Overlooked - 3. kapitola

Překlad: Gandalf

Harper Polsen

Zavřu za sebou dveře tak tiše, jak to jen jde, a přitisknu si k sobě župan o trochu těsněji. Nejspíš bych si měla obléct normální oblečení, ale zrovna jsem se sprchovala, než jsem uviděla Zanea v okně. Navíc, Zane už mě v pyžamu viděl. Nebyl v tom takový rozdíl.

Přeběhnu tiše přes zadní zahradu k místu, kde jsme se se Zanem setkávali, když jsme byli děti a pak puberťáci. Vidím ho vycházet z domu a srdce se mi na vteřinu zastaví. Ale no tak, je to jen Zane.

Rychle se zhluboka nadechnu a lehce zavrtím hlavou nad tím, jak reaguju, ale musím přiznat, že od posledně, kdy jsem ho viděla, vypadá mnohem víc sexy. Má víc svalů, které můžu ve světle lamp pod jeho tričkem vidět. Jak se přibližuje, všimnu si nového tetování – typický znak armády na jeho předloktí – a okraj jiného, které vykukuje zpod rukávu trička. Střih na ježka na něm vypadá skvěle díky ostrým rysům. Musím přiznat, že vypadá fakt dobře.

Spěchá ke mně a než můžu vymyslet, co říct, pevně mě obejme. Obtočím ruce kolem jeho velkých, širokých ramen a přistihnu se, že mu tisknu tvář k hrudi, aniž bych si to uvědomila.

„Přísahám bohu, že jsi vyšší,“ řeknu.

Zane se rozesměje. „Taky vypadáš dobře,“ řekne a odtáhne se, aby si mě prohlédl. Cítím, jak mi červenají tváře a se smíchem se podívám jinam.

„Říkáš to jen proto, že je tma,“ řeknu mu. Přitáhnu si župan k tělu ještě silněji. Když začnu mít pocit, že se mu můžu znovu podívat do očí, vzhlédnu. „Takže… jsi rád, že jsi zpátky ve městě?“

„Je to fajn,“ odpoví Zane. „Ale let sem byl peklo.“

„Jo, moje cesta byla taky děsná,“ řeknu. Je to divné, ale nevím proč. Nemůžu ani myslet nad tím proč.

„Přijela jsi jen kvůli výročí mých rodičů?“

Přejdu jeho otázku. „No, jsou prakticky moje teta a strejda. Skoro jako druzí rodiče.“

„Myslel jsem, že mě armáda nepustí,“ řekne Zane a sedne si do trávy. Chvíli přemýšlím, ale pak si sednu vedle něj.

„Už jsem si musela vzít dovolenou,“ vysvětlím, „a navíc je pro mě lepší si vzít dovolenou teď než později.“

„Proč? Dovolená je dovolená, ne?“

„Ne vždycky,“ řeknu a usměju se. „V nakladatelství tedy aspoň ne. Myslím, že všude jsou lepší a horší časy.“

„Armáda se v tom moc neliší,“ řekne Zane. „Požádej o dovolenou během určité doby v roce, a pokud nejsi ve službě déle než rok, nejspíš ji nedostaneš.“

„To dává smysl,“ odpovím. „Samotnou mě překvapilo, že jsi dovolenou dostal.“

„Teď je klid. Není toho moc.“

„Kdy jsi tu byl naposled?“ Přitáhnu si kolena k bradě a obejmu je.

„Přijel jsem na pár dní kolem Vánoc,“ řekne. Já přikývnu.

„Museli jsme se minout.“

„Jo, myslím, že mi tví rodiče říkali, že máš přijet do města později, kvůli nějakému termínu, ale to už jsem byl na cestě zpátky na základnu,“ souhlasí Zane.

„Vypadá to, že se to dělo často,“ podotknu. „Kolik už to je, tři, čtyři roky?“

„Skoro pět, myslím. Narukoval jsem rok po střední.“

„Jasně!“ Přemýšlím nad tím minutu nebo dvě. „Je to tak trochu divné, že jsme se ty roky tak míjeli.“

„To jo, že?“ Zavrtí hlavou. „Takže… jaký je tvůj život ve městě doopravdy?“

Zasměju se. „Je to skoro jako život tady, vlastně,“ řeknu. „Až na to, že je větší šance, že tě vykradou.“ Utrhnu stéblo trávy a hraju si s ním mezi prsty. „Jaká je armáda?“

„Víceméně taková, jakou jsem čekal, že bude,“ odpoví Zane po chvíli. „Trochu jsem se vyšplhal nahoru. Jsem teď specialista, loni jsem získal certifikát.“

„Takže, vyděláváš mění?“ Usměju se na něj.

Protočí oči. „Vydělávám víc než předtím,“ řekne. „Ale nebýt ubytování na základně a jídlo tam, byl bych švorc. Co ty?“

„Vydělávám dost na to, abych si mohla dovolit byt v Brooklynu, což něco znamená,“ řeknu mu s úsměvem. „Ale nakladatelství, kde dělám, mě neplatí dost na to, co dělám.“

„Proč myslíš?“

Pokrčím rameny. „Kamarádka, která dělá pro jiné nakladatelství, dělá víceméně to samé a vydělává o tři tisíce ročně víc, než já.“

„To naštve,“ řekne Zane. „Nemůžeš si o tom s nima promluvit?“

Přemýšlím nad tím. Je možné, že bych si mohla promluvit s vedoucím, aby mi zvedli plat, ale budu muset počkat aspoň několik měsíců. Jakmile skončí náš velký projekt, budu v pozici, když si budu moct říct o cokoliv, co chci, pokud odvedu dobrou práci.

„Možná,“ řeknu. „Za pár měsíců, ale ne teď.“

Chvíli si povídáme a je to divné, ale zároveň i hezké. Přemýšlím nad jinými rozhovory, které jsme za ty roky se Zanem měli, než se naše cesty rozešly.

V době, kdy jdu zpátky do domu, zívám, protože už je skoro jedna ráno. Myslím, že to stálo za to, že jsem se donutila jít do kanceláře a zažádala o týden volna.

Jdu zpátky do pokoje a lehnu si vyčerpaná do postele. Vím, že máma s tátou mě vzbudí brzy, abych pomohla Lewisovým předtím, než vypukne ta jejich velká oslava.

Jak usínám, myslím na to, že máma měla o Zaneovi pravdu.