TM - 12. kapitola

Překlad: Clarissa

Peter

Zakolísá na jejích nohách, její tvář křídově bílá, a já ji chytím za druhou paži, abych ji přidržel. Zcela jistě ví, kdo jsem; poznává mě.

„Nekřič,“ říkám. „Nejsem tady, abych ti ublížil.“

Její oříškové oči vypadají divoce, a já vím, že opravdu nevnímá, co říkám. Všechno, co vidí, je smrtelná hrozba a podle toho reaguje. V příštích pár vteřinách buď omdlí, nebo bude hysterická, a ani jedno z toho by nebylo dobré.

„Saro.“ Zpevním hlas. „Nejsem tady, abych někomu ublížil, ale ublížím, když budu muset. Rozumíš? Pokud uděláš něco, co na nás přitáhne pozornost, lidi umřou.“

Bezduchá panika v jejím pohledu mírně poleví, nahrazujíc ji strach, který je více racionální, aniž by ztratil na intenzitě. Skrz to se k ní dostávám. Pomáhá, že si nedělám srandu.

„C-co chceš?“ I přes vrstvu lesku jsou její rty bledé. „Proč jsi tady?“

„Chtěl jsem tě vidět,“ říkám, táhnouc ji s sebou skrz dav, když manévruji pryč od kamer umístěných kolem baru.

Sářiny holé paže jsou v mém sevření napjaté, její pokožka chladná na dotek, ale jak jsem očekával, nekřičí. Z toho všeho, co o ní vím, by ta malá doktorka dřív umřela, než aby ohrozila bandu neznámých lidí.

„Zatancuj si se mnou,“ říkám znovu, když ji mám tam, kde ji chci mít – vedle zdi, ve slabě osvětlené části tanečního parketu, kde dav kolem nás vytváří lidský štít. Abych jí usnadnil souhlas s mým požadavkem, pouštím její paže a sevřu její pas, opatrně, abych udržel své sevření něžné. Její tělo je ztuhlé jako kus ledu, když ji držím blízko, ale všem kolem nás připadáme jako každý jiný pár pohupující se do rytmu hudby. Ta iluze se jenom upevní, když zvedne své ruce nahoru a roztáhne své dlaně přes mou hruď.

Snaží se mě odstrčit, ale je příliš šokovaná, aby do toho dala více síly. Ne že by pomohlo, kdyby do toho vložila veškerou svou sílu. Dokážu přemoct většinu chlapů s minimální snahou, natož ženu tak slabou, jako je ona.

„Neboj se,“ mumlám, držíc její pohled.

Dokonce i na zaplněném parketu můžu cítit její vůni, něco lahodného a květinového, a mé tělo reaguje na její blízkost, můj penis ztvrdne při pocitu jejího štíhlého pasu mezi mými dlaněmi. Chci si ji přitáhnout blíž, cítit její tělo proti mému, ale přinutím se držet si malý odstup. Nechci ji vystrašit intenzitou své touhy.

Stejně je pohled v Sářiných očích takový, jako když se malé zvířátko chytne do pasti, plný oslepujícího strachu a zoufalství. To mě nutí chtít ji zvednout a houpat ji proti své hrudi, ale to by ji jen ještě víc vyděsilo. Neexistuje žádné mé chování, které by ji v tuto chvíli nevyděsilo. Mohl bych ji pozvat, aby si zazpívala karaoke a stejně by dostala panický záchvat.

„Co ode mě chceš?“

Její dýchání je rychlé a povrchní, jak se na mě upřeně dívá. „Já nic nevím--“

„Já vím.“ Udržuju svůj hlas mírný. „Neboj, Saro. Tahle část skončila.“

Zmatení vytěsňuje část z té hrůzy v jejích očích. „Ale proč potom ...“

„Proč jsem tady?“

Opatrně kývne hlavou.

„To si opravdu nejsem jistý,“ říkám, a je to absolutní pravda.

Během posledních pěti a půl let ovládala můj život pomsta. Všechno jsem dělal proto, abych dosáhl cíle, ale teď, když jsem se skoro dostal skrz svůj seznam, leží přede mnou nudná a prázdná budoucnost, cestička vpřed zahalená v pusté mlze. Jakmile zabiju posledního člověka zodpovědného za smrt mojí rodiny, nebudu mít cíl. Můj důvod existence bude nadobro a opravdu pryč. Nebo tak jsem si to myslel, než jsem ji potkal a viděl bolest v jejím laním pohledu. Teď pohlcuje moje sny a pronásleduje moje bdělé okamžiky. Když pomyslím na Saru, nevidím roztrhané tělo svého syna a Tamilinu zakrvácenou tvář. Vidím jenom ji.

„Chystáš se mě zabít?“ snaží se – a selže – udržet svůj hlas vyrovnaný.

Přesto obdivuji její snahu o klid. Přiblížím se s ní k lidem, abych ji přiměl cítit se bezpečněji, ale ona je příliš chytrá, aby na to skočila. Pokud ji řekli cokoliv z mé minulosti, musí si uvědomovat, že ji dokážu chytit pod krkem rychleji, než bude moct zakřičet o pomoc.

„Ne,“ odpovím, naklánějíc se blíž, protože následuje hlasitější písnička. „Nechystám se tě zabít.“

„Tak co ode mě chceš?“

Chvěje se v mém sevření, a něco na tom mě uchvacuje a zároveň znepokojuje. Nechci, aby se mě bála, ale současně se mi líbí, když je mi vydaná na milost. Její strach vyvolává predátora ve mně, měníc mou touhu po ní v něco temnějšího. Ona je zajatá kořist, měkká, sladká a moje, abych ji zhltl.

Naklánějíc svou hlavu, pohřbím svůj nos do jejích voňavých vlasů a mumlám ji do ucha, „Sejdi se se mnou ve Starbucksu vedle tvého domu zítra odpoledne a promluvíme si tam. Řeknu ti cokoliv, co budeš chtít vědět.“

Odtáhnu se a ona mě upřeně sleduje, její oči obrovské v jejím srdíčkovém obličeji. Vím, co si myslí, takže se znovu přiblížím, sklánějíc svou hlavu tak, aby moje ústa byla vedle jejího ucha.

„Pokud kontaktuješ FBI, pokusí se tě přede mnou ukrýt. Přesně jako se snažili ukrýt tvého manžela a ty ostatní z mého seznamu. Vykoření tě, vezmou tě pryč od tvých rodičů a tvé kariéry, a bude to k ničemu. Já tě najdu, bez ohledu na to, kam půjdeš, Saro … bez ohledu na to, co oni udělají, aby tě přede mnou ukryli.“

Moje rty se otřou o okraj jejího ucha, a cítím, jak se jí zadrhává dech. „Nebo by tě mohli chtít použít jako návnadu. Pokud se tak stane – pokud na mě nastraží past – dozvím se to, a naše další setkání nebude u kávy.“

Zachvěje se, a já se zhluboka nadechuji, abych naposledy než ji pustím, vdechl její lahodnou vůni. Odstupujíc dozadu, vmísím se do davu a píšu zprávu Antonovi, aby se mužstvo připravilo na své pozice. Musím se ujistit, že se ona dostane domů v naprostém pořádku, nerušená nikým jiným než mnou.