Overlooked - 30. kapitola

Překlad: Gandalf

Harper Polsen

„Dobrý Bože, Harper, je to tam nahoře vůbec bezpečné?“

Usměju se a pokrčím rameny. „Zatím mě to udrželo,“ řeknu. Čekala jsem na něj pod stromem tak dlouho, až jsem byla zvědavá, jak domek vypadá vevnitř a že by možná, jen možná byla zábava tam vyšplhat.

„Jak ses tam vůbec dostala?“ Zane se podívá po lanu, které jsme dřív používali, ale je vytažené nahoru.

„Vyšplhala jsem,“ odpovím jednoduše. Cítím, jak mi srdce buší v hrudi a nevím, co mám udělat. Musím přiznat, že mám postavené chloupky na zádech při pohledu na Zanea. Je tak krásný a moje tělo si pamatuje, jaké to bylo, když byl celý ve mně.

„Možná bys měla sléz,“ řekne Zane.

„Možná bys měl vylézt se,“ opáčím.

Chvíli se na mě dívá.

„Nebo se velký voják bojí?“

„Oooo, to se vsaď, že jdu nahoru,“ řekne Zane a tím proboří aspoň trochu napětí mezi námi.

Co to děláme?

Srdce mi buší, když ho sleduju, jak leze nahoru, a přemýšlím, jestli to není chyba, že to děláme. Možná bych měla jen odejít. Zane a já můžeme předstírat, že se nic nestalo. Ale zároveň vím, že nemůžeme.

Konečně Zane stojí jen několik kroků ode mě. Jediné, na co myslím, je, jak jsme byli v koupelně jeho rodičů, jak jsem ho cítila v sobě. Je to opravdu to, co chci? Zeptat se na to jen připomene včerejší hádku.

„Neměla jsem včera odejít,“ řeknu rychle.

„Tak trochu chápu, proč jsi odešla,“ řekne Zane. „Chci říct, byla jsi naštvaná.“

Je to mezi námi divnější, než to bylo, když jsme se viděli tu první noc, a děsím se toho, jaká bude večeře.

„Co to děláme?“ Zhluboka se nadechnu a setkám se s jeho pohledem. Pokrčí rameny. Jak může jen tak pokrčit rameny?

Není to pro něj důležité?

„Mám tě fakt rád,“ řekne. „Myslím… myslím, že to co se mezi námi stalo, by se tak jako tak někdy stalo.“

„Myslíš?“ Zírám na něj zmateně.

„no, jo. Jsi sexy, známe se… chci říct, nejsem ten jediný, kdo tenkrát chtěl sex…“ Ušklíbne se.

„Ale že to bylo skvělé, neznamená, že se to mělo stát. Neznamená to, že se z toho musí něco stát. Chceš, aby z toho něco vzešlo, nebo to jen nazveme povyražením? Jako, já nevím, nějakou divnou dospěláckou verzi hraní si na doktory?“

Srdce mi buší rychleji a ani nevím, jakou odpověď chci slyšet.

„Nevím,“ přizná Zane.

„Bezva, to je bezva,“ zavrtím hlavou.

„Já nevím, protože… hele, táta mi včera dal jednu radu a další dnes.“ Odmlčí se. „Ví o nás, mimochodem – tvoje máma mu o nás řekla.“

„Samozřejmě, že řekla,“ povzdechnu si,

„Ale jde o tohle, ty víš, co chceš? Chci říct, máš v plánu mi říct, co chceš, ale kde je tvoje hlava?“

Stisknu rty k sobě. Nechci mu přiznat, že na to odpověď nemám. „Co tím myslíš, co chci já?“

Zane se na mě usměje polovičním úsměvem a nadzvedne jedno obočí. „Chceš toho nechat a ukončit to nebo si myslíš, že tu mezi námi něco je?“

Opřu se o dřevo a přemýšlím nad tím. Polknu.

„Myslím, že mezi námi něco je,“ řeknu tiše.

„Já taky. Nebo si aspoň myslím, že by mohlo být,“ řekne Zane.

„Takže si oba myslíme, že by tu něco mohlo být.“ Je dobré to říct, ale jen to vyvolává další otázky.

„Chceme s tím ale něco udělat?“

Podívám se na Zanea, když tu otázku vysloví. „Jakou máme možnost? Chci říct, jestli tu mezi námi něco je, měli bychom s tím něco udělat, i kdyby se to mé mámě a tvému tátovi nelíbilo, ne? Tedy, jak překonáme těch další… já nevím kolik let, když na sebe budeme narážet a vědět, že něco mohlo být, ale nikdy jsme tomu nedali šanci?“

„Ale jak to zkusíme? Jsem pořád v armádě a ty žiješ v New Yorku. I kdybychom to chtěli zkusit, budeme od sebe tisíce kilometrů.“

Mám pocit, jako by se mi propadl žaludek. Musím přiznat, že má pravdu.

„Můžeš odejít z armády, kdybys chtěl,“ řeknu.

„Ale já nevím, jestli chci. Ani nevím, co bych mimo armádu dělal, Harper. Nechala bych své práce, abys byla se mnou?“

„Opustit svou práci?“ Zírám šokovaně na Zanea, že to vůbec navrhl.

„Vidíš? Ani si neumíš představit, že bys odešla, ale navrhla jsi, že já bych mohl… odejít z armády, jen abychom tomu dali šanci,“ řekne Zane.

„Řekla jsem to jen proto, že vím, že nad tím uvažuješ!“ Zavrtím hlavou. „Nečekám, že se jí vzdáš kvůli mně.“

„Ale jestli já budu dál v armádě a ty v New Yorku, jak tomu vůbec dáme šanci? Jaký to bude mít smysl, když se ani neuvidíme? Pět let jsme se neviděli, Harper, jen proto, že jsme měli každý jinak dovolenou.“

„Takže říkáš, že to zkusit nechceš, Zane? Proč jsi to neřekl hned na začátku?“ Cítím, jak mě začnou štípat oči. Zhluboka se nadechnu a snažím se potlačit svou reakci.

„Nevím, co se snažím říct.“

„Já… Vím, že je to nejspíš hloupé, protože jsme měli sex jen jednou, ale…“ Zavřu oči, skoro nemůžu pokračovat.

„Řekni to.“

„Jestli mi říkáš, že nic necítíš… že necítíš vůbec nic nebo aspoň nic víc, než to, co jsi cítil k holkám, se kterými jsi byl, pak budu muset přijmout, že jsem idiot za to, jak se cítím,“ řeknu. Otevřu oči a podívám se na Zanea. Nedokážu číst z jeho výrazu. Nemůžu přijít na to, co se mu honí za těma modrýma očima.

„Je to jiné. Jen nevím, jestli je tu něco, co s tím můžeme udělat,“ řekne nakonec Zane.

„Takže co budeme dělat?“ To je ta otázka, která kolem nás celou dobu krouží a je vidět, že na ni nikdo z nás nemá odpověď.

„Já nevím.“

„Líbím se ti, ne?“ Dívám se mu do očí a Zane po chvíli přikývne.

„A já tobě?“

Usměju se. „Myslím, že se to dá tak říct.“

„Takže se sobě líbíme, sex je dobrej, ale nejsme v situaci, kdy se můžeme vídat,“ řekne Zane.

Přikývnu.

„Takže bych řekla, že pro teď se budeme… já nevím. Asi dáme pauzu?“ Přejedu si rukou po obličeji. Nevím, co jsem čekala, když jsme Zaneovi řekla, že si musíme promluvit, ale doufala jsem, že aspoň dojdeme k nějakému výsledku.

„Promluvíme si o tom po večeři,“ navrhne Zane.

„A jak přežijeme tu večeři?“

Chvíli se na sebe jen díváme.

„Nebudeme o tom mluvit. Budeme předstírat, že se nic nestalo,“ navrhne.

„To nikdy nevyjde,“ řeknu.

„Co jiného můžeme dělat?“ Kousne se do spodního rtu.

„Aspoň na sebe ale nebudeme křičet, ne? Co řekneš tátovi, když se na to zeptá?“

„Nemusíme na sebe křičet.“

„A co táta?“

„Řeknu mu, že jsme spolu mluvili.“

Povzdechnu si. „Co když se tě zeptá na to, jestli jsme přišli k nějakému řešení? Chci říct, nejspíš to bude chtít vědět.“

Zane pokrčí rameny. „Řeknu, že je to mezi námi.“

Zasměju se, protože vím, že tahle odpověď moji mámu neuspokojí, jestli se na to zeptá. Ale není tu nic, co bych s tím mohla udělat. „Dobře teda. Prostě to necháme být,“ řeknu.

„Takže jen odejdeš?“

„Už nemáme o čem víc mluvit, ne? Takže jo, odejdu.“

Zane mě chytí za ruku a přitáhne k sobě. Vyhledá mě očima a pohladí po vlasech. Ztuhnu, srdce mi buší rychlostí devadesáti mil za hodinu, střed těla po něm touží, ale ví, že s tím nemůže nic udělat.

„Máš pravdu,“ řekne a políbí mě. Nejdřív je něžný, ale pak cítím, jak mě k sobě přitahuje, a poznám, že mě chce stejně, jako chci já jeho.

Nevím, na co naráží. Asi na vše. A ta nejsprávnější věc je, že se mě dotýká a co to se mnou dělá.