RFM - PROLOG

Překlad: Tynare

Prolog – Kacie

Kacie,

už víc nemůžu. Odcházím. Vlastně, už jsem pryč. Poslouchal jsem, když si mi říkala, co všechno bude skvělé. Nebude to skvělé. Vysávají mě. Nemám žádnou svobodu. Celou dobu musím pracovat a nemám žádný čas na své přátelé. To není to, co jsem chtěl a už toho mám dost. Promiň.

P.S. Jako laskavost, jsem už zaplatil hlídání a nechal ti 100 dolarů. Hodně štěstí.

Zach

Hodně štěstí?

Stála jsem v kuchyni, dívala se na černá písmena a pokoušela se přesvědčit svůj mozek, že musí číst špatně. Ruce se mi nekontrolovatelně začaly třást a můj hrudník se stáhl. Rozběhla jsem k ložnici a otevřela skříň, ramínka na jeho straně byla prázdná. Otevřela jsem šuplíky a všechny byly také prázdné. Jak jsem je otevírala jeden po druhém – udeřilo mě to.

Byl pryč.

Opravdu byl pryč.

Jak to mohl udělat? Jak mi to mohl udělat po třech letech? Naše dvojčata se příští týden začnou otáčet. Copak on u toho nechtěl být?

Žluč mi začala stoupat krkem, zakryla jsem si pusu rukou a běžela do koupelny. Stihla jsem to právě včas. Poté co jsem skončila s vyprazdňováním svého žaludku jsem se opřela o stěnu koupelny a přitáhla si kolena k hrudi a položila si hlavu do dlaní.

„Jsi v pořádku?“ naše chůva Christina se mě tiše zeptala, když se objevila ve dveřích.

Aniž bych se na ní podívala jsem se zeptala. „Říkal ti něco?“

Vzdychla. „Ne, pouze mi zaplatil a předtím než odešel tu nechal dopis, tak abys ho našla.“

Dopis? Načmáral pár keců na účtenku z Lee Auto Parts. To mohlo být sotva bráno jako dopis.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Jistě, otěhotněla jsem mnohem dříve než jsme plánovali. I když to nebylo plánované, dělala jsem všechno pro to, aby vše fungovalo. Rozhodně to nebylo jednoduché, ale tak to přeci nebude navždy. Ale my jsme měli být navždy. Nikdy by mě nenapadlo, že nás opustí, rozhodně ne takhle.

Možná bych ho mohla zastavit, možná bych ještě změnit jeho rozhodnutí. Vyskočila jsem z podlahy a proběhla kolem Christiny. Mířila jsem přímo ke kuchyňské lince, kde jsem prohrabávala svoji kabelku abych našla svůj mobil. Prsty se mi třásly a sotva jsem vytočila jeho číslo.

Jedno zazvonění, dvě zazvonění, tři zazvonění, hlasová schránka.

Vytočila jsem ho znovu.

Jedno zazvonění. Hlasová schránka

Věděl, že volám. Věděl, že volám a okamžitě mě poslal do hlasové schránky. Kde byl? Co se děje?

Moje kolena byla zesláblá a motala se mi hlava, zaměřila jsem se pouze na to, aby se mi podařilo dojít ke kuchyňskému stolu a posadit se. Christina za mnou přišla do kuchyně, ale vypadala, že by byla raději někde jinde. Byla bílá jako stěna a nervózně si hrála s lemem svého svetru.

„Jdi domu, Christino. Děkuji, že jsi se postarala o děvčata.“ Kousala jsem se tak silně do rtů, že jsem ucítila krev, ale nechtěla jsem se před ní rozbrečet.

Unikl ji obrovský povzdech a zkameněla ji tvář.

„Hm, jo,“ vykoktala. „Dvojčata ještě budou víc jak hodinu spát, takže jestli budeš ještě něco potřebovat….zavolej mi.“ Začala odcházet z kuchyně a zastavila se napůl cesty a obrátila se na mě.

„Budeš mě potřebovat zítra?“

Zhluboka jsem se nadechla, neměla jsem absolutně tušení a držela jsem se jen tak tak.

„Já teď nevím. Zavolám ti.“

„Dobře,“ pospíchala pryč a rychle mě objala, ale já jsem nic necítila. Byla jsem mimo.

„Kacie, je mi to líto.“

Pustila mě a otočila se, aby vyšla předními dveřmi a zaskřípala pod ní podlaha. Moje mysl si přehrávala všechny vzpomínky na poslední tři roky se Zachem. Bylo to jako film v mé hlavě, scéna za scénou. Poprvé jsme se potkali po fotbalovém zápase u ohně a já jsem v tu noc věděla, že je to kluk, se kterým chci strávit zbytek svého život, nebo jsem si to aspoň myslela. Měli jsme spolu nádhernou středoškolskou romantiku plnou žhavých schůzek v jeho náklaďáku a ježdění na noční projížďky a spoustu nočních koupání v jezeře. Byli jsme spolu něco přes rok, když jsem zjistila, že jsem těhotná.

Další šok přišel za osm týdnů – čekali jsme dvojčata. Málem jsem spadla z vyšetřovacího stolu, když doktor, který mi dělal ultrazvuk se na mě zazubil a řekl:

„Doufám, že jste připraveni na dvě!“

„Dvě co?“ Zeptal se Zach.

Neřekla jsem nic. Věděla jsem. Moje oči byly do široka otevřené a zíraly na malou obrazovku. Nepotřebovala jsem další vysvětlení. Několik dalších minut bylo jako v mlze. Doktor vysvětloval Zachovi, co se děje. Byla jsem příliš zaneprázdněná zamilováním se do těch dvou malých bytostí, které v mém břiše zabíraly prostor asi jako dva malí gumoví medvídci. Nebyla jsem ve svých osmnácti připravená na jedno dítě, natož na dvě, ale v tom okamžiku jsem si slíbila, že po zbytek života budou pro mě to nejdůležitější.

Myslela jsem si, že Zach na tom bude stejně.

Špatně.

Když jsme se v polovině mého těhotenství zjistili, že budeme požehnáni dvěma děvčaty, začala jsem si představovat dvě malé holčičky v odpovídajících růžových oblečkách se sponkami ve vlasech a jak mě žádají o nalakování nehtů. Samozřejmě až na to budou dost staré. A budou mít štěstí, že se budou mít navzájem. Budou nejlepší kamarádky. Byla jsem vzrušená.

Zach?

Ten moc nebyl.

„Vážně? Kurva. Pokud máme mít dvojčata, tak jsem doufal, že to budou chlapci. Kurva!“ Zamumlal po cestě domů, zatímco jsem seděla na místě spolujezdce se zasněným výrazem ve tváři. Věděla jsem, že jakmile je bude držet v náruči bude to cítit stejně jako já.

Narodily se o osmnáct týdnů po této návštěvě u doktora a vážily pouhých 5 liber. Byly ale naprosto dokonalé. Zach byl tak podporující, jak jsem doufala, že bude. Přinejmenším ve chvílích, kdy nebyl zaneprázdněn mobilem. Můj sen o perfektní pohádce byl velmi rychle rozbit. Naše první hádka přišla, když holkám bylo jen osm hodin.

„Co teda chceš?“ Zamračila jsem se na něj. Cítila jsem, že se červenám hněvem.

„Uklidni se, Kacie! Nedělej z toho vědu. Kluci jen chtějí, abych šel s nimi na pár piv. Chceme oslavit, že jsem se stal otcem.

„Ale ony se právě narodily.“ Zasyčela jsem na něj a snažila se nezaostřit na svojí mámu, která stála za ním a nesouhlasně kroutila hlavou.

„Doufala jsem, že zůstaneš s námi v nemocnici….takový byl přeci náš plán.“

„Baby, budu pryč asi hodinu. Pak se vrátím a zůstanu s vámi po zbytek večera.“ Odpověděl mi a hodil po mně megawattový úsměv. Díky němu mě zbouchnul a dostal sem.

„Čekali jsme devět měsíců, než jsme je poprvé uviděli. Jak teď můžeš odejít?“ Podívala jsem na dva malé růžové uzlíky, které mi spaly v náručí. Každý na jedné paži. V očích mě začaly štípat slzy, ale byla jsem odhodlána je nepustit.

„Bože, Kacie, stejně nikam neodejdou a budou tu až se vrátím. Chci se jen na chvíli potkat s kámoši, dát si doutník a oslavovat, dobře?“

„No tak, jen na chvíli,“ zamumlal a zapnul ten svůj sexy úsměv. „Až se vrátím, budeme to jen ty a já. Sedneme si a budeme spolu mluvit o naší společné budoucnosti.“

Věděl jak mě dostat.

„Dobrá, tak jen na pár hodin. Až se vrátíš budeš se mnou na sto procent, ok? Už žádný mobil, žádné další rozptylování. Jen my dva. Ok?“

„Jasně, zlato,“ řekl a políbil mě na čelo. Byl pryč ze dveří dřív, než jsem mu stačila něco odpovědět.

Celý večer jsem se vyhýbala očnímu kontakt s mámou, která mi jasně dávala najevo – já jsem ti to říkala. Nikdy nebyla Zachův velký fanoušek. Chtěla jsem, aby to vypadalo, že je stejně tak nadšený jako já, že budeme mít vlastní rodinu. Jí jsem ale nemohla lhát, protože viděla jeho chování.

Zach se ten večer už nevrátil.

Místo toho se objevil druhý den ráno ve stejných šatech a smrděl, jako by spal na dně pivní lahve. Přinutila jsem ho jít do nemocniční koupelny a trochu se umýt, zatímco máma byla v kavárně v přízemí.

Už tehdy jsem měla vědět, že se jedná o začátek velmi osamělé cesty.

Ale nedošlo mi to.

Spíš jsem to popírala. Říkejte tomu stupidita. Pevně jsem zavřela oči a říkala si, že udělám všechno proto, abych udržela svoji rodinu pohromadě. Hýčkala jsem si v sobě naději, že se Zach nakonec hluboce zamiluje do našich holek a bude chtít být s Lucy a Piper do konce svého života. Když bylo dvojčatům jen pár měsíců podívali jsem se po zásnubních prstenech. Moje hloupé a naivní já si myslelo, že ho tajně koupil a zaplatil, když ve skutečnosti plánoval svůj útěk. Cítila jsem se jako obrovský idiot.

Dětská chůvička se rozsvítila na kuchyňském pultu a vrátila mě zpátky ze vzpomínek. Přišla jsem k ní a zesílila ji. Dvojčata se probudila ze svého šlofíku a začaly se chichotat a hihňat. Zvuk jejich hlasů mi zpravidla způsoboval, že mé srdce překypovalo radostí, ale právě teď každý malý zvuk z jejich pokojíčku mi působil další a další ránu v srdci. Co jim řeknu až budou starší?

Po tvářích mi začaly stékat slzy a potok se rychle změnil v oceán. Sedla jsem si na podlahu v kuchyni, když se svět se mnou začal točit. Vzlykala jsem a vzlykala, dokud jsem už nemohla plakat.

Opřela jsem se o skříňku po době, která mi přišla jako několik hodin a přemýšlela jsem, jaký bude můj život od tohoto okamžiku. Udělala jsem tichý slib sobě i svým dcerám. Nikdy už si tímhle neprojdeme. Zaslouží si mít se lépe. A já taky.

Měla jsem své holky a to bylo všechno, co jsem potřebovala. Nevybrala jsem si to. Musela jsem přijít na to, jak se o ně postarat sama a sama je  vychovat. Všechno to bylo jen na mně.

Takže jsem udělala to, co by udělala každá normální devatenáctiletá svobodná matka.

Spolkla jsem svoji hrdost a zavolala svojí mámě.