TM - 10. kapitola

Překlad: Lucie
Kor.: 16terez

Sara

V příštích několika dnech se moje paranoia zintenzivňuje. Neustále cítím, jako kdyby mě někdo sledoval. Dokonce, i když jsem sama doma, se zataženými závěsy a zamčenými dveřmi, cítím na sobě neviditelný pohled. Chodím spát s pepřovým sprejem pod polštářem, a beru si ho s sebou i do koupelny, ale to nestačí.

Nikde se necítím v bezpečí.

V úterý se konečně odhodlám a zavolám agentu Rysonovi.

„Doktorko Cobakisová.“ Zní, jak obezřetně, tak i překvapeně. „Jak vám můžu pomoct?“

„Ráda bych s vámi mluvila,“ řeknu. „Osobně, kdyby to bylo možné.“

„Ach? O čem?“

„Raději bych to nerozebírala po telefonu.“

„Chápu.“ Následuje několik okamžiků ticha. „Dobře. Myslím, že bych se s vámi mohl sejít na rychlou kávu dnes odpoledne. Šlo by to?“

Podívám se na počítači na svůj rozvrh. „Ano. Mohli bychom se sejít v kavárně Snacktime v nemocnici? Kolem třetí?“

„Budu tam.“

Nakonec se zdržím u pacientky a je deset minut po třetí, když spěchám do kavárny.

„Právě jsem se chystal odejít,“ řekne Ryson a postaví se od malého stolku v rohu.

„Moc se za to omlouvám.“ Bez dechu vklouznu na židli naproti té jeho. „Slibuju, že to bude rychlé.“

Ryson se znovu posadí. Přijde servírka a my si objednáme: malé espresso pro něj a šálek kávy bez kofeinu pro mě. Moje nervy dnes kofein nepotřebují.

„Dobře,“ řekne, když je servírka pryč.

„Potřebuju vědět víc o tom uprchlíkovi,“ řeknu bez jakéhokoliv úvodu. „Kdo je? Proč šel po Georgeovi?“

Rysonovo huňaté obočí se stáhne dohromady. „Víte, že je to tajné.“

„To ano, ale také vím, že mě ten muž mučil, zdrogoval mě a zabil mého manžela,“ řeknu. „A také, že jste věděl, že přichází, a nikdy jste se neobtěžoval mě informovat. To jsou věci, které vím – jediné věci, které opravdu vím. Kdybych věděla víc – řekněme, jeho jméno a motivaci – pomohlo by mi to porozumět a dostat se přes to, co se stalo. Jinak je to jako otevřená rána, nebo možná puchýř, který nebyl propíchnutý. Jen to hnisá, jak vidíte, neustále to mám v mé mysli. Někdy bych nemusela být schopná to vydržet, a puchýř by mohl sám prasknout. Chápete mé dilema?“

Rysonova čelist se napne. „Nevyhrožujte nám, Saro. Následky by se vám nemusely líbit.“

„Pro vás jsem doktorka Cobakisová, agente Rysone.“ Opětuju jeho tvrdý pohled. „A následky se mi opravdu nelíbí.  Georgeovým kolegům by se to taky nelíbilo – kdyby se to dozvěděli. To je důvod, proč mi řeknete o tom uprchlíkovi, dobře? Takže budu držet pusu zavřenou a budu se držet té kraviny, že ‘umřel pokojně ve spánku’. Víte, že by Georgeovi kolegové vyšetřovali ten pravděpodobný zásah mafie, a to nepotřebujete. Nemám pravdu?“

Zabodává se do mě pohledem, a já vidím jeho vnitřní debatu. Sdílet tajné informace a potencionálně se dostat do potíží, nebo mi nic neříct a rozhodně se dostat do potíží? Pud sebezáchovy musel vyhrát, protože zasmušile řekne, „dobře. Co chcete vědět?“

„Začněte s jeho jménem a národností.“

Ryson se rozhlédne, a pak se přiblíží.

„Má mnoho falešných jmen, ale věříme, že jeho pravé jméno je Peter Sokolov.“ Sníží svůj hlas, i když stoly kolem nás jsou prázdné. „Podle našich spisů, pochází z malého městečka poblíž Moskvy, v Rusku.“

To vysvětluje přízvuk. „Jaký je jeho původ? Proč je na útěku?“

Ryson se opře. „Nevím odpověď na tu poslední otázku. Nemám dostatečné bezpečnostní povolení.“ Zůstane zticha, když přistoupí servírka s našimi nápoji.

Poté, co servírka odejde, řekne, „co vám můžu říct, je, že než se stal uprchlíkem, byl ve Spetsnaz, což je součást Ruských speciálních jednotek. Jeho práce byla vystopovat a vyslýchat každého, kdo byl považován za hrozbu ruské bezpečnosti – teroristy, povstalce z bývalých republik Sovětského svazu, špióny a tak dále. Byl v tom údajně velmi dobrý. Potom, asi před pěti lety změnil strany a začal pracovat pro ty nejhorší z kriminálního podsvětí – diktátory odsouzené za válečné zločiny, mexické kartely, nelegální obchodníky se zbraněmi… V tomto procesu přišel k seznamu jmen – lidí, u kterých věří, že mu nějak ublížili – a od té doby je systematicky likviduje.“

Ruka se mi třese, když se natahuju pro svůj šálek kávy. „A George byl na tom seznamu?“

Ryson přikývne a hodí do sebe svoje espresso na jeden velký lok. Položí šálek a řekne, „omlouvám se, doktorko Cobakisová. To je všechno, co vám můžu říct, protože je to všechno, co vím. Nemám představu, co váš manžel a ti ostatní udělali, že skončili na tom seznamu. Chápu, že byste chtěla více odpovědí, a věřte mi, že my také, ale většina Sokolovovy složky je redigována.“ Zastaví se, když servírka znovu prochází, a pak tiše dodá, „musíte na toho muže zapomenout, doktorko Cobakisová, pro vaše i naše dobro. Nechcete znovu upoutat jeho pozornost, věřte mi.“

Přikývnu a žaludek se mi stáhne. Nevím, proč jsem si myslela, že znát těch pár detailů o člověku, který straší mé sny, bude lepší, než zůstat ve tmě. Pokud něco, jsem teď mnohem víc zneklidněná, mé ruce a nohy jsou ledové úzkostí.

„Jste si jistý, že je pryč?“ zeptám se, když se agent postaví. „Jste si jistý, že není nikde poblíž?“

„Nikdo si nemůže být jistý ničím, co se týče tohoto psychopata, ale co vím je, že před šesti týdny zabil dalšího člověka ze svého seznamu – a ten byl v jižní Africe,“ řekne Ryson mrzutě. „A předtím sejmul další dva v Kanadě, navzdory našim nejlepším pokusům o jejich záchranu. Takže ano, pokud víme, je daleko od americké půdy.“

Zírám na něj, ohromena hrůzou jsem zticha. Další tři oběti za posledních šest měsíců.

Další tři ztracené životy, zatímco bojuju s nočními můrami a paranoiou.

„Hodně štěstí, doktorko Cobakisová,“ řekne Ryson a umístí několik dolarových bankovek na stůl. „Čas skutečně léčí, a jednoho dne, se přes to dostanete. Tím jsem si jistý.“

„Děkuju,“ řeknu přidušeným hlasem, ale to už odchází pryč, jeho podsaditá postava mizí za skleněnými dveřmi kavárny.

Tu noc znovu sním o útoku Petera Sokolova a ta noční můra se zvrátí v to, čeho se bojím nejvíc. Místo toho, aby mě držel pod kohoutkem, přišpendlí mě pod sebou na posteli, jeho ocelové prsty připoutají má zápěstí. Cítím, jak se uvnitř mě pohybuje, jeho dlouhý a tlustý pták proniká do mého těla, žár hučí pod mou pokožkou a bradavky mám napjaté a bolestivé, když se otírají o jeho svalnatou hruď.

„Prosím,“ žadoním, obtočím nohy kolem jeho boků, když jeho kovové oči zírají do mých. „Tvrději, prosím. Potřebuju tě.“

Jsem pohlcena tou potřebou, spaluje mě zevnitř, žhavou a temnou, a on to ví. Cítí to. Můžu vidět ten chlad v jeho stříbrném pohledu, tu krutost na jeho smyslných rtech.

Jeho prsty se utahují kolem mých zápěstí, zařezávají se do mé kůže jako stahovací pásky, a jeho pták se promění v čepel, rozřízne mě, abych krvácela.

„Tvrději,“ prosím a zvednu boky, abych se setkala s jeho přírazy. „Neopouštěj mě. Vezmi si mě tvrději.“

A přesně to udělá, s každým výpadem mě roztahuje, a já křičím bolestí a zvrácenou rozkoší, úlevou a sladkou agónií.

Křičím, jako kdybych umírala v jeho náručí, a je to ta nejlepší smrt, jakou si dokážu představit.

Probudím se s pulzujícím pohlavím a žaludek se mi chvěje nevolností. Ze všech triků, jakými si se mnou můj mozek hraje, tyhle zvrácené sny jsou nejhorší. Dokážu pochopit ty záchvaty paniky a tu paranoiu – ty jsou přirozeným následkem toho, čím jsem si prošla – ale na těchto sexuálních nočních můrách není nic přirozeného. Jenom to, že o nich přemýšlím, ze mě dělá psychicky nemocnou osobu.

Vstanu, přetáhnu si župan přes pyžamo a jdu dolů do kuchyně. Mé dýchání je nepravidelné a srdce mi závodí, ale tentokrát to není strachem. Cítím se nadšeně a znepokojeně, tělo mě bolí frustrovaným vzrušením.

Málem jsem se během toho snu udělala. Dalších pár sekund a měla bych orgasmus – jako jsem během těchto snů měla orgasmus už dvakrát.

Sebeznechucení je jako těžká cihla v žaludku, když si dělám čaj bez kofeinu. Jaká zvrácená osoba má sexuální sny o vrahovi vlastního manžela? Jak moc to musí být s někým špatné, když si užívá umírání ve vrahově náruči?

Zvažovala jsem, že to proberu s doktorem Evansem, ale vždy, když se pokusím zavést na tohle téma řeč, tak jen mlčím. Prostě se nedokážu přimět, abych ta slova zformovala.

Kdybych o těch snech mluvila, dalo by jim to podstatu, přeměnilo by je to z nejasného výplodu mého spícího podvědomí na něco, o čem myslím a mluvím během toho, co jsem vzhůru, a to nemůžu.

V každém případě vím, co by mi můj terapeut řekl. Řekl by, že jsem mladá, zdravá žena, která neměla už dlouho sex, a že je normální mít takové potřeby. Že je to moje vina a sebeodpor, které se mění na sexuální fantazie do něčeho temného a zvráceného, a ty sny neznamenají, že mě přitahuje muž, který mě mučil, a který zabil George.

Doktor Evans by se snažil zmírnit mou vinu a stud, a to není něco, co si zasloužím.

Když je čaj hotový, nesu ho ke kuchyňskému stolu a sednu si. Chystám se ho napít, když mě znovu přepadne ten pocit, že jsem sledována. Racionálně vím, že jsem sama, ale moje srdeční frekvence se zrychlí a dlaně se mi pokryjí potem.

Pepřový sprej mám nahoře, takže vstanu, co nejklidněji, jak dokážu, si razím cestu ke stojanu s noži, který je na pultu. Vyberu ten největší a nejostřejší nůž a vezmu si ho s sebou ke stolu. Vím, že by to bylo k ničemu proti někomu, jako je Peter Sokolov, ale je to lepší než nic. Po několika hlubokých nádeších se uklidním dostatečně na to, abych se napila svého čaje, ale znepokojující pocit neviditelných očí přetrvává.

Pokud se dům brzy neprodá, prostě se přestěhuju, rozhodnu se, když se vracím do postele.

Můžu si dovolit druhou rezidenci, a dokonce i mizerná garsonka by byla lepší než tohle.