Stay - 49. kapitola

Překlad: Clarissa

Ne, ten konec knížky prostě nemůže proběhnout v klidu, bez nervů … :(((

Děkuju za komentáře.  

Čtvrtá hodina

DAN

„DANE, MUSÍŠ SE UKLIDNIT, kámo. Budou v pořádku. Ona bude v pořádku. Děsíš k smrti tvojí mámu,“ mumlal Moose tiše.

Moje plíce hořely. Nemohl jsem popadnout dech, když jsem pochodoval po čekárně. Byli už  čtyři hodiny na tříhodinové operaci a my pořád neměli zprávy ani o jednom z nich. Ano, byl jsem zasraně vyděšenej a panikařil jsem. Oni by měli taky.

„Jenom nerozumím tomu, proč to trvá tak dlouho.“ Prohrábl jsem si vlasy.

Moje máma natřásala Jase v její úzkostné náruči. Vypadala vyčerpaně – emocionálně vyždímaná. Ostře jsem se nadechl a sedl si na židli vedle ní. „Jak si vede Jase?“

„Lépe než zbytek nás.“ Její hlas byl napjatý. „Zničil svou lahev. Myslím, že je toho na něj moc. Nechce si zdřímnout.“

Usmál jsem se, když jsem viděl, jak jeho očíčka nasávala všechno kolem něj. „Dej mi ho, mami.“

Nejdřív vypadala, že váhá, ale pak ustoupila a předala mi Jase.

„Ahoj, chlapáku.“ Zavrněl, když jsem se postavil a houpal ho ve své náruči. „Ty jsi tak silný, můj malý Robine. Kvůli tobě tady Batman vypadá špatně,“ řekl jsem mu, smějíc se sám sobě.

Moje máma si opřela hlavu do svých dlaní. Nosila na svých úzkých ramenou tolik tíhy. Přál jsem si, abych mohl nějakou odstranit, ale neexistovalo nic, co bych mohl udělat. Co jsme oba potřebovali, bylo slyšet utěšující slova od doktorů. Oni byli ti jediní, kteří mohli ulevit té mučivé bolesti, která nás sžírala – všechny.

Moose seděl vedle Mel, povídajíc si s ní bůhví o čem. Musel jsem si připomenout, abych se ho zeptal, jestli se něco mezi nimi neděje. Při té myšlence za mé rty zatahal úsměv, vědíc, jak nadšená by z toho byla Cassie.

S prvním hlubokým nádechem, který jsem byl schopný po hodinách udělat, jsem si sedl vedle své mámy. Jase bojoval se spánkem, ale pomalu prohrával. Jeho oči párkrát naposledy zamrkaly a konečně usnul. Podíval jsem se nahoru. Pohled mé mámy byl přilepen na dítě spící v mé náruči. Hravě nade mnou zavrtěla hlavou.

Zahihňal jsem se. „Nemůžu si pomoct, miluje svého Dan-Dana.“

Nestydatě jsem pokrčil rameny a moje máma se zasmála. Miloval jsem slyšet, jak z ní vycházel ten zvuk. Moje svaly se uvolnily, když jsem klesl hlouběji do židle. Bude to v pořádku. Měl jsem Jase ve své náruči, mé tělo se uvolnilo, a moje máma se usmívala. Jasně, bude to v pořádku.

O deset minut později se každé vlákno v mém těle postavilo do pozoru, když k nám přicházela sestra. Sundala si svou chirurgickou čepici, škrtíc ji ve svých dlaních. Každý tep v mém těle úzkostně tloukl. Moje plíce těžkly s každým krokem, který udělala, Jasovo spící těličko se při tom pohybu zvedalo a padalo. Přitiskl jsem ho k sobě pevněji.

Bylo to tady. Tohle byla chvíle pravdy.

Moje máma vyskočila ze své židle, společně s Mel a Moosem, kteří seděli na okraji jejich židlí. Tu sestru přišpendlilo osm netrpělivých, strachujících se očí na místě, kde stála.

Její suché rty se rozevřely a gravitační síla mě naklonila k ní, čekajíc na slova, která jsem tak zoufale potřeboval slyšet. Nadechla se přehnaně zhluboka a odkašlala si.

„Omlouvám se. Trvalo to déle, než jsme si mysleli. Ta transplantace se ukázala být těžší, než jsme očekávali.“

Zavřel jsem oči a vypnul svět kolem sebe. Moje nervy skoro vybouchly, metajíc části mého těla po místnosti. Mou jedinou útěchou byl malý Robin v mé náruči.

„Bart dostal ledvinu a vede si dobře. Je na pooperačním a brzy ho budete moct vidět.“

Její hlas zněl optimisticky. Děkuju, Bože. Vydechl jsem úlevou a otevřel jsem oči. Ruka mojí mámy klesla na moje koleno a stiskla ho.

„Bohužel, u Cassandry došlo k závažným komplikacím.“ Závažné … komplikace … Cože?

Ostří bodalo do mé hrudi a propracovávalo si cestu hluboko do mé duše. Posunul jsem se až na samý okraj židle. Mým tělem projížděl nervózní žár. Moje hruď ochabovala a mé sevření kolem Jase se utahovalo.

„Co-co tím myslíte? Ale je v pořádku, že jo?“ Ona musí být v pořádku. Musí.

Pohled sestry klesl k podlaze. Stiskla rty do pevné linky, když pokračovala ve žmoulání své čepice.

„Je … je … v pořádku, že jo?“ Vším, co jsem měl v sobě, jsem bojoval, abych potlačil výbuch bolesti, ale pomalu se všechna naděje, co jsem měl, rozptylovala. Slzy bodaly za mýma očima, když tam ta sestra jen tak stála. Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Moje srdce se roztříštilo, když mi každý její pohyb říkal, čeho jsem se nejvíc bál. Ne!

„S každou operací přicházejí komplikace a rizika, a rizika se značně zvyšují u těch, kteří darují orgán.“ Sestra přistoupila blíž, uzavírajíc tu mezeru mezi námi.

Nedokázal jsem rozeznat obličej, jenom sadu modrých skrvn, které se přede mnou rozmazaly. Nestál jsem o její moudrá slova. Věděl jsem, jaké mohly nastat komplikace. Zažil jsem je a vdechl je tolika způsoby, než si kdo dokázal představit. Chtěl jsem jen zatracenou pravdu.

„Řekněte mi to,“ prosil jsem.

Odkašlala si a nasadila chmurný výraz. „Odebrali Cassandřinu ledvinu, ale nedokázali dostat pod kontrolu její krvácení.“

Kurva! Ne! Bože, ne! Sevřel jsem Jase, jako kdyby byl moje záchranné lano. Jediná věc, kterou jsem měl. Moje máma si zakryla dlaní pusu. Mooseova ruka se dotkla mého ramene a Mel zůstala potichu. Proč tahle rodina? Proč?

„Jak moc je to špatné?“ zeptal se Moose.

„Děláme, co je v našich silách. Budeme vás informovat.“

Cože? To je všechno? Uvnitř mě se vařil nervózní vztek.

„Tohle nestačí,“ řekl jsem jí skrz sevřené zuby.

Zlehka vydechla a přistoupila blíž ke mně. „Ztratila hodně krve, pane. Právě teď to nevypadá dobře.“

Moje oční víčka klesla, zavírajíc svět kolem mě. Zavrtěl jsem hlavou a nechal jsem své slzy stékat dolů. Paže mojí mámy mě podepřely. Nechal jsem svět zpátky zviditelnit. Mel kráčela pryč chodbou.

Jasei, já tě potřebuju, brácho. Prosím, musíš ji udržet naživu. Prosím.

Sestra si znovu odkašlala. Podíval jsem se na ni. Pohrávala si s rukou a tehdy jsem viděl záblesk něčeho bílého v ní.

„Tohle jsme našli v Cassandřině posteli, když jsem ji přemístili na operační stůl. Myslíme si, že to tam nechala pro někoho z vás.“

Podala mi malý složený papír.

„Vrátím se, jakmile budu něco vědět.“

S těmito posledními slovy sestra odešla. Můj žaludek se pevně sevřel, když jsem mačkal papír ve své holé dlani. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem byl vůbec schopný si ho přečíst.

„Ukaž, dej mi Jase.“ Mámin hlas se klepal.

Neochotně jsem jí dovolil, aby si ho vzala z mé potřebné náruče. Se mnou byl v bezpečí a klidný, ale moje máma se zdála být trochu klidnější s Jasem v její náruči. Údery bušily proti mému hrudníku, jak ten papír měknul v mé ruce. Co to proboha nechala za sebou? Moje srdce mi říkalo, abych se podíval, ale mé ruce ten vzkaz nedostaly. Musel jsem sakra bojovat, abych přiměl své prsty otevřít. Papír ležel v mé dlani. Byl malý. Tak malý, přesně jako Cassie. Mé ruce se snažily, aby nezničily už tak roztržený kousek papíru, když jsem ho rozkládal. Sevřel se mi žaludek, když jsem vstřebával ta slova napsaná jejím rukopisem.

Aidane,

pamatuj, že i když nejsem s tebou,

jsem vždy ve tvém srdci a ve tvé mysli.

Přesně tak, jako jsi ty v mé.

XO navždy

Cassie

Všechno uvnitř mě se rozpadlo. Každý kousek naděje ležel mezi mýma nohama na studené, tvrdé podlaze, když jsem si četl ten vzkaz. Naposledy jsem pohlédl na Moose a rozhodl se zmizet.

„J-já musím jít,“ zamulal jsem.

Moose kývl, jako kdyby uměl číst mé myšlenky. Opustil jsem čekárnu a spěchal jsem chodbou, míříc rovnou k výtahu. V té místnosti ze mě nic nezbylo. Byl jsem prázdná schránka, žalostný zlomený člověk, jehož srdce se v jeho hrudi rozpadalo nad možná posledními slovy Cassie – slovy, které byly zastrčené v mé kapse.

Rodiná plná úsměvů a smíchu čekala u výtahu, když jsem tam přišel. Zabíjelo mě to ještě víc, vidět jejich nadšení, když se můj svět kolem mě hroutil. Výtah cinknul a já je nechal nastoupit jako první, aby mohli stát vzadu, kde jsem se nemusel dívat na jejich šťastné obličeje. Dveře se otevřely na hlavním patře a s rukama v kapse jsem vystoupil. Kam jsem mířil? Odcházel jsem? To jsem vůbec nevěděl. Bloudil jsem bez účelu, bez ničeho, než jsem došel ke znamení, které zastavilo mé kroky. Zíral jsem na dveře, které vedly do kaple. Věděl jsem, co jsem musel udělat.

S těžkým, zoufalým srdcem jsem tiše vstoupil do prázdné místnosti. Mé ztěžklé kroky kráčely středovou uličkou, míjejíc řady lavic po obou stranách. Moje kroky se zastavily, když jsem přišel dopředu. Zvedl jsem oči a podíval se na kříž, který tam visel nad stolem. Slunce svítilo skz dvě mozaiková okna, která ohraničovala kříž, způsobujíc, že tu místnost zdobily duhové barvy. Bylo to nádherné, přesně jako Cassie. V mé mysli se ozývalo její jméno a já padl na kolena, moje ruce svírajíc hranu drsného, dřevěného stolu.

Moje Sweet Tea. Moje Cassie. Moje všechno. Moje úžasná holka, která udělala něco tak nesobeckého – ona nemohla umřít. Musela to zvládnout.

„Cassie …“ vzlykal jsem, nechávajíc všechno vytékat ven.

Nestaral jsem se, kdo mě viděl nebo kdo si myslel, co to bylo za zlomeného člověka, který tiše naříkal.

Podíval jsem se na kříž skrz slzami nasáklýma očima. Díra uvnitř mě rostla, a mě uhodilo uvědomění. Neměl jsem nikoho. Každý měl někoho, ale já ne. A znovu, zůstal jsem sám. Cassie mě měla držet, přesně jako já měl držet ji. Potřeboval jsem ji. Byl jsem její X a její O. Vždycky. Pokaždé jsem byl ten jediný, kdo ji mohl objímat a líbat, jako by to bylo poprvé. Bez zaváhání jsem otevřel rty a nechal jsem své srdce uniknout ve formě slov.

„Cassie …“ Otřel jsem si slzy z tváří. „Musíš to zvládnout, lásko. Prosím. Já tě potřebuju. Máš syna, který tě potřebuje. Máme za úkol vychovat malého Jase spolu.“

Myšlenky na syna bez matky sevřely můj žaludek téměr až k bodu snesitelnosti. Nikdy bych toho klučíka neopustil, ale nebyl jsem si jistý, jakým bych byl člověkem, kdybych ho vychovával bez ženy, kterou jsem miloval.

„Musíš se držet. Musíš. Doufám, že víš, že jsi moje. Ty jsi vyrytá v mém srdci navěky. Cassie; ty jsi druhá půlka mé duše. Lásko, chci tě požádat o ruku. Chci být tvé navždy – tvůj manžel. Chci si kleknout na jedno koleno. Moje srdce bude celou tu dobu bít jako o závod. Zeptám se tě, jestli mě uděláš tím nejšťastnějším člověkem na světě a budeš mou ženou a ty řekneš ano. Ano …“

Držel jsem to lisované dřevo veškerou svou silou. „Naše svatba bude nádherná, přesně jako ty.“

Sevřel jsem ho pevněji. „V okamžiku, kdy jsem věděl, že tě požádám o ruku, jsem měl představu, na kterou nikdy nezapomenu. Byla jsi v bílý krajkových šatech, které ti pasovaly tak, jako by byly udělány jen pro tebe. Měli takový výstřih, aby ukazovaly tvou nádhernou kůži a tvé jemné klíční kosti. Tvoje vlasy byly dechberoucí. Byly rozpuštěné ve volných vlnách a já jimi projel svými prsty přesně před tím, než jsem tě poprvé políbil jako svou ženu. Vzpomínám si, jak jsem pomyslel na to, jak ti to neuvěřitelně slušelo. Cassie, vypadala jsi jako anděl.“

Těžce jsem zavzlykal při myšlence na to, že pokud tohle nezvládne, tak bude mým andělem tam, kde byl Jase.

„Neopouštěj mě, lásko. Prosím. Máme mít spolu hodně dětí. Chci malou holčičku, která bude vypadat stejně jako ty. Bude to naše malá holčička Maggie. Dáme jí jméno po babičce. Budeme se střídat ve zpívání Sviť mi, sviť mi hvězdičko. Vím, že to bude milovat stejně jako její bráška.“

Malá holčička s velkýma Cassieinýma očima a blond vláskama ukradla mé vidění.

„Můj život nebude fungovat, pokud v něm nebudeš ty!“ Uhodil jsem dlaněmi do stolu. „Nemůžu tě ztratit. Sakra. Nikdy jsem nežádal o život, kde byli všichni ode mě bráni. Já tenhle život nechci, když v něm nebudeš ty. Prosím – kvůli mně, kvůli Jaseovi a kvůli téhle rodině, táhni s námi za jeden provaz. Bojuj jako o život, lásko.“

Musela bojovat. Potřeboval jsem, aby bojovala.

Podíval jsem se na strop. „Jasone, vůbec nevím, co mám říct. Chybíš mi. Bože, kéž bys byl teď tady se mnou. Pokud někdy byl den, kdy jsem mohl využít svého bratra, je to dnes. Jasone, pokud mě slyšíš, prosím, nedovol jim, aby mi ji vzali, aby ji vzali nám všem.“

Brada mi spadla na hruď. „Hroutím se tady. Vůbec nevím, jestli dokážu vstát.“

Moje ruce uhodily do podlahy vedle mě se vším, co mi zbylo. Bolelo to, ale nebyla to dostatečná bolest, aby odnesla pryč ta muka soustředící se v mé hrudi. Klesl jsem níž, nechávajíc svou hlavu padnout k mým nohám. Byl jsem dospělý muž, vzlykající v kapli, a bylo mi to jedno. Vše, co jsem věděl, bylo, že dnes jsem mohl všechno ztratit.

Na ničem jiném nezáleželo. Smáčel jsem své džíny svým žalem.

Pokud by to nezvládla, musel jsem vědět, že by ji můj bratr ochránil – byl s ní, protože já bych nemohl.

„Prosím … postarej se o ni. M-mám tě rád, Jasei,“ mumlal jsem skrz své vzlyky.

Zvedl jsem své zarmoucené tělo ze země a naposledy se nadechl. Moje svaly bolely, můj krk byl oteklý a mé srdce – sotva tlouklo. Každý krok, které jsem udělal ke dveřím, byl jako milion bodnutí do mé hrudi. Všechny ty jehly se kroutily, zavrtávajíc se hlouběji, když jsem mířil zpátky na chirurgické oddělení; vstříc k neznámému. Byl jsem bezmocný, a to mě žralo víc, než by kdokoliv kdy mohl pochopit.

Tohle. Jsem. Nedokázal. Spravit.