RT - 37. kapitola

Překlad: Teza

Cade

Hrudník se mi stahuje jako svině, když stojím u dlouhé, betonové cesty, která vede k místu, kde jsem nikdy nebyl, ale měl jsem to tu navštívit už před dlouhou dobou. Nešel jsem na obřad ani na pohřeb ze dvou důvodů: zaprvé- kvůli tomu, že ta kráva, moje máma, to udělala v kostele navzdory okolnostem kolem smrti mé sestry, a zadruhé- protože jen ta myšlenka na to, že budu sledovat její malé, nevinné tělo, jak je pokládáno do země, bolela dost na to, aby mě zabila. A podle toho, co teď cítím, by mě klidně ta myšlenka ještě zabít mohla.

Vím, že tento moment nemohu dál odkládat, tak se vydám po dlážděné cestě a ignoruji všechny náhrobní kameny, které míjím, hledám jeden jediný. Zatímco se řídím instrukcemi, které mi dal Evans, začnou se vynořovat obrazy líbezného obličeje, které jsem odstrkoval příliš dlouho, a s nimi přichází i trýznivá bolest. Způsob, jak mě důvěřivě sledovaly její velké, nevinné oči a milovaly mě z důvodů, které nikdy nepochopím. Způsob, jakým její malé tělo pasovalo do mého náručí, když byla vystrašená nebo smutná a potřebovala, aby ji někdo držel. Byla holčičkou, která měla nejlaskavější srdce a nezasloužila si být vytrhnuta ze světa tím nejohavnějším způsobem.

Když dojdu k jejímu náhrobnímu kameni, sotva mohu přečíst nápis přes rozmazaný zrak:

Milovaná

Mia Elle Walker

1995 – 2002

Nechť odpočíváš v pokoji Boží náruče

„Myslíš si, že jsem dostatečně hodná holka, abych šla do nebe, až umřu?“

Zaskřípu zuby a snažím se rozdýchat zasranou bolest v hrudníku z toho, jak se mi v hlavě ozývá tichý hlásek. Obrazy jejího těla, zakrváceného a zneuctěného, se proderou na povrch jako další.

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Omlouvám se, Cade, řekl, že by tě zabil, kdybych ti to někdy řekla.“

Vina mě dodělá a rozcupuje jakoukoli míru kontroly, co jsem doposud měl. Nohy se mi podlomí a já v agónii padnu na kolena, čelo mi klesne na náhrobek. „Tak moc mě to mrzí. Je mi tak líto, že jsem tam nebyl,“ zamumlám slabě, slova se sotva dostanou ven přes nesnesitelné pálení v mém hrdle. „Tak moc mě mrzí, že jsem to nestihl včas a že jsem si to neuvědomil dřív. Měl jsem tě ochránit.“ Dál se omlouvám; citové pohnutí proudící mým tělem je tak zatraceně bolestivé, že mám pocit, že mě to zabije.

Sedím dlouhou dobu a čekám, až se bolest zmírní, ale to se nestane. Nevím, kolik času uteklo, ale podle západu slunce vím, že to už chvilka byla. Všechno je poklidné a tiché, zatímco jsem opřený o náhrobek za mnou a koukám vzhůru na oblohu Colorada.

„Miluju tě, Cade.“

„Taky tě miluju, prcku.“

Jakmile se ta slova zopakují z mé hlavě, z ničeho nic se zvedne náhlý poryv větru a něco se mi otře o ruku. Shlédnu dolů a srdce se mi kompletně zastaví. „Co to do prdele je?“ zamumlám a zírám v naprostém šoku na širokou, bílou stuhu, která leží přes mou ruku. Úplně ta zkurveně samá, kterou jsem, přísahám, už jednou viděl. Rychle vyskočím a zběžně prohlížím hřbitov, ale nikoho nenajdu.

Ne, v žádném zasraném případě. Někdo tu musí být. Pevně svírám stuhu a rychle projdu hřbitov ve snaze najít někoho, kdo tu právě byl, ale i tak nenajdu stopu po nikom. Nevěřícně vrtím hlavou, když se vracím zpátky a upřeně koukám na hrob sestry a nevím co si myslet. Bylo to tu celou dobu a já si toho nevšiml? Ihned tu myšlenku zamítnu, protože vím, že právě toto bych nepřehlédl.

Skloním se, znovu opřu čelo o náhrobní kámen a naposledy se rozloučím. „Už na tebe nikdy nepřestanu myslet. Miluju tě, prcku. Navždy.“

Postavím se a odejdu s rozmazaným zrakem a bolestí v hrudníku, o které vím, že se nikdy nevytratí, ale nějakým způsobem je teď ta bolest snesitelnější. Nasednu do pronajatého auta a poté zamířím směrem k další destinaci, ze které mám stejnou hrůzu jako z té poslední.

Zastavím u malého sešlého domu, ve kterém jsem nebyl dvanáct let. Kdyby nebylo Catherine Evansové, nikdy bych netušil, že ta žena uvnitř tady stále žije.

Jdu nahoru po povědomých, popraskaných betonových schodech a zaklepu na rozbité síťové dveře. Když se otevřou, setkám se s uboze vypadající ženou, kterou snadno poznávám. Maria Walkerová vypadá více méně stejně, jen je straší, což neznamená nic dobrého. Vypadá grogy a jakoby se týden nemyla.

Její hnědé, krví podlité oči se na krátkou vteřinu šokovaně rozšíří, než je na mě nenávistně přimhouří.  Je to pohled, který si velmi dobře pamatuji, jedině tak se na mě dívala. „Co tu sakra děláš?“

Mysleli byste si, že mě její přivítání zabolí, že by bolelo, že žena, která mě má bezpodmínečně milovat, na mě sotva snese pohled, ale nebolí to. Jenom je jednodušší na ni zapomenout. Protlačím se okolo ní a vejdu dovnitř. „Jsem tu, abych si vzal něco od Mii, co chci.“

Cítím, že jde za mnou, když se vydám ke starému pokoji mé sestry. „Nevezmeš si jedinou věc, nezasloužíš si nic, co bylo její.“ Ignoruji ji, což ji nasere, a právě když se chystám vejít do pokoje, tak mě popadne za ruce. „Myslím to vážně, nevezmeš…“

Rychle se k ní otočím čelem a ona vyjekne a uskočí. „Nedotýkej se mě svýma zasranýma rukama. Beru si toho králíka, co jsem jí dal k narozeninám, a pokud se mě znovu pokusíš zastavit, budeš to kurevsky litovat.“

Dojdu do pokoje sestry a cítím, jak se bolest v hrudníku stahuje, takže rychle vezmu, pro co jsem přišel, protože nechci být před touto ženskou zranitelný. Když se otočím k odchodu, projdu okolo zarámované fotky, která je na komodě. Je to fotka nás dvou na pouti. Je na mých zádech, její malý obličej je vedle toho mého s obrovským úsměvem; takový jsem sotva vídal, protože domácnost, ve které jsme žili, byla úplně na hovno. Ale tu noc se nepřestala usmívat a já měl dobrý pocit, že jsem byl tím, kdo ji rozesmál. Znovu cítím pálení v hrdle, tak popadnu i obrázek, vím, že Marii to je u prdele, a odejdu.

Procházím okolo Marii v obýváku a ignoruji její nenávistný pohled, ale než odejdu, rozhodnu se jí zeptat na tu stuhu. „Dala jsi na její hrob stuhu?“

„Jakou stuhu? O čem to k sakru mluvíš?“

To jsem si myslel. Neobtěžuji se s vysvětlením a otočím se k odchodu, ale právě když se chystám vyjít ze dveří, tak řekne: „Měl jsi to být ty.“ Ihned zastavím a otočím se k ní. „Přála bych si, abys to byl ty, kdo umřel, ne ona.“

Podívám se na ni a rozjímám, jak může matka tak moc nesnášet své vlastní dítě, které nic neudělalo, jen žilo a dýchalo. Pomyslím na Zrzku. Na to, jak se chová ke Christopherovi a Ruthie a jak je bezpodmínečně miluje. Představuje vše, čím by matka měla být a čím tato matka není. Poprvé mi dojde, že jsem možná pokurvený v mnoha směrech, ale vůbec nejsem jako ta kráva nebo můj debilní otec.

„Kdybych si to s ní mohl vyměnit, udělal bych to,“ řeknu jí popravdě. „Zemřel bych pro ni, ale shodou okolností jsi zabila ji místo mě. Jenom protože nejsi nic víc než mizerná feťačka, která chtěla pozornost a nechala nějakýho kreténa, kterej tě šukal, aby si zahrával s tvojí dcerou.“ Bolest probleskne v jejích rozčilených očích, ale mně to je u prdele, protože celé to je pravda.

Zvedne prázdnou skleněnou vázu z konferenčního stolku a já se skrčím ve chvíli, kdy ji po mně hodí. „VYPADNI A NIKDY SE NEVRACEJ!“

„Neboj, nevrátím. Ale udělej sama sobě laskavost, Mario, a dej se zasraně dohromady. Možná budeš ještě schopná zachránit nějakou část svého ubohého života.“

S tou poslední poznámkou odtamtud vypadnu a jedu na letiště. Doufám, že něco poletí co nejdříve. Potřebuji Zrzku, hned teď, ale jsou stále ještě nějaké věci, které musím prvně zařídit.