SL - 13. kapitola

Překlad: Cukýna

LILY

„Mám pocit, že by se dnes večer mohla ukázat moje mamka,“ pronese Ren a letmo na mě pohlédne ze sedadla řidiče. Vyrazí ze školního parkoviště a zamíří k železářství. Odešli jsme brzy a jsem vděčná, že mi to poskytne víc času na práci, než se budu muset vrátit domů.

„Dobře.“ Zastrčím si kadeř vlasů za ucho. Vím, že jeho rodiče železářství vlastní, ale opravdu jsem o setkání s nimi neuvažovala.

„Měla dneska pracovat v nemocnici, ale jak svou mamku znám, nebude si moct pomoct, a večer se ukáže, aby tě viděla.“ Věnuje mi poloviční úsměv ve stylu: však znáš mamky.

„Protože se chce setkat s novým děvčetem v železářství, nebo protože…“

„Protože jsi moje,“ řekne a přeruší mě. Znovu na něj pohlédnu. Jeho oči jsou na mně, zatímco čekáme, protože padla červená.

„Jako přítel a přítelkyně?“ ptám se. Takhle to nazval, správně? Od čtvrté třídy jsem přítele neměla, a to trvalo jen přes jedny prázdniny a skončilo to, protože jsem ho označila za fotbalistu. Johnny mě zatahal za culík a nazval mě skrčkem. Vždycky jsem byla ve třídě nejmenší a došlo mi, že to znamená, že jsme skončili. Potom už jsem kopanou nehrála.

Ren se natáhne, vezme mě za ruku a přitáhne si ji na klín. „Jakkoli to chceš nazvat, zlatíčko.“

„Rád mi takhle říkáš.“ Ren mi dělá palcem malé kruhy na zápěstí, jak se rozjíždí, když se světla změní na zelenou.

„Nelíbí se ti to?“

„Líbí.“

„Dobře, protože si nemyslím, že bych mohl přestat. Tak trochu to prostě z tebe vychází.“

„Jsi vůči mně tak sladký.“ Znovu po něm přejedu pohledem, nedokážu tomu zabránit. Vždycky se dívám všude možně, až na lidi, v naději, že si mě nevšimnou, ale v jeho případě tomu tak není.  Miluju, když se na mě dívá. Na tvářích se mu objeví maličký ruměnec, a to mě přiměje k úsměvu. Mohla bych to s ním dělat celý den. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem se takhle moc nasmála. Vsadím se, že mě zítra bude bolet obličej. Nevypadá jako někdo, koho by člověk nazval sladkým, ale je takový. Ani nevypadá jako někdo, kdo se červená, když už jsme u toho.

„Další věc, která se zdá, že se kolem tebe také stává.“

„Tenhle pocit znám. Je mi jedno, co říkají lidé, a tady jsem. Stěží tě znám a jsem ve tvém autě a neustále klábosím.“

„Jen tak dál. Chci o tobě vědět co nejvíc.“

Pokrčím rameny. Opravdu o sobě nechci moc mluvit. Raději bych mluvila o téhle chvíli, nebo možná o budoucnosti, ale vím, že mu musím něco dát. „Jsem to jen já a můj otec. Přestěhovala jsem se sem z Brentwoodu.“

„Brentwood. Ten leží asi dvě hodiny odsud na jih, ne?“

„Ano.“ Neprozradím mu, že jsem tam sotva byla. Že před Brentwoodem to byl Greenville, Clinton, Franklin a mé rodné město Madison. Nějaké jsem možná zapomněla. Kdo ví? Všechny se mi dohromady prolínají v chaos. Opravdu se nechci pokoušet to objasnit. Chci zapomenout.

„Co tvoje mamka?“ Stiskne mi ruku, když mu věnuji smutný pohled. „Přišla jsi o ni, když jsi získala tu jizvu?“

Celé moje tělo ztuhne. Snažím se vytrhnout ruku z jeho, ale nepustí mě. Zajedeme na parkoviště a vypne motor.

„Omlouvám se. Nemusíš mi to říkat.“ Neřekne ještě, ale naznačuje to. Nechci o tom mluvit. Chci předstírat, že se to nikdy nestalo. Chci, aby to všechno zmizelo. Rozepnu svůj bezpečnostní pás, předkloním se a přitisknu své rty na jeho. Jako vždy, když se políbíme, všechno ostatní se rozplyne a jsem zpátky na bezpečném místě, když se jeho ústa pohybují proti mým.

Sklouzne rukou do mých vlasů a prohloubí polibek. Posunu se dál, chci víc, když se naše jazyky jemně dotýkají.

„Zlato, musíš přestat.“

Zasténám a pokračuji. Bože, tohle je tak příjemné. Lepší než cokoli, co jsem za celý svůj život cítila. Pohnu boky a tehdy si uvědomím, že jsem se nějak odplazila na jeho klín.

„Lily.“ Ren pronese mé jméno, a zní to téměř bolestivě. Otevřu oči a pohlédnu do jeho. Ztěžka dýchá a tváří se přísně, jako by byl naštvaný. Snažím se ucuknout. Nelíbí se mi ta tvrdost na jeho obličeji, ale není kam jít. Jsem přišpendlená mezi ním a volantem, a jsem si zatraceně jistá, že jsem ta, kdo nás do této pozice dostal.

„Omlouvám se,“ vyhrknu. Nevím, co to do mě vjelo. Chtěla jsem být k němu tak blízko, jak jsem se mohla dostat. Zoufale jsem chtěla zapomenout na minulost a myslet jen na něj, zpět v naší malé bublině, kterou pro nás vytváří.

„Nikdy se neomlouvej za to, že mě líbáš, Lily.“

„Vypadáš naštvaně,“ řeknu mu.

„Naštvaně ne, zlatíčko.“ Zhluboka se nadechne a pokouší se dostat svůj dech pod kontrolu. „Věř mi. Jsem cokoli, kromě naštvaného. Snažím se ovládat, a to je těžké, když se na mě vrtíš.“

Vyvalím oči a trochu mi spadne brada. Cítím jeho tvrdost proti mému zadečku a ještě víc zčervenám. Můžu říct, že z toho, na čem sedím, je mi jasné, že se mu muselo líbit, když jsme se líbali, ale z nějakého důvodu chtěl, abychom přestali. Nechci přestat. Chci se vrátit k tomu, jak říká mé jméno tím svým chraplavým hlasem.

„Nic bych neudělal raději, než si lehl na záda a nechal tě pokračovat tak dlouho, jak chceš, ale ne na parkovišti, kde nás všichni vidí.“

Moje ústa vytvoří malé O, protože jsem zapomněla, kde jsme. Rozhlédnu se a vidím, že jsme na parkovišti Handricksova železářství, a tehdy si všimnu staršího páru, který stojí u vchodu. Dva z nich na nás civí.

Podívám se na muže, který vypadá stejně jako Ren, jen s maličko menší postavou.

„Ach můj bože.“ Zabořím obličej do jeho krku a přeju si, aby se pode mnou propadla zem. Zrovna jsem se muchlovala s Renem před jeho rodiči.