Stay - 41. kapitola

Překlad: Clarissa

Ten Parker je takovej srááááč, že to není možný …

CASSANDRA

MOJE KOLENA SE nekontrolovatelně třásla, když jsem seděla na staré dřevěné lavičce, čekajíc na Parkera.

Byl pátek odpoledne. Slunce svítilo, ale den byl jako obvykle ostrý sám o sobě. Uplynul týden od toho, co jsem našla ten dopis tak prakticky zastrčený ve své knize v Aidanově knihovně. Ignorovala jsem nespočet omluvných zpráv, telefonátů a všechny Aidanovy snahy, aby mě viděl. Neměla jsem nic, co bych mu řekla.

Podívala jsem se na Jase. Soustředil se na malého medvídka, který se pohupoval na rukojeti autosedačky. Vypadal, že se dostatečně bavil, ale já rozhodně ne. Cítila jsem se využitá, zrazená a to nejhorší … osamělá. Chyběly mi Aidanovi návštěvy a chybělo mi slyšet jeho hlas, ale nejvíc ze všeho … mi chybělo to, jak jsem se s ním cítila. Chtěla jsem se stočit do pevného klubíčka pokaždé, když jsem na něj pomyslela a pak se mi chtělo zvracet, vědíc, že to všechno byla jedna velká lež.

Podívala jsem se na hodinky. Parker měl dvacet minut zpoždění. Jaký skvělý způsob, jak začít. Poslala jsem mu zprávu, ptajíc se, kde byl. Měl jenom pár dalších minut, než jsem se rozhodla to zabalit. O chvilku později můj mobil zavibroval. Volal Parker. Skvělý.

„Kde jsi?“ zeptala jsem se víc než trochu naštvaně.

Parker si odkašlal. „Jsem v práci. Nesejdu se s tebou.“ 

Zatřásla jsem hlavou. „To už mi došlo.“

„Není to jen tohle. Nechci to udělat. Kontaktoval jsem své právníky a oni připraví papíry, abych se vzdal svých práv.“

Cože?! Zadržela jsem dech a pohlédla jsem dolů. Slzy mi zaplnily oči, když jsem tiše koukala na Jase. Snažila jsem se znovu přehrát jeho slova, ale moje hlava je nedokázala pochopit. On se vzdá svých práv? On tohle nechtěl. Co se to proboha děje?

„Řekni něco.“

„Proč? Proč, Parkere? Vždyť ty jsi mě požádal, aby ses s námi sešel. Co se to sakra děje?“ Můj krk se stahoval a mé tělo třáslo, když jsem se snažila držet telefon pevně u svého ucha.

Těžce vzdychl. „Poslouchej, tohle chtěla moje máma. Řekla mi, abych se sešel s tebou a dítětem a promluvil si, a řekla, že jsem tomu musel dát tuhle šanci. Udělal jsem, jak mě požádala, ale pak přišel dnešek a, no … kašlu na mámu. Nemám zájem. Tohle nejsem já. Nechci být táta. Nevím, co sakra s dítětem dělat. Mluvil jsem se svým tátou a on kontaktoval jeho právníky. Do pondělí budeš mít ty papíry.“

Červená. Celý park se změnil v tmavý odstín purpurové. Chudáci moje oči viděly tuhle barvu příliš často během několika týdnů. Sevřela jsem svou čelist tak pevně, až mě začaly bolet mé krční svaly. Co bylo na tom to peklo?! Že s tímhle vůbec nemizel.

„Je to nevinné dítě. Tvoje dítě! Tohle nemůžeš udělat, Parkere. Do hajzlu, slyšíš mě?“

On se uchechtl, z čehož mi slezla kůže. „Už je to zařízený, kotě.“

Zavřela jsem oči a zařvala. Moje hlava se chystala explodovat a odletět od mého těla s obrovským vztekem, jak se to uvnitř mě vařilo.

„Ty jsi ten největší sráč, kterého jsem kdy potkala. Doufám, že to víš. Už nikdy mi znovu nevolej!“ Slzy proudily ven, tekouc dolů po mých tvářích. Nedokázala jsem nic zadržet. Probojovaly si svou cestu ven a já prohrála. Omývaly mou tvář, když jsem seděla na té lavičce houpajíc se zepředu dozadu. „Proč tohle děláš?“

„O nic z toho jsem se tě neprosil. Mám pro svůj život velké plány, a ty a dítě nejste jejich součástí.  Bylo to s tebou jenom na jednu noc. Nechci být s tebou. A rozhodně s tebou nechci být spoutaný na dalších osmnáct zasraných let.“

Polkla jsem tu hroudu, která mě plálila v krku. „Jdi do hajzlu, ty zasranej kreténe!“

Bez rozmýšlení jsem ukončila hovor. Nejen, že se neukázal, ten hajzl se vůbec nechystal být otcem. Všechno, co jsem pro Jase chtěla, bylo, aby znal svého otce. Aby měl komu říkat tati.

Při poslední myšlence jsem to prohrála. Moje hlava spadla do klína, jak jsem brečela, namáčejíc své nohy pode mnou.

Držela jsem svá kolena a sbírala se dohromady. Proč? Tohle jediné slovo se ozývalo v mé mysli. Proč?

Tenhle týden testoval mou sílu a já dokazovala, jak snadné pro mě bylo se zlomit. Každý kousek síly, kterou jsem vlastnila, se odpařoval, jak jsem vzlykala. Neměla jsem co dát. Nezbylo nic, co bych někomu nabídla. Ani jsem si nezasloužila své dítě. Měl za matku zhroucenou skořápku. Pomalu jsem zvedla svou hlavu, popadla telefon a otevřela jsem zprávy.

Já: Potřebuju tě.

Dvě prostá slova, která byla také tou největší prosbou, kterou jsem mohla žádat. Pokud někdy existovala chvíle, kdy jsem potřebovala někoho, aby mě držel, aby mi řekl, že všechno bude v pořádku, bylo to teď.

Lehký vánek foukal skrz mé vlasy. Utáhla jsem Jaseovu deku kolem něj. Začínal podřimovat. Můj telefon mi zavibroval v klíně, způsobujíc zrychlení mého srdce. Strašně jsem tohohle člověka potřebovala.

Mel: Co se děje? Kde jsi?

Já: Jsem ve Wash Parku. Parker se neukázal. Řekl, že se vzdal svých práv. Nemůžu se hýbat.
Mel: WTF!!! Jsem v práci, ale vyřeším to. Zůstaň na místě.

Já: Děkuju

Mel: Jenom tam zůstaň. Mám tě ráda

Já: Mám tě ráda

Moje tělo bylo přikované k lavičce. Nedokázala jsem se fyzicky pohnout. Nevěděla jsem, komu jinému zavolat. Potřebovala jsem svou nejlepší kamarádku. Potřebovala jsem někoho, u koho bych se zhroutila, aby mě držel, protože jsem se sama nedokázala vůbec zvednout.

Minuty ubýhaly a můj mobil znovu zavibroval. Byla to Mel. Bez zaváhání jsem to zvedla.

„Haló?“

„Poslouchej. Nemůžu odejít z práce. Ale mám někoho, kdo přijede.“

„Ko-koho?“

„Nevyšiluj, ale měl by tam být každou vteřinou.“

„On?“ zeptala jsem se. Bála jsem se to vůbec zjistit.

„Aidan,“ zašeptala.

Moje srdce mi skočilo do krku, když řekla jeho jmého. Napnula jsem se a vyskočila jsem z lavičky.

„Proč, Mel?“ zeptala jsem se bez dechu. On byl ten poslední člověk, kterého jsem chtěla vidět. On byl ten poslední člověk, kterého jsem chtěla, aby mě takhle viděl.

„Věř mi, Cass,“ zamumlala.

Nechala jsem klesnout svá ramena a brada mi padla na hruď. Slzy proudily rychle, smáčejíc mé tričko.

Během pár vteřin za mnou zazněly kroky. Snažila jsem se zvednou svou těžkou hlavu, abych se na něj podívala. Chtěla jsem otevřít svou pusu a říct mu, aby mě nechal být. Prosila jsem své ruce, aby vzaly Jase a žádala své zarostlé nohy do země, aby utíkaly pryč. Moje tělo bylo nenapravitelně zlomené. Nebylo nic, co bych mohla udělat, než zůstat ve svém současném nehybném stavu.

Jeho vůně probudila můj nos. Byl tak blízko. Moje kůže mravenčila a chvěla se, a tehdy jsem věděla, že byl přímo za mnou. Kroky se zastavily a můj mobil vyklouzl z mé ruky.

„Jsem tady, Mel. Díky, že jsi mi zavolala. Dovezu ji domů … dobře, ahoj.“

Jeho silné ruce uchopily moje ochablá ramena, otáčejíc mě k němu. Ani ne o vteřinu později kolem mě omotal své paže, nechávajíc mě tvrdě vzlykat do jeho hrudi.

„Jenom dýchej, lásko. Mám tě.“

„On … se vzdává … svých … práv …“ řekla jsem mu mezi svými vzlyky. 

„Pššš. Jen mě nech, abych tě držel,“ šeptal, objímajíc mě pevněji.

Slzy proudily dolů silou, když se moje tělo potopilo do jeho objetí. Toužila jsem po téhle náruči. Byla uklidňující a konejšivá, a byla vším, co jsem chtěla, aby bylo kolem mě omotané ve chvíli, jako byla tahle. Přesto pro mě bylo nemožné, abych si to užila. Patřila tomu samému člověku, který lhal, který mi měl nějakým způsobem vynahradit svého bratra.  Ten samý důvod mě zdrtil, ale pravdou bylo, že jsem byla příliš slabá, abych jeho paže odstrčila pryč. Potřebovala jsem je, toužila jsem po nich. Patřily na mé tělo jako poleva patřila na dort.

Já jsem byla dort. Jeho paže mě zakrývaly a chránily, ale také mě dělaly lepší a sladší. Tohle přesně bylo to, co Aidan dělal mně. Udělal mě lepším člověkem. Moje ubohé srdce a mysl nevěděly, co si myslet. Byly tahány sem a tam, více zmantené než kdy dřív. Potřebovala jsem jít domů.

„Je mi to tak líto, Cassie.“

Nevěděla jsem, co bodalo hůř. Zvuk jeho hlasu a co dělal mým vnitřnostem, nebo ten příšerný týden, který jsem měla. Parkerem, lhaním, bolestí a zradou jsem se cítila nabalená jako sněhová koule. Bohužel jsem věděla, že zlé věci přícházejí ve třech. Těžký vzlyk opustil moje mokré rty, když jsem si představila, že se ještě něco dalšího zhorší.

„Pššš. Jsem tady, Cassie. Mám tě. Jsi v pořádku.“

Přinutila jsem své plíce rozšířit, abych znovu popadal dech. Udělaly tak, jak jsem žádala a moje tělo se nadechovalo a vydechovalo, jako kdyby se znovu učilo, jak dýchat.

„Chci jet domů,“ zamumlala jsem proti jeho hrudi.

Neřekl ani slovo, jednoduše kývl hlavou a uvolnil jeho konejšívé objetí kolem mého těla.

„Dovol mi, abych tě odvezl domů.“

Zvedla jsem své oči. Pohled na něj mi vzal dech. Pod očima měl tmavé kruhy, jeho vlasy byly rozcuchané, a jeho normální, sexy úsměv nebyl nikde k nalezení. Zavrtěla jsem hlavou. „Můžu řídit sama. Dě-děkuju, že jsi přijel.“ Takhle slova byla ta nejtěžší, která jsem dosud vyslovila.

Moje srdce na mě křičelo, abych svůj vztek nechala prostě odejít. Abych ustoupila a nechala ho vzít mě domů, ale můj mozek křičel hlasitěji. Lhal ti a ublížil ti. Bylo to vůbec skutečné? Hluboko uvnitř jsem věřila, že bylo. Ale moje hlava mi pořád říkala ne.

„Vůbec nejsi ve stavu, abys řídila. Radši bych tě odvezl já.“

„Budu v pohodě. Prosím, jen se přestaň ptát.“

„Dobře.“ Jeho hlas zněl poraženě. Zvedl Jaseovu autosedačku a vyrazil jako první. „Něco pro tebe mám. Dám ti to do auta.“

Aidan dal Jaseovu autosedačku dozadu, připoutal ho a zavřel dveře. Vklouzla jsem na své místo řidiče, přejíc si, aby moje ego a hrdost nezmizely, a nenechaly ho, aby mě zavezl domů. S několika posledními slovy umístil velkou stěhovací krabici na zadní sedačku. Přešel k mé straně a klekl si před okýnko. „Pojedu za tebou, abych se ujistil, že to zpátky zvládneš, dobře?“

Kývla jsem hlavou. Děkuju, Aidane.

Na jeho tváři se objevil deprimovaný úsměv. Postavil se, zhluboka se nadechl, a odešel k jeho autu.

Vypustila jsem vzduch, který jsem zadržovala a rozjela se. Dodržel jeho slova. Jel za mnou celou cestu zpátky k mému bytu. Než odjel, tak čekal, dokud jsem nezaparkovala.