Stay - 50. kapitola

Překlad: Clarissa

Ještě si hodně pobrečíme, holky …

Pátá hodina

DAN

„VYPADÁŠ VYČERPANĚ, Dane,“ řekla máma mírným hlasem, když si sedla na židli vedle mě. Pobíhala tam a zpátky mezi pokojem mýho táty a čekárnou. Byl vzhůru, ale nechtěl nikoho vidět. Chtěl jsem ho obejmout a poděkovat mu, že to zvládl. Pak jsem mu chtěl říct, že to nebyla jeho vina. Věděl jsem, na co myslel. Skutečnost, že nechtěl vidět nikoho jiného než mou mámu, mě zasraně zabíjela.

„Neexistuje nic, co můžu udělat, mami. Nevím, co mě ničí víc; že ji teď nemůžu držet za ruku, nebo že nemůžu vůbec nic udělat.“

„Ale ty jsi tady, zlato. Děláš, co můžeš.“

„Jak je tátovi?“

Sevřela rty do rovné linky, než promluvila. „Je v pořádku.“

„Dobře.“ Nevěděl jsem, co jiného říct. Vlastně se ani nic jiného říct nedalo.

Ruka mojí mámy našla mé koleno. „Hned se vrátím; dobře, zlato?“

Kývl jsem. Stoupla si a odešla, proplétajíc se chodbou. Měl jsem jít s ní a vtrhnout tam, abych viděl svého tátu. Moje emoce byly všude kolem, když jsem seděl, nakopávajíc sám sebe za to, že jsem víc nenaléhal na to, abych ho viděl. Ale já neměl nikomu co dát. Sakra, stejně nechtěl nikoho vidět.

S lokty na svých kolenou jsem klesl hlavou do svých dlaní a nechal jsem svou mysl běžet. Všechno pod sluncem vyšlo ze hry, když jsem čekal na dalšího doktora nebo sestru. Bylo to už zasraných pět hodin.

Zvedl jsem hlavu, když se ozvaly hlasité kroky. Čekal jsem, že uvidím sestru nebo ještě radši skutečného zasraného doktora, ale byla to Mel.

„Tohle měl Moose v kapse a já mu to vzala. Kéž bych to neudělala.“ Její tvář zakrývala bolest.

Zíral jsem na složený papír v její ruce, jako kdyby mě měl zlomit ve chvíli, kdy bych ho otevřel. Její vlhké oči mě prosily, abych si ho od ní vzal, strčila mi ten dopis tak rychle, jako kdyby se ho nemohla zbavit dost rychle.

Zavrtěl jsem hlavou. V žádným zasraným případě ne. Ten vzkaz, který jsem měl v kapse už si vzal kus ze mě. Nedokázal bych snést ještě něco dalšího.

„Musíš si to přečíst. Vem si to.“ Práskla dopisem do mé dlaně, nedávajíc mi na výběr.

Moose přispěchal za ní, držíc Jase u své hrudi. „Kámo, sorry. Mel mi to vzala ze zadní kapsy po tom, co jsem jí řekl, že mi to Cassie dala. Neuvědomila si, že to nebylo pro mě. Je to pro …“ Moose se odmlčel, jeho oči přilepené na podlaze. „Není to ani pro jednoho z nás.“

Můj mozek připustil porážku. Neměl jsem žádnou možnost. Musel jsem si to přečíst. Moose stál tady, zarostlý na jeho místě, když jsem rozložil papír, který v mých rukách vážil jako desetitunová cihla.

Mému sladkému synáčkovi Jaseovi.

Je mi líto, že tam nejsem, abych tě viděla vyrůstat. Abych tě vzala v tvůj první den do školy, abych sledovala, jak sportuješ a jsi prostě malým klukem. Je mi to tak líto, můj krásný synku. Maminka udělala něco, o čem ve svém srdci věděla, že je to správné udělat. Nečekám, že to pochopíš, ale věděla jsem, že pokud by se něco zlého stalo, budeš v dobrých rukou Aidana, tetičky Mel, strejdy Moose, babi Trish a dědy Barta. Prosím, nezlob se na mě, že tam nemůžu být, abych pofoukala tvoje bebíčka a všechno v životě zlepšila.

Vždycky jsem chtěla, abys měl život, která já jsem nikdy neměla, Jasei. Chtěla jsem, abys cítíl, žes mohl následovat sny a vědět, že tvoje máma by tě vždycky podpořila, bez ohledu na to, jaké by byly. Jsi tak milovaný a na to nezapomeň. To je jedna z věcí, o kterou si nikdy nebudu dělat starosti. Máš na své straně více lásky, než ve kterou mohla máma kdy doufat.

Určitě vždycky poslouchej každou radu, kterou ti Trish a Bart dají. Dovol tetičce Mel a strejdovi Mooseovi, aby tu pro tebe byli. Byli tam se mnou a drželi mě za ruku v ten den, kdy jsem tě přivedla na svět.

Tolik moc tě milují, sladký chlapečku.

Nyní ti musím říct o velmi výjimečném člověku ve tvém životě jménem Aidan. Tvoje maminka si ho jednoho dne chtěla vzít, Jasei. To je to, proč vím, že on bude tím nejlepším člověkem ve  tvém životě. Byl hodný na nás oba. Ty a Aidan jste oba ukradli mé srdce a já vím, že patříte k sobě, dělajíc si vzájemně společnost jako otec a syn. On je tvůj Batman a ty jsi jeho Robin. Vy dva spolu vyrostete a budete mít vztah, o kterém jsem jen snila, že ho budete mít ve vašem životě. Dovol mu, aby byl tvůj ochránce a bojoval kvůli tobě se všemi těmi špatnými věcmi. On tě tak moc miluje, Jasei. Vším, co v sobě mám, vím, že zvládne být tím nejlepším tátou na světě. A proto nemůžu být víc vděčná za to, že ho máš ve svém životě.

Jsem jen smutná, že jsem nikdy nedostala šanci, strávit s vámi dvěma více času jako rodina.

Řekni Aidanovi, aby tě vzal ke stromu. On bude vědět, o kterém mluvím. Určitě do něj vyřež své iniciály. Uvidíš v něm také ty tvojí maminky. Dej jim za mě pusu. Věř, že v ten den, když vyřežeš iniciály vedl těch tvých, budu se dívat na tebe a usmívat se celým svým srdcem.

Pravidelně choď do knihovny. Vždycky zapoj svou mysl s příběhy. Aidan miluje čtení a jsem si jistá, že má sbírku knížek a nemůže se dočkat, až se o ní s tebou rozdělí. Doufám, že začne s naší oblíbenou … Zelené vejce a šunka. Ať ti určitě Aidan zpívá Sviť mi, sviť mi hvězdičko tak často, jak bude možné. Opravdu nejvíc miluješ, když ti ji zpívá.

Posledních pár věcí: Procházej se bosýma nohama v trávě. Hraj si v bahně. Prosím, nevylézej na žádné stromy. Řekni Aidanovi, že jsem řekla 'žádné stromy' – ani kdyby na něj vyšplhala kočka a ty bys ji chtěl zachránit. Rozhodně hrajte deskové hry. Není nic, co si můžeš užít v životě víc, než jednoduché věci. Vždycky na to pamatuj, Jasei.

Je čas a tohle je část dopisu, která bolí nejvíce – abych řekla sbohem. Říct, že ten čas, který jsme strávili spolu byl krátký, je jen mírně řečeno. Láme mi to srdce, když vím, že jsem byla tvojí mámou jenom méně než rok. Chtěla jsem s tebou strávit každý den, milovat a držet tě. Ale i tak budu pořád tvoje máma. Pokud si něco zapamatuješ, tak pamatuj na tohle … jenom proto, že tam nejsem, neznamená to, že nejsem s tebou. Budu na tebe dávat pozor z nebe, Jasei. Vždycky. Kdykoliv mě budeš chtít vidět, podívej se do nebe a věř, že se na tebe dolů usmívám.

S láskou,

maminka

Sevřel jsem pevně čelist. Slzy, se kterými jsem bojoval, stejně unikly ven. Ten dopis mě porazil. Vzal mě do jeho rukou a popravil mě způsobem, jakým by to nic jiného nedokázalo.  Tohle bylo sbohem jejímu vlastnímu synovi.

Moje srdce ochrnulo a pak vybouchlo. Ona si mě taky chtěla vzít. Slova, o kterých jsem jen snil, že je uslyším, nevycházela vůbec z jejích vlastních rtů. Byly napsané v dopise – v dopise držícím její poslední přání. Naše společná budoucnost nikdy nebude taková, v jakou jsme oba doufali. Měl jsem se postarat o to nejdůležitější, co po sobě Cassie nechala, a měl jsem to udělat bez ní. Zdi se pomalu hroutily, měníc čekárnu do úzkého prostoru dva metry na dva.

Složil jsem dopis, zastrčil ho do své zadní kapsy a natáhl se pro Jase.

„Nikdy tě neopustím, Jasei,“ zašeptal jsem do jeho malého ouška.

„Ona bude v pořádku, D.“ Mooseův hlas byl protkán panikou. Myslel jsem, že vůbec nevěřil tomu, co říkal.

Dělal jsem jedinou věc, kterou jsem znal. S Jasem v mé náruči jsem pochodoval po místnosti a čekal.

***

Šestá hodina

Moje uši už byly unavené od zvuku prázdných kroků, jak jsem čekal. Pokaždé, když jsem uslyšel jejich ozvěnu, tak nebyly nikdy sestry nebo doktora, jak jsem doufal. Moje srdce nedokázalo snést tu úzkost, když bilo proti mému hrudníku.

Všichni jsme seděli znovu v čekárně, Jase usnul v mé náruči, když se zvuky těžkých kroků odrazily od zdí a konečně přišly k nám. Každý pár očí byl přilepen na chodbu a chirurga, který po ní přicházel. Vlasy vzadu na mém krku se naježily, jak přicházel blíž. Ruka mojí mámy svírala mé koleno pevněji s každým krokem, který on dělal naším směrem. Teď jsem věděl, že šel za námi. Byl tady, aby zpečetil můj osud a osud tohoto nádherného chlapečka v mé náruči. Každý nádech, který jsem udělal, byl těžší než ten předchozí. Chirurg v plášti stál před námi vzpřímeně. Mel, Moose, moje máma a já jsme si poposedli dopředu, naklánějíc se k němu, jako kdyby nás přitahoval magnetickou silou.

Přitáhl si žídli, která stála za ním tak pomalu, že jsem to sotva dokázal snést, a sedl si na ni. Přejel si rukou přes jeho hladkou čelist. Prodlužoval tu nutnost s námi promluvit, nebo ne?

Tohle mi nedělej. Po tom, co se zdálo být jako věčnost, promluvil.

„Co Cassandra dnes udělala, byla velmi nesobecká věc. Darovala milovanému orgán, aby mu dala život, který by  jinak neměl. Jsme velmi vděční za její dnešní ušlechtilý čin, jsem si jistý, že vy také.“

Mámina ruka opustila mé koleno a setřela si slzy z jejích očí. Mel uniklo tiché zavzlykání a já věděl, že bych měl být další, ale držel jsem Jase pevněji a zamrkával jsem slzy zpátky. Ten chirurg se nikdy nedozví, jak pyšný jsem dnes byl na Cassandru a na každý zatracený den jejího života. Jen jsem potřeboval vědět, jestli její srdce pořád bilo. Můj zdravý rozum už dál nedokázal snést tuhle pekelnou čekací hru.

Jeho pohled se setkal s mým, když pokračoval. „Jak víte, nastaly závažné komplikace. Cassandra ztratila hodně krve. Dělali jsme všechno, co bylo v našich silách …“ chirurg se odmlčel. Zem se chystala rozlomit a rozevřít jako propast. Chystalo se mě to celého spolknout. Prosím, nedovol jí, aby umřela.

Přejel si dlaní po jeho vrásčité tváři, když zavrtěl hlavou. Všechno uvnitř mě se sevřelo, motajíc se, když jsem viděl, jak se doktor vyhnul mému pohledu. Použil svou dlaň, aby si na vteřinu zakryl pusu, a pak se jeho pohled zvedl, uzamykajíc se s mým. Jeho ruka klesla, aby uvolnila pusu sevřenou  do mrzuté linky. Zadržel jsem svůj dech …

„Konečně jsme dokázali zastavit to nadměrné krvácení a dali jsme jí transfúzi.“

Nůž se začal vytahovat z mé hrudi, ale pořád ještě neřekl, jestli byla nebo nebyla v pořádku. Musel jsem vědět, že měla v plicích vzduch a v jejím srdci pumpovala krev. Protože pokud ne, můj svět se chystal rozpadnout takovým způsobem, o kterým jsem si nikdy nemyslel, že by to bylo možné.

„Je-je v pořádku?“ zeptal jsem se. Můj hlas byl roztřesený, sotva slyšitelný.

On hluboce vydechl. Jeho pohled klesl k podlaze a můj žaludek se propadl. Sevřel jsem čelist, když jsem čekal, až se podívá znovu nahoru, aby mi řekl, že byla v pořádku a živá. Ale on to neudělal.

Po tom, co se zdálo být jako hodiny, ale byly to pravděpodobně jen vteřiny, jeho unavené, ponuré oči vzhlédly, znovu se setkávajíc s mými. Nad hlavou se objevil černý mrak. Bylo to, jako bych mohl cítit tu zkázu, která se chystala vyklouznout z jeho jazyka. Nemyslel jsem si, že bych snesl tohle slyšet.

Chirurg si skřípavě odkašlal. Moje plíce se zastavily, jak jsem čekal …

„Prozatím je v pořádku. Je na jednotce intenzivní péče a čekáme, až se zcela probere z anestezie.“

Ona žije.

Ten tlak, který byl jako těžké řetězy, se zvedl z mých ramen, z mé hrudi a stres uvolnil svoje intenzivní sevření mého těla, když dech, který jsem zadržoval, opouštěl mé tělo s úlevným uuffffff. Omotal jsem svou volnou ruku kolem mámy, držíc ji u svého ramene, její slzy namáčejíc mé triko. Na dvou odpovídajících místech měl Moose Mel ve jeho objetí, když tiše vzlykala.

Přehnalo se přese mě vděčné teplo, když jsem kolébal proti sobě svou mámu a Cassieina syna, ale dokud jsem ji neviděl na vlastní oči, nemohl jsem nechat odejít tu bolest, která stále svírala mé srdce. Potřeboval jsem mít její ruku ve své, naše kůže se dotýkajíc.

Chirurg se zvedl ze své židle. „Vrátím se, jakmile se probudí.“

Požádal jsem mámu, ať podrží Jase. „Jdu s vámi.“

„Je mi líto, ale nemůžete. Jakmile se Cassandra úplně probudí, upozorníme vás a budete ji moct vidět.“

Na to seru. Přistoupil jsem blíž, moje tělo asi o osm centrimetrů vyšší než jeho, když jsem stál krok od něj. „Čekal jsem tady šest zasraných hodin, přemýšlejíc, jestli ta žena, kterou miluji, je živá nebo mrtvá. Víte, jaké to je?“ drsný vztek lemoval má slova.

Chirurg tam stál potichu.

„Už jsem přišel o svého bratra, sakra. Nemyslím si, že jste si někdy prošel takovým peklem, ve kterém jsem byl já. Nikdo – nikdo – by si neměl projít tím, čím jsem si prošel já. Čím si prošla celá moje rodina, sakra. Slyšíte mě? Takže ať už se vám to, do prdele, líbí nebo ne, vrátím se tam s vámi a budu držet Cassie za ruku, až dokud se neprobudí.“

Bylo mi jedno, jaká byla pravidla. Bylo by mi fuk, i kdyby zavolali securiťáky. Nic mě nezastavilo od toho, abych ji viděl.

Jeho oči párkrát mrkly. „Dobrá. Ale jenom vy.“

„Děkuju vám.“

Podíval jsem se za sebe. Moose měl na své tváři pyšný výraz. Moje máma vstala a podala Jase Mel. Jen jsem předpokládal, že odešla, aby řekla mému tátovi, že Cassie byla v pořádku.

Můj nervový systém si dnes prošel skrz ždímačku a jenom se to zhoršovalo. Šel jsem za chirurgem po chodbě a k širokým kovovým dveřím s okny. Nápis nad nimi říkal 'Jednotka intenzivní péče'. Držel mi je otevřené a s úzkostí, kterou jsem cítil, jsem překročil práh.

Kráčeli jsme temnou chodbou, míjejíc pokoj za pokojem. Po několika krocích se zastavil před zavřenými dveřmi. Moje dlaně se potily a můj žaludek zneklidněl.

„Anestézie začala vyprchávat. Je velice omámená. Sestry ji budou chodit kontrolovat. Držte se zpátky, až tam přijdou. Její tělo si dneska hodně vytrpělo,“ připomněl mi, jako kdybych to nevěděl.

S těmito posledními slovy ustoupil stranou a dovolil mi jimi projít dovnitř.

***

CASSANDRA

„Já vím, zlatíčko, a vždycky tě budu milovat. Ale právě teď tě někdo potřebuje mnohem víc.“

Plakala jsem do jeho ramene, protože jsem věděla, že to byla pravda.

„Slib mi něco.“

„Cokoliv, Jasei.“

„Řekni všem, že je miluju a že nejsem moc daleko. Může se to tak zdát, ale já jsem pořád s vámi.“

Pustil mé vzlykající tělo z jeho objetí. „Zelené světlo, Jasei.“

„Zelené světlo. Teď je čas, aby ses vrátila zpátky. Oh, a zlatíčko?“

„Ano?“

„Děkuju, že se staráš o mou rodinu.“

Usmála jsem se.

„Zavři oči.“

Obklopila mě temnota. Nebyly tu žádné hlasy, žádné světlo. Absolutně nic. Úplná samota.

Kam mě to Jase poslal? Co se stalo? Co se to sakra právě stalo? Počkat … Byl to sen? Byla jsem opravdu mrtvá? Představovala jsem si tohle všechno? Jase nebyl doopravdy tady. Ne! Bože, ne! Nedovol, abych byla mrtvá. Musím se vrátit zpátky. Nejsem připravena umřít.

Necítila jsem nic. Moje tělo bylo lehké jako pírko, když jsem mířila na neznámé místo ve své mysli. Ovládl mě pocit, že jsem neměla kontrolu, když jsem se snažila pohnout, mrknout, probudit, cokoliv. Ale nebylo tam nic. Konečně moje víčka odpověděla na mé zoufalé prosby a s třepotáním se otevřela. Moje okolí bylo jasné. Ostře bílé.

Nebe? Bylo to nebe? Ne! Jase mě neposlal zpátky. Já byla mrtvá.

Aidane … Pomoz mi …

Moje ruka se zdála být zatížená, když jsem se ji pokusila zvednout. Moje tělo bylo jako z olova; nic nechtělo spolupracovat tak, jak jsem chtěla, aby se každý sval pohnul.

„Ne … Aidane …“ Potřebovala jsem ho. Potřebovala jsem, aby mě zachránil, aby mě ochránil před čímkoliv, co to bylo. Nebyl tady. Nebyl po mém boku, jak mi slíbil.

Něco teplého zakrylo mou ruku. Moje víčka zamrkala, vystrašená tím náhlým teplem. Přibližoval se ke mně tmavý stín. Moje mysl se točila.

„Pamatuješ si, co jsem ti řekl? Máš před sebou dlouhý život. Máš lidi, kteří tě potřebují.“

To teplo sevřelo mou ruku. Tu ruku, kterou jsem mohla sotva pohnout, když jsem se snažila sevřít to, co to bylo.

„Cassie …“

Mrkla jsem, snažíc se získat lepší výhled.

„Jsem tady, lásko. Jsem tady.“

Byl to on. To byl jeho hlas. Nikdy bych na něj nezapomněla.

Moje oči se při jeho hlasu třepotavě otevřely. „A-aid-ane?“

„To jsem já. Jsem tady.“

Tady? Kde bylo tady? Jeho ruka byla v mé. Bojovala jsem ze všech sil a pevně ji držela.

„K-kd-kde … jsem?“

„Máš po operaci a jsi v nemocničním pokoji, krásko,“ zamumlal.

Můj pokoj? Slzy … palčivé slzy proudily z mých očí, když jsem zahlédla celou jeho tvář.

„Já-já jsem naživu?“ zeptala jsem se, nevěříc mu. Rozhlédla jsem se kolem, nasávajíc všechno od deky ležící přese mě, až k oknu zakrytému žaluziemi.

„Ano, jsi naživu. Naživu a vedeš si skvěle.“ Jeho ruka se natáhla k mé hlavě a stáhla z ní čepici.

„Já nejsem v … nebi?“ Můj pláč zesílil, když jsem pomyslela na to, proč jsem se na tohle zeptala.

Aidanovy oči se rozšířily hrůzou.

„Jsi ve svém pokoji. Nejsi v nebi, lásko.“ Jeho hlas se kleplal, když mluvil.

„Posílám tě zpátky.“

Zavřela jsem oči a nechala z nich vytékat svůj smutek.

Aidanovy prsty něžně otíraly slzy pryč. „Neplakej. Prosím, neplakej. Proč jsi si myslela, že jsi v nebi?“ Jeho hlas byl stejně úzkostný, jako jsem se cítila já.

Nemohla jsem snést, abych se na něj podívala. Moje myšlenky byly chaotické, když se útržky čehokoliv, co se stalo, otáčely v mé paměti.

„Já tě budu pořád milovat a ty budeš pořád milovat mě. Ale oba víme, že patříš do Danovy náruče. Tam jsi měla být. On je skvělý člověk a všichni by byli šťastní, kdyby ho měli ve svých životech. On je tvoje navždy.“

Sevřela jsem jeho ruku pevněji, než kdy dřív. Chystala jsem se mu poskytnou odpověď a nebyla si jistá, jak ji vezme.

„Myslím, že jsem viděla Jase … On-on se mnou mluvil,“ vzlykla jsem.

Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj skrz mokré řasy. Aidan na mě koukal s jeho rty mírně rozevřenými.

„Cože?“ Jeho hlas byl tichý, zadýchaný.

„Něco se pokazilo a já byly mr-mrtvá a Jase, on byl …“ zachvěla jsem se, neschopná dokončit svou větu. Slzy pokračovaly v jejich vytékání. Moje srdce bylo zmatené a přesto tak vděčné, že jsem byla zpátky ve své posteli s Aidanem vedle mě. Myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím.

„Jase byl tady?“ Aidanův dech se zadrhl, když našel slova, která já najít nemohla. 

„A-ano. Byl tady.“ Moje rty byly nasáklé mými slanými slzami, jak jsem mluvila.

Z koutku jeho oka vyklouzla osamělá slza. Obě jeho dlaně teď obalovaly mou. „Sestra vyšla ven a řekla nám, že u tebe nastaly komplikace a já se cítil v té chvíli tak bezmocný, jako nikdy předtím. Víš, že něco bylo špatně?“

„Ano. Aidane, já jsem umřela.“ Slabě jsem se nadechla skrz své jemné vzlyky. Musela jsem mu říct, co dalšího se stalo. Nevěděla jsem, jestli jsem na to měla sílu, ale musela jsem … kvůli Jasonovi.

„Aidane … Jase řekl, abych ti poděkovala za ty dopisy. Že je všechny přečetl.“

Ostře se nadechl a pak mu padaly z očí tiché slzy, když je zavřel. Brečela jsem s ním, ty slzy nyní smáčely všechno, včetně mé nemocniční košile.

„Řekl, že dává pozor na nás všechny.“ Ta slova se říkala tak těžko. Byla utěšující, ale přesto rozbíjela mé srdce, když jsem je říkala.

„Co-co dalšího ještě říkal?“ Slzy vytékaly z koutků jeho očí a tekly dolů po jeho tvářích.

Vytrhla jsem svou ruku z jeho a zakryla jsem si obličej, když jsem vzlykala. Tohle bolelo …

„Řekl mi, že mi děkuje za to, že se starám o jeho rodinu.“ Jakmile jsem našla odvahu, odkrýla jsem své oči.

Aidan si zakrýval dlaní pusu. Jeho oči byly zavřené a jeho tělo zhroucené na jeho židli. Chtěla jsem si odtrhnout všechny ty dráty a trubičky, stočit se mu do klína a plakat s ním.

„Řekl mi, že mě posílá zpátky, protože mě potřebuješ, a že k-k tobě patřím. Byla jsem tak vyděšená, že bych tě už nikdy neměla vidět.“

Aidan otevřel své bolestné oči a díval se na mě.

„Tohle on řekl?“ Jeho hlas byl rozklepaný, zlomený. Tak jako jsem se já cítila.

Kývla jsem, neschopná zformulovat slova.

Jase mi řekl věci, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že je budu moct slyšet. Zranily mě způsobem, který jsem nedokázala vysvětlit. Nebylo to proto, že bych ho chtěla zpátky. Bylo to proto, že jsem ho chtěla živého a žijícího život jako já. Zasloužil si to. Poslední věc, kterou mi řekl, se mnou zůstane navěky.

„Jasei?“

„Ano?“

„Bolí … bolí tě něco? Jsi teď v pořádku?“

On na mě blýskl svým perleťově bílým úsměvem. Tím, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že ho znovu uvidím. „Vede se mi skvěle, zlatíčko. Už žádná bolest. Nemusíš se o mě bát. Už netrpím.“

Jeho odpověď mi přinesla takový pocit úlevy, který jsem nikdy nečekala. Těžké vzlyky unikly z mých rtů.

„Aidane, má se dobře. Jase … j-je teď v pořádku.“

Aidan popadl mou ruku a zvedl ji ke svým ústům. Jeho slzy dopadaly na konečky mých prstů.

„Prosil jsem svého bráchu, aby mi dneska pomohl se o tebe postarat.“ Odstíny zelené vířily v jeho hlubokých očích, když se na mě díval.

„On to udělal a já nevím, jak mu to kdy oplatím.“ Jeho hlas byl slabý.

Popotáhla jsem zpátky tu bolest, která byla tak hořkosladká. „To už děláš. Jsi tady a stáráš se o mě.“

„Cassie, myslel jsem, že jsem tě ztratil. Už nikdy nechci nic takového znovu zažít. Opravdu jsi tady, že?“

„Jsem tady,“ zašeptala jsem.

Zadíval se na mě tak, že se to zdály být dlouhé chvíle, než mě opravdu uviděl. Oba jsme měli den, na který jen tak nezapomeneme. Umístila jsem svou druhou ruku kolem jeho a znovu mu řekla, že jsem byla tady. Slabý, vyčerpaný úsměv si pohrával s jeho rty.

„Jsem blázen? Opravdu jsem viděla Jasona? Bylo to tak opravdové. Stál přede mnou s jeho kloboukem na hlavě a jeho botách na nohou. Aidane, to bylo tak skutečné. Ale teď se mi to zdá jako sen. Nevím, co si mám myslet.“

Pustil mou ruku a hladil svými prsty moje tváře, zachytávajíc slzy, které nepřestávaly stékat dolů. „Nejsi blázen. Něco nebo někdo na tebe dnes dával pozor. A já musím věřit, že to byl Jason. On by nikdy nedopustil, aby se ti stalo něco zlého.“

Stiskla jsem své zuby k sobě, když jsem viděla, jak bojoval se svými slzami. „Ani ty ne. Ty jsi mé navždy a já tě miluju.“

„Řekni to znovu,“ řekl s malým úsměvem na jeho rtech.

„Miluju tě,“ odpovídala jsem s úsměvem, odpovídajícím jeho.

„Taky tě miluju,“ zašeptal, když přiblížil svá ústa k mým, líbajíc mě poprvé za tu dobu, která se zdála být jako věčnost. Úsměv přejel po jeho tváři, když umístil poslední sladký polibek na mé čelo.

Seděl na jeho židli vedle mě, naše ruce propletené. Přehnala se přese mě mírná panika.

„Jak je tvému tátovi. A co Jase?“ cítila jsem se, jako bych byla pryč měsíce.

Palcem mě pohladil po hlavě. „Mému tátovi je skvěle. Byla mu předána ledvina a je vzhůru, a je mu dobře. Ale dělá si obavy o tebe. Jase je s mou mámou. Mel a Moose jsou v čekárně.“

„Všem je dobře?“

„Všem je skvěle. Všichni se bojí jenom o tebe. Vystrašila jsi nás. Opravdu jsem si myslel, že jsem tě ztratil.“ Jeho pohled na chvíli klesl k podlaze.

Ta bolest v jeho tváři se skoro nedala vydržet. „Aidane. Omlouvám se.“

Zavrtěl hlavou. „Neomlouvej se, lásko. Udělala jsi něco pro mou rodinu. Nikdy ti to nebudu  schopný oplatit. Tys dala mému otci to, co já jsem dal svému bráchovi. Život. Nikdy se neomlouvej. Jenom věř, že už tě nikdy znovu nespustím z mého dohledu.“

Jeho rty se zvedly ke straně, když se usmíval přes bolest zasahující jeho tvář.

„Já s tím souhlasím.“

Neodpověděl mi. Jen se usmál. Usměvem, kterého nikdy nebudu mít dost.