STS - 7. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

„Pusť nás dovnitř, Andie!“

Ježíši Kriste. Natáhla jsem se pro polštář a přitiskla si ho na obličej, abych na ně nezakřičela, ať jdou pryč. Po návratu z tréninku jsem měla tak čtyři nebo pět minut, kdy jsem byla sama. Osprchovala jsem se a převlékla, ale měla jsem si to ticho vychutnat víc, protože ho Kinsley a Becca znovu zničily. Při cestě z tréninku se mi snažily vymluvit díru do hlavy, ale nasadila jsem si sluchátka a zesílila zvuk. Můj plán se jim vyhýbat měl být jen dočasný, ale teď se zdálo, že neberou ne, jako odpověď.

Do Ria jsem dorazila před méně, než čtyřiadvaceti hodinami a prach se ještě neusadil. Nevybalila jsem si, nezavolala mamce a neměla jsem ani jedinou minutu, kdy bych mohla přemýšlet o tom, co se včera stalo mezi mnou a Freddiem. Opravdu jsme se setkali? Vážně jsem mu hodila na hlavu kalhotky, jako rozlučková striptérka?“

„ANDIE! Pusť nás dovnitř, máme pro tebe dárek.“

S naříkáním jsem vstala z postele a otevřela dveře, abych tam našla stát Kinsley a Beccu – mé týmové kapitánky a dva lidi, které jsem na světě respektovala nejvíc – jak stojí ve dveřích, oblečené, jako pyžamoví jednorožci. (https://www.google.cz/search?q=unicorn+onesies&rlz=1C1GGRV_enCZ751CZ751&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ved=0ahUKEwiAq63K3o_VAhVKP5oKHZIpAdQQsAQIPw&biw=1176&bih=923)

„Pro tebe máme taky jednoho,“ řekla Kinsley, strčila mi do prázdných rukou ochablé pyžamo s rohem a pak kolem mě obě prošly do mého pokoje.

„Tři amigos!“ Potvrdila Becca a s rozběhem vyskočila na mou postel. S těmi dvěma se člověk ani chvíli nenudil, a proto jsem se k jejich partě přidala hned první den talentových zkoušek.

„Myslím, že tvoje matrace je lepší, než moje,“ řekla Becca a snažila se svou teorii potvrdit.

„Jsou stejné,“ zasmála jsem se a odložila rohaté pyžamo na svůj kufr.

„Co budeš dnes celý den dělat?“ Zeptala se Kinsley a posadila se vedle Beccy.

Pokrčila jsem rameny. „Vybalím, zabydlím se a zavolám mamce.“

Přikývla. „Přemýšlely jsme o tom, že půjdeme dolů a prohlédneme si první patro. Můžeš se k nám přidat. Naše budova má největší jídelnu, takže si myslím, že tam bude většina sportovců.“

„Musím zavolat mamině. Už mi nechala asi třicet zpráv.“ Vážně. Ta ženská byla šílená.

„To je dobré, můžeme počkat,“ nabídla mi Kinsley s úsměvem.

Vzhledem k tomu, že se ani jedna nepohnula, jsem odešla na balkon, abych si zavolala.

Moji rodiče, Christy a Conan Fosterovi, byli roboti. Sladcí a dobře mínění roboti. Vyrůstali ve Vermontu, moji prarodiče vyrůstali ve Vermontu a jejich rodiče taky vyrůstali ve Vermontu. Někde v průběhu všech těch generací, strávených v drsných zimách, byly jejich osobnosti nahrazeny dobrotivostí a sladkostí javorového sirupu. Jejich představa zábavy byla obléct si přes bavlněnou košili kašmírový svetr a udělat si piknik v parku. Byli členy venkovského klubu v našem maloměstě a volný čas trávili prohlížením katalogu L. L. Bean. Netřeba říkat, že byli šokovaní, když se jim narodila dcera, jako já.

Těch prvních čtrnáct let bylo opravdovým bojem. Moje matka trvala na tom, že budu dělat tanec, ale já trvala na tom, že budu hrát fotbal. Teprve v patnácti letech, kdy jsem získala místo v národním týmu U-17, mě nechala roztrhat taneční plakáty v mém pokoji. Během střední školy jsem je nahradila fotbalovými hvězdami, jako Ashlynn Harisová, Hope Solo a Christiano Ronaldo. Pravda, Christiano tam byl hlavně pro jeho bonbónkové oči.  Taky jsem měla pocit, že když ho budu hladit, jako někteří hladí Buddhovo břicho, budu mít při zápase štěstí.

„Andie, používáš ten dezinfekční prostředek na ruce, který jsem ti zabalila do přední levé kapsy batohu?“ Zeptala se maminka, jakmile přijala hovor.

To byla první věc, na kterou se zeptala. Ne, jak je sakra v Riu? Co Olympiáda? Tréninky?“

„Ano.“ Povzdechla jsem si. „Ale vážně jsi mi musela dávat dvoukilovou láhev? Musela jsem ji strčit do kufru a polovina se mi vylila na spodní prádlo.“

„Brazílie je jiná.“ Zašeptala „jiná“, jako by to bylo hanlivé. „Kromě toho, tvému oblečení ta extra čistota neuškodí.“

Protočila jsem oči. „Jo, mami, to je priorita číslo jedna, protože já, jak víš, soutěžím o zlatou medaili.“

Něco vesele zamumlala a přijala můj sarkazmus, jako pravdu.

„No, dej mi vědět, jestli budeš potřebovat další prádlo.“

Rozpačitě jsem přešla dál na balkon. „Ne, mami, neposílej mi spodní prádlo.“ Snažila jsem se změnit téma. „Ubytování je pěkné. Bydlím s Kinsley a Beccou.“

„Všechny jste v jednom bytě. Jak to může být bezpečné?“

„Ochranka dovnitř pouští pouze sportovce a trenéry. Hosté mají omezené návštěvy a…“

 „Ach! Zlatíčko, hádej, co jsem dneska ráno sledovala, když jsem běhala na trenažéru!“

Ani si nevšimla, že mě přerušila. „Co?“

„Každé ráno se snažím uběhnout alespoň dva kilometry. Dokonce si někdy pouštím Taylor Swift, ale neříkej to svému otci, protože si myslí, že její hudba je prostě…“

„MAMI. Co jsi dnes ráno sledovala?“

„Ach! Bylo to speciální vysílání na CBS.“

Ráda říkala „CBS“, jako by to byla věc.

„Slyšela jsi o Fredericku Archibaldovi? Povídali o jeho výchově a zvláštní cestě na Olympijské hry.“

Při zmínce jeho jména se mi sevřel žaludek. On byl nějaká celebrita nebo co?

„Zřejmě je v Anglii princ nebo tak něco!“

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Mami, on není princ. Je jen v plaveckém týmu.“

Zasyčela na mě. „Ne, ne, věř mi. Vydrž, než si otevřu Google.“

Ježíši.

O deset minut později – poté, co náhodou restartovala počítač a aktualizovala svůj antivirový software (dvakrát) – stáhla nějaký článek.

„Dobře! Píšou tady…“ Odmlčela se a já slyšela štrachání, jak hledala své brýle na čtení. „Jeho otec byl vévoda z Farlingtonu a předtím, než zemřel, říkali Freddiemu jen Lord Frederick Archibald, ale teď je Jeho Milost, Frederick Archibald, hrabě z Norhill a vévoda z Farlingtonu!“

Počkat. CO? Zasmála jsem se. To nemohlo být správně. Znělo to, jako by Freddie žil někde ve Středozemi. Ani jsem nevěděla, že vévodové stále existují.

Odvrátila jsem se od okna a přitiskla si telefon blíž k uchu. Neustále mi četla informace ze CBS, ale já pořád nemohla pochopit, co to říkala. Freddie byl VÉVODA? Dotkl se mojí ruky. Dotkl se mého zadku! V podstatě mě rytířsky vyplenil, já mu hodila kalhotky na hlavu, jako by to byl obyčejný člověk. Ježíši.

„Mami, musím jít,“ řekla jsem překvapená tím objevem.

„Och? Tak brzy? Dobře, ano. Používej dezinfekci a snaž se najít Fredericka. Chtěla bych vidět tvou fotku s Jeho královskou výsostí.“

Ó můj Bože. „OK, mami. To zní dobře.“

„Ach, počkej! Taky se tady píše, že se před třemi týdny…“

Zavěsila jsem, než mohla pokračovat. Milovala jsem ji, vážně, ale jakmile jednou začala, nešlo ji zastavit. Musela jsem jí buď přerušit, nebo strávit středu na balkoně, kde později najdou mou mumifikovanou mrtvolu.

Když jsem se vrátila do pokoje, Kinsley a Becca už byly převlečené ze stažených kůží jednorožců do šortek a trička. Zamířily jsme do jídelny, a přestože mi kručelo v žaludku, nemohla jsem přestat myslet na to, co řekla mamka. Kdyby byl Freddie opravdu britský šlechtic – počkat, byli vévodové šlechtici? Koho to zajímá. Kdyby byl Freddie vévoda, šance, že bych s ním mohla strávit chvíli o samotě, prakticky neexistovala. Pravděpodobně se nepotloukal po olympijské vesnici, jako ostatní sportovci. Pravděpodobně popíjí čas s malým princem Georgem.

„Myslíš na Freddieho?“ Zeptala se Kinsley, když jsme vystoupily z výtahu v prvním patře.

„Pokrčila jsem rameny a zalhala. „Ne.“

„Protože je něco, co bys o něm měla vědět předtím, než…“

Zvedla jsem ruku. „Upřímně řečeno, mohly bychom o něm přestat mluvit?“

S mou mámou a Kinsley nablízku, ho nikdy nedostanu z hlavy. Byla jsem v Riu, abych běhala po hřišti a ne, abych se hned první den pověsila na nějakého chlapa.

V Los Angeles jsem si na Kinsleyinu popularitu zvykla, ale doprovázet ji po olympijské vesnici bylo, jako doprovázet Taylor Swift na Grammy. Když jsme vstoupily do jídelny, všechny hlavy se otočily směrem k nám. Sportovci, rodiny, přátelé, trenéři – nezáleželo na tom, z jaké země pocházejí – všichni věděli, kdo je Kinsley Bryantová, díky jejímu sňatku s Liamem Wilderem a jejímu raketovému vzestupu ve fotbale.

Skočila jsem za ní a nechala jí veškerou pozornost. Užívala si ji tolik, jak já nikdy nebudu. Líbily se mi sponzorské příležitosti a výhody, které šly ruku v ruce s tím, že jsem olympijský sportovec, ale taky jsem se ráda procházela po obchodě s potravinami v teplácích, aniž bych se musela starat o to, že na mě venku čekají paparazzi, aby si mě vyfotili. Kinsley takový luxus neměla.

„Radši si na to zvykej,“ řekla Kinsley a ohlédla se na mě přes rameno. „Jakmile poneseš při úvodní ceremonii vlajku, lidé po celém světě budou vědět, kdo jsi.“

Při tom pomyšlení jsem se naštvala. Když se mě Olympijská komise zeptala, jestli bych chtěla být jedním z vlajkonošů během zahajovacího ceremoniálu, byla jsem tak poctěná, že jsem bez rozmýšlení souhlasila. Teď, když jsem následovala Kinsley kolem stolů a všímala si zvědavých pohledů, napadlo mě, jestli jsem možná neudělala chybu. Nebyla jsem připravená vyměnit svou relativní anonymitu za slávu.

„Páni, podívej se na to,“ řekla Becca a odtáhla mě stranou těsně předtím, než mě srazila skupina sportovců, kteří nás míjeli opačným směrem.

Jídelna byla plná sportovních hvězd ze všech zemí. Zamířily jsme směrem k džusovému baru, který se nacházel u zadní stěny. Tam jsem se otočila a rozhlédla se po místnosti. Bylo pozoruhodně snadné rozpoznat různé sporty; každý vykazoval nějaké znaky.

Hráči rugby a vzpěrači byli v různých úrovních stolování – ale všichni měli své podnosy pokryté takovým množstvím jídla, které by normálnímu člověku stačilo na jeden rok. Skupina arabských basketbalistů usazených v rohu jídelny, vyčnívala nad davem a tým australských gymnastů, kteří seděli vedle nich, vypadal, jako hobiti.

Přestože existovaly zřetelné rozdíly ve velikosti těl sportovců, jedna skutečnost byla stejná: všichni byli mladí a v nejlepší formě svého života. Není divu, že o olympijské vesnici kolovalo tolik drbů. Stovky atraktivních sportovců v sobě mělo nahromaděnou energii, která se musela někam upouštět.

„Jaký si dáš džus?“ Zeptala se Kinsley a odtrhla mě tak od průzkumu místnosti. Byly jsme ve frontě skoro na řadě a já se ani nepodívala na nabídku. „Myslím, že chci smoothie.“

Zasmála se. „No, je jich tu na výběr asi padesát, takže…“

Kinsley byla přerušená, když dívka ve frontě za námi vykřikla tak hlasitě, až jsem téměř přišla o sluch.

„DOPRDELE,“ zašeptala a stiskla přítelkyni ruku. „Je tu Freddie!“

„Sklapni! Ticho,“ odvětila její přítelkyně.

Střeva se mi zauzlovala, když jsem se ohlédla přes rameno. Dívky byly mnohem menší, než já a když jsem se k němu otočila čelem, ucítila jsem ve vzduchu slabý zápach chlóru. Rozhodně to byli plavci soudě podle jejich identických manýrů.

„Ó můj Bože. Jde sem,“ řekla první dívka. „Vypadám dobře?“

Nešel jejich směrem, ale mým. Srdce mi v hrudníku bušilo, když procházel kolem děvčat na konec naší fronty a za ním šlo několik dalších kluků z jeho plaveckého týmu. Ještě si mě nevšiml, což bylo dobře, protože jsem od něj nemohla odtrhnout pohled.

Včera na mejdanu bylo šero a můj alkoholem omámený mozek ho zahalil do mlhavého oparu. Tady, teď, v jídelně, byla jeho přitažlivost nepopiratelná.

Nehybně jsem stála a přijímala rány do žaludku, které přicházely s vědomím, že Freddieho pěkný vzhled souvisel s roky zlomyslné radosti, které se skrývaly za potutelnými úsměvy a kouzelnými slovíčky. Jeho hnědé oči a roztomilý úsměv zaručovaly, že ho nikdy v životě nikdo neodmítl, ale ostré čelisti a silné lícní kosti šeptaly, že by to někdo udělat měl.

Snažila jsem se prohlédnout nabídku nápojů, ale kolem mě se vznášelo příliš mnoho vzrušení. Po jeho boku se začalo scházet mnoho dalších sportovců.

„Mohl by ses mi podepsat pro mámu?“

„Freddie! Kde během her bydlíš?“

„Můžu vidět tvoje břišáky?“

Padaly na něj další a další otázky a já si uvědomila, že bez ohledu na Kinsleyinu popularitu, jeho sláva hoří, jako věčná svíčka. Přitahoval pozornost, jako by se pro to narodil, a když se usmál a dával autogramy, vzpomněla jsem si, že tomu tak bylo. Využila jsem dav, abych svůj pohled skryla, nebo jsem si alespoň myslela, že to dělám. Když se podepisoval fanouškům, otevřeně jsem na něj zírala, když v tom se otočil ke mně. Pohled jeho očí se upřel do mých a levým koutkem se usmál. Pomalým, drzým úsměvem, který rostl, čím déle jsem na něj zírala.

„Andie,“ zašeptala Kinsley a snažila se prolomit kouzlo, které mě ovládalo.

Zamrkala jsem jednou, dvakrát. Freddie na mě lehce mávl a já se s rudou tváří otočila zpátky.

„Sakra,“ řekla jsem a vydechla zadržovaný dech. „Jak dlouho jsem na něj zírala?“

Kinsley mě vzala za ruku a stiskla ji. „Chvíli jsi byla katatonická.“

Zavřela jsem oči a zasténala. Pak mi na rameno zaklepala nějaká ruka. Byla dívky stojící ve frontě před námi - plavkyně s pískově nalakovanými nehty.

„Ehm, promiň. Ty znáš Freddieho?“

Než jsem mohla odpovědět, přidala se i její kamarádka.

„Pokud ano, mohla bys nás představit? Je to jen...“

Kinsley zvedla ruku, aby je zastavila. „Ona ho nezná. Zjevně mával obsluhovači džus baru,“ řekla a ukázala na staršího Brazilce za pultem.

Přinutila jsem se k pohybu vpřed a držela oči před sebou, ale rozruch za mnou bylo těžké ignorovat. Lidé si šeptali, dívky kvičely a foťáky blýskaly, jak se Freddie se svými fanoušky fotil. Popošla jsem dopředu a objednala si jahodovo-banánový proteinový nápoj, a když jsem se otočila, abych s Kinsley našla volný stůl, ignorovala jsem veškeré touhy podívat se jeho směrem. Bylo bolestné zapírat sama sobě jednoduchá potěšení, a stále ještě jsem nad tím v duchu lamentovala, když vyskočil z fronty a chytil mě za ruku. Jakmile se mě jeho dlaň dotkla, srdce se mi zastavilo. Držel mou ruku pevně jen okamžik, a pak ji pustil.

Ddooobbbřřřřeee. Rozhodně jsem měla infarkt. Tohle je konec. Chystám se zemřít ve frontě na smoothie. Nemohla jsem dýchat, hrudník se mi stáhl, a když se usmál a začal mluvit, neslyšela jsem přes tlukot svého srdce jediné jeho slovo.

„Promiň,“ vykřikla jsem. „Co?“

Zeširoka se usmál a bavil se tím, jak mě připravuje o rozum. Do konce života bych se mohla dívat jen do jeho světle hnědých očí, které slibovaly, že způsobí můj zánik.

„Tvoje smoothie,“ řekl vláčným britským přízvukem. „Zapomněla jsi ho.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych uviděla za pultem dívku, jak mává rukou ve vzduchu, jako metronom.

„Nechtěla jsi tohle?“ Zeptala se zmateně.

Přikrčila jsem se. Já jsem si ho nevzala? Očividně ne. Nasadila jsem kamennou tvář, když jsem se otočila zpátky a vzala jí nápoj z ruky. Každá osoba v řadě sledovala moje pohyby, ať už proto, že si myslela, že jsem trochu mimo nebo proto, že Freddie Archibald právě natáhl ruku a chytil mě za tu moji. Jeho dotek byl teplý a jeho dlaň obrovská a bez jakýchkoliv potíží v sobě schovala tu moji.

Stála jsem ve frontě dobrých dvacet minut, abych pak odešla s prázdnýma rukama, příliš ohromená, než abych si toho všimla. A to všechno bylo kvůli Freddiemu-zatracenému-Archibaldovi, který mě mimochodem stále pozoroval.

Přinutila jsem se, abych se mu podívala do očí, když jsem ho míjela a on se usmál malým tajemným úsměvem, o kterém věděl, že ho budu několik dalších hodin pitvat.

„Ještě se uvidíme,“ řekl a jeho slova zněla spíše jako slib, než jako rozloučení.

Kinsley a Becca neřekly ani slovo, když jsme se posadily ke stolu daleko, daleko od Freddieho a jeho fanoušků. Záměrně jsem se k němu posadila zády a zírala na své smoothie.

„Upřímně, Andie, potřebujete s Freddiem schladit hormony…“

Kinsley zase začala něco říkat, ale já ji neposlouchala. Bude mi říkat, ať se „zaměřím na fotbal“ a „držím se dál od kluků“ a „nechodím na večírky“ a „věnuji svou pozornost hře“ a já tohle poslouchat nechtěla.

Vytáhla jsem si z kapsy telefon a uviděla přijatou zprávu, kterou mi poslala mamka okamžitě poté, co jsem zavěsila. Otevřela jsem ji ve chvíli, kdy se na mě Kinsley začala zlobit.

„Andie!“ Řekla Kinsley. „Posloucháš mě?“

Máma: Nenechala jsi mě domluvit! Frederick je zasnoubený. Věřila bys tomu? Možná, že jestli se z vás stanou přátelé, pozve tě na královskou svatbu! Nebo má možná přítele… třeba dalšího vévodu! Babička bude tak nadšená!

NE! Zasnoubený? Zasnoubený! Ne. Ne. Ne.

Sevřel se mi žaludek. To nebylo správné. Měl být bez závazků. Měli jsme se držet za ruce, vyměňovat si úsměvy a…

„Je zasnoubený?“ Zeptala jsem se, když jsem uslyšela svůj šokovaný hlas.

Upustila jsem telefon na stůl a Kinsley se naklonila dopředu, aby si přečetla mou zprávu. Když skončila, vzhlédla ke mně se lítostivým zamračením.

„To jsem se ti ráno snažila říct. Freddie si bude brát nějakou dívku jménem Caroline Montagueová. Zasnoubení bylo oznámeno před několika týdny.“

To nedávalo smysl.

Kdo byla k čertu Caroline Montagueová?