BL - 10. kapitola 2/4

Překlad: Renča

Samatho, moje malá holčičko.

Myslím na tebe a tvou sestru velmi často tyhle dny. Bylo úžasné tě vidět. Jsem tak vděčná, že mě Alexia našla a byly jsme schopné se po tolika letech zase spojit. Když jsem se musela přestěhovat zpět do Minnesoty pár týdnu po tvém odchodu, myslela jsem si, že se už nikdy neuvidíme. Měla jsem ale vědět, že když si tvá sestra něco usmyslí … umí být velmi tvrdohlavá.

Jsem na tebe velmi pyšná, má drahá. Jsi už dospělá a vystudovala si střední. Očekávám od tebe samé úžasné věci. Budeš se vzdělávat, cestovat … uvidíš svět, utvoříš si svůj názor. Má drahá, máš možnosti, jaké ostatní nemají, neplýtvej možností změnit svět. Bud odvážná a mysli ve velkém.

Přemýšlela jsem o dni, kdy tě tvá matka přivedla z porodnice domu. Posadila Alexiu na židli a ukazovala ji, jak tě má držet. Od toho momentu, tě nikdy nechtěla pustit. Stala ses jejím světem a ona tvým. Byla jsi tak hodné dítě, a tak zatraceně nádherná. Cizí lidé mě zastavovali a říkali mi, že nikdy neviděli tak nádherné miminko. Vždy jsem se rozvlíkala a přála si, abys byla má. A to jsi i byla. Jen málo kdy jsi plakala nebo neposlouchala. Ale když Alexia začala chodit do školy, brečela jsi bez přestání. Byla jsi schopna brečet od momentu, kdy vyšla ze dveří až do chvíle, než se vrátila domů. Věděla jsem, že jednoho dne si zvykneš, ale naštěstí po dvou týdnech byla tvá sestra poslána domů, díky bohu. Byla tak zatraceně chytrá. Nudila se, a tak začala učit všechny své spolužáky ve své třídě. Učitelé nevěděli, co s ní mají dělat. Tvoje matka ji zařídila domácí výuku pro zvláště nadané děti. Byla šťastná, ty jsi byla šťastná a já byla nadšená.

Alexia byla jen o dva měsíce starší, když mě tvá matka najala. Byla jsem dvacetiletá holka, která ztratila iluze a skončila na ulici.  Byla jsem v šoku, když mi zavolala a řekla mi, že mám práci chůvy. Nemyslela jsem si, že jsem ji oslnila. Byla jsem přesvědčená že si o mě myslí … ani nevím co si myslela. Jen jsem si myslela, že mě nemá ráda. Tvá matka byla záhadná. Něco ji chybělo. Vždy se ohlížela přes rameno, jakoby si myslela, že ji někdo sleduje. Vždy mi říkala, že vnímá své okolí, nikdy mě nenechala polevit v ochraně. Myslela jsem si, že byla příliš ochranitelská – paranoidní. Ale zpětně si uvědomuji, že tam bylo něco víc. Myslím, že se někoho nebo něčeho bála … jak jsem řekla nevyřešitelná záhada.

Je smutné tohle říct, ale nepamatuji si, že by ti někdy řekla, že tě miluje. Vím, že tě milovala. Ale jen málo kdy ukazovala své pocity a nikdy tvému otci, další nevyřešena záhada. Ale potkávala jsem ji v tvém pokoji pozdě v noci, když tě držela v náručí, kolébala tě. Říkala ti historky a zpívala ti. Měla nádherný hlas. Alexia se mě často ptala, jestli jsem taky slyšela hlas anděla. Nikdy jsem ji neřekla, že to byla její matka. Cítila bych se jako bych ji podrazila. Ted bych si přála, abych na ni víc tlačila víc, abych se ji snažila víc pochopit.

Jak víš, nikdy jsem nemohla mít vlastní děti. Ale vždycky jsem tebe a Alexiu brala jako vlastní děti. Roztrhalo mi to srdce, když jste byly poslány pryč. Dodnes jsem nepochopila, proč tvoje babička zamezila našemu kontaktu. Byla jsem víc než jen vaše chůva, o hodně víc. Byla jsi tak malá a já věděla, že si zvykneš. Alexia byla ta, o kterou jsem se strachovala. Její vztah s rodiči byl komplikovaný a plný problémů. Vaše babička si to neuvědomovala, nebo to nechtěla vidět. A tak jsem věděla, že to všechno bude pro všechny strašně komplikované.

Alexia mě před pár týdny navštívila. Řekla jsem ji, že vím, že je v potížích. Ona to popřela, pochopitelně. Ale já to viděla, cítila to. Bylo to tím vzdech kolem ní … nejasný. Měla tolik starostí a problému na někoho tak mladého. Její oči byly plné strachu a očekávání bolesti. Potřebuje tvojí pomoct, má drahá. Pomoc, o kterou si nikdy neřekne. Pomoc, o které bude tvrdit, že nepotřebuje. Nenech ji uniknout … slib mi to.

Uzavřu dopis něčím, co jsem v sobě roky držela. Pamatuješ si, jak jsem ti zapletla stužky do vlasů? Pamatuješ si modré stužky, a co jsem ti před roky řekla? Doufám, že sis je uchovala, dívala se na ně, dotýkala se jich, když ses cítila smutná a osamělá. Řekla jsem ti, že na tebe nikdy nezapomenu a taky nevzpomněla. Uzavřu to třetí stužkou, chci, abys je měla ve svůj svatební den. Bude to jako bych tam s tebou byla v tvůj speciální den. Vím, že jsi rozumná a vezmeš si jen muže, který si tě zaslouží. Muže, který bude věrný ženě, jakou jsi a jakou se staneš.

Už tu nebudu, ne moc dlouho. Bojuji ve válce, která nikdy nekončí, a jsem z toho unavena. Měla jsem dobrý život, šťastný uspokojující. Lituji několik věcí. Ale nikdy jsem se nebála dělání chyb. Pamatuj – žít život bez lítosti, není život. Mysli na mě často ale ne ve spojení se smrtí, ale životem. Mysli na mě když se zamiluješ. Když se vdáš, když porodíš dceru nebo syna. Vždy budu s tebou, i když znejistíš nebo padneš. Vždy tu budu, má nejdražší Samantho. Budu ve tvém srdci, v tvé duši a v každém nadechnutí.

S láskou Karen.