy, když jsem s ním. Miluji, že jsem schopná takto reagovat. Miluji, že mě moje minulost úplně nezničila.

Zpočátku jsem si myslela, že jsem zlomená. Že nikdy nebudu normální. A i když si myslím, že pořád tak úplně nesplňuji tuto definici, jsem spokojená s tím, kdo jsem. Normálnost se beztak přeceňuje. Nejdůležitější je být sám sebou. A já konečně přišla na to, kdo jsem.

S Rylerem se držíme za ruce většinu jízdy. Jakmile se dostaneme k pobřeží, slunce zapadá a obloha nad vodou září odstíny růžové a zlaté.

Vystoupíme z auta s lahví a dopisem, který jsem napsala, a vydáme se na pláž, kde oceán líbá břeh.

Postavím se do písku a zírám na klidnou vodu, mezitímco mi vítr čechrá vlasy. “Ellis nikdy neuvidí oceán,” povím tiše do tlukotu mého srdce.

Je to těžší, než jsem si myslela.

Ale loučení je vždycky těžké.

Ryler mi zmáčkne ruku a ten kontakt mi dá sílu, kterou potřebuji.

Naposled se podívám na papír, projdu si slova, která jsem Ellisovi napsala.

Byl jsi ten nejlepší bratr, kterého jsem nikdy skutečně nepoznala.

Bratr, co za mnou přišel i po smrti

a odpustil mi, že jsem zapomněla něco,

co nikdy nemělo být zapomenuto.

Přála bych si, abych pro tebe mohla udělat víc.

Zachránit tě, než si tě vzala zem.

Zachránit tě před udušením mužem,

který nám dal vzduch.

Zachránit tě před vším.

Kéž bys viděl

jak úžasný svět může být,

pokud se povzneseš vysoko nad život, který jsme znali

a uletíš do oblak.

Kéž bys našel svá křídla.

Mrzíme, že je nikdy nenajdeš.

Snažím se co nejlépe, abych vylétla za nás oba.

Žila život, který jsme celou dobu měli mít.

Sbohem Ellisi.

Doufám, že se jednoho dne zase shledáme.

S hlubokým nádechem sroluji papír a dám ho do lahve. Potom ji zakorkuji a kráčím dopředu, dokud mi chodidla neobklopí voda.

“Sbohem,” zašeptám, když hodím láhev a sleduji, jak letí.

Pozoruji, jak se houpe nahoru a dolu, dokud mi konečně nezmizí z dohledu.

Ryler se ke mně připojí a proplete naše prsty. Předkloní se, aby mi rty naznačil, Jsi v pořádku?

Přikývnu, pevně ho stisknu a postavím se na špičky, abych ho políbila. “Víš ty co? Myslím, že opravdu jsem,” povím mu, když se odtáhnu.

A je to pravda.

Protože vůbec poprvé, mám pocit, že jsem konečně našla svá křídla.