Overlooked - 32. kapitola

Překlad: Gandalf

Harper Polsen

Jak se přesouváme z aperitivu k polévce, nemůžu přijít na to, kdy mi bylo méně do jezení. Ale jediné, co můžu dělat, jediný způsob, jak doufat, že přežiju tuhle večeři, je jíst tak tiše jak to jen jde, zatímco máma do mě a Zanea reje.

Bramborovo-pórková polévka by měla být výborná, ale já se jen dívám přímo před sebe a odpovídám jen, když se mě někdo na něco zeptá. Sotva cítím, co si dávám do pusy a nesnáším to.

„Dojdu pro další chod, mami,“ řeknu rychle.

„To je v pořádku, zlato,“ řekne máma.

„Ne, ne, trvám na tom,“ řeknu, vstanu a odložím ubrousek na stranu. Vydám se směrem ke kuchyni dřív, než někdo najde důvod, proč mám zůstat. Mám stažený žaludek a srdce mi buší. Vlastně jsem docela naštvaná na mámu, za to jaká dnes je.

Zhluboka se nadechnu. Máma alespoň už všechno nachystala, aby nemusela odejít od stolu na déle než pár minut. Viděla jsem ji vytáhnout kachnu deset minut předtím, než Lewisovi přišli.

Vezmu tác s třetím chodem, což jsou porce steaku spolu s lahví Beaujolais a opatrně to přinesu ke stolu. Druhého chodu jsem se sotva dotkla a v žaludku mám jen polévku.

„Takže, Harper, zítra se vracíš do práce kvůli tomu tvému velkému projektu,“ řekne Bev, když vejdu do jídelny s tácem v ruce. Táta si ode mě vezme víno a tác a začne každému rozdávat kousek steaku a omáčku. Netušila jsem, jak to bude náročné, když dojdeme k Zaneovi.

„Jo, vlastně se tam už docela řeším,“ řeknu a snažím se zamaskovat to napětí mezi mnou a jejich synem.

„Myslím, že už má dovolené dost,“ řekne máma.

„Jo? Nebavila ses, Harper?“ Táta neví, že nepomáhá, ale je těžké na sobě necítit oči všech u stolu.

„Bavila a uvolnila se,“ řeknu a konečně se posadím ke své porci, zatímco táta všem naleje víno. S kachnou přijde další víno a další je připravené k salátu a dezertu a i když táta nalévá každému méně než polovinu sklenice ke každému chodu, už ho v sobě trochu cítím.

Napiju se vína.

„Takže, Harper, vím, že o tom tvém projektu moc mluvit nesmíme, ale vypadá to, že kvůli němu nebudeš mít dost volna,“ řekne máma.

„Ne víc ani míň než normálně,“ odpovím a ztuhle se usměju. Podívám se přes stůl na Zanea.

„Myslím, že Harper potřebuje trochu uvolnit, trochu si život opepřit,“ řekne Bev.

„A já myslím, že by ho měla žít, jak chce,“ řekne Zane.

Otočím se na něj. Nejsem si jistá, co se snaží říct. Je v tom něco a zároveň není. Jak chci? Znamená to, že do něj nechce patřit, nechce být tím opepřením nebo chce jen říct, aby si máma hleděla svého?

„Díky, toho si cením,“ řeknu neutrálním hlasem. Donutím se sníst steak s máslovým chlebem, který k němu máma servíruje, ale je to tak bohaté na chuť, že se mi začne žaludek kroutit.

„Myslím, že bychom obě s Nadine rády viděly, jak se ti dva konečně usadí,“ řekne Bev a já se dívám z jedné na druhou. Nemám k tomu co říct. Ani nevím, jestli o nás Bev ví a co na to říká.

„Myslím, že já i Zane máme dobrý život,“ řeknu.

„Pořád jsou mladí. Už to není takové, jako když jsme byli my v jejich věku,“ řekne táta.

„Proč nemluvíme o vás čtyřech? Kdy začneme plánovat vaše výročí, mami?“ řeknu s úsměvem.

„No, nejdřív musíme zjistit, jestli budete mít oba volno,“ odpoví a taky se usměje. Nevím, jestli mě děsí víc ona, Zane nebo celá tahle situace.

„Nemáš chuť na trochu romantiky kvůli našemu výročí?“ Povídá se na mě Bev.

„Už jsme dojedli? Seberu talíře,“ vloží se do toho táta a mě se uleví, ale zároveň začnu mít i strach. Ještě jsou před námi tři chody.

Táta vstane, odnese talíře a já tady musím sedět, čekat, jestli máma zase začne rýpat. Cítím se na hraně a nic s tím nemůžu udělat.

Kachnu si vůbec neužiju, ale Bev ji miluje, což znamená, že je asi dobrá. Když je konec večeře a pořád sedíme v obýváku, popíjíme kávu, stále se necítím pohodlně. Zítra večer už budeš doma, říkám si. Zane odjíždí zítra ráno. Jen musím přežít dnešní noc. Ale vím, že i když jsem zvládla přežít večeři, aniž by se někdo naštval, neusnu.

Budu chtít být míle od místa, kde teď jsem.