Priceless - 13. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

BRANDT

Nevěřil jsem, že mě Julianna přemluvila na rande.

Nebyl jsem si jistý randěním se spolupracovnicí. Obvykle – no dobře!, vždycky – to znamenalo problémy a skončilo by to tím, že by byla nasraná, protože ode mě chtěla víc. Kdybych ji nasral, bylo by to na hovno, kdybychom pak měli pracovat spolu.

A taky by bylo nemožné se na práci soustředit. Co když má dnes Sarah rande? S ním. Chci se jí pak zeptat, ale jak to chytře udělat?

Bože, bylo tak divné, že byla s jiným klukem.

Když mi řekla, že ji zajímalo randění už od 18, snažil jsem se jí nezeptat na to, proč ji nezajímalo randění se mnou.

Ale měla pravdu. Byli jsme kamarádi. A kromě toho za ty roky jsem měl…určité chutě. Děsil bych se to zkusit se Sarah, i kdyby to chtěla.

„Takže, kam jedeme?“ zeptala se Juli a vrátila mě do přítomnosti.

Sakra. Ignoroval jsem ji. To není dobré.

„Máš ráda smažená kuřata?“ zeptal jsem se a podíval na ni.

Podívala se na mě a zvedla obočí. „Jsem černoška a navíc z jihu. Co myslíš?“

„Sakra,“ vyhrkl jsem, vytřeštil oči a zrudl, když jsem si uvědomil, jak špatně jsem položil otázku.

 „Vůbec jsem nechtěl –“

Zasmála se a dotkla se mě. „Škádlím tě. Promiň, nemohla jsem odolat. Jsi tak roztomilý, když se červenáš.“

Položil jsem si ruku na hrudník a podíval jsem se na ni pohledem slibujícím odplatu. „Sakra, jsi ďábel,“ řekl jsem, líbil se mi její šarm.

Jen se zasmála a já trošku taky.

„Je to můj nejlepší rys,“ flirtovala se mnou.

„To je zajímavé,“ zamumlal jsem.

Byli jsme blok od jejího bytu a rozhodl jsem se, že dnešek nebude takový strašný, ale najednou mi přišla smska. Jedním okem jsem se podíval na držák na telefon, který byl uprostřed, a na obrazovce se objevilo jméno Sarah se vzkazem SOS.

Zapomněl jsem na slušnost, vzal telefon a otevřel zprávu.

Sarah za SOS napsala adresu a 5A, což musel být byt, kde dnes měla rande.

„Uděláme si rychlou zajížďku,“ řekl jsem, vložil telefon zpátky, a když se rozsvítila zelená, dupnul jsem na plyn.

Julianna se nezapomněla držet, když jsem příliš ostře vybral zatáčku, ale nevynadala mi. Jen řekla: „Je vše v pořádku?“

„Ehm…“ poškrábal jsem se za krkem a provinile se na ni podíval.

„Nejsem si jistý. Moje nejlepší kamarádka mi poslala SOS, tak se tam rychle zastavím a zkontroluju ji.“ Až pak jsem si uvědomil, že by s tím nemusela souhlasit, tak jsem se rychle zeptal: „Pokud s tím souhlasíš,“ bylo mi upřímně jedno, co si o tom myslela. Nic mě neodtrhne od Sarah, když mi napsala SOS.

Ale Julianna byla překvapivě v klidu.

 „Hej, to není problém. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem tahala kamarády z problémů. V pohodě.“

Zakřenil jsem se na ni, než jsem našel správnou ulici. „Díky.“

Když jsem zastavil u obrubníku a podíval se na budovu, zmateně jsem se zamračil. Nebyl jsem si jistý, co čekat, ale nestála tam ambulance, policie, ani hasiči. Nic se nedělo. Trochu mě to uklidnilo, ale rozrušilo mě to při pomyšlení na něco jiného.

Co když byla opravdu na rande? Co když skončila s nějakým blbcem a – sakra, ani jsem na to nemohl pomyslet. Pokožka mě brněla.

„Budu hned zpátky,“ řekl jsem Julianně, když jsem otevřel dveře a vystoupil.

Nechtěl jsem ke dveřím jen tak vyběhnout, ale přemýšlel jsem nad rychlou chůzí. Když jsem byl uvnitř, našel jsem výtah, a když to dlouho trvalo, vydal jsem se ke schodům a vyběhl do pátého patra. Byt byl na druhé straně chodby, ale byl jsem u něj během chvilky.

Zastavil jsem se u 5A a poslouchal: křik, klení, pláč. Ale nic se nedělo.

Zaklepal jsem. Když jsem uslyšel kroky, ztuhnul jsem a sevřel ruce do pěstí.

Pak se otevřely dveře. Kluk za nimi byl neškodný, možná studoval na účetního. Neměl svaly, nebyl opálený, měl kouty a tlusté brýle.

Mrkl jsem a nenáviděl ho, i když jsem o něm nic netušil. Opravdu. Šla na rande s takovým blbcem?

Nakrčil na mě obočí.

 „Kdo jsi?“

Nezeptal se mile, ´Můžu ti nějak pomoct? ´ nebo ´Jak to jde? ´. Prostě vyhrkl: „Kdo jsi?“

Jo, už jsem ho neměl rád. Neměl jsem náladu mu odpovědět a řekl jsem: „Je tady Sarah?“

Překvapeně se zarazil. „Kdo to chce vědět?“

Přestal jsem s ním mluvit a podíval se přes jeho rameno.

„Sarah?“

Ten debil mi zatarasil výhled. Zvedl ruku k mému hrudníku a otevřel ústa, aby mi asi řekl něco dalšího debilního, ale pak se ozvala Sarah: „Tady jsem.“

To jsem potřeboval slyšet. Vešel jsem dovnitř, debil drmolil a ustoupil mi. Když jsem ji uviděl, zadrhl se mi dech.

Sakra.

Reese si dala záležet, protože měla natočené vlasy. Rty se jí leskly, lákaly k polibku a lícní kosti měla vyšší. Měla na sobě černé šaty, které jsem na ní nikdy neviděl a sahaly jí nad kolena. Na nohách měla ty nejvyšší podpatky, kterých jsem si kdy na ní všiml.

Sarah byla zatraceně krásná a žaludek se mi stáhl. A nesnášel jsem ho i sebe, protože jsem nemohl být šťastný tak, jak bych chtěl.

Nemohl jsem si pomoct a chtěl ho zabít za to, že se pro něj tak naparádila.

Přinutil jsem se prohlédnout si ji jako starostlivý kamarád. Vypadala…v pořádku. Neměla modřiny, ani krvavé šrámy, ani roztržené oblečení. Sakra, ani nebrečela, ale nevypadala šťastně.

Přitáhla si kabelku do klína a jela ke mně. „Jsem připravená k odchodu.“

„C-co?“ Vydechl debil. „O čem to mluvíš?“

Odstrčil jsem ho z cesty.

„Slyšel jsi ji. Je připravená odejít.“

„Ale…“ zamračil se, znova udělal krok a to jsem si myslel, že tušil, že by se neměl dostat mezi mě a Sarah. Pak si to uvědomil, když uviděl můj výraz. Vypadal nasraně.

 „O co tady, sakra, jde? Kdo jsi? Její bratr?“

„Vezu ji domů.“

Sarah se ani neobtěžovala se s debilem rozloučit. Projela kolem mě a ani se na něj nepodívala. Víc jsem nepotřeboval vědět. Ten debil zemře.

„Hej, nemůžeš tady jen tak vlézt a vzít si ji.“

„Už jsem to udělal, kámo.“ Zamračil jsem se na něj a zarazil jej, protože se chystal pronásledovat Sarah na chodbu.

„Nevím, co jsi, kurva, udělal, aby mi napsala a požádala o vyzvednutí, ale asi by sis měl sbalit a přestěhovat se. Protože pokud se mi nebude líbit to, co mi řekne, vrátím se pro tebe.“

Asi se zalekl a vypadal trochu provinile. Ale jen zavrtěl hlavou.

„Nevím, o čem to mluvíš. Nic jsme nedělali.“ Zúžil jsem na něj oči, přistoupil blíž a debil sebou trhl: „Nedělali.“

„Uvidíme,“ zamumlal jsem, nasraně se na něj díval a vycouval z bytu. Pak jsem zavřel dveře.

Sarah už byla v půlce chodby a čekala u výtahu. Když jsem ji dostihl, dveře se otevřely a vjela dovnitř. Tiše jsem nastoupil za ní.

Ani jeden z nás nepromluvil, výtah začal klesat a už jsem to nedokázal vydržet déle. Díval jsem se na její odraz v zrcadle a snažil jsem se tiše a klidně zeptat: „Dotkl se tě?“

„Ne,“ řekla chladně a otočila hlavu.

Odfrkl jsem si. „Takže je to vše kvůli tomu, že se tě nedotkl? Jasně. To ti nežeru.“

„Nedotkl se mě,“ zopakovala se zaťatými zuby a na tváři se jí objevila jediná slza.

„Zkurvysyn,“ zavrčel jsem a praštil pěstí do zdi. „Zabiju ho.“

Sarah se na mě podívala. „Ne. Nech to být.“

„Seru na to. Brečíš kvůli němu.“

„Brandte.“

„Napsala jsi mi, Sarah a požádala mě o pomoc. No, takto se s tím vypořádávám. Ten čurák ti ublížil, tak zemře.“

Rozbrečela se. Ruce se jí začaly třást, když se je snažila utřít, takže jsem tušil, jak byla rozrušená; když se u ní rozjely emoce, projevila se víc i DMO.

„Nic neudělal. Možná jsem jen byla připravená jít domů.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Kraviny. Jsi příliš slušná na to, abys odešla v půlce rande. Pokud bys to tak necítila, zůstala bys do konce. Znám tě, Sarah. Tak vím, že se stalo něco kurevsky zlého, když ses s tím bastardem ani nerozloučila a nepodívala se na něj.“

„Jednala jsem přehnaně, dobře,“ brečela. „Tak to, prosím, nech být.“

Odfrkl jsem si. „No, tak trochu si myslím, že to chceš zlehčovat.“

„No, nechci o tom mluvit.“ Když se výtah zastavil a dveře otevřely, vyjela na chodbu.

Zaklel jsem a hnal se za ní. Měl jsem nutkání vrátit se do pátého patra, nakopat mu prdel, ale taky jsem ji chtěl opatrně naložit do auta. Plakala, takže jsem zůstal s ní. Jela tak rychle, že byla asi 20 metrů přede mnou, když jsem vyběhl ven.

„Sarah,“ volal jsem za ní.

„Sakra, Brandte.“ Zvedla ruku. „Řekla jsem, že ne –“

Zvedl jsem ji z křesla do náručí. Beze slova jsem ji nesl po zbytek cesty k autu. Tiše mě objala, otočila hlavu k mému krku a plakala.

Položil jsem jí tvář do vlasů, zavřel oči a pevně ji držel, zatímco jsem si ji k sobě víc přitiskl.

Nesnášel jsem, když plakala. Když byla zraněná, byl jsem i já. Třásla se vzlyky a trhalo mě to na kusy.

Když jsme byli kousek od auta, dveře spolujezdce se otevřely a to mě překvapilo. Zapomněl jsem na Juliannu. Vypadala ustaraně, když k nám šla po chodníku.

„Co se stalo? Je v pořádku?“

Sarah při té otázce zvedla hlavu z mého ramene a mrkla na Juliannu, než se podívala na mě.

„Máš rande?“

„Myslím, že se právě odložilo.“ Podíval jsem se Julianně do očí a zašklebil se. „Vadilo by ti sedět vzadu? Hůře se mi bude usazovat –“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla rychle Julianna. „Cokoli.“ Dokonce mi pomohla otevřít dveře a usadil jsem Sarah. Pak spěchala pro její vozík.

„Díky,“ řekl jsem, než jsem ho složil a uložil do kufru.

Když jsem se otočil, Julianna pořád stála za mnou, kroutila si ruce a sledovala Sarah zapínat si pás.

Otevřel jsem pusu, abych se omluvil, ale řekl jsem: „Můžeš s ní chvíli zůstat? Budu hned zpátky.“

Julianna kývla, ale Sarah mě chytila za ruku. „Ne.“

Ztuhl jsem. „Sarah,“ začal jsem.

Ale zavrtěla hlavou. „Nevracej se tam.“

„Neříkej mi, co mám dělat,“ zavrčel jsem. „Ten čurák musí zaplatit za co, co udělal.“

Odfrkla si, zasmála se a zavrtěla hlavou. „Ani nevíš, co udělal.“

„Ani nemusím. Jsi rozrušená a chci mu rozbít ksicht.“

„Brandte, prosím.“ Vzlykla a plakala ještě víc. „Prostě chci jet domů.“

Hrudník se mi stáhl tak, až to bolelo. Nikdy jsem nedokázal zvládnout její slzy. Brečela jen výjimečně, takže když se to stalo, bylo to pro mě ještě horší. Byl jsem bezmocný a chtěl praštit pěstí do auta.

Pořád jsem se chtěl vrátit do pátého patra, bránit ji, ale vyslyšel jsem její přání a čekal, než si obě nastoupily a nasedl za volant.

Když jsem nastartoval, nikdo nic neřekl. Pak uběhla další minuta. Slyšel jsem jen popotahování. Nakonec si Julianna odkašlala.

„Takže…já jsem Julianna.“

Sarah otočila hlavu, aby se pozdravily.

„Jsem Sarah,“ zamumlala.

„Ráda tě poznávám. Tak moc jsem o tobě slyšela. Brandt říká, že jsi jeho nejlepší kamarádka.“

Podíval jsem se na ni přes rameno a zajímalo mě, o čem to mluvila. Neslyšela o ní toho tolik. Colton se o ní jednou zmínil a to bylo vše.

Když jsem se setkal s jejím pohledem, jen pokrčila rameny a nevěděla, co jiného říct. Pak dodala: „Pracuju s ním ve Forbidden.“

Sarah přikývla. „Naši bratři pracovávali spolu. Tak jsme se poznali.“

A víc kamarádského tlachání jsem nezvládl. „Vadilo by ti, kdybych tě vyložil jako první?“

Zamračila se na mě, ale nemohl jsem si pomoct. Byl jsem rozzuřený. Určitě bych na ni nedokázal být slušný.

„To je v pohodě,“ řekla Julianna i přes nynější naštvání.

Přikývl jsem. „Díky.“