Bastard - 5. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Indiana

Nevím, proč mě naštvalo vidět toho skunka plížit se do Carterova pokoje, ale naštvalo. Hodně. Už jsem na něj naštvaná, že donášel na mě tátovi. Vidět tohle mě právě posílá přes okraj. Slzy pálí v mých očích, ale snažím se je zadržet. Seru na něj. Odmítám mu udělat radost tím, že mě rozpláče.

Cítíc se ublíženě, se rozloučím s Meg a odhlásím se z Facebooku, než zalezu do postele. Uvědomujíc si, že jsem opravdu naštvaná, mě žere ještě víc. Proč se mi dostává tak moc pod kůži? Díky tomu, jak se cítím, jen tak neusnu.

Když můj táta konečně přišel na večeři, zakázal mi mít co do činění s Bradem Cartwrightem. To mě šokovalo. Nejen že jsem mu neřekla nic o Bradovi, ale on mi nikdy nic nezakazoval.

Vím, že mu Carter musel něco říct, když pracovali na jeho pitomém autě. Musel mu něco říct. Proč by mi jinak táta něco takového řekl? Proč mi Carter tak zatraceně moc ztěžuje život? Byla jsem šťastná, dokud se nenastěhoval vedle.

Kretén.

Ležíc v posteli, snažím se nemyslet na to, co tam dělají. Vím, že to není domácí úkol, to je jisté. Ne, pokud jde o Jennifer Darcy.

Špinavá šlapka.

Musela být jednou z největších děvek na naší škole. Ona je opravdu hezká, v tom příliš umělém smyslu. Jsem si jistá, že by mohla dostat kluky, aniž by roztahovala nohy, ale zdá se, že si libují v tom, že je známá jako školní děvka. Meg ji říká lidská matrace.

To si zasluhuje.

••••

Cítím se jako hovno, když se ráno vzbudím. Převalovala jsem se a dumala několik hodin, než jsem konečně usnula. Nemůžu uvěřit, jak moc mě žralo, že v jeho pokoji byla ta zatracená děvka. Pokud byste se mě zeptali minulý týden, jestli jsem žárlivá, řekla bych, že ne. Myslím, že teď bych odpověděla jinak.

Nemůžu ho vystát, takže mi to dělá starosti. Slyšela jsem, jak odešla o několik hodin později. Chichotala se jako idiot, když jí pomáhal z okna. Ano, stydím se to přiznat, ale vstala jsem a nakukovala před moje žaluzie.

Přeju si, abych si mohla vyměnit pokoj, abych nemusela sledovat to svinstvo. Mám dojem, že Jen je jen jedna z mnoha v jeho dlouhém seznamu. Vím, jaký jsou v tomhle městě holky. Všechny budou čekat řadu, aby mohli být s tím kreténem. Fuj.

Doufám, že mu upadne pták.

Bohužel, máme v tomto domě jenom tři ložnice. Takže odstěhování nepřipadá v úvahu. Pokoj, který máma s tátou sdíleli, když byla na živu, je mimo limit. Táta se nemohl přinutit tam spát sám bez ní, když zemřela. Od té doby spí v pokoji pro hosty.

V porovnání se všemi domy v ulici, je náš docela malý. Neberte mě špatně, je to pěkný dům, jen ne tak impozantní jako ostatní. Táta byl neústupný, když si vzal mámu, vždy chtěl žít se svou rodinou na pěkném místě. Myslím, že jako policista viděl ve svém životě hodně špatných věcí. Tím, že moje máma byla učitelka a táta pracoval jako policista, neměli tolik peněz. Byli schopni si obstarat tento kus země, ale mohli si dovolit postavit jenom malý dům. Přesto ho miluju. Je pro nás perfektní.

Jsem si jistá, že pan Sheperd od vedle, má kupu ložnic v jeho obrovském domě. Proč se rozhodl dát Carterovi pokoj naproti mně, se nikdy nedozvím.

S Carterovým chováním ho pravděpodobně chtěl dát na stranu, daleko od nich, do zadní části domu. Nedivím se mu.

Když se nasnídám, opláchnu misku, hrnek a začnu připravovat věci pro tátu, až se vzbudí, nakrmím Lassie, než se vydám na autobus. Ujistím se, že dnes ráno vyjdu dřív, nechci riskovat, že zase potkám toho kreténa.

Jak čekám na autobus, prohlížím si své nové příspěvky na telefonu. Nemám náladu na Facebook dnes ráno, ale potřebuju něco, nad čím strávím čas, než se objeví autobus, který tu bude až za dvacet minut. Nesnáším, že je tu Carter teprve pár dní a už narušuje můj život.

Moje hlava vyskočí nahoru, když slyším hlasité dunění motoru auta. Musím se přiznat, že jsem překvapená, když Carter zastaví u chodníku, kde stojím.

„Nastup si do auta, děcko,“ zavrčí. Jeho směšný příkaz mě rozesměje. Dělá si zasraně srandu, že jo? Jeho obočí se zvedne, jak čeká, až to udělám.

Nemyslím si, kámo.

Podívám se dolů na můj telefon a nadále si prohlížím stránky. Má odvahu, potom jak se ke mně choval. Nikdy bych to nepřiznala, ale jsem trošičku natěšená, že mě přišel hledat. Jak hloupý to je?

„Budu počítat do tří, abys dostala ten svůj zadek do mého auta,“ říká otráveně. Zakoulím očima a nadále ho ignoruju. Slyším ho zavrčet a musím bojovat s úsměvem, který hrozí, že se objeví. Líbí se mi, že na něj působí můj vzdor.

„Jedna… dva…“ Nemůžu uvěřit, že opravdu počítá. Zašklebím se, když slyším, že se otvírají jeho dveře a moje hlava se prudce zvedne.

„Tři. Varoval jsem tě,“ je všechno, co říká, než mě popadne a hází přes rameno.

„Cartere,“ křičím.

„Dej mě dolů.“ Ignorujíc mě, pochoduje ke straně řidiče. Jeho ruka je na mém zadku, držíc mě na místě. Neměly by se mi líbit jeho ruce na mém těle, ale líbí. Díky tomu mě zajímá, jaký by bylo, kdyby mě držel pořádně. Ne jako pytel, který má právě hozený přes rameno. Ugh! Nesnáším se za to, že jsem přemýšlela o tom, jaký by to byl pocit být v jeho náručí. Jsem si jistá, že by to bylo úžasný.

Ne, nebylo, nenáviděla bych to. Lhářko.

Otevírajíc dveře, mě hodí na sedadlo.

„Dej si bezpečnostní pás,“ zavrčí, jak stojí nade mnou jako nějaký vrah. Dívám se na něj v hrůze, protože nemůžu uvěřit, že mi to právě udělal. Nakloňujíc se vpřed, uchopí bezpečnostní pás.

„Dej mi ho,“ vyštěknu, než na něj zúžím oči. „Můžu si zapnout pás sama. Nejsem dítě.“

„Mohla jsi mě oklamat,“ říká mi, dávajíc mi samolibý, nádherný úsměv. Bože, zatraceně mě vytáčí. Proč musí být tak směšně hezký?

Počká, dokud si nezapnu bezpečnostní pás a až pak se vydá ke straně řidiče. Mám v úmyslu mu zdrhnout, ale určitě by se vydal za mnou.

Žádná slova na cestě do školy nejsou vyřčena. Na rozdíl od včerejška, kdy mě vysadil na ulici, dnes zamíří rovnou na parkoviště. Chci mu říct něco o jeho chování, ale nic radši neříkám.

„Ať jsi tady odpoledne, jestli nebudeš, půjdu na zastávku autobusu a znovu tě dostanu,“ varuje.

Ignorujíc ho, se dostanu ven z auta a zabouchnu dveře. Slyším, jak se směje, ale já už naštvaně odcházím. Nejradši bych mu teď jednu natáhla.

••••

„Co ti přelítlo před nos?“ Ptá se Meg, když jdeme z naší první hodiny. „Je neobvyklý, že tě vidím ve špatný náladě.“

„Hádej,“ odpovím, když jdeme ke skříňkám.

„Tvůj sexy soused?“

„Ano. A není sexy. Je to debil.“ Praští mě do ramene a zasměje se. To není legrační. Copak ona si neuvědomuje, že mi ničí život?

„Může být debil, ale musíš říct, že vypadá dobře.“

„Nevšimla jsem si,“ odseknu. Slyším, jak se posmívá mým slovům. Očividně mi nevěří. Ve vší poctivosti, kdo by si nevšimnul? Nejde si ho nevšimnout – blba.

„Ty jsi zasraná lhářka,“ směje se.

„Ujde,“ pokrčím rameny, jako bych nebyla ovlivněna jeho vzhledem. Je to ubohý pokrčení rameny. Neoklamu ani svoji maličkost.

„Je víc, než jen že ujde.“

„Dobře, je sexy,“ připouštím, koulejíc očima, „ale to je na něm všechno.“

„Co udělal dnes, že jsi v tak pohádkové náladě?“ Ptá se sarkasticky.

„Co spíš neudělal.“ Když přijdeme k mé skříňce, zastaví se a otáčí mne k sobě.

„Tak, ven s tím,“ požaduje.

„Pro začátek, jen být v jeho přítomnosti mě otravuje,“ odpovím.

„A? Musí v tom být víc. Tvoje nálada je hrozná.“ Netrpělivě pozvedne obočí, jak čeká na mou odpověď. Chci ji říct, že jí do toho vůbec nic není, ale to za mě mluví moje nálada. Jen se o mě bojí.

Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem byla tak vytočená. Otočím se a dám klíček do zámku. Cítím se špatně, že se k ní chovám tak nevrle. Mám štěstí, že mám kamarádku, která se o mě tak moc stará, ale nenávidím se za to, že se mi Carter Reynolds takhle dostává pod kůži.

„Moje nálada je tak špatná, jo?“ Zeptám se povzdechem, jak položím své knihy do skříňky a vyberu zase ty, které potřebuju na další hodinu.

„Jo.“

„Promiň. Nechci si to na tobě vybíjet,“ omluvím se, když zaháknu svou ruku s její a míříme k její skříňce.

„Řekni mi, co ti udělal, že tě to naštvalo, Indi.“

„Řekl tátovi o Bradovi. Mám teď zakázáno ho vidět.“

„Cože? Vidíš, říkala jsem ti, že se mu líbíš.“ Samozřejmě, že si to myslí. Nemá to nic do činění s tím, co ke mně cítí. Je to blbec, čistě a jasně.

„Nelíbím se mu,“ řeknu.

„Ale ano, líbíš. Neviděla jsi to, co včera já. Byl naštvaný, když tě viděl na Bradově klíně.“

„Kdybych se mu líbila, čemu teda vůbec nevěřím, proč by se teda ten skunk, Jennifer Darcy plížila včera v noci jeho oknem?“ Přestane v chůzi a zatáhne mě ke zdi, kde do nás nemůžou narážet ostatní studenti, pospíchajíc na jejich hodiny. Čelí mi a první věcí, které si všimnu, jsou její oči. Šokem skoro vylézají z jejích bulev. Dokonce i v mé náladě, se mi úsměv šíří po tváři.

„Cože? Ani náhodou. Vážně? Bože, je to děvka. To ji dlouho netrvalo. Nemůžu vystát tu lidskou matraci.“

„Já vím. Věříš tomu? Byla u něj několik hodin. Přesně vím, co asi tak mohli dělat,“ říkám, snažíc se ignorovat svoje myšlenky.

„Ach. Můj. Bože. Líbí se ti,“ vypískne a praští mě nevěřícně do ramene.

„Co? Nelíbí,“ snažím se chovat, jako by se mě to netýkalo, ale nejde to.

„Hovadina. Podívej se mi do očí a řekni mi, že tě nepřitahuje.“

„Nepřitahuje,“ odpovím, dívajíc se do země. Kurva.

„No do hajzlu, líbí se ti,“ říká a znovu mě praští. Nesnáším, že mě zná tak dobře. Jsme nejlepší kamarádky od školky. Dalo by se říct, že jsme nerozlučné. Myslím, že být pořád spolu těch dvanáct let za to může.

„Přestaň mě bít,“ zakňučím, jak si třu ruku.

„Tak to přiznej.“ Zvedne ruku, jako by se chystala mě zase praštit. Držím zpátky svůj smích.

Mrcha.

„Fajn, líbí se mi a nesnáším ho, jestli to je možný,“ přiznám se, konečně se jí podívám do očí. Jak jinak, když tak udělám, ona se zářivě usmívá.

„Věděla jsem to,“ říká pyšně.

••••

Bože, přeju si, aby se nikdy nedozvěděla to, ať to je cokoliv, co cítím vůči Carterovi. Celý den o tom mluvila. Jsem překvapena, že nemluví o svatbě a dětech, až tak zle na tom někdy bývala. Na oběd jsem ji dokonce hrozila, že se přesuneme k jinému stolu, pokud nepřestane. Naštěstí to stačilo, aby toho nechala.

Je do kluků blázen. Vždycky byla. Není jen hezká, ale má obrovské kozy, takže ji kluci milují. Co je to s nimi a prsy? Já jsem druhé straně, mě se kluci líbí, ale nejsem jimi posedlá. Hádám, že to je důvod, proč je tak nadšená, teď když ví, co si myslím o Carterovi.

Jakmile škola skončí, přemýšlím, co bych měla dělat. Část mě chce chytit autobus, abych mu nečelila.

Jak se opovažuje mi takhle rozkazovat?

Bláznivá část mě chce být v jeho blízkosti. Neptejte se mě proč.

Stojím tady a přemýšlím, co dělat, když mě zezadu uchopí něčí ruce.

„Nazdárek, krásko,“ šeptá mi do ucha. Hned poznám, že je to Brad.

„Ahoj,“ odpovím, otáčejíc se v jeho náručí.

„Sobota platí?“ Než mám šanci odpovědět, Carter se objeví vedle nás.

„Jsi připravena?“ Ptá se. Jeho hlas je klidný, ale mohu vám říct, že podle jeho výrazu v obličeji je všechno, jen ne klidný.

„Připravena na co?“ Brad říká, hledíc mezi námi dvěma.

„Jedeme se projet,“ Carter odpoví samolibě.

„Vy co?“ Brad vyštěkne, mračíc se na mě.

„Vozí mě domů. To je vše. Žijeme vedle sebe.“ Můj pohled se přestěhuje na Cartera. Házejíc na něj dýky.

Provokatér.

„Vlastně to není tak úplně pravda. Jdeme na projížďku. Musím si sjet po cestě domů pro pár dílů na mé auto. Řekl jsem tvému tátovi, že tě vezmu sebou.“

„Cokoliv,“ říká Brad Carterovi, než obrátí svou pozornost zpátky ke mně. Můžu říct, že mu to radost nedělá.

„Budeš dnes večer online?“

„Pravděpodobně,“ odpovím a pokrčím rameny.

„Dobře. Později ti napíšu. Musím jít na fotbalový trénink.“ Jeho otázka mi přijde trochu divná, jsme přátelé na Facebooku, ale nikdy předtím mi nenapsal. Dal like některým mým starým příspěvkům a okomentoval nějaké fotky, které jsem přidala, ale to je vše.

Když se nakloní a umístí své rty na moje, jsem zaskočena. Nikdy mě předtím ve škole nepolíbil. No nepolíbil mě skoro nikdy, kromě polibku na dobrou noc, který mi dal, když mě doprovodil domů z večírku. Jsem si jistá, že je to jen kvůli Carterovi.

Muži.

Překvapuje mě, že nevytáhnou své ptáky a neporovnávají si své velikosti.