FA - 10. kapitola

Překlad: Verča

Chceš abych přestal?

PENNY

„Oči na podlahu.“

Vyděsím se při zvuku Jackova hlasu. Jak jsem byla zachycena v mých myšlenkách, neslyšela jsem otevřít dveře a nevšimla si, že vstoupil do místnosti. Moje oči okamžitě klesnou, prsty přejíždím po koberci a tahám za něj, abych nějak zaměstnala ruce.

Jackovo kroky se rozléhají po podlaze, cuknu sebou, když zabouchne dveře a západka zapadne na své místo. Jsem nervózní, zvednu hlavu, abych viděla jeho tvář.

„Ruce do klína. Ten koberec se mi líbí takový, jaký je.“

Zakřením se, položím ruce do klína, což mi přijde jako velmi submisivní pozice. Kromě toho, že nejsem submisivní a nemám žádnou tajnou touhu vzdát se mé moci. Jsem tady kvůli bolesti. Klesnu rukama podél mých boků a vzhlédnu nahoru, jen abych uviděla Jacka opírajícího se o zeď, jak mě pozoruje. Od hlavy až k patě je oblečen do černé, jeho kožené kalhoty zakrývají jeho svalnaté nohy, tričko s krátkým rukávem se táhne přes jeho mohutné svaly, a je na něm logo místního lihovaru.

Pozvedne obočí nad mou prohlídkou jeho skvělého těla. „Nejsi moc dobrá v uposlechnutí příkazů.“

Moje tělo se zahřívá nad nepochybně varovným tónem.

„Nejsem submisivní, a nemám touhu být submisivní. Opravdu jsem o další noci nepřemýšlela, ale pokud je to to, co potřebuješ, co se musí stát, nevím, jestli to bude fungovat.“

Jack nakloní jeho hlavu na stranu a studuje mě. „Klečíš.“

„Tvoje pohovka není moc pohodlná,“ poznamenám. „Takže klečení není takové utrpení.“

Zdráhavý úsměv se šíří přes jeho tvář. „Tohle neznamená pohodlí. Nic v tomhle pokoji není o pohodlí. Lidé sem nechodí, aby byli objímáni a laskáni.“

„Tak, proč ta postel?“ Ukážu k posteli se sloupy v rohu místnosti. Jsou na ní D-kroužky a pouta.

„Master Damien na tom trval,“ řekne. „Pronajímá pokoj k soukromým večírkům, když tu nejsem. Nikdy jsem ji nepoužil.“

„Panenská postel.“

Tentokrát se zasměje nahlas. „Předpokládám, že ano.“

Znovu mezi prsty třu koberec. Je měkký a hustý, nečekaně luxusní v porovnání se strohostí místnosti. „Takže, co uděláme, když víš, že nejsem submisivní a nejsem v pohodě s tím mít ruce v klíně a dívat se na podlahu jako hodná holčička?“

„Nebudeme se zdržovat nějakými jmenovkami.“ Jack přejde přes místnost a sáhne po polstrované lavici proti zdi, je naprosto totožná s tou, kterou použil Master Damien ve středu v noci. „Ale chystám se tě zkrotit na téhle lavici a naplácat ti, za neuposlechnutí mých rozkazů. Jak ti to zní?“

Kousnu se do mého spodního rtu. „Ty se mě ptáš? Myslela jsem, že jsi Dom a co řekneš, to se stane. Není to tak, jak to funguje?“

Zvedne těžkou lavici a položí ji na koberec přede mě, jeho nádherné bicepsy se vyboulí napětím. „To ty tu máš moc, takhle to funguje,“ řekne. „Jak moc se mi chceš odevzdat je jen na tobě. Nikdy neudělám nic, co bys nechtěla. Pokud se mi chceš svěřit, tak tě vezmu tam, kam si myslím, že můžeš zajít. Nebo můžeme nastavit limity, než začneme. A vždy můžeš říct stop tvým bezpečnostním slovem.“

„V dotazníku jsem uvedla všechny mé limity. Kromě hodně tvrdých věcí, trvalých zranění nebo zjizvení jsem pro cokoli.“

Jack ukáže na lavici. Zdá se, že je dnes ostražitý, není ten klidný, přátelský Jack, kterého znám z tělocvičny, a přesto není ten chladný, odměřený Dom, kterým byl, když jsem tu byla poprvé. Je to téměř, jako by si nebyl jistý, jakou masku si nasadit.

„Kolena na lišty, tělo na střed.“ Poklepe na polstrované boky lavice, nastavím se do požadované pozice, přizpůsobím má prsa a téměř-nepohodlně rozšířím má stehna. Mám pocit, že jsem na lavici méně vystavená, než když jsem byla zavěšená ze stropu, a přitom způsob, jakým jsou roztažené mé nohy, mi připadá zvláštně zranitelný.

„Prostě jen chci, abys mi ublížil.“

Jeho obličej se utáhne, maska Doma vklouzne na své místo. „Ublížím.“

Položím svou hlavu dolů a dívám se, jak vybírá pouta ze stojanu u zdi. Moje srdce buší tak tvrdě, že slyším vibrace přes lavici.

„Opravdu mi ubliž. Zvládnu toho hodně.“

„V tomhle pokoji, Penny, jsem ve výhodě.“ Jeho hlas klesne. „Rozhoduju tu já. Rozhodnu kolik dostaneš, a kolik toho přijmeš.“ Omotá mi jedno pouto kolem zápěstí a přiloží ho k nejbližšímu D-kroužku. Po vyzkoušení pohyblivosti přejde ke druhému zápěstí a připne pouto k druhé straně lavice.

„Avšak nejsem masochistka.“ Nevím, proč nemůžu přestat mluvit, ale moje ústa prostě pokračují.

„Podle mě ano.“

Jeho slova těžce visí ve vzduchu. Nikdy jsem neměla žádné sexuální potěšení z toho, že jsem se řezala, ale získávám uvolnění z emocionálního tlaku, který se ve mně buduje, když po mě život hází ty blbosti. Ale s Jackem to bylo jiné. Ačkoli jsem nedostala uvolnění, pocity, které jsem měla z našeho setkání, byly naprosto sexuální. Velmi sexuální. Velmi intenzivní.

Místnosti naplňuje ticho. Jack se odvrátí a vezme další pouta ze stojanu. Z mého výhledu mohu vidět, jak mu ztuhnou ramena a jak mu zbělají klouby, když se dotýká kůže. Udělala jsem něco? Nejspíš ano, protože se dlouhou chvíli neotáčí.

„Máš z toho potěšení?“ Zeptám se ho.

Dlouze vydechne a otočí se. „Ano, mám.“

Přes mou páteř přeběhne chvění. „Potřebuješ to stejně tak moc, jako se já potřebuju…“ Můj hlas se vytratí. Nikdy jsem o mém řezání neřekla nikomu jinému než mému terapeutovi. Adamovi, mému ex, nevadily mé jizvy, dokud jsem vařila a uklízela, dělala to, co mi řekl, a byla kdykoli dostupná v jeho posteli pro jeho sexuální potěšení a na druhé straně jeho pěsti, když si vybíjel vztek. Pouze jednou to vytáhl, a to bylo, když mě vyhodil a nazval mě nemocnou a divnou. Také řekl, že nikdo nebude chtít zlomenou holku, jako jsem já. Ale jsem tady, v místnosti určené pro bolest, s člověkem, který zná mé tajemství, které jsem tak dlouho tajila, a cítím se svobodně. A navíc, necítím se souzená. „Řezat?“ Dokončím.

Zdráhá se, v jeho rukách jsou pouta. „Ne. Je to spíš touha. Mohl bych se toho vzdát, kdybych musel.“ Přes jeho tvář přeběhne žal, ale rychle zmizí. Zajímalo by mě, jestli jsem to vůbec viděla.

„Nemohla bych se vzdát kávy.“

„To je závislost,“ řekne suše. „Ne touha.“

„Takže nejsi závislý na připoutání zaoblených britských dívek k lavicím? Nejsi závislý na tom přimět je křičet?“

Vzhlédnu a uvidím, jak se Jack znovu otočí, ale vzestup a pád jeho ramen prozradí jeho smích. Proč cítí potřebu skrývat přede mnou emoce? Znám Jacka. Má velkolepý smysl pro humor a má rád britské vtipy. Kolikrát jsme se vrátili do klubovny v Redemption a sledovali reprízy Černé zmije nebo britskou verzi Kanclu? Nebo napodobovali přízvuk jiných lidí? Nikdy jsem se tak moc nenasmála.

„Budu tě muset umlčet, pokud budeš pokračovat.“ Pročistí si hrdlo a přejde ke stojanu s děsivými nástroji.

„Ničím náladu, že? Hádám, že tohle je velmi vážné a děsivé. Neměla bych mluvit, zatímco jsem polonahá na lavici. Ale to je proč …“

Moje slova se vytratí, když Jack zvedne roubík s míčkem uprostřed. Nasaju ostrý dech a usměju se.

„Tohle je pohled, který se mi líbí vidět. Strach.“

Vystihne to dobře. Neexistuje žádný způsob, jak by mi tohle mohl strčit do úst. „Nedávej mi to…prosím,“ zašeptám.

„Nemluv. Tady nejsem tvůj kamarád, Pen.“

Ale je, jinak bychom neměli tenhle druh rozhovoru, jaký jsme měli, ačkoli jsem si nepředstavovala, že o tom někdy budeme diskutovat. Bylo to uvolněné a zábavné. A ještě něco víc. Kdybychom nebyli přátelé, nevěřila bych mu, neodhalila bych mu svoje tělo a mé tajemství. Kdybychom nebyli přátelé, nenazýval by mě Pen, předtím, než mi naplácá.

Položí roubík na stůl přede mnou a sklouzne měkkým polstrovaným postrojem kolem mých stehen.

Cuknu sebou, a on zamrzne.

„Taky si mě neposlechla s řezáním, že? Když jsem ti řekl, že se sebe nedotkneš, myslel jsem všechny druhy dotyků.“

„Neřezala jsem se, ale naposledy co ano, tak jsem se řízla hluboko a ještě se to nezahojilo. Kůže je citlivá s těmi všemi jizvami.“ Jsem šokovaná svou schopností mluvit o téhle temné části mě takhle otevřeně, ale tento klub, tahle místnost a tenhle muž, o němž přemýšlím jako o mém kamarádovi, jak se zdá snižují mé zábrany. Rozdíly jsou zde oslavovány. Potřeby a touhy, bez ohledu na to, jak extrémní jsou, mohou být naplněny a splněny. Cítím se uvolněně, tak jako nikdy předtím. V místě, které za dva dny už nejspíš nebude existovat.

Jack si přidřepne před lavici a zvedne mou hlavu pomocí jeho prstu, takže se setkám s jeho pohledem. „Chci, abys mi dala slib. Skutečný slib. Ne proto, že bych ti to přikázal nebo protože je to součást scény, ale proto, že je to slib, který chceš dát přítelovi. Příště, až ucítíš potřebu řezat se, zavoláš mi. Bez ohledu na to kolik hodin bude, nebo kde budu a co budu dělat, zavoláš mi a přijdeme sem a dám ti to, co potřebuješ.“

„Co potřebuju?“

Přejde k zadní části lavice a bez varování mě udeří jeho rukou. „Tohle.“

Mou levou půlkou projede bolest, má kůže hoří. Moje končetiny jsou neschopné pohybu, a díky tomu mnou proudí adrenalin, který způsobuje, že je bolest mnohem intenzivnější.

Jeho ruka opět přistane na mém zadku a pocit pálení zaplavuje mou mysl, vytlačuje každou myšlenku, s výjimkou té, jak se dostat pryč od jeho ruky. Zoufale sebou škubu proti sevření a mým klitorisem se třu o lavici, což mi přináší zmatené signály potěšení smíchané s bolestí.

„Jsi velmi tichá. Myslím si, že to nedělám tak tvrdě.“ Jednou rukou chytne můj krk, drží mě, znovu udeří, tentokrát tak tvrdě, že mě můj dech rychle opustí.

„Proč chceš naplácat?“ Znovu mě udeří, a mé oči se zaplní slzami.

„Protože chci cítit bolest.“

„To není ono.“

Další výbuch tepla exploduje napříč mou kůží, a moje tělo sebou trhne na lavici. V mých uších slyším proudit krev. Na čele se mi tvoří korálky potu. V zadní části mé mysli vím, že čeká na odpověď, ale nemůžu o tom přemýšlet, jak tlak v mém klitorisu narůstá, skoro bolí.

Zamrznu, z hanby se mi červenají tváře. Nemůžu se udělat na lavici, zatímco mi Jack dává výprask. To není správné. Tohle nedává smysl. On je…můj kamarád.

Znovu mě udeří, čtyři rychlé rány, dvě na každou půlku. Oheň se plazí přímo k mému klitorisu. Kroutím se, nedokážu se přestat třít tam, kde to nejvíc potřebuju.

„Neopovažuj se udělat,“ vyštěkne.

Zaplaví mě ponížení. Můj dech se zadrhne, přitlačím mé čelo do chladné lavice a zasténám frustrací. „Omlouvám se.“ Nevím, co říct. Pokaždé, co se mě dotkne, se proměním v zuřivé a nadržené zvíře, a to není důvod proč tu každý jsme.

„Neomlouvej se.“ Stále pevně drží jeho ruku na mém krku, druhou rukou přejede přes moje záda. Ne sexuálně– díky bohu –ale posuzovaně. Když se dostane k mému bolavému zadku, cuknu sebou.

„Pěkně zahřátý,“ řekne.

Každý sval v mém těle se okamžitě napne. Tohle bylo zahřátí?

„Nedala jsi mi slib, o který jsem tě žádal.“ Jeho další rána mě přinutí škubnout tak, že se trochu vysvléknu z mých kalhotek. Moje prsa jsou bolavá a nateklá, bradavky jsou tvrdé a napjaté pod mou podprsenkou.

„Slibuju.“

„Co slibuješ?“ Následujících pár úderů proběhne v rychlém sledu a snažím se mu říct, co chce slyšet, ale je to zatraceně těžké, jak moje půlky spaluje oheň. Každý sval v mém těle je napjatý, jak bojuje s naléhavou, zoufalou potřebou udělat se.

„Zavolám ti, pokud budu mít potřebu řezat se.“

„Hodná holka.“ Jemně rozpustí můj culík a mé vlasy se rozprostřou po zádech. Jeho dech se zadrhne v jeho krku, ale předtím než se na něj můžu podívat, stočí si vlasy do pěsti a škubne mou hlavou dozadu.

„Přesně tak,“ řekne. „Už v tělocvičně jsem ti chtěl naplácat, dokud nebudeš mít rudý zadek. Ale tady to bude větší zábava, tady můžeš křičet.“ Trhne mou hlavou dozadu tak tvrdě, že mi vyhrknou slzy z očí. „Chceš dostat naplácáno?“

„Ano,“ zašeptám.

Jack se nakloní a přitiskne jeho rty k mému uchu v intimním polaskání.

„Neslyším tě, zlatíčko.“

„Ano.“

Jack uspokojeně zabručí a znovu a znovu mě plácá po mém zadku, tvrdě a rychle, bez jakéhokoli schéma. Snažím se bolest vydýchat, snažím se nebrečet, jak rány pokračují, ale nemůžu si pomoct. Slzy stékají dolů po mé tváři. Můj mozek zamrzne, a cítím potěšení. Najednou se vznáším, bez bolesti a viny a hanby, kterou s sebou nosím každý den, bez pocitu nehodnosti, který mě tíží. Já jsem…prostě já.

***

RAMPAGE

Na mém čele se tvoří perličky potu, jak znovu a znovu plácám přes Pennyin dokonalý zadek. Naříká, ale nekřičí. Mám podezření, že má vysokou toleranci bolesti po tom, co si sama sobě dělala, a tak zesílím intenzitu, rány jsou tvrdší a tvrdší. Stále nemůžu uvěřit, že je tohle pravda, moje dokonalá anglická růže je připoutaná k mé lavici, prosíc o mou ruku. Její krajkové, zelené kalhotky pokrývají horní část jejího zadku, nedostatek látky způsobí jen zesílení mé touhy, a díky krémové kůži, která je nyní růžová, označená mou rukou, jsem bolestně tvrdý a můj pták se napíná proti kůži.

Sex a bolest. Byl jsem učen, že bít dívky nebylo jen špatné, ale i morálně trestuhodné. Takže když mi bylo třináct nebo čtrnáct let a začal jsem mít myšlenky zahrnující bolest, ale byly nějak smíchané se sexem, byl jsem zděšen. Potlačil jsem ty myšlenky, snažil jsem se být normální. Randil jsem. Šmátral jsem. Měl jsem první sexuální setkání se sladkou blonckou Daisy. Ale v době, kdy mi bylo sedmnáct, se ty myšlenky začaly znovu vracet, byly mnohem intenzivnější a víc znepokojující a myslel jsem si, že jsem byl divný, rozbitý. Zoufalý jsem prohledával internet, hledal jsem odpovědi a nakonec jsem narazil na BDSM. Tehdy jsem si uvědomil, že existuje jiný druh normálnosti, a nebyl jsem sám.

Přesto jsem nikdy nebyl schopen plně přijmout moji úchylku nebo se zbavit sebenenávisti. Avery mi taky moc nepomohla. I když jsem věděl, že sadismus není společensky přijatelný, nebyl jsem připravený na její znechucení a odpor. Nečekal jsem, že budu souzen ženou, kterou jsem miloval, která tvrdila, že mě miluje. Nikdy jsem se jí ani nedotkl. Odsoudila mě za má slova. Zavrhla mě. Zradila mě. Zničila mé zkurvené srdce. Navždy mě zničila pro ženy.

Nebo jsem si to myslel.

Penny tiše zasténá a já ji opět udeřím přes zadek. Sladká a měkká, sdílí Averynu křehkou krásu a přesto není mým dotekem znechucena. Její tělo reaguje na každou mou ránu, absorbujíc bolest. Naříká, ale nekřičí. Sténá, ale nevzlyká. Je vzrušená, i když to neočekávala a její rozpaky nad přirozenou reakcí jejího těla jen popohání můj oheň. Každým úderem se cítím mocnější. Moje smysly se zostřují. Cítím její vzrušení a vůni jejího parfému. Cítím jemnost její kůže pod mou dlaní. Můžu cítit, kdy potřebuje abych pokračoval, a kdy potřebuje popadnout dech. Mohl bych ji udělat jednou dobře mířenou ranou, ale ještě není připravená na toto spojení, a vlastně i já ne.

Zvednu mou ruku, abych znovu udeřil, když se na lavici naprosto uvolní. „Pen? Jsi se mnou?“

Moje srdce přeskakuje, když neodpovídá. Přejdu k její hlavě, spočívá na rovné ploše, její oči jsou zavřené, tváře plné slz.

„Pen?“

Se zachvěním se nadechne. „Všechno je fajnové.“

„Cože?“

„Prostě žůžo.“

„Jelikož nemám v ruce britsko-americký slovník, hádám, že máš dost.“

Otevře oči a zamračí se. „Nebuď praštěnej.“

Uvolním její zápěstí a nohy. Její ruce jsou chladné, její nohy měkké. Mumlá britská sprostá slova, jak ji zvednu a nesu na gauč.

Projede mnou chtíč, jak ji držím v náručí, zabalím ji do deky, abych ji udržel v teple a udržel mou touhu daleko. Její bolest mě naplňuje, uklidňuje temného cestujícího, který jezdí na mém srdci, ale poprvé, bolest nestačí. Chci něco jiného – něco, co naplní touhu, která hoří v mé duši.

„Myslím, že jsme zašli příliš daleko. To je moje chyba. Byla jsi tak zatraceně vnímavá. Tak statečná. Tak silná.“ Hladím jí přes vlasy, jak se tiskne k mé hrudi, vědíc, že tento intimní okamžik nebude mít dlouhého trvání.

„Byla to brnkačka,“ zamumlá.

Houpu ji v mém náručí. Její křivky zapadají do mého těla, její zadek spočívá na mé bolestivé erekci. Nikdy jsem po scéně nešukal mé hrací partnerky, preferujíc uvolnit se mou vlastní rukou. Ale teď, pokud by mě chtěla, tak bych odhrnul její kalhotky a vzal si ji přímo tady.

Zavrtí se a já si ji přitáhnu blíž, zastrčím si její hlavu pod mou bradu a přitisknu si ji k sobě. Perfektně pasuje k mému tělu, jako kdyby pro mě byla vyrobena.

Kolébám ji v mém náru „Oh bože.“ Náhle ztuhne, pak se snaží dostat zpod přikrývky, protože její mysl a tělo znovu přijdou k životu. Její zadek se mele proti mému ptákovi a stěží popadám dech, jak se snažím držet zpátky.

„Shh.“ Utáhnu kolem ní deku a promluvím na ní nízkým hlasem. „Buď v klidu. Jsi v pořádku.“

„Musím jít.“ Její tělo se třese, žvýká si spodní ret, kroutí se na mém klíně.

„Až budeš připravená.“

„Ne,“ vyřkne. „Teď. Musím jít teď. Nerozumíš mi.“ Její tváře se zalijí karmínovou barvou, a když z ní spadne deka, poskytne mi jasný výhled na její napjaté a tvrdé bradavky, které se rýsují pod její podprsenkou.

„Rozumím.“ Zvednu ruku k jejímu třesoucímu břichu, přejedu prstem po krajkovém lemu kalhotek. Potřebuje se udělat, a ačkoli já musím na své fyzické propuštění ještě chvíli počkat, Penny ho mohu poskytnout.

 Napne se, je zachycená mezi potřebou a strachem. Jedním prstem vklouznu pod lem a přejedu přes její kopeček.

„Ano?“

Otočí její hlavu, podívá se pryč. „Ano,“ zašeptá.

Vklouznu prstem k jejím záhybům. „Jsi tak mokrá. Tak zkurveně mokrá. Nikdy jsem si nemyslel, že by tě to mohlo tolik vzrušit.“

Popadne mé triko a zasténá frustrací. Vtlačím dva prsty do jejího těsného, mokrého tepla a zapumpuju s nimi. Jednou. Dvakrát. Tlačím mou dlaň proti jejímu klitorisu a ona se udělá s hlasitým výkřikem, prohybajíc se v zádech. Její první výkřik pro mě, piju ho, užívám si potěšení z její erotické bolesti.

Ponořím prsty hlouběji, prodlužuju její orgasmus a pozoruju, jak se úplně uvolní. Je krásná. Divoká. Dechberoucí. Ale nepatří mi.

Když její tělo ochabne, vytáhnu mou ruku a opřu si její tvář o mou hruď. Po dlouhou dobu sedíme v tichu. Můj pták je stále bolestivě tvrdý a to i přes nedostatek stimulace. Zdá se, že mi stačí být jen poblíž Penny.

Nakonec se její svaly napnou a odtáhne se pryč. „Můžu už jít?“

„Potřebuješ vodu. Nějakou čokoládu.“ Natáhnu se ke stolu, na kterém je občerstvení, které připravuju pro mé subinky.

„Jsem v pohodě,“ řekne upjatě. „Opravdu. Jenom…jsem vyčerpaná. Potřebuju jít.“

„Podívej se na mě.“ Podeberu její čelist a nakloním její hlavu dozadu. Její oči se setkají s mými a pak uhnou.

„Nemusíš se kolem mě cítit v rozpacích,“ řeknu tiše. „Je málo, co jsem neviděl. Méně, co jsem neudělal. Ačkoli musím přiznat, že jsem nikoho netlačil, tak jako tebe, nikdo mi totiž neodpovídal tak krásně na bolest, kterou jsem jim dával.“

„Musím jít.“ Pevně tlačí proti mému hrudníku a vyklouzne z mé náruče. Nevím, co říct, abych ji upokojil. Nevím, jak ji přinutit zůstat, a to jednoduše proto, že jsem nikdy dřív nechtěl, aby tu někdo zůstal.

„Nejsi připravena. Měli bychom si promluvit o scéně,“ řeknu, skládajíc deku, jak jde po podlaze ke skříni.

Penny otevře její dvířka a začne se oblékat. „Nechci mluvit. Prosím. Jacku. Je konec. Nic víc.“

Cítím v mé hrudi zvláštní stažení, přistoupím k ní. „Potřebuješ si na několik minut sednout. Nepřemýšlíš jasně.“

„Neříkej mi, co potřebuju,“ vyštěkne. „Nemáš žádné ponětí. Potřebovala jsem bolest. Dal jsi mi-“ Její hlas se zlomí a zavrtí její hlavou.

Potěšení? Uvolnění? Co jsem jí dal, že to způsobilo tuto bouři?

„Nashle, Jacku.“ Přehodí si kabelku přes rameno a já ji následuju ke dveřím.

„Požádám Kitty, aby ti zavolala taxík. Dovol mi to pro tebe udělat.“

Její ramena klesnou a povzdechne si. „Dobře.“

Přejdu ke stolu, abych popadl telefon. Když se otočím, je už pryč.