SL - 12. kapitola

Překlad: Cukýna

REN

Strávím tu nejlepší část svého rána přeložením mého rozvrhu u poradce. Někdo by mohl říct, že je bláznivé přesunout všechny hodiny tak, abychom měli s Lily stejný rozvrh. Je mi jedno, co si tihle lidé myslí. Jsem blázen. Kromě toho nezáleží na tom, jaké hodiny budu mít. Na vysokou už jsem se dostal.

Naše polibky dnes ráno stačily k tomu, aby mě poslaly přes okraj příčetnosti, a teď jsem ve stavu plné šílenosti. Nikdy jsem neměl pocit, že svůj život žiju, než do něj vstoupila, a teď je najednou tady a já si nedokážu představit ani chvíli bez ní. Rychle se stala středem mého světa, a s tím jsem v pořádku. Nikdy dříve jsem ohledně ničeho nebyl posedlý. Žádné vítězství ve fotbale nebo získání nejlepších známek. Žádný nářez nějaké hloupé videohry nebo práce na mém džípu. Ale od chvíle, kdy na Lily přistály moje oči, stravuje každou mou myšlenku. Neviděl jsem ji přijít, ale nikdy jsem nebyl šťastnější, že jsem byl zaslepený.

„Dobře, Rene. Všechno by mělo být hotové.“ Poradce na mě pohlédne přes své poznámky a nazpět na můj rozvrh. „Velice dobře splňuješ všechny předpoklady a tvé zápisy jsou pro tvé stipendium nadhodnocené. Nevidím důvod, proč bys takhle pozdě v roce nemohl pozměnit svůj rozvrh, ale upřímně, tohle jsou pro tebe všechno bonusové třídy. Tvá docházka bude stále započítávána, ale nemyslím si, že by ti tu kvůli tomu dávali učitelé zabrat.“

Přikývnu, přelétnu očima své nové hodiny pro dnešek a usměju se. Mytologie, občanská výchova, oběd, a pak umění. Oba máme na konci každého dne volné hodiny, což nám dá víc času být spolu. „Děkuji, pane Greene.“

„Žádný problém. Ale můžu se tě zeptat, proč ta náhlá změna?“ Sleduje mě, když vstávám a popadnu svůj batoh.

„Rozšiřuju si obzory.“ Nečekám na další otázky, když se otočím a odcházím. Jsem nedočkavý sejít se s Lily po její první hodině.

Zazvoní zvonek, když se dostanu ke dveřím. Podívám se a vidím, že zůstala na místě, i když všichni ostatní vstali a berou si své batohy. Procházím davem. Všimne si mě a její úsměv je tak velký, až vidím ďolíčky ve tvářích. Ukradne mi to dech. Je opravdu nádherná.

Popadnu její batoh a vezmu ji za ruku. Vedu ji ze třídy po chodbě. „Před obědem máme občanku, a potom umění.“

„Takže máš stejný rozvrh hodin jako já?“ Lily se zářivě usmívá. Jsem rád, že jsem si to změnil.

„Musel jsem si přehodit pár věcí, ale poslední semestr je hračka. Raději strávím čas s tebou.“

Zrudnou jí tváře a sehne bradu. „To je od tebe opravdu sladké. Děkuji.“

„Neděkuj mi.“ Zmáčknu jí ruku, podívá se na mě. „Jen se nepokoušej dostat pryč.“ Mrknu na ni a ona mě dloubne loktem. Je to hravé a zábavné. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy mě někdo přiměl, abych se cítil zvláštní. Cítím se uvnitř zahřátý a sentimentální. Cítím se jako jedna postavička z těch kreslených filmů se srdcem v očích. Bože, musím vypadat jako hlupák, který ji následuje jako štěně. Ale raději budu jejím štěnětem, než vůbec ničím. Jestli je zločin být jí po boku jako věrný partner, pak mě zavřete.

Sedíme vedle sebe na občance. Naskytne se mi několik šancí natáhnout se, a dotknout se jí. Potřebuji se ujišťovat, že je skutečná. Když se jí dotknu, usměje se na mě a rozzáří. Je to, jakoby se jí nikdo předtím nedotkl. Naklání se a touží po pozornosti. Když hodina skončí, jdeme ruku v ruce na oběd. Podobně jako dne předtím, napřed si sedne, zatímco já donesu podnosy s jídlem. Jen nás tentokrát nikdo nevyruší a brownie dojíme společně.

„Máš rád sladké?“ ptá se mě, načež se usměju.

„Skoro tak moc, jako tebe.“ Mrknu na ni. Znovu mě šťouchne loktem. Začínám si myslet, že se mě také ráda dotýká. „Vážně. Cukr je pro mě jako crack. Dej mi dort a vezmu si tě.“

V obličeji zčervená.

„Máš smůlu, že jsi propásla moje narozeniny. Mohla jsi jeden mít,“ škádlí mě.

„Kdy to bylo?“

„Díkuvzdání. Mamka vtipkuje, že toho rád sním tolik, kolik jsem vážil v den, kdy jsem se narodil. Kdy jsou tvoje?“

„Ehm.“ Odvrátí zrak, a pak se podívá zpátky na mě. „V pátek.“

„Jako tenhle pátek?“ V hrudi mi narůstá vzrušení.

Přikývne a pokrčí rameny. „O nic nejde. Jen mi je konečně osmnáct.“

„Hej.“ Uchopím ji rukou za bradu a přiměju ji, aby se na mě podívala. „To je obrovská věc. Budeme oslavovat. Dobře? Vezmu tě na dort. Znám skvělé místo.“

Obličej se jí rozsvítí a přikývne. Mráček, který se vytvořil, zmizí. Slíbím si, že to budu dělat po zbytek našich životů. Zahánět mraky a ujišťovat se, že vidí jen sluneční světlo.

Dojíme oběd a jdeme společně na výtvarku. Jakmile jsme tam, vidím u Lily změnu. V očích má vzrušení, když učitelka mluví o tom, na čem dnes budeme pracovat. Požádá nás, abychom udělali dřevěným uhlím skicu sochy před námi. Postavím si stojan hned vedle Lily. Zářivě se na mě přes něj usmívá, když si bere tmavé dřívko a začne ihned kreslit. V umění nejsem moc dobrý, ale ze všech sil se snažím, a odvedu docela slušnou práci. Ta socha je žena zabalená v plášti, takže jsou její křivky a stínování obtížné. Jsem si jistý, že pokud bych si kdykoli v průběhu čtyř let na střední vzal umění, věděl bych, co dělám. Takhle je to poprvé, ale zvládám to.

Několikrát se podívám na Lily, ale je hluboce ponořená do soustředění. Rád se jí dívám do obličeje a vidím to soustředění, které vkládá do své práce.

Ve chvíli, kdy hodina končí, na nás učitelka zavolá, abychom přestali, a zkontroluje, co jsme udělali. Z místa, kde sedím, nevidím Lily, ale vidím, že se učitelka objevila za ní a oči jí jiskří.

„Slečna?“

„Parkerová. Lily Parkerová. Jsem přestupující studentka.“

„Ach ano,“ řekne paní Bennettová a podívá se na její kresbu. „Má drahá, máte mimořádný talent. Těším se na další hodinu.“ Věnuje mému papíru zběžný pohled, než zazvoní zvonek a všichni se začnou balit.

Přejdu k místu, kde Lily sedí a vidím dech beroucí náčrt, co nakreslila. Je to jako živé. Cítím, jako by to mohlo vylézt z papíru. „Páni, je to neuvěřitelné,“ pronesu a myslím každé slovo vážně. Je talentovaná.

„Děkuji ti,“ řekne Lily a přejede to očima. „Miluji umění.“

„Jsi úžasná.“ Dívám se jí do očí, když to říkám a vidím, že znovu zčervená.

Vezmu ji za ruku, vytáhnu ji z místnosti a zastavíme se až u mé skříňky, abychom popadli kabáty, než zamíříme k mému džípu. Když ji zvedám a dávám do náklaďáku, v rychlosti ji políbím.

„Připoutej se, zlatíčko. Míříme do železářství.“