Priceless - 20. kapitola 1/2

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

SARAH

„Masone!“ volala Reese. „Mohl bys přijít a vzít si své dva drahoušky, než je uškrtím?“

Zasmála jsem se, když jí Gracen, Reesin dvouletý syn, podklouzl pod rukou a spěchal ke mně i se svou sestrou dvojčetem Isabellou. Seděla jsem na posteli a vylezli za mnou. Issu hned zaujaly mé náušnice a Gray se sápal po mém stříbrném náhrdelníku. Reese poraženě zvedla ruce.

„Vzdávám to. Nezastavím je.“

„Co je?“ ve dveřích se objevil Mason a nakukoval na ten chaos.

„Tvé děti…“ řekla Reese v případě, že by zapomněl, čím byly.

„Lezou na Sarah.“

Jen na ni hleděl. „To dělají pořád.“

„Já vím, ale snažím se ji připravit na rande a bylo by opravdu milé, kdyby po ní jednou nelezli. Mohl bys…?“ Ukázala na dvojčata a zašklebila se, když mi Gray kýchl na šaty.

„Jo. Zvládnu to.“ Mason vzal syna pod jednu paži, dceru pod druhou a zvedl je ze mě. Issa a Gray se začali smát, když jim schválně vyhrožoval, že je upustí.

„Jsi ten nejúžasnější muž,“ cukrovala na něj Reese, vzala mu tváře do dlaní, postavila se na špičky a lehce ho políbila na ústa.

Mrkl na ni. „Oplatíš mi to pak.“ Pak se podíval na mě a přestal se křenit.

„Vypadáš hezky,“ zamumlal, než se zeptal ženy? „Určitě ty šaty nejsou příliš krátké?“

„Jsou perfektní,“ hádala se. „Má je po kolena.“

„Než se posadí, což bude dělat celý večer. Pak jí vyjedou výš.“

Poplácala ho po tváři, zasmála se a vystrkala ho z pokoje. „Musí ho trochu poškádlit.“

„Škádlit?“ zopakoval a hleděl na Reese. „P-p-proč by se měli škádlit? Nemusí se škádlit.“

„Ach, ticho. Je jí 22. Nedělej si takové starosti.“ Pak ho plácla po zadku.

Chtěl se s ní dohadovat, ale pak se podíval na mě a musel usoudit, že by mě to ranilo. Svěsil ramena, vydechl, otočil se a zeptal se dětí: „Kdo chce zmrzlinu?“

Jejich veselé hlásky se ozývaly celou chodbou, když je odnášel. Reese zasténala a otočila se ke mně.

 „Jo, přesně to potřebují,“ zalamentovala. „Další cukr, aby byli ještě hyperaktivnější.“

„Asi jim dá i sušenky,“ musela jsem ďábelsky dodat. Protože to byla pravda. Mason děti strašně rozmazloval. Podle mě na něj byl úžasný pohled. Reese zasténala, ale věděla jsem, že to má taky ráda, protože na něm milovala všechno.

Zamračila se na mě, než se zakřenila. „Jsem si tím jistá. Je velký dobrák.“

Jo, rozhodně na něm milovala rozmazlování. Měla bych to stejně, kdybych byla vdaná a největší slabostí mého muže by byly naše děti.

Bolelo mě to, ale taky jsem byla plná očekávání. Věděla jsem, že to asi nikdy nezažiju, ale…možná. Pokud to dnes půjde dobře –

Musím na to přestat myslet. Chudák Seth. Kdyby jen věděl, co si představuju a očekávám.

A s tím musím přestat. Hned…teď.

Nebo teď.

Bylo to těžké.

Reese si začala třít ruce, když se mi dívala do tváře jako umělkyně, která se připravuje na malování.

„Myslím, že začneme modrostříbrnou v koutcích očí a pod ně dáme tmavě modrou.“ Otevřela kufřík, který by si vysnila i Barbie a hledala stíny. „Pak použijeme trochu broskvové, růžové…“

Zvedla k mé tváři jednu barvu a dívala se na mě a stíny, než zavrtěla hlavou. „Ne. Možná…aha. Růžovo zlatá. Ach, ano. To bude perfektní.“

Snažila jsem se co nejvíce zůstat v klidu, zatímco mě zkrášlovala.

Chvíli jsme ani jedna nepromluvily. Žaludek se mi kroutil, když jsem myslela na to, kde budu za 30 minut. Nedokázala jsem se přestat třást. Skoro se mi chtělo zvracet a zároveň se mi žaludek třepotal miliony křídel.

„Připadám si jako Pinokio,“ řekla jsem. Potřebovala jsem něco říct, protože jsem se bála, že vybuchnu z toho všeho, co jsem cítila.

Reese mě na chvíli přestala malovat a zvláštně se na mě podívala.

„Lžeš o něčem?“

„Ne.“ Zasmála jsem se. „Konečně ze mě bude opravdová holka.“

Místo aby byla taky nadšená, smutně se zatvářila. „Ach, Sarah…drahoušku, vždycky jsi byla opravdová.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Ne tak docela. Myslím tím, že jsem vždycky byla divákem. Jen jsem se učila a nezažila nic jiného. Mám pocit, že je to má první šance na to, abych něco zvládla. Abych žila.“

Asi to nepochopila.

„Já…tak mě to mrzí. Nikdy jsem si neuvědomila, že se tak cítíš. Oba jsme se s Masonem snažili –“

Chytila jsem ji za ruce. „Reese. Oba jste úžasní. Nikdy jsem si nezasloužila vše, co jste pro mě udělali. Ale konečně pro sebe můžu něco udělat.“

„Ach,“ zašeptala a do očí se jí nahrnuly slzy, jako kdyby měla plakat. Pak se sehnula a objala mě.

„Jsem na tebe tak pyšná, Sarah,“ zašeptala mi do ucha. „Za vše, co jsi zvládla a zvládáš. Jsi ta nejlepší švagrová a teta mých dětí a žena. Přeju si, abys měla všechno štěstí na světě.“

Pak se odtáhla a v očích již slzy neměla. „Sakra.“ I tak si utřela oči. „Slíbila jsem si, že nebudu brečet.“

Vytáhla jsem z krabičky kapesník a podala jí ho. „Měla bych ti teď připomenout, že je mi 22?“

„Jakoby s tím měl věk něco společného,“ zamumlala, vzala si kapesník a vysmrkala se.

„Jdeš na první rande. Brečela bych, i kdybys měla deset, nebo třicet.“

Skvělé. Teď budu brečet. A Reese mi domalovala oči. Určitě vypadají úžasně. Nechci zničit její úžasnou práci.

Vždycky tady pro mě byla a snažila se, abych se cítila dobře. Byla jsem tak ráda, že ji mám ve svém životě. Vždycky jsem věděla, že ji můžu požádat o radu, což mi připomnělo…

„Co když mě bude chtít políbit?“

Dobře, to jsem si asi spíš přála, ale…mohlo by se to stát, možná. Seth mě požádal o rande. Jistě si myslel, že stojím za polibek.

Jistě.

„Chceš, aby se to stalo?“ zeptala se Reese a oči jí nezbedně zazářily. Když na mě zakývala obočím, zasmála jsem se a zrudla.

„Já nevím.“ Ano! Tak moc jsem chtěla vědět, jaké je to líbat se.

„No…“ Sevřela rty, jako kdyby se snažila nekřenit a zamyšleně se nadechla.

„Issu a Graye jsi líbala po celou dobu, tak špulení pusy znáš. S pusou na pusu se musíš vyhnout naražení do nosu. Takže až se nakloní, bude to jedním směrem a ty musíš naklonit hlavu na druhou stranu.“

Zkoušela jsem si naklonit hlavu, Reese se začala smát a vzala mi tváře do dlaní. „Možná ne tak moc. Spíš takto.“

Srdce mi bušilo, když jsem si vzpomněla na to, jak jsme s   Brandtem tiskli čela k sobě. Jen bychom takto naklonili hlavy.

Jako kdybychom se připravovali na něco, co se stane.

Odkašlala jsem si a zamumlala: „Myslím, že vím, co tím myslíš.“ Pak jsem polkla. „A co jazyk?“

„Na prvním rande?“ zaskřehotala a vytřeštila oči. „Ach, sakra, ne.“

Zrudla jsem ještě víc a řekla: „Nevěděl by, že je můj první.“ alespoň jsem doufala, že by se to nedozvěděl.

„Stydím se za to a upřímně – a přímo – si myslím, že první pusa by nikdy neměla začít jazykem.“ Zakřenila jsem se, když se napjala.

Bylo zábavné, když se mi Reese rozhodla sdělit životní moudro.

„První pusa je ve stadiu poznávání, když se dva ještě neznají.“ Zvedla dvě rtěnky, jako kdyby předstírala, že to jsou dva lidé, kteří se políbí.

„Pokud zaútočíš, plnou silou, první věc“ – přitiskla je k sobě a kroutila jimi – „zničíš to. Pokud na to půjdeš moc razantně, půjde to jen z kopce, takže…“ Oddálila od sebe rtěnky a pomalu je k sobě začala přibližovat, jako kdyby se očichávaly. Flirtovali.

„Začneš jen dotykem úst. A pokud to půjde dobře, tak se posunete k sobě.“

Pak je k sobě trochu přitiskla a oblečení mi najednou bylo těsnější.

„Než si to uvědomíš, možná ho chytneš za rameno, krk, nebo cokoli a pak…pak začneš rychle dýchat, rozbuší se ti srdce a možná se pokusí zkusit vody. Šťouchne tě jazykem do rtů a bude chtít víc.“

Upřeně jsem se dívala na rtěnky a polkla. „A co když se to stane?“

Zakřenila se. „No, pokud to budeš chtít, pustíš ho dál. Ach, ale…“ Zašklebila se a oddálila od sebe rtěnky.

 „Když otevřeš pusu a nebudeš nic dělat jazykem, tomu se říká pusa jak od mrtvé ryby. To je zlé. Musíš něco dělat i jazykem, když bude něco dělat s jeho.“

„Ano?“ Sakra. To zní komplikovaně. „Jako co?“

Měla bych si dělat poznámky?

Reese se zamračila na rtěnky, než jednu odhodila stranou. Druhou mi zvedla k puse a zamumlala: „Já nevím. Prostě použij mimiku.“

„Mimiku,“ zopakovala jsem zmateně a doufala, že se mě Seth nebude snažit políbit. Byla bych v tom špatná.

„Je to o instinktu.“ Odhodila rtěnku, vzala lesk na rty a nanesla jej. Pak pokrčila rameny: „Těžko se to vysvětluje, ale když k tomu dojde, děláš to bez přemýšlení.“

Skvělé. Měla jsem nulové instinktivní zkušenosti. Všechno očekávání opadlo.

Co jsem si myslela? Brandt měl pravdu; byla jsem frigidní. Já a chození, líbání a instinkty, to nejde dohromady.

„Uvolni se,“ zamumlala Reese, která si všimla mého zděšení. Poplácala mi tvář a zakřenila se. „Ani na to nemysli. Prostě se bav a buď sama sebou. Zvládneš to skvěle.“

Jak to dořekla, zazvonil zvonek.

Ten zvuk mi projel celým tělem.

„Ach bože,“ zaskuhrala jsem.

„Jej!“ zašvitořila Reese. „Je tady…a o pár minut dříve. To je dobře.“ Přivezla mi vozík, abych si do něj vlezla.

„No tak, ptáčku. Je čas!“

Vstala jsem, ale ne tak živě, jak bych měla. Váhavě jsem udělala jeden krok, posadila se do křesla a roztřeseně vydechla. Pak jsem se podívala na Reese.

„Vypadáš úžasně,“ řekla, než jsem se na to mohla zeptat.

Zakřenila jsem se. Mohlo by to celé vybouchnout, ale alespoň můžu být spokojená s tím, že vypadám dobře.

Reese za mnou šla ke dveřím, kde stál Seth, který mluvil s  Masonem o tom, kam dá v autě můj vozík. Při tom sledoval Issy a Graye, kteří jej zvědavě sledovali.

Reese mě šťouchla prstem mezi lopatky a zasyčela mi do ucha: „Ach, přinesl květiny. Má bod!“

Nakonec Issa ukázala prstem a řekla: „Květiny.“

„Ehm…“ Seth se podíval na květiny a nadskočil, jako kdyby jej to vyděsilo.

 „Ach. Dobře.“ Vybalil je a jednu jí dal. „To je pro tebe, princezno.“

Když mi je podal, Reese do mě znova šťouchla: „Viděla jsi to? Ach můj bože, to je tak milé.“

Mávla jsem rukou, abych ji utišila, protože ji Seth určitě slyšel. Oba to sledovali, protože Gray začal zvedat ruku, jeho sestra totiž dostala květinu a on ne.

Když si uvědomil, že by mu měl taky jednu dát, nebo vypukne třetí světová válka, rychle vybral další a podal mu ji.

Gracen ji použil jako meč, aby se pral se svou sestrou a bodl jí ji do oka. Vykřikla, praštila ho květinou a vložili se do toho jejich rodiče. Odtrhli je od sebe a nechali mě se Sethem na chodbě.

Smutně se na mě usmál, než mi podal zbylé květiny. „Tady máš. Mrzí mě to. Pár jich pro tebe zbylo.“

Zasmála jsem se, vzala jsem si je od něj a zahřálo mě to u srdce, protože byl tak milý. Asi – doufala jsem – že jsem to nepodělala.

„Děkuju.“ Když jsem je zvedla k nosu a nadechla se sladké vůně, jedno z dětí začalo bědovat.

Seth se zašklebil. „Páni. Nechtěl jsem mezi nimi nic začít.“

„Neboj. Dělají to pořád.“

Vytřeštil oči a skoro jsem se při jeho výrazu zasmála, ale to by jej naštvalo, tak jsem to zvládla potlačit. O nádech později začalo brečet druhé batole.

„Dám je do vody a půjdeme,“ řekla jsem rychle. Chtěla jsem jej odsud dostat dřív, než mě opustí kvůli bláznivé rodině.

Otočil se ke mně. „Co?“

Zvedla jsem květiny a řekla hlasitěji: „Vodu.“

„Ach! Udělám to,“ nabídl se.

Ale zvedla jsem ruku. „To není problém.“

Zastavil se, kývl a spěchala jsem do pokoje. Když jsem se vrátila, Issa a Gracen pořád brečeli.

„Jdeme,“ řekla jsem a usmál se na mě.

Když jsem si brala kabelku, snažil se mi asistovat, ale musel si uvědomit, že to zvládnu, protože svěsil ramena a ustoupil. Místo toho mi otevřel dveře.

Usmála jsem se na něj a byla ráda za to, že je takový gentleman. Následoval mě na rampu a vedl k tomu, co mělo být jeho auto.

„Takže, ehm, jak to uděláme?“ zeptal se.

Podívala jsem se přes rameno, vstala, opřela se o jeho auto a složila křeslo.

 „Co?“

Jen na mě hleděl. „A­-ach,“ brblal. „Chodíš.“

„Jen pár kroků. Kde to bude? V kufru, nebo na sedadle?“

Byl ohromený mou schopností, ale nakonec se pohnul a vzal mi složené křeslo. „Dám to do kufru.“

„Díky.“ Opírala jsem se o auto a otočila se, abych popošla ke dveřím spolujezdce a byly odemčené. Reese mě přinutila vzít si podpatky, takže to pro mě byla trochu výzva, ale i tak jsem to zvládla.

Když Seth uložil křeslo, už jsem seděla připoutaná a připravená.

„Páni, jsi v tom dobrá,“ řekl, když se posadil za volant.

Rozzářila jsem se. „Mám v tom zkušenosti.“

Páni, možná to dnes nebouchne. I s podivnou rodinou to zvládneme.

Seth byl absolutní gentleman.

„Takže kam jedeme?“ zeptala jsem se a položila ruce na břicho, protože jsem měla hlad.

Nakrčil obočí a řekl: „Promiň, co?“

Ach. Nerozuměl mi. Pořád jsem zapomínala, že není jako má rodina; nebyl zvyklý na naše nářečí. V mluvení jsem se zlepšila, co jsem ve 13 začala chodit k logopedovi, tak mi to šlo dobře. Ale i tak mi někteří špatně rozuměli.

Pomalu jsem zopakovala: „Kam jedeme?“

Byla jsem předtím moc nervózní na to, abych jedla. Ale teď…teď bych snědla i velrybu. Sakra, jak nevhodné by bylo cpát se na prvním rande?

Sakra, to byla dobrá otázka na Reese.

„Co u nás,“ zeptal se a nejistě se na mě podíval.

Otevřela jsem pusu, to jsem nečekala. Představovala jsem si restauraci.

„Ach…“ trochu jsem zavrtěla hlavou. „Jistě. To zní dobře.“

To by mohlo být lepší. Pokud budeme jen dva, uvolním se a budu sama sebou.

V to jsem doufala.

Kroutila jsem ruce v klíně, než jsme přijeli k němu. Už před dlouhou dobou jsem se naučila, že když si schválně hraju s rukama, vede to k nechtěným pohybům.

Ani jeden jsme nepromluvili a ticho bylo nepříjemné. Pořád jsem se snažila přijít na to, co bych měla říct, ale každý nápad jsem zavrhla.

„Jsme tady,“ zamumlal, když zastavil na parkovišti daleko od místa pro postižené, kde by se mi dobře najíždělo na chodník.

„Je to tady hezké,“ řekla jsem, když jsme oba otevřeli dveře. Byli jsme v historické části města. „Je váš dům součástí historického okruhu prohlídek?“

Zarazil se a ohlédl. „Co?“

Zrudla jsem. Dobře, zamumlala jsem to. Ujistila jsem se, že jsem to zopakovala zřetelně.

„Ach. Ehm…“ zavrtěl hlavou a vypadal trochu ohromeně. „To si nemyslím.“

Nic dalšího neřekl, když odemykal kufr a vytahoval křeslo.

Tak dobře. Nebyl ukecaný. Beru to.

Jo, nebyla jsem si jistá, co s tím mám dělat.

„Díky,“ řekla jsem mu, když rozložil křeslo a posadila jsem se.

Bylo to stále divnější, když se mě snažil zavézt rovnou k chodníku, ale musela jsem najít nižší část, abych se dostala na chodník.

„Ach, promiň.“ Provinile ukázal na své ruce, ale naznačila jsem, že je to v pořádku. Nebyl na to zvyklý. Nebyla to jeho chyba.

Ale začínal se cítit nepohodlně. Když jsme nastoupili do výtahu, hrál si s límečkem. Chtěla jsem mu říct, že by si měl rozepnout knoflík, ale udělal to.

Když jsme vyjeli do pátého patra, vedl mě k bytu 5A a odemkl dveře bez toho, aby mě pustil jako první. Zapnul světlo a otočila jsem se k němu. Zajímalo mě, co se bude dít.

V bytě to nevonělo, takže nevařil. Zajímalo mě, co budeme jíst, když si hrál s nyní rozepnutým límečkem a pak se podíval na mě.

Usmála jsem se na něj a doufala, že se uklidní. Úsměv pomohl v každé situaci, že? Ale díky mému se cítil ještě neklidněji. Odtrhl ode mě pohled a zajímalo mě, jestli – sakra – možná jsem slintala. Rychle jsem si přejela rukou přes pusu a zjistila, že to tak bylo. Bože.

„Máš žízeň?“ zeptal se.

„Ehm…jo, jistě.“ Kývla jsem a ulevilo se mi, že odešel. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a vymyslet, o čem se budeme bavit. Protože on náš rozhovor nezačne.

Snažila jsem se vymyslet něco, o čem jsme mluvili s Brandtem, protože je mu stejně jako Sethovi, ale mluvili jsme o tolika věcech, že bylo těžké vybrat jedno téma.

Ach, kromě filmů.

Filmy, to je dobré téma. Nebo show v televizi. Možná je taky fanouškem Lovců duchů. Možná večer zvládneme, když začneme mluvit o Deanovi a Castielovi. Chtěla jsem se ho na to zeptat.

Z kuchyně jsem uslyšela otevírání lednice a cinkání sklenic. Trochu jsem se uklidnila. Vytahoval nádobí; chtěl mě ohromit. To bylo dobře.

Vše bude dobré.

Zvládneme to.

Vedle mě něco cinklo. Nechal si tady telefon. Uviděla jsem na obrazovce určité slovo, které mě zaujalo. Zamračila jsem se, naklonila a přečetla si to celé.

A z toho, co jsem si přečetla, mi ztuhla krev v žilách.