Priceless - 11. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

SARAH

22 LET

Usnula jsem uprostřed studování prací Edgara Allana Poa do angličtiny a probudilo mě klepání, jako kdyby se někdo snažil vloupat do mé komnaty…ehm, oknem.

Zívla jsem a stáhla si tričko, které se mi nějak vyhrnulo nad břicho, a doplazila se na druhou stranu postele, kde bylo okno.

Stál tam tmavovlasý sexy kluk, který ukazoval, abych mu odemkla a tiše říkal: „Pusť mě dál.“

Povzdychla jsem si a převrátila oči. Neodbytný chlap. I slovo prosím by ho zabilo.

Když jsem odemykala okno, všimla jsem si, že byly dvě ráno. Musel jít za mnou rovnou z baru.

Přestala jsem být naštvaná, že mě probudil. Často ke mně chodil oknem, ale ne ve dvě ráno. Takže když jsem zvládla vytáhnout okno, zeptala jsem se: „Co se děje?“

Nedokázala jsem v jeho modrých očích číst a řekl: „Posuň se.“

Uhnula jsem mu a vlezl dovnitř. Dopadl na mou postel ladně jako kočka a pak se ke mně otočil zády, aby zavřel okno. Svaly na ramenou se mu napjaly; chtěla jsem se jich dotknout a pomoci mu s problémem, který ho trápil.

„Brandte?“

Povzdychl si, svěsil hlavu a zabral se do skopávání bot a přetahování mikiny přes hlavu, než přede mnou zůstal sedět v tričku se Supermanem, modrých džínách a bílých ponožkách. Odhodil mikinu na křeslo vedle postele a konečně se na mě otočil.

Vylekaně na mě mrkl a pak řekl: „Pořád máš na sobě normální oblečení.“

Ukázala jsem na sešity a laptop, které pořád byly na matraci.

„Usnula jsem při studování.“

Zakřenil se a zavrtěl hlavou. „Jsi šprt. Asi by ses učila i ve spaní, kdyby to šlo.“

„To ne. Teď mi řekni, co se stalo.“

Přestal se křenit a odkašlal si, když sbíral sešity, učebnice, laptop a dal je do batohu. „Jo, takže…slyšel jsem o tvém rande.“

To mě překvapilo. Překvapeně jsem na něj mrkla a otevřela pusu, abych se zeptala, kdo mu to řekl.

 „Byl to Mason?“

Kývl hlavou, sundal batoh na zem a pak se přisunul blíž. „Proč jsi mi to neřekla?“

Zavrtěla jsem hlavou a zamračila se. „Já…nevěděla jsem, že bych měla.“

Chraplavě se zasmál, rozhlédl se po pokoji a pak se podíval na mě. „Říkáš mi všechno, Sarah. Lepší otázka je, proč by ne.“

„Ty mi neříkáš o svých rande,“ řekla jsem neklidně a zajímalo mě, proč jsem mu to neřekla. Prostě mi to nepřipadalo správné.

„To vůbec není to samé,“ odsekl.

Zamžourala jsem na něj a naklonila hlavu. Vypadal naštvaně, že jsem neběžela za ním, když se Seth zeptal, co budu dělat o víkendu.

„Opravdu?“ řekla jsem.

„Jak je to jiné? Protože jsem holka? A k tomu hendikepovaná? Příliš ošklivá, aby mě někdo pozval ven?“

„Co?“ hleděl na mě, jako kdybych byla nepříčetná a zavrtěl hlavou. „Ne, protože jsi nikdy nebyla na rande.“

Díky, chtěla jsem zamumlat. A proč vlastně? Sarah, 22-letá randící panna – nebo jen obyčejná panna – bylo to ubohé. Chápala jsem to.

Ale Brandt pokračoval. „Asi je to pro tebe velká věc. Pro mě je rande svázané s pátkem. Takže proč bys mi to neřekla, když je to pro tebe tak velká věc?“

Takže páteční noc, jo? Hmm, nevěděla jsem, jak často chodil na rande. Nikdy mi neříkal o svých úlovcích; musela jsem se o nich dozvědět díky drbům. Prostě se to rozneslo. Často. Což mohl být důvod, proč jsem mu neřekla o Sethovi.

Pokud bychom měli být nejlepší kamarádi, kteří si říkají svá nejhlubší a nejtemnější tajemství, tak proč mi nikdy neřekl o svých jednorázovkách?

Ubližovalo mi, že mi nevěřil, tak jsem mu to taky neřekla. Konečně jsem před ním mohla něco tajit.

A taky jsem se bála, že by mohl –

Jo…to.

„Co?“ zavrtěla jsem hlavou a říkala si, kdy mi řekne, že je to jako bodnutí do zad. „Proč?“

„Protože jsi to přede mnou tajila z nějakého důvodu, asi protože je to blbec a potřebuje nakopat prdel. Tak ho nakopu.“

Jo, to je můj ochránce. Jako obvykle. Ale dnes mě to nezahřálo u srdce. Dnes mě to strašně štvalo.

„Napadlo tě,“ řekla jsem se zaťatými zuby: „že jsem ti to třeba neřekla, protože jsem na to rande chtěla jít?“

To ho překvapilo. Nakrčil na mě své krásné tmavé obočí.

„Co?“

Zasmála jsem se. Pak se zamračil, přestala jsem se smát a povzdychla si.

„Řekni mi to upřímně, kdybych ti o tom řekla od začátku, nezkontroloval bys mi ho za zády a nesnažil by ses ho zastrašit, nebo dokonce vyděsit, než by se mnou šel ven?“

Jen si odfrkl a uhnul pohledem. „Hej, kdyby to nezvládl, měl by se držet dál od kuchyně.“

Zavrčela jsem a ukázala na něj prstem. „A je to poprvé, co se k mé kuchyni někdo přiblížil. Neposer mi to. Prosím.“

Oči mu plály. „Právě jsi přirovnala kuchyň ke své…“ Podíval se mi do klína a tvářil se vyděšeně, jako kdyby ho to mělo na celý život traumatizovat.

„Ano!“ Luskla jsem mu před obličejem, aby se mi díval do obličeje.

„A v mé kuchyni ještě nikdo nejedl…nikdy, což mě strašně deprimuje. Nechci umřít jako panna, Brandte.“

Brandt zachraptěl a vytřeštil oči.

Pokračovala jsem. „Chci to zažít, alespoň jednou v životě. Je to jako…bych konečně vystrčila nohu ze dveří života. Prostě…chci jít na rande, jako normální holka, bez toho, aby ho můj nejlepší kamarád skřípl.“ Vzala jsem mu tváře do dlaní a podívala se mu do očí. „Takže se do toho nebudeš míchat?“ Temně se zamračil a zopakovala to: „Až do druhého rande?“

Pokud to do druhého rande zvládnu. Pořád jsem byla v šoku z toho, že mě Seth požádal jako první.

Vždycky ke mně byl, když chodil na hodiny psaní, kde jsem doučovala, ale nikdy o mě neprojevil, víte, takový zájem. Skoro jsem spadla z křesla, když zůstal i po hodině a zeptal se, co dělám v pátek.

Kdo by tušil, že má oprava jej tak rozjede? Ale cokoli, v tuto chvíli bylo jedno, proč se zeptal. Byla jsem z toho prostě nadšená.

Protože konečně – konečně – zažiju první rande. Nedovolím, aby mi to můj nejlepší kamarád zničil.

„Slib mi to!“ dožadovala jsem se na něm, protože na mě pořád hleděl, jako kdybych byla úplně cizí.

„Ehm…“ řekl.

Spustila jsem ruce a povzdychla si: „Slíbíš mi, že jej necháš být, že?“

Zavrtěl hlavou. „Kdo to je? Řekla jsi, že se jmenuje Seth, že? Jak dál? Kde se sejdete? Jak se dokázal, sakra, dostat přes tvou stydlivou zónu?“ Když jsem sevřela rty, abych se nezačala smát, zavrčel.

„Neřekneš mi to, že?“

Zavrtěla jsem hlavou a zakřenila se. „Ne, pokud mi to neslíbíš.“

„Sakra, nehraješ fér.“ Zamračil se a převrátil oči.

„Fajn. Slibuju. Teď mluv.“ Zaklonila jsem hlavu, začala se smát, on zvedl ruce a sevřel prsty jako drápy. „Sarah,“ varoval mě. „Jinak tě budu lechtat, až se počůráš.“

Zalapala jsem po dechu a odstrčila mu ruce. „Cokoli. Nikdy jsem se z lechtání nepočůrala.“

„No, dnes se to může stát, když nezačneš mluvit.“

Vím, že kecal a převrátila jsem oči. „Potkala jsem ho na doučování v psaní, chtěl pomoci se semestrální prací.“

„Ach, takže takto to bylo, co?“ Zvedl obočí, jako kdyby mi říkal, to jsem si myslel.

„Pokud si myslí, že s ním budeš chodit a spát mu práce, tak mu to vysvětlím. Jsi příliš čestná, abys to dělala. Pro kohokoli.“

„Správně,“ řekla jsem pomalu. „Protože to může být jediný důvod, proč by se mnou chtěl jít někdo na rande.“

Brandt se zamračil. Pak se naklonil ke mně a zasyčel: „Tak jsem to nemyslel. Víš to. Proč mi toho dnes tak moc vyčítáš?“

Nechtěla jsem se začít hádat. Objala jsem se rukama a uhnula pohledem.

„Nevím. Možná protože si pořád myslím, že je za tím skrytý motiv. Nikdo se o mě nikdy nezajímal tak, že by mě měl rád jen kvůli mně.“

„To je kravina.“ Zamračil se. „Já tě mám rád kvůli tobě.“

Suše jsem se na něj podívala. „Myslím chození.“

Zadíval se na mě, jako kdyby chtěl říct: ´chci, abys randila chytře´, ale vím, že to řekl, abych se cítila lépe.

Pak si povzdychl, podíval se do stropu a poté na mě. Tiše mi odpověděl: „Pojď sem.“ Chytl mě za paži, přitáhl si mě k sobě a políbil mě na čelo.

„Omlouvám se. Vím, že reaguju přehnaně, ale nevím, jaký mám mít pocit z tvého randění. Je to…divné. Nikdy tě nezajímali kluci.“

Zamračila jsem se, než jsem se na něj podívala. „Takže co? Myslel sis, že jsem lesba?“

„Ne.“ Zamračil se na mě, než se zašklebil.

„Ne, prostě…vždycky jsem tě považoval, já nevím, za…frigidní. Jako by tě to nikdy nezajímalo.“

Snažila jsem se na sobě nedát znát, jak mě to zranilo. Věděla jsem, že je to směšné, ale pořád jsem si tajně přála, aby se na mě podíval, chtěl ode mě víc, než kamarádství. Ale po celou dobu ve mně viděl neslanou nemastnou, frigidní Sarah.

Au.

„No, zajímá mě to,“ zamumlala jsem. Připadala jsem si hloupě a uhnula pohledem.

„Od kdy?“

Zamračila jsem se. „Od…já nevím…odjakživa.“

„Kraviny,“ řekl a mžoural na mě, jako kdyby se mi snažil dostat do hlavy.

„Když jsme se prvně potkali, řekla jsi mi, že líbání a chození je odporné.“

„Ach můj bože.“ Zasténala jsem. „Bylo mi třináct.“

„Takže kdy se to změnilo?“ tlačil na mě a díval se mi tak zblízka do obličeje, až mi to bylo nepříjemné.

„Nevím.“ Zadívala jsem se do svého klína a vzpomněla si na chvíli, kdy jsem chtěla zažít stejné intimnosti, jako ostatní.

„Asi osmnáct.“ Tehdy jsem slyšela, co dělal s Hope Deardonovou.

Ztěžka vydechl a tvářil se trochu šokovaně. Zamračila jsem se.

„Je pro tebe problém, že chci být normální?“

Musela jsem se podle něj hodně bránit, protože hned zvedl ruce a řekl: „Ne! Vůbec ne. Vždycky budeš mít mou podporu. Víš to.“ Přitáhl si mě k sobě a položil hlavu na své rameno. „Dobře, jdeš na rande. Fajn. Ale nejdříve mi udělej laskavost.“

„Co?“ zavřela jsem oči a nadechla se jeho vůně. Nikdy v životě jsem necítila něco lepšího, než jeho vůni.

„Nejdi s ním do postele jen proto, že tě jako první požádal o rande.“

„Ach můj bože!“ zamračila jsem se a zatlačila mu do hrudníku, aby to věděl. „Kdo říkal něco o sexu? Jdu jen na rande. Na jediné. Rande.“

Zamračil se: „Jen říkám…vím, že máš pocit, že s nikým nemusíš mít vztah, ale…požádal tě, zda nepůjdeš na rande. Jsi úžasná, Sarah a někdo si to dříve, či později uvědomí.“ Odhrnul mi vlasy z tváře, naklonil se a přičichl si k mému spánku.

Zachvěla jsem se láskou, ale řekla jsem si, abych nepociťovala depresi, protože ve mně viděl jen kamarádku.

 Je mým nejlepším kamarádem a musím tím být poctěna. Zvláště když mi vzal tváře do dlaní, podíval se mi do očí a dodal: „Toto – každý tvůj kousek – je pro mě vzácný. Kdyby to někdo nepochopil, zbláznil bych se. Nejsi jen má kamarádka, díky tobě jsem duševně zdravý. Jsi k nezaplacení, Sarah.“

Zavřela jsem oči, opřela se o něj a položila mu hlavu na hrudník.

„Přestaň. Cítím se teď strašně, že jsem ti to neřekla dřív.“

„No, měla jsi. Vím, že jsem někdy příliš ochranářský, ale vždycky jsem chtěl tvé štěstí. A pokud tě rande s tím blbcem udělá šťastnou, tak…je to v pořádku. Kdy s ním jdeš?“

„Pokud o něm říkáš, že je blbec, tak ti to neřeknu.“

Chytil mě za bradu a zvedl hlavu, až se naše pohledy setkaly. Pak zvedl obočí a snažil se na mě otcovsky podívat.

„Sarah.“

Zasmála jsem se a strčila ho do hrudníku, protože jsem si nemohla pomoct. Milovala jsem, když mě provokoval. Ale upřímně, nic mu o svém rande neřeknu. „Jsi tak otravný. Asi zůstaneš po celou noc, že.“

Změnila jsem téma, aby neprobíral můj milostný život – nevěřila jsem, že bych nějaký mohla mít.

„Sakra, ano, zůstanu po celou noc. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než tvůj kluk začne žárlit a zakáže mi tě navštěvovat, nebo být s tebou kamarád.“

Převrátila jsem oči. „Kdyby se to vůbec někdy stalo.“ Vlezla jsem si do vozíčku, vzala si tričko a kraťasy na spaní a jela ke dveřím, abych se převlékla. „Budu hned zpátky.“

„Může se to stát,“ volal za mnou Brandt a zněl ustaraně. Když jsem za sebou zavřela, kousla jsem se do rtu.

Jeho obavy byly odůvodněné, ale vždycky jsem se bála, že já budu ta na druhé koleji a Brandt se do nějaké holky zamiluje víc, než do mě. Že mě pak nebude navštěvovat, přestane se ke mně v noci tulit a nakonec naše kamarádství skončí. Ale teď se bál on, že já potkám kluka, budu ho mít ráda víc, než jeho a to mi přišlo směšné.

Když jsem pak znova přišla do pokoje, Brandt svěsil ramena, když mě spatřil. „Už ses učesala.“

Už před lety jsem zvládla česání vlasů sama, ale Brandt to dělal rád a obvykle mi je česal, když přišel.

Dnes, abych byla klidnější, jsem mu to nedovolila. Vždycky něco cítím, když mi je češe a potřebovala jsem si od něj držet odstup.

To proto jsem přijala Sethovo pozvání na rande, abych tím vyřešila fakt, že s Brandtem nic mít nebudu. Musím se na něj přestat upínat, žít svůj život a pokusit se začít žít.

Ale z jeho pohledu štěněčího jsem poznala, že se bál konce našeho přátelství, protože jsem mu nedovolila učesat ty zatracené vlasy. Tak jsem se vyhýbala jeho pohledu, vypnula světlo a přijela k posteli. Už seděl na matraci pod dekami a posunul se, aby mi udělal místo.

Nastavila jsem budík, aby mohl odejít dříve, než se má rodina probudí. Tak neměl důvod plížit se ke mně do pokoje a ven, ale stal se z toho pro něj zvyk. Taky se mi to líbilo, takže jsem si nestěžovala; byla to naše věc.

A kromě toho bylo úžasné se s ním tulit. Cítila jsem se s ním v bezpečí, pohodlí a příjemně. Když jsem si vlezla vedle něj a otočila k němu zády, lehl si za mě a objal mě okolo pasu. Spokojeně jsem si povzdychla, zavřela oči a zabořila hlavu do polštáře.

„Víš,“ řekl o chvíli později. „Na tom být panna není nic špatného. Je kravina se toho zbavit do určitého věku. Respektuju lidi, kteří chtějí počkat, než najdou pravou lásku. A upřímně, není to jen o sexu.“

„Ano?“ zamumlala jsem pobaveně, pořád se bál, že mě ztratí. Bylo to vtipné, protože se to zdálo být nemožné.

„Není,“ zamumlal. „Je to jen pleskání kůže o kůži v nepřirozených pozicích, tělesných funkcích a ublížených pocitech, když jeden cítí víc, než druhý. Není to okouzlující. Vlastně je to…neuspokojivé.“

Ušklíbla jsem se a dala si ruce pod bradu. „Tak proč nejsi panic?“

Odfrkl si. „Možná jsem.“

„Opravdu?“ zasmála jsem se, vykroutila z jeho sevření a otočila se k němu čelem.

„Takže jsi nikdy nebyl se Shaylou Birmighamovou? Hope Deardonovou? Rachel –“

„Co? Jak to – sakra,“ zabručel si něco pro sebe, ale neslyšela jsem to a zeptal se: „Jak o nich víš?“

„Protože nejsem blbá. Vím, v čem je tvůj problém.“

Ležel u mě dost blízko, takže jsem cítila, jak ztuhl: „Nevím, o čem to mluvíš. Nemám problém. Jen si o tebe dělám starosti, samozřejmě.“

Položila jsem mu ruku na tvář a zamumlala: „Nic se mezi námi nezmění, ať budu mít přítele, nebo ne.“

Byla jsem si jistá, že ne. Byla jsem realistka, takže jsem věděla, že jedno rande nic neznamená. Ale bylo od něj milé, že si to myslel.

Naklonil se blíž, až jsem ucítila jeho dech na tváři a zašeptal: „Přísaháš?“

Zavřela jsem oči a zajímalo mě, jaké by to bylo přitisknout rty na jeho, a zamumlala jsem: „Na hrob své matky.“

„Dobře.“ Má odpověď jej uklidnila, takže se přetočil na záda a stáhl mě sebou, než si položil mou hlavu na hrudník.

 „Tak dobrou.“

Když usnul a poslouchala jsem jeho bušící srdce, užívala jsem si jeho teplé a pevné tělo.

Nelhala jsem, když jsem mu slíbila, že se nic nezmění. Protože tak to chtěl a vždycky jsem udělala cokoli, co po mně chtěl.

To pro sebe kamarádi dělali a on byl můj nejlepší přítel.