STS - 6. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Vzbudil jsem se s myšlenkou na Andie a na to, že to, co jsem z ní stihl vidět, vypadalo hodně lákavě. Nebyla to žádná nóbl Britka, na které jsem byl zvyklý. Raději by skočily z mostu, než vám hodily kalhotky na hlavu a Andie tohle udělala bez jakéhokoliv zaváhání. Byl jsem jí tak zaujatý, že jsem nedokázal přijít na to, co ji dělalo tak jinou – světle šedomodré oči, sebejistý smích nebo její tělo. Její tělo. Celou noc trvalo, než jsem z hlavy dostal obraz toho, jak tam stála v mých boxerkách. Teď, když jsem byl vzhůru, chtěl jsem si ten obraz sebemrskačsky udržet v paměti.

Můj mobil mi na nočním stolku vibroval a já se otočil, abych zjistil, že už mám dva zmeškané hovory od mé mamky, tři zprávy od sestry Georgie a jednu hlasovku od Caroline.

Nejprve jsem si poslechl hlasovou schránku, doufajíc, že to odvrátí mé myšlenky od Andie.

„Freddie! Můj nádherný sportovče, moc mi chybíš. Doufám, že se ti daří dobře. Zavolej mi, až to půjde. Líbám tě, Caroline.“

Andie nebyla vůbec jako Caroline Montagueová, ačkoliv to nebyla špatná věc. Přesně jsem věděl, co od Caroline očekávat. Vyrostla ve vyšší britské společnosti, všemi milovaná. Neexistovala osoba, kterou by nedokázala pojmenovat, ani vévodkyně, kterou by neznala osobně. Já jsem vyrůstal vedle ní a věděl jsem, že je zdvořilá, klidná a předvídatelná – což byl pravý opak záhadné a nepředvídatelné brankářky, kterou jsem včera potkal.

Vymazal jsem hlasovou schránku a přečetl si textovky od sestry.

Georgie: Máma se zbláznila. Volala Caroline a řekla jí, že bys naprosto MILOVAL, kdyby za tebou přijela do Ria. Snažila jsem se jí vytrhnout telefon z ruky, ale víš, jak silné jsou její kostnaté prsty. Myslím, že jsem si namohla zápěstí…

Georgie: Je naprosto šílená. Nechám se od někoho adoptovat. Myslíš, že bude někdo chtít rozkošnou, čistotnou osmnáctku?

Usmál jsem se a posadil se na posteli. Georgie byla od narození dramatická, ačkoliv by to nikdy nepřiznala. Zavolal jsem jí, a pak jsem sáhl po notebooku, abych se podíval na dnešní rozvrh: rozplavání, posilování, telefonické interview, další cvičení. Budu běhat po vesnici až do večeře.

„FREDDIE!“ Vykřikla Georgie, když hovor přijala.

Při zvuku jejího hlasu jsem se usmál. „Dobré ránko, Georgie.“

„Zníš hrozně. Co jsi celou noc dělal?“

„Nic. Vážně. Právě jsem se probudil a poslechl jsem si hlasovou zprávu od Caroline.“

„Och.“

Předtím, než znovu promluvila, nastala dlouhá pauza.

„No, nemluvme o tom. Jak je v Riu? Už sis opálit ten tvůj bledý anglický zadek? Nebo jsi strávil celý den ve stínu sochy Krista Spasitele?“

Promnul jsem si rozespalé oči a odhodil přikrývku. „Upřímně, moc jsem toho ještě neviděl.“

Zasténala. „To je nuda. Alespoň mi řekni něco o vesnici. Je to tam stejné, jako v té, co byla v Londýně?“

„Jsem si jistý, že ano. Včera v noci…“

Vrátil jsem se myšlenkami ke včerejší noci a snažil se vymazat obraz Andie ze své hlavy.

„Co se včera v noci stalo?“

„S někým jsem se setkal.“

Ticho.

Dlouhé ticho.

Odtáhl jsem si telefon od ucha, abych zjistil, jestli zavěsila.

„Georgie?“

„Co tím myslíš, že jsi někoho potkal?“ Její obvyklé žertování zmizelo a nahradil ho vážný tón.

„O nic nejde,“ řekl jsem a snažil se z toho vycouvat.

Možná byla chyba jí to říct.

„No to ‚nic‘ mi zní, jako holka, Freddie. S ničím takovým jsi nepřišel už čtyři roky, tak se z toho nesnaž vykroutit.“

Sevřel se mi žaludek. „Zapomeň, že jsem něco takového řekl.“

Georgie toho ale nenechala. „Ven s tím, Freddie. Kdo je to?“

Upřeně jsem se zadíval na strop a smířil se s tím, vlastně docela rád, že se můžu Georgie svěřit. Co bych jí měl říct?

„Je to Američanka.“

„Je její příjmení Kardashian?“

„Ne, jmenuje se Andie. Je fotbalistka. Líbila by se ti, Georgie. Je naprosto přirozená a vážně moc talentovaná.“

„Dobrý Bože, Freddie, zníš jako zamilovaná školačka.“

Usmál jsem se. „To ty ses ptala, Georgie.“

„Už ses zamiloval?“ Zasmála se.

Můj úsměv opadl a najednou mi nepřišlo zábavné se o Andie bavit. Ticho se vrátilo, hlasitější, než předtím. Ani jeden z nás nechtěl nic říkat, protože jsme to nepotřebovali. Myšlenka na Caroline hovořila dost hlasitě sama za sebe.

Nakonec se zasmála. „Sakra. To je zatracené štěstí.“

Jsem rád, že se alespoň jeden z nás může smát.

„Jo, no. Vážně o nic nejde.“ Zkontroloval jsem hodiny na nočním stolku. „Poslouchej, musím běžet na trénink.“

„Jistě. Já si naopak musím jít lehnout. Jen mezi námi, naše máti se zcvokne, až zjistí, jak dramatický je tvůj milostný život.“

Zasmál jsem se a slíbil jí, že později znovu zavolám.

„Počkej, Freddie,“ řekla těsně předtím, než jsem zavěsil.

„Jo?“

„Co uděláš s Andie? Uvidíš ji znovu?“

S odpovědí jsem zaváhal.

„Je to docela malá vesnice.“