Checkmate:TID - 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Přecházím sem a tam, mé boty bouchnou o chodník, když překřížím ruce na prsou a podívám se na špínu před sebou. Tu samou špínu, kterou jsem před šesti měsíci pomohl dostat za mříže – Tony „Zabiják“ Black. Je opřený v křesle, nohy zeširoka roztažené, ruce nedbale přes tělo, jako kdyby ho tenhle výslech obtěžoval.

„Kde jsi byl minulou sobotu v osm?“ Zopakuju, tentokrát hlasitěji. Tenhle chlap má kriminální minulost, která se táhne do jeho teenagerských let a teď, sedí si tady namyšlený, jako by byl dost chytrý na to, vyklouznout.

Uchechtne se, dívá se všude, jen ne na mě a konečně odpoví, „Nepamatuju se.“

Koutek úst se mi zkroutí v úsměvu, vím zatraceně dobře, že lže. Máme ho na policejní kameře a máme dost, abychom ho zadrželi na příštích čtyřicet osm hodin, dokud nedostaneme soudní příkaz.

„Uvažuj víc,“ tlačím, skloním se dolů, takže mám ústa pár centimetrů od jeho ucha. „Nebo se ujistím, že tě dají k Papa Bearovi.“

Jeho ramena se znatelně napnou a zatají dech. Podle vážnosti mého hlasu ví, že si nehraju. Clayde „Papa Bear“ Hernandez je možná za mřížemi, ale všichni ví, že pořád vede svou říši. Navíc od doby, co Killer proti Papa Bearovi vypovídal, je cílem na jeho seznamu. Mysleli byste si, že bude dost chytrý na to, aby zůstal mimo, ale kdyby byl, nebyl by pak by zase recidivistou.

„Fajn,“ zatne zuby, v čelisti mu cuká.

Nepatrně se usměju, vím, že bude zkoušet všechno možné. „Předpokládám, že jsi změnil názor.“

Jakmile je výslech u konce, končí mi směna, ale pořád mám na dokončení stoh papírování. Rozhodnu se, že si to vezmu domů, zamířím do kavárny a vezmu si kávu, než začne má dlouhá noc.

„Co si dáte tentokrát?“ ptá se baristka, skousne si spodní ret a roztomile vykulí oči. Je tu každou noc, kdy se tu po práci zastavím a vždy se snaží se mnou flirtovat, zatímco si objednávám svoji kávu.

„Prostě velkou černou, Clarisso,“ řeknu jí, mrknu jejím směrem, protože vím, že z toho zčervená. Přihodí mi pečivo zdarma. Je sladká a atraktivní, ale pravdou je, že právě teď v mém životě není prostor na randění. Mám toho teď v práci tolik a středem celého mého světa je – moje dcera Skylar. Nenávidím, že žije se svou matkou dvě hodiny odtud, ale brzy to hodlám změnit.

Zrovna, když si na baru vyzvednu svou objednávku, otočím se a ztuhnu, když vidím svou kamarádku Kaylu. Viděl jsem ji přes víkend v Texasu na svatbě našich přátel, teď se to zdá jako bychom se neviděli týdny.

Nepohodlně sedí u stolu s nějakým týpkem. Nervózně podupává nohou a vypadá, jako by byla připravená vypadnout. Poznali jsme se přes naše společné přátele před rokem nebo tak nějak, a ačkoli se tolik snažila navázat se mnou vztah, je to něco, čemu jsem přidělil stupeň pouze-kamarádi. Od Maggie jsem si nedovolil se s nikým zaplést.

Dívá se dolů na svůj telefon víc, než na toho chlapa, takže využiju příležitosti a pošlu jí textovku.

L: Tvé rande vypadá jako čtyřicetiletý panic. Takže manšestrové lacláče? Neuvědomil jsem si, že jsme se vrátili časem na starý západ.

Sleduju, jak se po mně rozhlíží a zakření se, jakmile mě najde.

K: Mám rande z pekla. Mluví na mě v ubbi dubbi (pozn. hra se slovy) a netuším, co tím chce sakra říct.

L: Co je sakra ubbi dubbi?

K: Přesně! Teď mi POMOZ!

L: Nevím. Vypadá, že se mu líbíš. Možná mu jen musíš dát šanci? ;)

K: PRÁVĚ TEĎ TĚ NENÁVIDÍM.

Zadusím smích, zatřesu na ni hlavou, když se na mě znovu podívá.

L: Lhářko! Není moje vina, že si umíš vybrat!

K: To není ani moje vina! Dala nás dohromady debilní webová stránka. Tvrdila, že je shoda 85%!

L: Co bylo těch zbývajících patnáct procent? Soužití s jeho matkou a honění si u obrázkové knížky?

Slyším přes místnost její zalapání po dechu a bojuju s nutkáním se rozesmát nahlas. Ještě jednou vzhlédne a zúží na mě oči, zamračí se, když mým směrem zatřese hlavou a neslyšně zformuje nenávidím tě, ale ústa se jí zvednou v úsměvu.

Rozhodnu se, že jí pomůžu, dojdu k jejich stolu a předstírám, že jsem ji poznal.

„Kayla Sinclairová?“ ptám se s britským přízvukem, když přistoupím ke stolu, položím jí ruku na rameno. „Nemůžu uvěřit, že jsi to ty!“

„Uh…jo. Jsem to já,“ odpoví, hraje se mnou. „Je to už dlouho.“

„To určitě je. Myslím, že od prváku na vysoké.“

„Správně. Třída filozofie,“ doplní.

„Když jsi mě pustila k vodě kvůli profesoru Hayesovi,“ řeknu, dívám se na jejího partnera, který teď vypadá šokovaně. „Vsadím se, že se to mezi vámi nevyvinulo dobře, co?“

Poposedne si výš na židli a zúží na mě oči. „Ne, nevyvinulo. Proto jsem na tomhle rande,“ drtí mezi zuby, hází po mně dýky.

„Jsem Fred.“ Týpek přeruší naše zírání a upoutá mou pozornost k sobě. Ale to se podívejme, umí mluvit anglicky. Napřáhne ruku, abychom si potřásli, a já ji s radostí přijmu, když vím, že to Kaylu přivádí k šílenství. „Kdo přesně jsi?“ ptá se.

„Oh, omlouvám se za své chování.“ Ujistím se, že je můj přízvuk extra silný, jen abych ho zmátl. „Jsem William Prince. Kaylina první láska. Známe se roky.“

„Jak jste se vy dva poznali, když jsi z Anglie?“ Nadzvedne obočí a můžu říct, že mu to začíná být podezřelé.

„Má rodina se odstěhovala do Ameriky, když mi bylo třináct a ten přízvuk mi prostě zůstal,“ vysvětlím. „Ale nestěžuju si. Na ženy to funguje.“ Mrknu a on se nepohodlně zavrtí na židli.

„Když mluvíme o tvých rodičích, jak se mají?“ ptá se Kayla s falešným úsměvem na tváři.

„Jsou milí. Pořád se na tebe ptají, ale opravdu je nemůžu vinit. Byla jsi jako jejich dcera a pak jsi mi vyrvala srdce z hrudi a rozdupala ho a oni si užívají, když mi to mohou připomenout.“ Hraju tvrdě, v očích žal.

Zvedne hlavu, rty stažené do úzké linky. „No, bylo to už dávno. Určitě se přes to dostanou.“

„Pokud bys to nechtěla znovu zkusit? Uvidíme, kam to povede?“ Zvednu obočí a mrknu.

Oči se jí nad mými slovy rozšíří, a já v momentě lituji, že jsem to řekl. Poslední věc, kterou chci, je, abych jí dával falešnou naději, ale ona mi dokáže, že přijímá výzvu, jakmile odpoví.

„Myslím, že to bych ráda…“ zapřede, dá si ruku pod bradu a podívá se nahoru na mě.

Fred si nahlas odkašle, čímž znovu upoutá naši pozornost. „Jsme na rande, kámo.“ Narovná se na židli, ačkoli neměří pravděpodobně víc, než 165 cm. Je to komické.

„Už ne,“ vyhrknu, natáhnu ke Kayle ruku a kývnu na ni hlavou, aby mě za ni chytla. „Vezmu tě na opravdové rande. Takové, kde nepotřebuješ oblečení.“

Nevidím Fredovu reakci, protože se nepodívám zpátky, když mě Kayla vezme za ruku. Nevím, co to do mě vjelo, možná pro zdůraznění nebo prostě hraju svou roli, ale jakmile stojí přede mnou, vezmu její tvář do dlaní a políbím ji.

Zanaříká a já vím, že to vůči ní není fér, ale nemůžu přestat. Její teplé rty mě uvnitř vzruší, což jsem necítil roky – pocit, který jsem vytěsnil od chvíle, co jsem ji poprvé uviděl.

Jsme lepší jako přátelé, připomínám sám sobě. Nemůžu se zamotat do vztahu, zatímco se vypořádávám s Maggie, ne, když mi mává nad hlavou mou dcerou, jako by byla balónkem na šňůrce. Zvláště s Kaylou Sinclairovou. Pro své vlastní dobro je příliš sladká – jako plakát dítěte od Matky Terezy. Zaslouží si někoho nekomplikovaného, který může soustředit svou pozornost jen na ni. Zaslouží si lepšího.

Nepřestáváme se líbat, když Fred zaskřípe svou židlí o podlahu. Nepřestáváme, když slyšíme, že se s třísknutím zavřou dveře, je jasně nasraný, že jsem mu přebral holku. Nepřestaneme, ani když kolem nás prochází lidé a otřou se o nás. Měli bychom zastavit – ale zatím – nepřestáváme.

Kayla

Každá část mého těla je jako v ohni, naplněná napětím mezi Loganem a mnou, když jeho rty kloužou po měkkosti mých. Slabý bzukot v mém břiše zabolí, když se ode mě odtáhne, a já bojuji s nutkáním znovu přitisknout své rty na jeho.

Jeho rty jsou červené a oteklé, pravděpodobně jako právě teď ty moje. Nevím, co to do něj vjelo, ale Logan a já jsme se nikdy předtím nepolíbili. Sakra, tančili jsme předtím ploužák na svatbě, ale nic tak intimního – nikdy.

„Myslím, že na to skočil,“ konečně řekne, popadá dech. Fred odešel před dvěma minutami.

„Jo, taky myslím.“ Udělám malý krok zpět, zkouším se chovat normálně, ale divoké bušení v mé hrudi mě prozrazuje. Vím, že to taky cítí. Jen nerozumím, proč předstírá, že ne. „Díky za pomoc,“ řeknu, přeruším napětí.

„Kdykoliv. Bylo legrační ho pozorovat, jak se potí.“ Zakření se, přešlapuje na místě, v ruce pevně drží svůj šálek kávy. Je právě tak nervózní, jako jsem já.

„Nemáš toho dost v práci?“ žertuju.

„Nikdy nemám dost.“ Hodí po mně potěšeným úsměvem.

„Jsi na to nějak nezdravě fixovaný, že?“

„Jsem. Inspiruje mě to,“ zavtipkuje.

A prostě jen tak jsme zpátky v našem platonickém přátelství, jako by se ten polibek nikdy nestal. Každopádně ta bolest mezi mýma nohama si myslí opak. Stalo se to a bylo to žhavé jako peklo.

„Co vlastně děláš na internetové seznamce?“ ptá se, jakmile si vezmu další šálek kávy a sednu si naproti němu ke stolu.

„Jak jinak bych se měla seznámit?“ ptám se, ačkoli je to opravdu řečnická otázka. „Chlapi v barech chtějí jen sex na jednu noc. Mám pravidlo nerandit s chlapy z práce a všichni ostatní jsou buď zabraní, nebo mě chtějí jen na sex do trojky.“

Jeho obočí vystřelí vzhůru. „S jakými druhy lidí to chodíš ven?“

Povzdechnu. „Tohle město nemá doslova žádné dostupné, slušné, nezadané muže. Možná bych se měla jen přestěhovat na jinou planetu. Třeba Pluto. Jít odtud co nejdál to bude možné.“

„Vlastně, Pluto už není planeta,“ řekne mi věcně.

Mrknu, zcela nepobaveně. „Skvělé. Potom jsou zjevy jako já předurčené osudem být navždy sami.“

Zakření se, a já právě teď trochu nesnáším, že ho můj patetický život s randěním rozesmívá. „Jsi pořád mladá. Nemusíš panikařit, dokud ti nebude tak…třicet.“

Vezmu kousek jeho cukroví a hodím po něm. „Ty hade.“ Zamračím se. „Je mi dvacet šest, což znamená skoro třicet a skoro třicet znamená, že bych měla být s chlapem, kterého mám v plánu si vzít. Jinak až mi bude čtyřicet, vzhled bude v háji, moje prsa u kolen a budu mít šedivé vlasy,“ mluvím z cesty, vím, že dost přeháním, ale teď to tak opravdu cítím. Každé rande je katastrofa. Větší, než minule.

„Okay, než si půjdeš vybrat náhrobek a kytky, trochu zpomal. Nejsme v padesátých letech, kdy se žena vdala hned po promoci a než jí bylo dvacet tři, měla pět dětí. Dnešní ženy se vdávají ve třiceti nebo čtyřiceti. Taky nemají dřív děti – zaměřují se na svou kariéru a pak teprve na rodinné věci.“

Jeho slova jsou uklidňující, ale stejně pociťuju tu paniku, že až najdu pana Správného, budu šedivá a vrásčitá.

Pokrčím rameny, nechci přiznat, že má pravděpodobně pravdu. „Přinejmenším budu mít pořád své chlupaté mazlíčky. Adam, Philip a Kristoff milují svou maminku bez ohledu na můj věk.“ Usměju se při myšlence na mé psy, kteří na mě doma čekají. „Možná místo toho adoptuju dalšího psa.“

„Takže z tebe bude psí máma, která adoptuje psy a pojmenovává je podle Disneyho princů?“ Nakrčí obočí a rty pozvedne ve vědoucím úsměvu.

Pokrčím rameny a odpovím, „Taky by mohlo být. Aspoň vím, že nechtějí odejít, podvádět nebo mi zlomit srdce.“

Jeho koutky trochu poklesnou, ale hned se zase zvednou, než odpoví. „Myslím, že jim dáváš příliš vysoký kredit.“

„Možná pojmenuju toho příštího Tarzan. Zní to jako fajn jméno pro velkého, urostlého psa.“

„Technicky si nemyslím, že je Tarzan princ z Disneyovky,“ řekne mi s upřímností ve tváři. Protočím oči nad jeho stupidní technickou poznámkou. „Chci říct, jestli netrváš na opravdových princích, pak bych navrhoval Logan, protože řekněme si na rovinu, je to geniální jméno.“

 Zakloním hlavu smíchy a hned se rozhodnu přestat být z toho hořká. Jestli Logan umí něco dobře, je to umění mě rozesmát a zapomenout na svůj patetický osobní život; nebo raději jeho nedostatek. Když jsem s ním, je to pro mě těžké, když uvážím, že k němu chovám city, ale po chvíli si na to zvyknu a naučím se to vytěsnit. Každopádně teď náš polibek způsobil přesný opak. Na venek předstírám, jako by mě to nevyvedlo z míry a že už jsem zapomněla. Uvnitř ale umírám. Umírám po jeho rtech znovu na mých. Umírám po jeho rukou na svém těle. Umírám po touze cítit mezi námi to jiskření.

Jakmile po nějaké době dopiju, Logan mi sdělí, že musí jít a mé srdce klesne, protože si nemůžu pomoct, ale chci být s ním. I kdyby to k ničemu nevedlo, prostě miluju, když si spolu povídáme.

„Mám ještě spoustu papírování. Pořád doháním ten minulý týden, kdy jsem byl pryč,“ řekne mi. Naši společní přátelé, Drew a Courtney, se minulý víkend brali v Texasu a teď mají líbánky na Hawaii. Oba jsme tam letěli, abychom se zúčastnili jejich svatby a sledovali, jak říkají své ANO.

„Oh, v pohodě. Měla bych se vrátit a vyvenčit psy, než půjdeme spát.“ Už se chystám postavit, když mi oznámí, že si zajde ještě dolít kávu a ať počkám.

Sleduju, jak přistoupí k pultu, a nemůžu si pomoct, ale kochám se tím, jak mu na všech správných místech sedí jeho černý oblek, zvláště záhyby na jeho zadku. Mou pozornost upoutají vibrace telefonu na stole, který se právě rozsvítí. Vezmu ho, abych řekla Loganovi, že mu zvoní telefon, když zahlédnu jméno volajícího – Maggie a Skylar.

Krátce před svatbou Courtney a Drewa, se mě Courtney ptala, jestli jsem ho někdy slyšela mluvit o někom, kdo se jmenuje Skylar. Neslyšela, a rozhodla jsem se, že ať je to kdokoli, neřekne mi o tom, ani o nikom jiném jen proto, že jsem se zeptala. Courtney si myslela, že je to jeho ex, ale vzhledem k obrázku, který svítí na obrazovce, na kterém Logan objímá kolem ramen malou holčičku, můžu jenom předpokládat, že je to jeho dcera. Vypadá tak na pět, určitě ne víc, než sedm, a mozek mi nebere, jak je možné, že nikdy ani nezmínil, že má dítě.

Nechci, aby Logan věděl, že jsem viděla jméno a fotku, položím telefon zpátky na stůl a předstírám, že jsem si toho nevšimla. Předstírám, že navenek nevyšiluju, když teď znám jeho tajemství. Byla to naprostá náhoda, ale stejně se cítím vinná.

Hovor spadne do hlasové schránky a vibrace přestanou přesně, než Logan přijde zpátky ke stolu.

„Tady,“ řekne, strčí mi do ruky malý hnědý sáček. „Když byla tvá úterní noc epickou chybou, chtěl jsem se ujistit, že dostaneš alespoň nějaký dezert, než zamíříš zpátky domů.“ Mrkne na mě a stojí mě to každý kousek silné vůle, abych se udržela na místě. Ať už si to uvědomuje nebo ne, pokaždé když udělá takové sladké přátelské gesto, propadám mu ještě víc.

Usměju se, vezmu si sáček a otevřu ho. Vevnitř je kobliha s růžovým posypem.

„Dobrá volba. Víš, že nemůžu odolat své lásce ke sladkostem.“ Opravdově se na něj usměju.

„Nebo posypu.“ Mrkne.

Svraštím na něj obočí. „Jak jsi to věděl?“

Zakření se a zase mě to zahřeje u srdce. „Protože pokaždé, co jsem tě viděl se sladkým pečivem nebo koblihou, bylo to posypané.“

Jsem v šoku, že si toho všimnul a ještě více, že si to zapamatoval.

„No, děkuji. Teď mám něco, čím se můžu nacpat, až si vybrečím oči při sledování filmu Hvězdy nám nepřály.“ V posteli. Obklopená svými psy samozřejmě. S krabicí kapesníčků.

Oh Bože. Jsem tak trapná.

„Potěšení na mé straně.“ Jeho ústa zase udělají ten napůl pokřivený úsměv a sakra, nenávidím, když tohle dělá. Je to ten úsměv, ze kterého vám spadnou kalhotky, jako bych někdy nějaký viděla. Kalhotkový mág. Tohle se mnou dělá jeho úsměv. Padající kalhotky od roku 1985.

Vyprovodí mě k autu, ještě mi podrží dveře, když nasedám a upravuju se. Podívám se do jeho hlubokých modrých očí barvy Pacifiku, a skoro se v něm ztrácím.

„Ještě jednou díky, že jsi mě zachránil. Jsi opravdu jako můj skutečný Rytíř (Knight) v lesklé zbroji.“ Zčervenám v momentě, kdy ta slova opustí mou pusu. Pochybuju, že si bude myslet, že je to součást mého šarmu, takže něco rychle řeknu. „Netušila jsem, že máš tak úžasný britský přízvuk.“

„Já taky ne. Myslíš, že na to skočil?“ Hodí po mně vědoucím úsměvem.

„Asi ne.“ Směju se. „Teď si potřebuju ještě jednou promyslet tyhle stupidní profilové odpovědi a modlit se, abych se zase nezasekla s dalším magorem.“

Chytí se dveří a sleduju, tak mu zbělají prsty. „Nepotřebuješ seznamku. Ten správný chlap přijde, až nadejde čas.“

Zírám na něj, přeju si, aby řekl, že to on je pro mě ten správný chlap, ale ta slova nepřijdou.

„Dobrou noc, Kaylo.“ Kývne na mě hlavou a uvolní prsty, než odejde. Povzdechnu si, opřu se o sedadlo a v hlavě mi zůstává jeho hlas, říkající mé jméno.